Jak z kopců odchází dětství

Když jsem před rokem odjížděl ze slovenských oblastí rumunského Rudohoří, zaříkal jsem se, že se už nevrátím. Ne proto, že by se mi tam snad nelíbilo. Právě naopak. Vždyť kterému z městem hýčkaných dítek Západu by nepřipadlo vzrušující strávit pár prázdninových dní v odlehlém světě daleko v kopcích? Tam mezi Slováky se totiž ještě žije, jako se vždycky žilo a tradiční zemědělská společnost – „panenská“, řeklo by se – tu dosud trvá. A nebude trvat dlouho. Starobylost je už přestárlá; umře s dnešní střední generací a mladé už čeká Huxleyův „krásný, nový svět“. Další důvod, proč si ještě rychle užít toho starého. Jaká slast okusit doma pečeného chleba a doma nadojeného mléka a ano, i doma vypálené pálenky. Je též možno nechat se unést hrabáním sena a vršením kop. A co teprve kouzlo dětské víry, jež nezná pochybnost, a kouzlo tradic a jednoduchých předsudků dosud nezeslabených srovnáním s předsudky lidí, co jinde žijí jinak. Prostě samé důvody, proč si léto co léto právě zde snít svou pastýřskou idylu.

Jenže právě to jsem nechtěl. Nechtěl jsem se podobat dekadentním římským patricijům, kteří v dobách soumraku svého impéria prchali z města a hráli si na venkovany. Nechtěl jsem být ani jako Marie Antoinetta a její dvorní dámy, jež se ve chvílích zvlášť tíživé nudy oblékaly do selského, aby ve společnosti dokonale vymydlených oveček zakusily poezii prostoty. Jaká rozkošná kratochvíle na jedno odpoledne, ale potom rychle zpět do civilizace, kde jsou sprchy a tramvaje a knihovny a nemocnice. Nepřál jsem si být součástí lacině romantických her přesyceného světa.

Ale nakonec jsem se přeci jen vrátil.

Slováci mezi trváním a změnou

Ještě se pokusím o plachou apologii návratu. Nejprve však o tom, co se od loňska změnilo. Tak především přibylo sekaček a ubylo lidí. Kdo může, prchá na Západ – na Slovensko, do Čech, do Rakouska. Ti šťastnější se už nevracejí. A ti, kteří nemohou v cizině zůstat, si ze zaslíbených zemí přivážejí vedle trochy peněz alespoň sny o jiném, sytějším a barevnějším životě; a jako suvenýr z ráje také hrstku posvátných předmětů, příslib to budoucích radostí – třeba vetchý mobilní telefon, jímž Němec již pohrdl, anebo dosud pěknou, nefungující videokameru.

Několik málo jedinců dokonce dosáhlo podnikatelského úspěchu i ve zdejších skromných podmínkách; vesměs v návaznosti na politický úspěch za předchozího režimu. Takoví si potom někde na dolinách postavili věžičkaté paláce ve stylu podnikatelské Byzance a odtud vládnou nad těmi zaostalci tam v kopcích. Loni se mi jeden z těchto čerstvě zbohatlých – Labaj se jmenoval – svěřil, že Slováci z kopců jsou dosud „slabo“ připravení. Nemohl jsem než přisvědčit. Ano, jsou špatně připravení – především na Labaje a vůbec na všechno, co reprezentuje. Strachuji se, aby nesedli na lep lživým svodům toho úchvatného Západu, k němuž stále více vzhlížejí. Nebude jejich stará víra už za pár let nahrazena labajovskou modloslužbou penězům a úspěchu? Tentokrát se ještě smáli a kroutili hlavou, když jsem jim řekl, že u nás většina lidí kupuje vodu v plastových lahvích (ne malinovku, ale obyčejnou vodu, no vážně, bez legrace). Doliny už jsou ale plné reklam na právě takovou vodu v plastu. Stačí strávit chvilku dole v Oradei a vidíte ji všude – na billboardech, na igelitových taškách, na tramvajích.

Ze strachu o ty lidi z kopců a snad i z jistého zalíbení v jejich způsobu života člověka napadají samé konzervátorské myšlenky. Nebylo by lépe, kdybychom mohli dál udržet tento svět v jeho krásném a neporušeném dětství? Neměli bychom učinit vše pro jeho zachování?

Realista by mohl takové sklony docela oprávněně označit za donkichotské snílkovství. Impérium blahobytu vítězí a jeho postup nic nezastaví. Navenek ještě mnohé zůstává při starém, ale v srdcích zdejších lidí už téměř vyhrálo. A lze jim to vůbec mít za zlé? Chtějí se jen mít dobře, vy snad ne? A nebylo by, přiznejme si to, trochu pokrytecké upírat druhým výhody našeho způsobu života, zatímco těžíme prázdninové radosti z toho, jak oni žijí? Když máme upírat výhod, neměli bychom těžit radostí. To by snad bylo teoreticky možné. Zatímco si však takhle mudruji, už bylo beze mě rozhodnuto jinak a Západ získal nové državy na východě. Ač je již skoro po bitvě, přeci se ptejme, zda vůbec měl být svět Slováků z kopců udržován v dětství, kdyby to snad možné bylo. Pro odpověď můžeme jít oklikou přes otázku po dětství samém.

Sen o dětství světa

Kult dítěte poznala Evropa s nástupem romantismu, který tolik velebil prostotu a nevinnost. Romantik se zhlížel v dětsky nevědomém životním způsobu ušlechtilých divochů, případně též pastýřů a zemědělců. Dospělost člověka i světa mu byla pokřivením ideálu. Cílem našeho usilování měl být návrat zpět k prvotní spontánní jednotě lidstva, v níž nebylo potřeba rozumu ani kultury. Můžeme citovat Wordsworthe, který v rousseauovském duchu volal: „Dítě je otcem člověka.“ Dětské prý předchází dospělému a kvalitou je převyšuje. Musíme znovu nalézt, co bylo ztraceno – znamená to vyzvrátit již jednou snědené jablko poznání a vrátit se k nevědomosti, neboť právě ta stojí za nevinností počátků.

Vskutku, dítě může být v jistém smyslu nevinné – podobně jako zvíře, neboť ještě zcela nerozlišuje dobro a zlo. Podle stejného vzorce může být i nesmrtelné – dokud neví, že umře. Jakmile však pozná vinu a smrt, již není návratu, alespoň ne stejnou cestou. A to je právě omyl romantiků, jejichž recept na návrat zní: přestaň myslet, dojdi na půdu pro staré hračky, případně začni žvatlat… a budeš dítětem. Jenomže tato cesta nás vrací jen k iluzi. Ve skutečnosti, máme-li být jako děti, máme-li v sobě nalézt ony romantismem oslavované ctnosti nevinnosti, prostoty, pokory, radosti či spontaneity, nesmíme se obracet nazpět. Už nikdy nebudeme děti, jak by tomu romantikové chtěli, můžeme však být jako děti, jak vyzývá Ježíš v evangeliích (Mt 18,3). Namísto cesty návratu je zde cesta pokory a lásky nehledající vlastní prospěch. Takto je snad možné dospět k duchovnímu dětství; k dětství světců, které ví o vině i o smrti, ale oboje překonávají. Být jako dítě v tomto smyslu znamená též následovat slova sv. Pavla a překonat to, co je dětinské (1K 13,11) – třeba nesamostatnost nebo omezenost poznání.

Udržovat člověka či společnost uměle v dětství není možné a není to ani správné. Dospělost nelze soudit za to, že pociťuje při pohledu nazpět nostalgický smutek, to však není důvod pro návrat. Dospívání Slováků z kopců není samo o sobě dobré ani zlé. Je v něm vedle hrozeb skryta i jistá naděje. Jejich víra je sice čistá a vroucí, jejich mravy pevné, jejich pohostinnost omračující. Avšak to vše především díky tradici, která jim slouží podobně jako instinkt. Vše je utkáno podle stejného vzorce: dělali to všichni odnepaměti, budeme tak činit i my.

Chválit pokrok?

Teprve s relativizací přijde i svobodná volba a to, co je nyní nutností, získá novou cenu. Svět Slováků z kopců se změní, ale ne nutně k horšímu, stejně jako dospělost sama není horší než dětství. Ale není ani lepší. Odmítnutí romantických návratů neznamená přijetí ideologie pokroku. Osa natažená od minulosti k budoucnosti není osou hodnoty, na jejímž starším konci by stál nápis „zlo“ a na tom novějším „dobro“. Představa pokroku už do kopců pronikla, a to jako hereze přesně opačná romantickému ideálu návratu. Vstoupila sem jako sen dítěte o tom, že už bude velké. Hra na dospěláka však obnáší třeba i to, že budu kouřit jako tatínek a přestanu zpívat slovenské písně a raději půjdu na zábavu, kde hrají „progresivní“ rumunské techno. Dejte mi pokoj s pokrokem.

Nikdo mě nepřiměje, abych netruchlil nad umíráním světa dávných tradic. Nechci však být obráncem jeho svaté neporušenosti proti výsostné zkaženosti Západu. Věc není tak jednoduchá. Právě probíhající čas změn nemusí být jen časem úpadku. V misii blahobytu samé však vidím pramálo z oněch nadějí dospělosti, o nichž jsem psal výše. Jako odpověď je třeba jiné misie, která by odkázala modly pokroku, úspěchu a růstu do patřičných mezí. Západ přinese více svobody a více poznání. Přijde s ním možná i materiální bohatství a snad i lepší školství a zdravotnictví, které by zamezilo stávajícímu plýtvání talenty a životy. Bylo by však neštěstím, kdyby toto vše – samo o sobě dobré či aspoň neutrální – bylo provázeno duchovní a mravní katastrofou. Taková hrozba je zatím reálná, neboť nikdo zdejší lidi dospělosti neučil a jediným poučením, které si zatím sami mohli vzít, je skutečnost, že jedinci bez zábran, ti dravější, uspějí. Zdejší Slováci jsou opravdu „slabo“ připravení, aby bez újmy přečkali smršť divokého kapitalismu. Nevědí, jak obstát tváří v tvář televizní reklamě. Netuší ani, co mají dělat s prázdnými lahvemi od limonád – prozatím je házejí do potoka.

O víře a paradoxech

Žijí v rozporech, které si sami příliš neuvědomují. Jeden z nich se mi vyznával z obdivu k tomu, jak je tam u nás v Čechách čisto – nikde žádné obaly, co by se jen tak povalovaly na loukách a u cest. Aniž bych zcela sdílel jeho pochvalné mínění o našem nakládání s odpady, musel jsem uznat, že Rumunsko je na tom v této věci přeci jen bídněji. S údivem jsem opáčil, proč tedy on sám metá všechen nepotřebný plast do potoka. Pokrčil rameny.

A s korupcí je to podobné. Všichni na ni nadávají. Kdo má peníze, může tu prý všechno. Když přijde ale řeč na to, jak je možné, že tu lidé někdy kácejí stromy ve stráženém státním lese, odpověď je snadná: stačí dát hlídačovi láhev pálenky. A také na rozbujelost zločinu si každý stěžuje. Dobrá. Ale zeptejte se jich, proč převážejí dřevo raději v noci. Přeci proto, aby je někdo nepřepadl. A kdo? No třeba lesník nebo policista.

Dalším zarážejícím paradoxem je zde časté snoubení horlivé víry s chválou doby komunismu. Za Cauceska bylo zle, protože se zavíraly kostely a někdy se dokonce i bořily, ale za Cauceska bylo dobře, protože tam dole fungovaly továrny a bylo bezpečno a byl pořádek a Rumunsko bylo briliantem Evropy. Myslíte si, že není možné podržet oba názory zároveň? Ale je.

Když už jsme se takto dotkli otázky náboženství, zastavme se u ní na chvíli. Myslím, že právě ono, které je podstatným zdrojem krásy zdejších lidí, utrpí brzy vážné rány. Před rokem se mi již zmíněný podnikatel Labaj svěřil: „V Boha ještě věřím, ale farářům už ne.“ Jak by také ano, když se s jedním z nich už léta soudí o kostel (ano, i to je v Rumunsku možné). A podobné je to, co je mi známo, s většinou oněch nově zbohatlých. Přijdou, či spíše přijedou, v neděli sice ke kostelu, ale až po mši – to aby tu prodávali pivo a malinovku.

Jiný Slovák, jeden z těch, co se v kopcích dosud živí zemědělstvím, byl zase před pár týdny na návštěvě v Čechách. Podivoval se, kolik věcí tu máme odlišně zařízeno. Kostely máme velké a starobylé a nechodíme do nich, nepijeme ritualizovaně pálenku před jídlem a pivo po jídle, nýbrž někdy i oboje zároveň, a traktoristé u nás brázdí se svými stroji pole klidně třeba pod nedělním sluncem. Mají to ti Češi holt jinak. Od toho je ale jen krůček k úvaze, že to ti Češi mají nejen jinak, ale i lépe, když mají auto a vůbec si tak dobře žijí. Takový závěr by podporovala též ta skutečnost, že i mezi rumunskými Slováky jsou zbožní spíše ti chudí, zatímco ti, co „něco dokázali“, jen tak do kostela nepřijdou.

Kdo ale někdy zažil nedělní dopoledne v „kaplnce“ na Šeranech, ví, jaká by byla zbožnosti místních lidí škoda. Je jisté, že i tehdy, pokud přežije, bude muset projít těžkou proměnou – přechodem ze světa, kde je víra samozřejmostí, ba nutností, do světa, kde je pouhou možností, a to nijak zvlášť preferovanou. Slovákům se dostane výsady být křesťany svobodnou volbou, avšak s tím zároveň přichází riziko, že mnozí budou volit jinak. Intimita společenství stejně věřících a smýšlejících se rozpadne. Pošlu za ní nostalgický povzdech, nebudu ji ale žádat zpět.

Smíme za nimi?

Nakonec se vraťme k otázce po oprávněnosti cest do starého světa. Smí člověk ze Západu přijít mezi Slováky z Rudohoří, aniž by se hanbil jako narušitel? Přinejmenším v jednom případě nepochybuji, že ano. Potkal jsem letos v kopcích skupinku mladých Slováků ze Žiliny. Vlastně převážně Slovenek. Přišly pomoci místním starcům se senem a přivezly jim léky. Žádné Marie Antoinetty vyhledávající prázdninovou kratochvíli idylické Arkádie, o níž se pak krásně vypráví přátelům. Ne, tyto přišly kvůli nim, kvůli těm zdejším potřebným, ne kvůli sobě. Možná podobní jako ony mohou být zvěstovateli jiného Západu, než je ten zde zatím dominující Západ bohatých a bezbožných. Kdyby tak ještě někdo naučil místní, jak nakládat s odpady. A ještě mnoho jiného by bylo třeba udělat – Slováci z kopců jsou dosud nepříliš vzdělaní a jejich kultura se omezuje na sobotní rumunské diskotéky.

Snad jim nadcházející změny nepřinesou jen rozvrat. Snad také, a za to nejvíc prosím, zdejší lidé v horlivosti dospívání neprodají ctnosti svého dětství za hrst pozlátkového štěstí. Později – již bez opory tradic – by je těžko znovu nalézali.