Jak udělat z ničení přírody trestný čin

18. října 2010 /
foto: Luděk Čertík

Právnička Polly Higginsová stojí v čele kampaně za uznání ekocidy (ničení životního prostředí) jako mezinárodního zločinu proti míru. Jak by to mělo v praxi fungovat?

Ničení přírody se vždy považovalo za morální přečin, nicméně britská právnička Polly Higginsová má odlišný názor: „Dokud se právně nejedná o zločin, nebude to považováno za nic hanebného. Banky jsou ochotny vložit naše peníze — veřejné peníze — do těch nejničivějších praktik na světě, poněvadž na tom nevidí nic špatného.“

Higginsová vede kampaň, která usiluje o uznání ekocidy jako mezinárodního zločinu proti míru. Sama ji vymezuje jako „rozsáhlé ničení, poškození ekosystému/ů či jejich ztrátu na daném území, ať už lidskou činností nebo jinými příčinami, v takové míře, že mírumilovné užívání území jeho obyvateli je vážně poškozeno“.

V souvislosti s populačním růstem a klimatickou změnou je čím dál pravděpodobnější, že ekocida povede k válkám o zdroje. Jedná se tudíž, tvrdí navrhovatelka, o potenciální zločin proti míru vyžadující mezinárodní akci, poněvadž je ze své povahy, řečeno právnickým žargonem, „přeshraniční a multijurisdikční“.

Ekocida, kam se podíváš

Mezi současné příklady ekocidy lze zahrnout těžbu ropných písků v Albertě nebo dřeva v Amazonii, zamoření oceánů plasty, znečištění delty Nigeru těžbou ropy, povrchový důl na měď Bingham Canyon v Utahu a další rozptýlenější problémy, jako je znečištění vod, jež podle Higginsové „způsobuje smrt více lidem než všechny formy násilí včetně válek dohromady“. Ekocida řádí na celém světě v nebývalé míře.

Naštěstí, dodává Higginsová, spousta nástrojů potřebných k zažalování těchto případů již existuje. „Mezinárodní trestní soud (ICC) vznikl roku 2002 ke stíhání osob zodpovědných ze zločinů proti lidskosti, genocidy, válečných zločinů a zločinů agrese.“ Na počátku soudního řízení přitom může stát věc tak nevýznamná, jako je dopis od jednotlivce či komunity.

Pokud OSN zákony o ekocidě schválí, bude to mít mnohé důsledky. Princip komplementarity znamená, že „jakmile se něco vyhlásí jako mezinárodní zákon, měly by všechny členské státy vytvořit vlastní národní zákony, které s ním budou v souladu“. ICC se do věci vloží v případě, že státy nedokáží či nebudou chtít (například aby si neznepřátelily těžební průmysl) zavést legislativu na národní úrovni. „Tím dá jasně najevo, že není možné dostat se ze situace lobbováním,“ tvrdí britská právnička.

Podle ní se dá vedle právní mašinerie vhodně využít i existující síť nevládních organizací, z nichž se mnohé specializují na studium a podporu konkrétních ekosystémů. Společně tak budou schopny předkládat komplexní zprávy o škodách.

Šiřte slovo ekocida

Higginsová již u OSN uspěla s Univerzální deklarací planetárních práv. Loni v prosinci při kodaňských jednáních o klimatu si následně uvědomila existenci další ohromné díry v současné legislativě: přílišného důrazu na hledání finanční hodnoty ekosystémů.„Kodaňská smlouva byla obchodním dokumentem, neměla nic společného s ochranou lidí a planety a vůbec se k tomu účelu nehodí. K tomu potřebujeme trestní právo. O největším problému, který se kdy na této planetě vyskytl, bychom neměli debatovat. Jako člověk zabývající se rodinným právem vím, že dva lidé se u rozvodového soudu nedokáží shodnout na ničem — jak tedy chcete přimět ke shodě 197 různých zemí s jejich odlišnými partikulárními zájmy?“ Má tedy za to, že vlády se potřebují pohnout od hádek o rychle využitelné peníze k přijetí důkladných opatření, která povedou k systémové změně.

Středobodem její kampaně je dostat pojem ekocida do běžného jazyka. Termín se užívá od konce 60. let 20. století k označení rozsáhlého ničení ekosystémů. Higginsová věří, že je možno nyní jeho sílu využít k prosazování eko-příznivých myšlenek. „Poskytujeme lidem slovník k porozumění tomu, co se okolo nich děje. Jakmile to slovo začnete používat, jakmile se vám vryje do paměti, můžete začít vnímat vše z hlediska ekosystémů a systémového myšlení.“ Četnost užití termínu ekocida na internetu podstatně vzrůstá, takže se zdá, že stoupá i jeho povědomí a pochopení. A samozřejmě díky ropné katastrofě v Mexickém zálivu má veřejnost před očima velmi hmatatelný příklad.

Překážky na cestě

Jednu z největších překážek na cestě k vytvoření zákona je firemní lobby. Soukromé korporace se budou všemožně snažit světové lídry přesvědčit, že kriminalizace ekocidy závažně poškodí podnikání. Higginsová se nicméně domnívá, že před námi leží spíše pozitivní příležitosti. Jako příklad uvádí zrušení otroctví. Oproti obavám většina podniků nezkrachovala, ale začala obchodovat v méně nelidské oblasti. Podle ní mají zhoubně působící podniky následně tendenci působit jako „rekultivační firmy“.

Tato myšlenka restorativní (obnovující) spravedlnosti představuje klíč k jejímu plánu, jak navázat vyzrálejší vztah lidstva k Zemi. Finanční postihy pro obří znečišťovatele jako BP nefungují a stejně jako v případě emisních povolenek odvádějí pozornost od skutečného řešení. Restorativní spravedlnost znamená, že pachatelé ekologických zločinů by je museli sami napravit. Kupříkladu ropné společnosti by po desítkách let ničení musely kousek po kousku obnovit deltu Nigeru — půdu, vegetaci, říční koryta, kvalitu vzduchu, faunu. Šlo by o jakési globální veřejně prospěšné práce.

„Jde vskutku o přesun důrazu od firemních zájmů do sféry komunitní. Pokud si myslíte, že ze všeho vyváznete jen s pokutou, pak to znamená, že za nic nepřebíráte odpovědnost; pokud budete muset vynaložit spoustu času, námahy a energie na dávání věcí do pořádku, začne vás z toho pořádně bolet hlava,“ poznamenává právnička.

Zákony v praxi

Zločin ničení přírody má oproti porušování lidských práv tu „výhodu“, že jej lze snadněji prokázat. Pokud je vzorek půdy či vody znečištěný, jedná se o okamžité vítězství práv planety. V případě ekocidy by bylo na firmách, aby dokázaly, že daný ekosystém nepoškodily.

Došlo by tedy s kriminalizací ekocidy ke snižování a nakonec úplnému zastavení veškeré těžby a odlesňování? Ne nutně, tvrdí Higginsová, vše závisí na vašem přístupu. „Kupříkladu pokud těžíte, ale zároveň rekultivujete území zasažené těžbou, povede to k novým, šetrnějším postupům. Otázkou zůstává, jak vybudovat těžební průmysl, který nepoškozuje, neničí nebo nezpůsobuje ztrátu ekosystémů. Vsadím se, že to je možné.“

Text za právní uznání ekocidy bude v OSN předložen v lednu příštího roku. K jeho schválení je třeba dvoutřetinové většiny.

Z časopisu The Ecologist přeložil a zkrátil Petr Švec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.