Jihlavské jiné (s)věty

29. listopadu 2007 /
Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě nabývá takových rozměrů, že se jeho organizátorům už těžko mohlo povést dát mu jednolitý tvar. A tak ačkoliv se snažili veřejnost nalákat na politický dokument, z množství projekcí si každý nutně odnášel odlišné dojmy a zážitky. Sedmá generace se vydala po zelené stopě a festival jí i v tomto ohledu vycházel vstříc.

A není to jen tím, že k deklarované politické linii nutně patří i téma životního prostředí. Nestihli-li jste entrée s Milošem Zemanem, o mnoho jste nepřišli. Pořadatelskému týmu patří obdiv za odvahu, s jakou se nebojí ukazovat i sporné momenty českého a světového dokumentu, a propagovat tak politicky angažovaný ne/vkus. Co může být výmluvnější než skutečnost, že festival zahájil portrét Miloš Zeman — Nekrolog politika a oslava Vysočiny Roberta Sedláčka (uvedený hlavním protagonistou) a že po slavnostním zakončení byla promítnuta agitka Sicko Michaela Moora. Byl to právě jihlavský festival, který autora Roger a já, Bowling for Columbine či Fahrenheit 11/9 před pěti lety pro české publikum objevil. Comeback Zemana i Moora je však filmařsky víc než rozpačitý. Ovšem o jakkoliv znechucující zážitky se jedná, jejich zařazení do jihlavské dramaturgie působí v důsledku sympaticky. Festival si prostě nehraje na elitní intelektuální dílnu a „systematicky mapuje“ svět dokumentu. My rádoby intelektuálové jsme však přesto raději, leckdy zjihle, sledovali retrospektivu Chrise Markera (vyzdvihnout zaslouží zejména uvedení sociologické sondy Pařížský máj) či Dějiny Jaroslava Šabaty viděné pohledem Víta Janečka (spoluautor scénáře Jakub Patočka).

Jihnout se svým způsobem dalo i nad snímky „zelenými“. Přinášíme výběr tří z nich, které jakoby říkaly: Ještě o nás uslyšíte.

Miluj tuleně svého

„Mexický řidič nákladního auta, který zastřelil jednoho ze dvou posledních datlů císařských, největšího ze všech datlů světa, to komentoval takto: ,Byl to pořádný kus masa.‘“ Oblíbený úryvek kamaráda T. K. z knihy Rozmanitost života E. O. Wilsona se mi automaticky vybavil při sledování Míru s tuleni režiséra Miroslava Nováka. „Přirozenými nepřáteli tuleně jsou člověk, kosatka dravá a žraloci,“ poučuji se následně s Wikipedií. Film staví na jasné tezi. Předkládá publiku kritiku antropocentrismu tak průzračnou, jako kdysi bývaly vody Středozemního moře. V dobách, kdy u něj žila stáda tuleňů a teprve čekala na hromadné vybíjení.

Příběh režisérovy snahy setkat se s tuleněm, v níž mu pomáhá jiný režisér, Ital Emanuelle Coppola, nutně končí neúspěchem, který tak jasně ilustruje základní sdělení: to lidská sebestřednost dovedla tuleně středomořského na pokraj vyhubení. Nyní zbývají jen mediální obrazy, tuleň přetvořený k obrazu člověka-turisty, ve filmu zastoupený věhlasnými ikonami tohoto mořského savce: tuleněm Odysseem, respektive jeho biologickým příbuzným, lachtanem Gastonem. Odyssea „v 50. letech minulého století odchytili v jeskyni u městečka Cala Gonone na Sardinii dva milánští novináři, Federico Patellani a Enzo Fogliati, a jako mládě vypustili 16. prosince 1951 za přítomnosti mnoha reportérů a filmových kamer do slavné kašny Di Trevi v Římě. Poté byl tuleň převezen do místní ZOO, kde po několika dnech zemřel“, informuje producentka Jitka Maxová. Naopak Gastona stál život „návrat“ do přírody při povodních v roce 2005. A propos, pletete-li si tuleně s lachtany, máte nejvyšší čas zamluvit si lístky ve vybraných promítárnách.

Poselství filmu je jasné stejně jako fakta o vyhubení tuleňů. Člověk-dobyvatel ovládá vesmír, vleze všude, kam může, v touze po lepším životě či jen z přirozeného strachu si podmaní kde co. Nemyslí na budoucnost, natož na sedmou generaci. Film je apelující, ale hravý, přes něžná savčí těla tuleňů se převaluje hrozba jejich vyhubení… Archivní záběry tuleních těl působí neuvěřitelně blízce a velké tulení oči si snadno získávají srdce diváků.

Možná je škoda ambice, se kterou byl snímek natočen. Dokumentární bajka, jak zní podtitul snímku, představuje tak trochu další klišé, hned po „dokumentární detektivce“ a podobných ozvláštňujících etiketách. Jde sice o nálepky, které se na veřejnosti dobře prodávají, jejich výsledkem však mohou být spíš rozpaky — nad širokým záběrem, skloubeným ve filmový hybrid. Pokud by měl být novým příspěvkem k přírodovědnému dokumentu, zasluhuje si snímek pět hvězdiček. Klade-li na sebe ambice vypovídat o současném ne-lidském světě, pak může být dojem rozpačitější. Každopádně pro účely enviromentálního vzdělávání jde o film jako vyšitý. Schválně, co se šije z tulení kůže?

Okraj krajiny?

Další z dokumentů, které mohou sáhnout do svědomí obyvatel modré planety, staví na zcela odlišných filmových postupech. Snímek Vyráběné krajiny kanadské režisérky Jennifer Baichwal se vyznačuje dokonalým estetickým a filmovým zpracováním. V dlouhých, pomalých záběrech mohou diváci sledovat čínskou krajinu zničenou průmyslovou činností člověka, jeho „géniem modernity“ i touhou po lepším životě: konkrétně výstavbou „outsourcovaných“ továrních hal, monstrózních přehrad či těžbou ropy. Termín krajina zde dosahuje svého nejzazšího významu; negativní vliv člověka na jeho „přirozené prostředí“ se přitom ukazuje s vizuální vytříbeností a ve velkém stylu.

Jennifer Baichwal totiž vycházela z velkoformátových fotografií Edwarda Burtynskyho. Její kamera Burtynskyho snímky pomalu zkoumá, aby se pak se stejně pomalou výmluvností přenesla do míst, kde vznikly, do oněch mrtvolných, dokonalostí záběrů takřka estetizovaných krajin. Do filmu však vstupují také aktéři, kteří ho oživují: pracovníci továren na žehličky, děti z vesnic ležících v blízkosti toxických skládek, lidé žijící v okolí ropných vrtů a denně se brodící rakovinotvornou látkou. Diváka nutně zaskočí rozlehlost mapovaných míst, navíc fotografie, stejně jako filmové záběry, jsou perfektní, stylově vytříbené. Snímek staví právě na tomto rozporu, jehož výsledkem je údiv či zděšení. „Jak je možné v těchto místech žít?“ musí se asi ptát ten, kdo hledí do tváří dětí usazených na hromadě průmyslového odpadu.

Diesen Lužický kraj

„Manchmal immer“ — „někdy vždycky“, odpovídá jeden z protagonistů snímku Poustevna, das ist Paradies Volker Heymann na otázku, jak často jezdí do Dolní Poustevny, obce ležící ve Šluknovském výběžku; ta zažila na konci války odsun sudetských Němců a od té doby dokáže být jen málokomu domovem. V uvedeném výroku jako by se odrážela řeč blázna, ale také naděje: z každodennosti se stává svátek, malé lži posvěcují filmaři, kteří propůjčují životu významnost a životním rituálům smysl. Na filmu Martina Duška a Ondřeje Provazníka fascinuje jazyk aktérů: všichni žijí v Čechách, česky však nemluví nikdo z nich. Tedy „správně“ česky. Všichni jsou tedy tak trochu „jinde“. Němec Volker přitom obývá stejný časoprostor se sudetskou Němkou Elisabett-Alžbětou Váňovou, Vietnamkou Denisou alias Tu Tran Ahn Nguyen, Holanďanem Daanem Kristelem a mentálně postiženým Čechem Lubošem Stichem. Ale stejně jako mají v pohraničí všechna místa dvě nebo více jmen, žijí jejich obyvatelé ve vícero světech.

Nabízí se to, ale nechce se psát o vyprázdněnosti, opuštěnosti, krajině bez duše či jiných klišé, jež si uzurpují oblast pohraničí. Jde o povedený film zachycující splývání, prolínání, ale i míjení osudů na pozadí specifického kraje. Oba tvůrci, kteří dosud sázeli spíš na studentskou recesi a jejichž díla měla punc, jak to říct, přiblblého mládí, zůstávají v pozadí. Formálně je jejich dokument spíš klasickým dílem — možná i tím oslovuje jednak širší publikum (jež však tentokrát není nuceno propadat záchvatům smíchu), jednak kritiku unavenou angažovaným dokumentem, v němž jeho tvůrce takřka nezmizí z plátna.

Na konci snímku odjíždí permakulturní pár za lepším, přičemž ve scéně odjezdu stihne popřít svou dosavadní identitu. A v hlavě ještě rezonují slova z úvodu, v nichž obyvatelé ústavu charakterizují Poustevnu: „Je hezká, přítulná.“ A paní Alžběta odjinud začíná svou větu:„Diesen Lužický kraj…“ Dušek a Provazník tvrdí, že film je stál hodně úsilí a nejistoty, provázela ho marnost a tápání. Nechce se tomu věřit — na plátně není „násilí“ tvorby vidět. S Poustevnou vyhráli na jihlavském festivalu sekci Česká radost, tedy cenu pro nejlepší český dokument loňského roku. Název kategorie působí ve vztahu k filmu možná ironicky, zároveň víc než výstižně. Největší plus vítězného díla je však asi v tom, že po jeho shlédnutí máte chuť si do pohraničí zajet. Na cigára, do přírody, za kozami, za poznáním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.