Jak se žije z českého odpadu?

Říkají si freegani a česky bychom je mohli nazvat malebným označením „paběrkáři“, jež máme původně spojeno spíše s venkovským sběrem klásků po sklizni. Na serveru freegan.info se definují jako „lidé, kteří žijí alternativním způsobem života, založeném na minimální spoluúčasti na systému konvenční ekonomie a na minimální spotřebě zdrojů“. Jejich motivace přitom nespočívá v touze ušetřit a ani nejsou ke své volbě přinuceni vnějšími okolnostmi.

Tím, že se rozhodli využívat vyřazené věci, jinými považované za bezcenné, vystupují proti imperativu, který nás nutí sahat po stále novém zboží. A odmítají systém, který poměřuje svou úspěšnost tunami odpadu, ve které se výrobky záhy mění.

Noví lovci a sběrači

Kolébkou freeganského hnutí je New York. Způsob, jakým se zde někteří alternativci rozhodli vymezit koncem osmdesátých let vůči marnotratnému systému, se záhy začal šířit do západních zemí i mezi širší vrstvy společnosti.

A zdá se, že odmítačů „kultury spotřeby“ od té doby stále přibývá: z filmů Agnes Vardové jeden snadno získá pocit, že novodobému sběračství se ve Francii věnuje kdekdo — od alternativní mládeže přes chudé nezaměstnané až po kuchaře a elegantní postarší páry. A v New Yorku prý zas není neobvyklé narazit při vynášení odpadků na učitele či státního úředníka středního věku.

Zdá se, že i v Česku si freeganství získává pomalu, ale jistě nemalou oblibu. Například jednou z pěti jazykových verzí zmíněného serveru je už i čeština. Chceme-li se však o zdejších freeganech dovědět více, z tuzemských médií je to téměř nemožné. Tu a tam sice probublají kusé zmínky o „guerillovém zahradničení“, avšak takzvané „popelnicové potápění“ (neboli dumpster diving) je spojováno spíše s nebezpečnou kriminalitou, spočívající v probírání odpadu vyhlédnuté osoby. Jeden z mála vhledů do jejich světa přichází z nečekaného směru — reportážní text o squatterech z Milady vyšel před nedávnem v časopisu Instinkt.

Inu — nezbývá než vyrazit přímo za těmi, kdo zkoušejí v hloubi popelnic a kontejnerů najít cestu z konzumní pasti. Setkávám se s trojicí novodobých paběrkářů — squatterem Ondrou a dvojicí veganů Štěpánem a Šárkou (její jméno je na žádost pozměněno). Jací tedy jsou čeští sběrači a potápěči? A v čem se liší od jejich západních kolegů?

Já, český paběrkář

Hledáte-li české freegany a freeganky, máte v zásadě dvojí možnost: buď postávat u kontejnerů a doufat v přízeň štěstěny, anebo se vypravit do prostředí, kde se ponejvíce soustřeďují — mezi alternativně naladěné skupiny, mající blízko k ideám squattingu, anarchismu či principu DIY (Do-It-Yourself, tedy „udělej si sám“).

Má cesta proto míří na nejznámější český squat — pražskou Miladu. V tomto neoficiálním epicentru tuzemského freeganství je mým průvodcem jednadvacetiletý Ondra, hvězda již zmíněného instinktového článku, jenž paběrkuje již pátým rokem. Za zvuků předoucího generátoru, který vyrábí elektřinu pro celý úředně neexistující dům, mi přibližuje světonázor městských sběračů.

K freeganství se dostal, jak to sám nazývá, přes „recyklaci baráku“. Nepřekvapí tedy, že jeho pojetí je se squatterskou subkulturou úzce provázáno: podle něj celé hnutí vychází z bezprostřední souvislosti s idejemi anarchismu, jakými jsou distance od státu, samospráva, soběstačnost či komunitní spolupráce.

A co ho k životu ze zbytků vede? Dle svých slov by chtěl ukázat, že „ke štěstí nemusíš mít milionovou spotřebu něčeho“. Při těch slovech ukazuje na přípravu večerního počítačového workshopu: „Tady ti si například z bordelu staví počítače.“ „A podle toho to taky vypadá,“ komentuje stále nově vznikající obtíže se sarkastickým pousmáním jeho odredovaný kolega, kutící něco nad stolem. „Prostě chceme vyjádřit nesouhlas se systémem, kterej je založenej na produkci nadbytku,“ shrnuje nakonec za všechny Ondra.

Potápěči a zahradníci

Stejně jako ve světě i u nás může být cest ze světa nákupů celá řádka. V Česku je asi nejrozšířenější potápění v kontejnerech. Jiným způsobem „městské obživy“ bývá i již zmiňované partyzánské zahradničení. V našich podmínkách k němu vede spíše touha okrášlit nevábný betonový kout než si vypěstovat mrkev či rajčata na zapomenutém rumišti uprostřed městské zástavby.

„Ani u nás ale freeganismus není jen o kontejnerech,“ zdůrazňuje Ondra. Obecně jde o využívání toho, co zůstává majoritou nepovšimnuto či plně nevyužito — od jídla, oblečení či nábytku v kontejnerech přes opuštěné prostory lákající k zabydlení či zahradnickému využití až po sklizeň volně rostoucích rostlin, třeba v parcích.

Vedle opětovného využití věcí, včetně „odpadů“, je s freeganismem úzce svázána i „precyklace“ — předcházení jejich samotnému vzniku. A samozřejmostí bývá volné sdílení a výměna přebytků i informací. Ať už si pod tím představíme „realitku“ squatů, připravovanou mapu přístupných „konťáků“ či na západě rozšířené takzvané really really free markets, kde si bez peněz můžete směnit „vylovené“ či jiné již déle nepotřebné předměty. A první takový „opravdu volný trh“ už brzy chystají i freegani napojení na pražskou Miladu.

Důsledným sběrem odpadu za lepší zítřky

Freegany však nehledejme jen mezi alternativní mládeží ze squatů. Další velkou skupinou těch, co si skočí za supermarket, jsou vegani. Prohrabávání kontejnerů je pro ně logickým pokračováním jejich volby nenést odpovědnost za utrpení hospodářských zvířat a zároveň zbytečně nepřetěžovat Zemi. Patří k nim i student a muzikant Štěpán: „Pro mě to byl logický postup, od vegetariánství přes veganství až k freeganství. Vždyť i pro vegany je všechno potřeba někde vypěstovat, odněkud přivézt.“

Zanechávat po sobě co nejmenší stopu je mezi novosběrači častým leitmotivem. A touha nehromadit odpad se promítá i do situace, kdy najdou v konťáku sýry či mléčné výrobky. Než aby je hodili zpátky, prý je raději většina z nich zkonzumuje.

Pro Štěpána je freeganství především způsobem, jak vystoupit z nepřehledného koloběhu nakupování, při kterém většinou jen stěží dohlédneme, odkud pochází obsah našeho talíře. Cestu ven spatřuje ve volbě nekupovat, říct si „tak v tomhle já nejedu“. „Vždyť si nikdy nemůžeš být jistej, jak ta která věc vznikla,“ a dodává: „Navíc je potřeba ji přivézt.“

Veganka Šárka, která se v poslední době zaměřuje na sbírání knížek, vidí ve freeganismu především důsledné dotažení principu tří „R“, známého z hodin ekologické výchovy. Požadavek reduce, reuse, recycle (tedy omezuj, znovu využívej a recykluj) vystihuje podle ní i snad hlavní požadavek freeganů — celkově umenšit rozbujelou spotřebu i výrobu.

Zdá se tedy, že ačkoliv vzdor vůči plýtvavému tržnímu systému bývá prvotním motivem, i přímý ohled na planetu hraje mezi freegany nemalou roli. „Oni moc dobře vědí, co současná nadprodukce způsobuje v přírodě,“ míní Šárka. Není tak výjimkou, že si z kontejneru naloví i nepoživatelné zbytky a odvezou je na kompost či zahrabou v parku.

V odpadu jsme stále ještě pozadu

Z předchozích řádků se může zdát, že život z odpadu je jen jakýmsi radikálním výkřikem okrajové skupinky podivínů. Ideje, které vyznávají, však oslovují i mnohem širší vrstvy společnosti. Jak říká Šárka: „Nejsou to nějaký děti z jinýho světa — jsou to normální lidi kolem nás, který potkáš v šalině.“ A naráží přitom i na českou zkušenost, v mnohém odlišnou od situace na západě.

Zatímco tam jsou lidé zvyklí si téměř vše kupovat a chudobu prakticky nepamatují, u nás jsme podle Šárky — snad i díky zkušenosti komunismu — vedeni k větší šetrnosti. „Zlaté ručičky“ českých kutilů i zvyk si věci vyměňovat a opravovat nám skutečně mohou protestující dumpsteři západních velkoměst leckdy jen tiše závidět. Vedle mladých veganů-anarchistů, které vede vzdor vůči plýtvavému konzumu, se i jinde ve společnosti ještě místy setkáváme s některými veskrze „freeganskými“ hodnotami, byť i u nás množství vyhozeného odpadu strmě narůstá — v současnosti ho průměrný Čech vyprodukuje už 48 tun ročně.

Další vhled do specifického zákulisí českého kontejnerářství připojuje Štěpán: „,Málo‘ se u nás vyhazuje, a tak není co brát.“ Češi si spíš než do kontejneru odloží staré věci do garáže s tím, že „se to bude ještě někdy hodit“. I zboží ze supermarketů u nás často nachází nové využití: někde se zbytky nakrmí prasata, v Brně je zas úspěšnost prohrabování ztížena existencí sítě obchodů Zlevněnka, které od řetězců prošlé potraviny vykupují. Štěpána však konkurence ani místní „nižší“ úroveň konzumu nemrzí: „Furt lepší, když se to využije, než to vyhodit.“

Že máme freeganství do určité míry v krvi, ilustruje i na své rodině: „Děda sebere něco na ulici a opraví s tím třeba traktor. No a babička říkala, když viděla, kolik jsem přinesl zeleniny, že by i šla se mnou.“

Od nadbytku ke zbytku

Nakonec by se tedy mohlo zdát, že nejde o nic nového pod sluncem. Jak říká Ondra: „Podle zásad, kterýma se snažíme řídit, žili lidi odnepaměti, aniž by o nějakým freeganismu vůbec věděli.“ Téměř všude potkáte někoho, komu se příčí zbytečné plýtvání a nesmyslný kolotoč spotřeby, kdo usiluje o skromný život a snaží se o co nejmenší zátěž planety. A nakonec, ruku na srdce: Kdo z nás si občas nevezme něco, co na něho vykukuje z kontejneru? Ostatně, sám autor článku si takto kdysi přišel v kontejneru na papír k několika starším výtiskům Sedmé generace.

Jen málokdo z těchto lidí by se přitom nazval freeganem, byť by s nimi jistě našel společnou řeč. V čem je tedy toto hnutí nové? Snad snahou tento pohled zformulovat, přetvořit jej v myšlenkový směr. Možná i úsilím o vytvoření nového systému, který proti kapitalistickému nadbytku staví střídmost a solidaritu. A možná je tou největší novinkou obliba, jakou si tato cesta od života v nadbytku k „životu ze zbytků“ získává v praxi.

A s rostoucí kupou odpadků, která se vrší za naším úsilím dohnat „pokročilejší“ sousedy, či se stále úspěšnou snahou obchodních řetězců vymoci si výjimky ze zákonné povinnosti třídit odpad to vypadá, že freeganům se u nás bude dařit čím dál lépe. Obzvláštní radost z toho asi mít nebudou, ale třeba si při pohledu na ně uvědomíme, že to jde i jinak.

—

Odkazy: Co znamená Freegan?, Milada squat, REALITKA.SQUAT.NET

—

Odpad je lepší než válka

Mezi veřejností je nejznámější freeganskou aktivitou iniciativa Food not Bombs („Jídlo místo zbraní“). Po celém světě kuchtí skupinky dobrovolníků veganské jídlo pro potřebné (nejčastěji bezdomovce) z potravin, které by se jinak proměnily v odpad. Rozdáváním zachráněného jídla tak protestují proti ničení Země, válkám a zbrojení, chudobě či proti zneužívání zvířat.

Iniciativa vznikla v roce 1980 v Bostonu a rychle se rozšířila do světa. Asi desítka takových skupinek vyváří i v Praze, Brně, Karlových Varech nebo Českých Budějovicích. V Praze potkáte dobrovolníky z Food not Bombs o sobotách ve čtyři odpoledne na Holešovickém nádraží. V Brně rozdávají teplé jídlo o půlhodinu dříve na prostranství před Janáčkovým divadlem.

Zatímco někde se obracejí přímo na restaurace a prodejny, zda by jim nevydaly něco ze svých vyřazených přebytků, v Praze se freegani z FNB noří i přímo do kontejnerů. S výsledky své kulinářské dovednosti však mohou snadno narazit u státního aparátu. Rozdávat jídlo „jen tak“ na ulici totiž české zákony nedovolují. Naštěstí však, na rozdíl od některých jiných zemí, nechává jejich snažení poslední dobou české policisty v klidu.

Více na Food not Bombs Praha, Food not Bombs České Budějovice, Food not Bombs Brno.

—

Umění ze smetí

Při setkání s freegany upoutá záhy pozornost jeden společný jmenovatel — jejich kreativita. Není se co divit: v podmínkách, kdy před sběračskou výpravou nikdo nedokáže předpovědět, „co bude dnes k večeři“, je tvůrčí přístup třeba. Ať už se jedná o svébytnou kombinaci jednotlivých „zbytků“, jejich neobvyklé využití či skládání a přetváření do uměleckého artefaktu, dřívější odpady tak získávají v nových rukou další, často nečekané významy.

Umělecký zájem o vyřazené a odhozené věci má přitom dlouhou tradici. Od dob, kdy slavná mušle Marcela Duchampa strhla kormidlo moderního umění do nových neprobádaných oblastí, urazila pozornost věnovaná odpadu dlouhou cestu. S odpady si pohrávala celá řádka výtvarníků z rozličných hnutí: od neodadaismu přes pop-art či Flexus až po takzvané „junk art“, tedy „umění odpadu“. O tom, že zájem o věci, považované některými za zbytečné, neslábne (spíše naopak), se mohli přesvědčit například i návštěvníci pražské Galerie Miró, kteří sem zavítali ke konci loňského roku. Na výstavě známého amerického avantgardního malíře a sochaře Franka Stelly byla k vidění tvorba využívající zbytků závodních aut.

Českých umělců odpadu je celá řada — z těch starších a známějších namátkou jmenujme tvůrce skulptur z kovových dílů Karla Nepraše či Věru Janouškovou, hovořící o sobě jako o „smetištní sochařce“. Na sběru pozoruhodných předmětů přírodního i „lidského“ původu založil svou tvorbu i František Skála Jr.

Vdechnout duši do pozapomenutých předmětů se pokouší i mnoho dalších, ne tolik známých výtvarníků. Jedním z nich je umělec, který se k freeganství přímo hlásí. Vystupuje jako Deaf Messanger a pro tvorbu „recyklovaných“ diářů či zápisníků dotvářených sprejem používá většinou to, co najde na ulici, dostane či objeví na „blešácích“. Zrychlený koloběh, který velí stále rychleji nahrazovat staré novým, se mu příčí. Raději si „zadumpsteruje“, zajde do secondhandu či zaštrikuje ponožku. Jak říká: „Tak nějak mi přijde zbytečné používat jen nové věci. Jsem rád, že můžu využít nějaké odhozené a dát jim novou tvář a nový život.“

Podrobněji viz www.deafmessanger.com a www.myspace.com/deafmessanger.