Jde to ppoommaalluu

3. prosince 2007 /
Arnold Schwarzenegger hřmí na zasedání OSN: „It’s time to act!“ Al Gore v kinech celého světa vyzývá k akci a užívá si rostoucí slávy a nově i Nobelovy ceny míru. Do toho Gorův úspěšnější protivník George W. Bush otevřeně prohlašuje, že klimatické změny jsou velikým problémem, s jehož řešením se nesmí otálet. Ani Evropa nečeká. Angela Merkelová v přímém přenosu potvrzuje závažnost problému přímo z Grónska. Je svět konečně na cestě zastavit klimatické změny?

Silných řečí je bezpochyby slyšet hodně. V září se s nimi roztrhl pytel na — u nás velmi mediálně sledovaném — setkání světových představitelů ke globálnímu oteplování, které organizoval generální tajemník OSN. Výjimkou byl zase jen náš prezident, který všeobecné „klima-katastrofické“ obavy nesdílí. Václav Klaus pravděpodobně právě utírá slzu a nechápe, proč se za obranu svobody před ideologií také neuděluje Nobelovka. Tento text však nebude plýtvat místem vyprávěním historek o Václavu Klausovi, i když mu nelze upřít, že pomáhá tématu dostat se do popředí zájmu českých médií. Mnohem důležitější je, co říkají a jak se k tématu staví vědci a nejdůležitější političtí hráči na mezinárodním poli.

Vědci: reálná šance tu je

V první půlce letošního roku byla zveřejněna nová zpráva vědeckého panelu IPCC. Její třetí část se zabývá možnostmi, jak zmírňovat změny klimatu — tzv. mitigací. Podle zprávy je nutné začít snižovat emise plynů se skleníkovým efektem nejpozději do roku 2015; je to nejzazší kulminační bod. Pokud se to podaří, nárůst průměrné teploty se udrží na úrovni mezi 2 a 2,4 stupně Celsia ve srovnání s předindustriální dobou. Do roku 2050 by měly globální emise oproti současnosti klesnout minimálně na polovinu. IPCC analyzoval všemožné strategie a nástroje, a jeho návody dávají naději. Při použití nejambicióznějších politik lze dosáhnout do roku 2050 snížení světových emisí o 50 a 85 % (vzhledem k roku 2000). Udržení nárůstu v těchto mezích by stálo ročně pouze 0,12 procenta hrubého domácího produktu všech států světa. Náklady spojené s nečinností by ovšem byly mnohem vyšší. Čím déle budeme čekat, tím dražší a náročnější bude proces vyrovnávání se s důsledky změněného podnebí — včasnou akcí bychom se jich však mohli částečně vyvarovat.

Vědci analyzovali také klíčové sektory a technologie, které umožňují dosáhnout potřebného snížení znečištění. Mezi sektory jsou srovnatelnou měrou důležité zásahy v energetice, zemědělství, průmyslu, stavebnictví a lesnictví. Významný potenciál má také doprava a již menší odpadové hospodářství. Vliv na potenciál ve všech sektorech má samozřejmě nejen technické řešení, ale i změna životního stylu a spotřebních zvyklostí. Zpráva vyjmenovává celou řadu nástrojů: od závazných emisních limitů, investic do vědy a výzkumu přes daně a tržní nástroje až po dotace a pobídky či informační kampaně.

Jádro a změny klimatu

Jako jednu ze „zmírňujících“ technologií uvádí panel i jadernou energetiku. Na slovo klima reagují sluchová ústrojí atomových lobbistů velmi citlivě: jaderné štěpení je přece řešením klimatického problému. Tak jednoduché a jednoznačné to ovšem není. Jaderná energetika sice vypouští méně skleníkových plynů než elektrárny spalující fosilní paliva, ale rozhodně není zdrojem s nulovými emisemi. Celý proces spojený s těžbou uranové rudy, její úpravou, obohacením, výrobou a dopravou palivových článků a zpracováním atomového odpadu je velmi energeticky náročný.

IPCC uvádí, že jaderná energie se podílí na světových dodávkách elektřiny šestnácti procenty a v roce 2030 by mohla dodávat (s ohledem na celkový nárůst spotřeby elektřiny) procent osmnáct. Atomová energie se ale týká jen elektřiny a její celkový podíl na primární světové energetické spotřebě je v současnosti menší než 3 %. Aby jaderná energetika mohla výraznějším způsobem přispět k řešení klimatického problému, byl by zapotřebí enormní a rychlý nárůst ve výši několikanásobku dnešního počtu reaktorů. K tomuto ovšem chybí odborné a finanční kapacity a částečně také politická vůle. Velká poptávka po nových zdrojích by se dala očekávat ze strany rozvojových zemí, které však mohou hůře zajistit kontrolu před zneužitím. Navíc by se jen umocnily staré známé problémy s bezpečností provozu, ukládáním odpadu, šířením zbraní a také by nabyla na důležitosti otázka omezených zásob uranu. Reálný potenciál jaderné energetiky z pohledu ochrany klimatu je marginální a debata o něm odvádí pozornost od přístupů a technologií, které mohou přinést úspory emisí v mnohem větším měřítku a nepoměrně rychleji. Největší potenciál má zvyšování účinnosti ve výrobě a spotřebě energie.

Co na to EU

EU se hlásí k iniciativě udržet zvýšení průměrné teploty na Zemi v mezích 2 °C (ve srovnání s předindustriálními hodnotami). To ovšem předpokládá snížení emisí skleníkových plynů ve vyspělých zemích o 30 % do roku 2020 (ve srovnání s rokem 1990) a o 60—80 % do roku 2050 (na celém světě o 50 %).

V souladu s vědeckými doporučeními si Rada EU na jaře tohoto roku odsouhlasila cíl omezit v rámci mezinárodních vyjednávání do roku 2020 emise skleníkových plynů o 30 % (ve srovnání s rokem 1990), pokud se k podobným závazkům přidají i další rozvinuté země. Vedle toho si stanovila také jednostranný závazek dosáhnout snížení o 20 % bez ohledu na výsledky mezinárodních vyjednávání. S přihlédnutím k dosavadním nevalným výsledkům snižování emisí v rámci Kjótského protokolu je to závazek jistě ambiciózní a vyžaduje razantní změny.

Výše zmíněné závazky obsahují jeden závažný háček. Do zmiňovaných procent se budou s velkou pravděpodobností započítávat i flexibilní mechanismy. Jednoduše řečeno, ke snížení emisí nebude muset dojít přímo v EU, ale jednotlivé státy budou moci investovat do opatření a projektů v rozvojových zemích, které přinesou stejné snížení emisí za nižší cenu. Ekonomicky geniální tah, dalo by se říci… Tento přístup však není tak čistý, jak se může zdát. Nemotivuje totiž místní podniky k modernizaci a investicím do technologií snižujících emise. Problematický bývá také propočet množství uspořených emisí a také to, zda projekt byl „dodatečný“, tzn. že by se jinak neuskutečnil. Uhlíkové „offsetování“ a z něj vzešlé „nulové emise“ trefně paroduje na internetu kolující klip, který propaguje neutrální zahýbání. Zaplatíte si nějaký pár, který si bude věrný, a sám(a) můžete vesele a „neutrálně“ svému partnerovi zahýbat. Celosvětová úroveň zahýbání se tak nezvýší.

Ale zpátky na starý kontinent. Hlavní evropskou zbraní v boji proti klimatickému drakovi je emisní obchodování. Zatím se však zdá, že jde o zbraň poněkud tupou. Obchodování je tržní nástroj, jenž má za prvé snížit emise a za druhé zajistit, že se tak stane co nejlevněji. V principu se jedná o úvahu správnou a v historii v menším rozsahu (a v jiné oblasti) i s úspěšným koncem. Musí být však splněn základní předpoklad, že v systému koluje omezené množství povolenek, se kterými se obchoduje. Tím se zaručí určitá motivující výše jejich ceny. V prvním kole obchodování (2005—2007) se však ukázalo, že je přepovolenkováno. Všechny státy EU získaly na povolenkách dohromady o 7 % více ve srovnání se svými reálnými emisemi. V případě Česka to bylo dokonce o 14 %. Cena povolenky se do prvního zveřejnění emisních statistik vyšplhala až ke třiceti eurům za tunu CO2, poté začala prudce klesat, a v posledním roce se pohybuje jen na několika centech. V druhém kole Evropská komise přitvrdila a rozdala povolenek o poznání méně, následkem čehož se ale několik států (včetně našeho) naštvalo a zažalovaly evropské byrokraty u soudu. To by však nemělo mít veliký vliv na druhé kolo. V současné době se již začíná debatovat, jak by mělo vypadat kolo další (od roku 2013). V lednu 2008 se s napětím očekává zveřejnění prvního nástřelu možných změn v systému. Mezinárodní ekologické organizace tlačí na to, aby se celkový limit a rozdělení státům provádělo centrálně a aby veškeré povolenky byly prodávány, nikoliv přidělovány zdarma jako dosud. Do systému by mohly být zařazeny i další sektory — žhavým kandidátem je letecký průmysl. Evropské emisní obchodování totiž zahrnuje jen polovinu všech evropských emisí skleníkových plynů.

Dalším společným nástrojem v boji s emisemi je závazek dosáhnout v roce 2020 dvacetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Komise v lednu zveřejní očekávaný návrh na rozdělení těchto závazků mezi jednotlivé členské státy. Společně bude ještě zveřejněn také návrh rozdělení „břemene“ závazků snižování emisí. Úředníci se svými záměry tajnůstkaří, takže nikdo přesně neví, s čím přijdou. Některé nové státy EU se ale jen tak nedají. Polsko či Maďarsko zdůrazňují svou zaostalost a potřebu dalšího ekonomického vývoje, který bude nutně znamenat nárůst emisí. A Česká republika vedená barevnou koalicí předvádí mírně schizofrenní politiku.

Jak si vede Česko

Česká klimatická politika zatím není v praxi nikterak přesvědčivá. Množství žádaných emisních povolenek nám Evropská komise okleštila, čímž si z naší strany vysloužila žalobu. Zatím uskutečněná ekologická daňová reforma také nepřinesla ani ten nejmenší krok nad rámec předepsaný Bruselem. Ač máme dobrý zákon na podporu obnovitelných zdrojů, přibývá jich velmi pomalu. Samozřejmě se také uvidí, jak se Česko prostřednictvím své vlády postaví k navrhovaným změnám v emisním obchodování a hlavně k rozděleným závazkům v oblasti snižování emisí a obnovitelných zdrojů. To může způsobit mezi Zelenými a zbytkem koalice jisté jiskření.

V Poslanecké sněmovně se v létě objevil návrh zákona z dílny sociálních demokratů, který Česko zavazoval, aby snížilo emise skleníkových plynů o 50 % do roku 2050. Neměl ovšem podporu celé strany, byť jej zaštítil předseda Paroubek. Jednalo se o novelu zákona o emisním obchodování, která si položila pouze tento cíl, ale už dále neřešila způsob, jak ho dosáhnout ani jaké by byly sankce za nedodržení. Vláda tento návrh odmítla a dá se předpokládat, že sněmovna udělá totéž. Z pohledu ekologických organizací je princip zakotvení povinnosti snižovat emise v zákoně dobrou cestou, musí však být rozložen průběžně do jednotlivých let. Musí také stanovit, co se stane, když cíl nebude plněn. Důležitou otázkou je samozřejmě i cílový stav. Navrhovaných 50 % však pro Česko, zemi s jednou z nejvyšších úrovní emisí na obyvatele, podle scénářů IPCC naprosto nedostačuje. S legislativní aktivitou nejdál postoupili v Británii, kde byl vládní návrh tohoto zákona reakcí na masivní kampaň Big Ask britských Přátel Země.

Česká republika získá větší vliv na klimatickou politiku EU a na mezinárodní vyjednávání jako předsedající stát Rady EU v první půlce roku 2009. Svět bude ve žhavé fázi mezinárodních vyjednávání a je třeba naléhat na českou vládu, aby naše předsednické angažmá progresivní evropskou pozici podporovalo, či alespoň nebrzdilo.

Mezinárodní dohoda jen tak nebude

V prosinci tohoto roku se na Bali slétnou tisíce zástupců většiny států světa, aby jednali o novém mezinárodním režimu ochrany klimatu. Jde již o 13. schůzku stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a třetí schůzku Kjótského protokolu. Čtrnáct dní budou probíhat debaty a handly, které na první pohled nemají konce ani výsledku. Úspěchem této celosvětové konference bude, pokud se podaří dohodnout na konečném termínu pro stanovení parametrů mezinárodního režimu ochrany klimatu, který v roce 2012 nahradí či upraví stávající režim z Kjóta. Tímto Datem s velkým D by měl být konec roku 2009. Klíčové přitom je, aby nový režim zahrnoval i USA s konkrétními závazky ke snižování emisí, a stanovil rovněž závazky pro státy, v nichž probíhá nejrychleji industrializace, tedy státy jako Čína a Brazílie. Objevují se už také náznaky, k jakým cílům by nová dohoda měla směřovat. Na nedávném vídeňském jednání pracovních skupin Rámcové úmluvy se dospělo k závěru založeném na propočtech IPCC, že průmyslové země by se měly snažit o snížení emisí oxidu uhličitého o 25 až 40 % do roku 2020 oproti úrovni z roku 1990. Věčným tématem je také otázka, jak bude režim nastaven pro rozvojové země. K závazkům snižování emisí země patrně nepřistoupí, takže pravděpodobnější scénář bude vypadat tak, že půjde o určitá kritéria typu efektivita a energetická náročnost. Koneckonců je těžko představitelné žádat po zemi s desetkrát nižšími emisemi na jednoho obyvatele, aby své znečištění snižovala, když vlastně nemá z čeho.

V rámci široké debaty se objevují zcela odlišné přístupy a návrhy. Autoři studie z britského Tyndall centra navrhují, aby závazné redukce nebyly vztaženy na jednotlivé státy, ale na celosvětové průmyslové sektory. Proudy zboží a kapitálu v globalizovaném světě totiž znesnadňují určit, kvůli komu vlastně emise vznikly. Podle této zprávy zapříčinila čtvrtinu znečištění Číny produkce na export, převážně pro nejbohatší státy světa. Tento přístup má jistou logiku, ale v OSN nemá žádné naděje na úspěch. Narazil by zejména u rozvojových zemí, pro které by znamenal ohrožení vzestupu jejich ekonomik.

Velký bílý otec ví své

Amerika se musí přidat! Dostaňme Bushe na palubu! Tato mantra zní z mnoha stran. Vyjednávači se vesměs shodují na tom, že je klíčové, aby se Američani připojili s konkrétním závazkem. Taková věc zatím leží v nedohlednu, ovšem cosi slibného se už lehce rýsuje. Část amerických států totiž podniká či plánuje aktivní kroky k och-raně klimatu. Bushova administrativa si jde ale stále vlastní cestou. Řešení vidí i nadále ve větších investicích do výzkumu a programů, které podporují dobrovolné dohody a závazky komerční sféry. Bush opakuje, že povinné závazky a Kjóto jsou „bad policy“, která by poškodila americkou ekonomiku, a navrhuje svá vlastní řešení. Jednou z posledních Bushových aktivit bylo svolání fóra sedmnácti největších ekonomik. Na první pohled se může toto gesto zdát jako pozitivní krok k řešení problému, ale jde spíše o iniciativu, která má oslabit mandát OSN. První schůzka v září tohoto roku dopadla pro Bushe fiaskem. Předstoupil před sezvané zástupce největších zemí s proslovem, ve kterém řekl, že USA by mohly být lídrem v boji proti změnám klimatu. Dále už jen opakoval již mnohokrát řečené: klimatické změny jsou vážnou hrozbou a my musíme něco dělat. Nenavrhl však žádné konkrétní opatření a neuvedl čísla. Každý stát by si podle něj měl stanovovat vlastní individuální cíle a svou klimatickou politiku. Jediným výstupem byl návrh na zřízení Fondu čistých technologií. Přístup prosazovaný americkou vládou se tak stává na mezinárodní úrovni stále izolovanější. Na federální vládu tlačí jednotlivé americké státy, a dokonce i korporátní sektor by už rád věděl, co se bude dít. Naději na určitou změnu dávají také prezidentské volby v příštím roce.

Amerika ovšem není jedinou problémovou zemí. Vedle Japonska či Austrálie se poslední dobou obezřetně sleduje také vývoj v Ka-nadě — která představuje dalšího velkého znečišťovatele a zároveň důležitého mezinárodního hráče. Do vlády nastoupili minulý rok konzervativci, kteří zjevně nemají vážný zájem zachraňovat světové klima. Kanada ratifikovala Kjóto v roce 2002 a zavázala se ke snížení o šest procent. Její emise se ale zvýšily již o třicet procent. Vláda na jednu stranu prohlašuje, že nechce opustit Kjótský protokol a Úmluvu, ale na druhou stranu přiznává, že závazky nesplní na domácí půdě a že ani není ochotna platit za nákup kreditů z tzv. horkého vzduchu od jiných států.

Na globální klima jedině globální úmluvou

Kjótský protokol má mnoho chyb a nedostatků, ale představuje nejserióznější krok v celosvětové snaze zastavit změny klimatu. Je velmi důležité, aby ochrana podnebí začínala právě na globální úrovni, pokračovala až na úrovně nejnižší a zabezpečovala rázné a zároveň spravedlivé rozložení závazků mezi jednotlivé země. Potřebné snížení emisí představuje nemalé úsilí zvláště pro bohaté země. Vždyť právě životní úroveň západní civilizace do značné míry stojí na spalování fosilních zdrojů. Nebude tedy lehké nastavit změnu směrem k tzv. bezuhlíkovému hospodářství. Dosažení těchto cílů nemusí znamenat snížení našeho blahobytu, ale bude k tomu zapotřebí součinnosti všech úrovní — nejen zapojení té politické. Bude třeba zapojit zejména soukromý sektor a podpořit samozřejmě i uvědomělý životní styl.


Jiří Jeřábek se zabývá tématem ochrany klimatu v Centru pro dopravu a energetiku (jiri.jerabek@ecn.cz).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.