Jaký je Papalagi

11. ledna 1997 /
foto: www.pixabay.com, CC0 Public Domain

Domorodec jménem Tuiavii žil na souostroví Samoa v Polynésii. Po svém návratu z cesty do Evropy ve dvacátých letech tohoto století vyprávěl u kmenového ohniště o životě bílých lidí. Bělochy někdy domorodci označovali slovem Papalagi, což znamená Posel Velkého Ducha. První bílý misionář totiž k jejich ostrovům připlul na lodi s bílou plachtou, která se jim jevila jako díra v nebi.

(Běloch) dokáže provozovat různé triky. Umí být rybou, ptákem i krtkem, který žije pod zemí. Na železných kolech pod nohama předběhne cválajícího koně. Má velké čluny na plutí po vodě a jiné na potápění v hlubinách moří. Papalagi používá vrčící mačety na řezání dřeva na kousky a tyto mačety se nikdy neunaví. Stroje ty nejsilnější kmeny dělí tak lehce, jako matka rozloupne dětem ovoce taro. Když zazpíváš píseň, bílý ji zachytí a po chvíli ti ji dá na černém kroužku… Bílý sahá rukou za velké moře a jeho nohy předstihují vítr i mračna. Ucho bělocha dokáže zaslechnout tam v Evropě, co my si šeptáme tady na Upolu… Radím vám ale, abyste se nebáli silných strojů Papalagiho. Velký Duch je silnější! Ve světle jasného slunce Samoy je přece vidět, že tyto divy bílých jsou jen hračky, občas nebezpečné, ale přesto jen hračky, protože neexistuje nic, co stvořil bílý, co by se mohlo rovnat s mocí divů Velkého ducha… (Papalagi)… nepostavil nikdy žádný stroj, který by byl dokonalejší než obyčejný písečný mravenec. Polynézským čajkám nikdy v letu neodpadne křídlo, ale stává se to letadlům bílých lidí. Každá z těch velkých hraček bílého má své slabé místo a ukrývá zlé tajemství. Žádný stroj se nedokáže sám pohybovat. Stroje musí mít své strážce… Ale nejhorší na tom je, že stroje kromě dřeva nebo černého kamene jedí i lidskou lásku, člověk umí mít rád jen to, co vyrobila jeho vlastní ruka. To, co vyrobila železná ruka stroje, člověk nemiluje. Představte si, bratři, co by vám bylo do lodě vytesané takovou studenou, bezkrevnou bytostí za pár chvil, ale bez vašeho přičinění? Stroj se neumí smát, ani se neumí rozplakat… Je lhostejný. Věc, kterou vyrobí, je též lhostejná. A to je základ kletby světa bílých lidí. Papalagi krmí krví a mlékem něco, co mu rodí mrtvé děti.

Bůh řekl: Ty budeš ptákem, ty budeš rybou, ty budeš stromem. Ale Papalagi to chce jinak: sám chce být ptákem, sám chce být rybou, nepřestávaje přitom být člověkem. Na koni přeběhnu přes vesnici rychleji než bez koně, a rychleji se dostanu do cíle. Ale tehdy toho po cestě mnoho nevidím. A nikdo mě k sobě nepozve. Nejde přece jen o to, abychom dosáhli cíl… Papalagi chce být bez přestávkv už u cíle. Většina strojů mu to má ulehčit. Ale jen co se dostane na jedno místo, už ho volá druhé. A tak Papalagi spěchá životem bez oddechu, stále dopředu, stále za změnou, s očima upřenýma daleko před sebe. Co tak pohání bílého? Pohání ho strach před smrtí. Protože bílý, který zkonstruoval tolik výborných strojů, nepostavil stále ten nedůležitější – stroj, který by mu donekonečna prodlužoval život… Papalagi nemá čas. Čas se dá pokazit jako umění výroby plátna. Bílý člověk se rodí s dobrým, nepotrhaným, celým časem, mezi východem a západem slunce, mezi dětstvím a stářím a hned, nestačil ještě ani vyrůst od země, začíná ho dělit, stříhat, měřit, sešívat, znovu dělit, ztrácet a vyhazovat nepotřebné odstřižky. Dospělí přikládají dětem k uším malé železné stroječky, aby svá potěšení nabádali k čtení a dělení času. Jsou to malé i větší strojky – ty největší bílý člověk umísťuje na vysokých věžích, aby byly odevšud dobře vidět. Po určitém čase takovýto stroj začne dělat hluk. To křičí duch bojující se železem v srdci tohoto stroje. Když hluk přestane, Papalagi vzdychá: zase odbila jedna hodina mého života.

Říkám vám, bratři, je to jakýsi druh choroby bílých. Řekněme, že některý z nich má chuť poležet na slunku anebo se projet na lodičce nebo být s ženou. Nejde to! Žádný se neodtrhne od „práce“, protože mu je „škoda času“. Bílým je na všechno „škoda času“. Ztrácejí život, aby si vydělali na čas. A ztrácejí čas, aby si vydělali na život… Bílý člověk se namáhá, aby rozšířil, prodloužil a prohloubil svůj čas. Zapřáhl do této úlohy většinu svých strojů. A proč se tak namáhá? Zdá se mi, že se mu čas vysmekává z ruky jako ryba. Protože Papalagi čas příliš křečovitě tiskne. Čas mu utíká a bílý ho nahání a pohání, nedá mu oddechnout. Čas musí stále stát u bílého, musí pracovat, musí něco říkat nebo zpívat. Ale vždyť čas je tichý, čas miluje tichou radost, klid a pohodlnou rohožku. Papalagi nerozumí času – neumí ho používat, zachází s ním po svém, to znamená brutálně. A čas ho nemá rád.

Nejtěžší chorobou bílého je neustálé myšlení. Duch bílých lidí je jako vysoko plápolající oheň nebo jako stále napjatá udice. My z ostrova vzbuzujeme v Papalagim naším myšlením velké politování. Bílý nedokáže nemyslet. Nemyšlení, žití všemi částmi těla je pro Papalagiho velmi těžké. Když zasvítí slunce, bílý poznamená „aha, zasvítilo slunce“. Ale vždyť nejde o to přemýšlet o slunci, ale ležet na slunci. Moudrý Samoánec přijímá teplo do sebe ne hlavou, ale rukama, chodidly, stehny, břichem. Nechává přemýšlet o slunci svou pokožku. Vždyť ona též myslí, třebaže jinak než mozek. Tehdy, když hlava přemýšlí, většina smyslů bílého odpočívá v hlubokém spánku. Takovýmto způsobem bílý – těžce se namáhaje – současně prospí většinu svého života. Smysly a rozum bílého nejsou přáteli. Bílý je jedním člověkem ve dvou kusech… Tato choroba myšlení způsobuje to, že Papalagi rychle stárne a stává se škaredým. Co se se mnou stane po smrti?

Nebo: co bylo, když jsem ještě nebyl? Přemýšlení o tom nemá nejmenší smysl, protože to je asi tak, jako kdyby se člověk chtěl podívat na slunce se zavřenýma očima. Odvrací se od moře, od světla, od tance na volném prostranství, od děvčat. Chodí se zavřenýma očima, je mrtvý zaživa… Snaží se všechno poznat. Poznávání spočívá v přibližování různých věcí k očím a dívání se na ně. Je to odporná zábava bílých… Bílý chytí například chrobáka. Napíchne ho na tenkou jehlu, potom mu odtrhne jednu nohu. Chce vědět, jak vypadá noha bez těla a tělo bez nohy. A potom bílý navleče nohu na drátek tenký jako vlas a dá ji pod sklo. Potom se na to všechno dívá černou rourou zaostřující zrak. Silné oko bílého proniká vším: slzami, vlasy, odřezkem kůže. Bílý nahlíží do věcí a dělí je tak dlouho, až nakonec se už nedá rozdělit nic a tehdy Papalagi hledí do onoho nic. No a takto se dostal až k cíli svého poznávání, dosáhl nejvyšší moudrosti, vidí, že se už nic víc nedá vidět. Ale to si mohl bílý domyslet hned na začátku, dřív než začal týrat chrobáka! Protože musel vytušit, že jen Velký Duch vidí věci v opravdové úplnosti. Škrábeš se na vrchol palmy, ale kmen náhle končí, je třeba se vrátit a nebe zůstává takové, jaké bylo – tajemstvím. Je třeba ale přiznat, že nejmoudřejší Papalagi po určitém čase na to též přicházejí…

připravila Naďa Johanisová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.