Jiná vězení?

30. května 2002 /
Členka brněnského Gender centra při Fakultě sociálních studií ukazuje, že sociálně daná rozdílnost mužských a ženských rolí se projevuje i v oblasti vězeňství. Nejenže přístup k vězeňkyním je v mnoha směrech jiný než přístup k vězňům, ale dokonce i právo, jež by ze své podstaty mělo měřit všem stejně, rodové rozdíly tiše zohledňuje.

Statistiky a studie v různých společnostech se shodují v tom, že převážná většina zadržených, usvědčených a odsouzených jsou muži, což také implikuje, že zločin je mužskou aktivitou. Podíl žen na trestné činnosti se zdál být tak malý a jejich přestupky tak nezávažné, že zabývat se ženami v tomto ohledu se dlouho považovalo za plýtvání časem. Kriminalita žen nebyla vnímána jako sociální problém. Kriminologie jako věda zabývající se stavem a vývojem kriminality ve společnosti, jejími příčinami a podmínkami výskytu, byla od svého vzniku na přelomu 18. a 19. století vědou mužů a vědou o mužích.

Na přelomu 19. a 20. století si několik autorů vybralo za předmět svého zkoumání právě ženy a vysvětlení jejich kriminality, přičemž jejich interpretace mají velmi specifický ráz. Tito autoři se domnívali, že ženám je vlastní – myšleno vrozená – pasivita, závislost, mateřskost a emocionální citlivost, které do vězení rozhodně nevedou. Jestliže se žena kategoriím pasivity, mateřskosti a závislosti vymykala, byla spíše než za kriminální označena za duševně nemocnou. Psychická porucha se tak jevila jako typ deviantního chování, který je charakteristický pro ženy, zatímco kriminalita a porušování právních norem byly prezentovány jako typ deviantního chování mužů.

Kriminalita žen byla také spojována s hříšností a sexuální vyzývavostí ženského těla a pozornost se tedy nepoměrně často zaměřovala k prostituci jako k nejtypičtějšímu z ženských přestupků. Jeden z průkopníků na poli ženské kriminality, Pollak, například upozorňuje na to, že role manželek, matek a pečovatelek o domácnost s sebou nese mnoho příležitostí ke kriminálním činům za použití „specificky ženských“ prostředků, které jsou velmi těžko odhalitelné. Například ženy jako bytosti zodpovědné za chod domácnosti, mohou při vaření trávit jedem své manžele a děti. Domácnost se neodmyslitelně stává hlavním dějištěm kriminálního chování žen. Pollak také z ženiny schopnosti předstírat orgasmus nebo maskovat menstruaci vyvozoval schopnost maskovat a tajit trestnou činnost.

Jakkoli neuvěřitelně dnes mohou tato vysvětlení působit, dlouhou dobu udávala tón tomu, jak se o kriminalitě žen přemýšlelo a přemýšlí. Žena jako by svým trestným činem neporušovala jen právní normu, ale znásilňuje také tradiční představy ženství, mateřství a vlastně potažmo i mužství. Je jakousi dvojitou deviantkou.

Od 60. let dvacátého století, s rostoucím vlivem feministického hnutí, přestává být vyloučení žen ze světa konstrukce vědění samozřejmostí. Kriminologie se začíná dekonstruovat jako mužská disciplína, která od svých počátků představovala mužskou perspektivu mužské zkušenosti, rozumějme zkušenost částečnou a navíc zkušenost jen částečně porozuměnou.

Diskurzy zabývající se kriminalitou žen začínají být sdíleny i ženskými autorkami, které nacházejí jiné odpovědi na staré otázky, ale kladou také otázky nové. Od ptaní se po příčinách kriminálního chování se pozornost přesouvá rovněž k zacházení s ženami uvnitř systému trestního práva a soudnictví, k charakteru neformálních sociálních systémů formujících se ve vězení či adekvátnosti uvěznění jako odpovědi na určité sociální problémy vůbec.

 Ženy a systém trestního práva a soudnictví

Otisky stereotypních představ ženství a ženské role nenacházíme jen v kriminologických teoriích. Stereotypní vnímaní rolí budou ženu provázet také strukturami systému trestního práva a soudnictví. Feministická kriminoložka Carlen zmiňuje zkostnatělost justiční logiky formované zastaralými typifikacemi ženskosti a ženina místa v idealizované nukleární rodině. Ať má žena rodinu či ne, v procesu soudního řízení není místo, kde by ona nebo její trestný čin byly vůči ideologii rodiny imunní. Tak dochází k další reprodukci již existujících nerovností mezi pohlavími.

Kriminální ženy byly v historii soudních řízení vždy objekty tzv. kavalírského zacházení. Spíše než jako k nebezpečným deviantům k nim bylo shlíženo jako k politováníhodným bytostem. Policie a zastupitelé soudu jako by jen stěží dovedli aplikovat kriminální nálepku osobě „něžného“ pohlaví. Odborná literatura uvádí, že ženy dostávají v průměru nižší tresty za stejné trestné činy, nebo jsou, jak jsme již zmínili, častěji klasifikovány do jiných kategorií, například jako mentálně nemocné. Kavalírské zacházení a nižší tresty souvisejí s faktem, že ženina role je definována především institucí mateřství. Mnoho žen ve vězení jsou matky nezletilých dětí, kterým musí být v průběhu výkonu trestu zajištěna náhradní péče. Tuto péči často přebírá stát a je to péče nákladná, což hraje při rozhodování soudních autorit svoji roli.

Kriminoložka Chesney-Lind upozornila na to, že určitý typ žen, které svým vzezřením či trestným činem překračují atributy tradičního ženství, je naopak institucemi trestního práva postihován tvrdším způsobem než muž. Příkladem by mohla být Marion z německého dokumentárního filmu Gotteszell, který se letos promítal v rámci festivalu Jeden svět. Marion je 35tiletá žena, velmi maskulinního vzezření, odsouzená k mnohaletému uvěznění za vraždu muže, který se ji pokusil znásilnit. Fakt, že je Marion matkou, a brutalita jejího počínání, jsou jí vězeňskými autoritami neustále připomínány jako okolnosti oddalující její propuštění.

Instituce vězení

Instituce vězení ve společnosti vzniká, aby ochránila „poslušné občany“ od těch, kteří jsou mechanismy trestního práva a soudnictví označeni jako pro společnost nebezpeční. Ve vězení jsou „neposlušní“ občané drženi v kontrolovaném prostoru po určitý kontrolovaný čas. Věznice má ale nejen chránit společnost před těmi, které do sebe pohlcuje, ale má také napravovat. Zdá se však, že náprava a resocializace ve vězení opět reprodukují stereotypizované modely femininity a maskulinity. Muži jsou vězením „napravováni“ a vedeni k tomu, aby byli „správnými“ muži, tedy autonomními osobnostmi, které si osvojí základní dovednosti a po propuštění obstojí na trhu práce. Ženy se ve vězení učí být „správnými“ ženami, tj. dobrými matkami a hospodyněmi v domácnosti. V praktické rovině se tyto ideje zrcadlí v kvalitnější síti rekvalifikačních, pracovních a volnočasových programů ve vězeních pro muže. Ve vězeních pro ženy jsou pracovní příležitosti omezeny a navíc vymezeny tradičním vnímáním ženské role. Ženy si ve vězení osvojují dovednosti praní, vaření a úklidu, či se v těchto dovednostech zdokonalují. Volitelné kroužky pro ženy zahrnují aktivity typu pletení, vyšívání, zahradničení nebo společenského tance, zatímco mužům se nabízejí zejména činnosti sportovní.

Rozdílné koncepty maskulinity a femininity strukturují odlišně také instituční každodennost prostoru vězení. Muži se aktivně účastní vytváření normativní mužskosti skrze zušlechťování těla a dovolenou agresi, zatímco femininita se nad ženami vznáší jako nepolapitelná fata morgána, na niž je třeba se pasivně adaptovat strukturami infantilní závislosti, užívajícími zejména prostředky léčby a medikalizace. Agrese se zde, spíše než k okolí, obrací vůči vlastnímu tělu. Pro muže je násilí v instituci nedílným aspektem performance hegemonní maskulinity, což je navíc tématem, které chovanci sdílejí se zaměstnanci. Oběma je společná heroizace silného zdravého těla, často zahrnující narcisistickou identifikaci s vlastním tělem jako tělem „Muže“. Možnost posilování a účastnění se sportovních aktivit tak slouží k ustavení a znovuposílení vzorů této hegemonní maskulinity. V institucích pro ženy je vztah k tělu konstruován zcela jinou ideologií. Zmíněná zdůrazněná femininita je definována spíše jako nedostatek „té pravé femininity“ a ženy musejí neustále vyjednávat spletitosti a rozpory spojované s tímto konceptem, kdy přílišná femininita přináší vysoce nežádoucí image děvky a její nedostatek nálepku maskulinní lesby. Tělo je konceptualizováno jako potenciální nástroj hříchu, který je třeba pacifikovat a psychologickou terapií opracovávat do neurčité podoby modelového ženství.

Vězeňské subkultury

Sociologické porozumění každodennosti života ve vězení je ve svých počátcích konceptualizováno deprivačními teoriemi subkultur. Vězeňské subkultury jsou interpretovány jako reakce na deprivace, které sebou život v instituci vězení nese. Zbaveni autonomie, vězňové vytvářejí struktury, které jim tuto autonomii navracejí a jednou z takových struktur je například ustavení kódu vězně. Zejména 40. a 50. léta dvacátého století, tedy začátky sociologického zkoumání vězeňských subkultur, byla charakteristická měřením toho, do jaké míry jsou jednotlivé subkultury loajální k tomuto kódu. Kód vězně představuje jakousi žitou filosofii výkonu trestu a jeho hodnoty odrážejí například následující pravidla: „Nepleť se do zájmu jiných vězňů! Nebuď moc zvědavý! Nepouštěj si pusu na špacír! Hleď si svého! Nebuď práskač!“ Další z deprivací života ve vězení je absence zboží, jehož přítomnost jedinec v civilním životě považoval za samozřejmou (padnoucí oblečení, cigarety, jídlo dle vlastního výběru). Proto ve vězení vznikají sítě organizovaných neformálních trhů, pomocí kterých si vězňové toto zboží opatřují a směňují. Sociálně, emočně a sexuálně deprivováni, vytvářejí vězňové improvizovaný systém specificky organizovaných vztahů.

Postupně se v subkulturních teoriích prosazují také přístupy, které při analýze neformálních systémů ve vězení reflektují to, jak do sebe sociální svět vězení inkorporuje vnější sociální struktury. Autoři se shodují, že esenciální či sociálně strukturované rozdílnosti mužských a ženských povah se promítají také do uspořádání jednotlivých vězeňských systémů, které jsou jinak strukturovány ve vězeních pro muže a jinak ve vězeních pro ženy. Výzkumníci opakovaně potvrzují, že mužské vězeňské subkultury se organizují skrze přináležitost ke kódu vězně, zatímco ženy se ve vězení orientují na vytváření vztahů v rámci menších neformálních skupin. Dvěma základními adaptačními mechanismy v ženských vězeních jsou údajně (pseudo)rodiny a homosexuální partnerství.

(Pseudo)rodiny či příbuzenství označují vztahy mezi několika ženami, jejichž vzájemné vazby imitují sociální strukturu tradiční rodiny. Kromě pozic, jež jsou obvykle zaujímány ženami (matka, dcera, sestra, teta), ženy představují i mužské partnery zmíněných pozic (otec, syn, bratr, strýc). Tyto rodiny je možné vnímat jako pokus o přepsání zkušenosti života v totální instituci, jako snahu přeformulovat tuto zkušenost v termínech a strukturách chování širší společnosti za účelem učinit ji více realistickou. (Pseudo)rodiny naplňují jednak funkce podpůrné, ale slouží také jako jednotky produktivní, distribuční, či jako agenti socializace. Jejich ekonomická role spočívá v redistribuci darů a služeb.

Homosexuální partnerství vznikají mezi dvěma ženami a výzkumy vykazují tendenci tyto vztahy interpretovat jako dočasnou adaptaci na výjimečné prostředí, přičemž rolová dynamika vztahu údajně zrcadlí mužsko-ženskou dichotomii heterosexuálního páru. To znamená, že jedna žena přejímá roli aktivní, dominantní, rozhodovací, zatímco její protějšek zaujímá roli pasivní, submisivní a pečující.

Představíme-li si mužské a ženské věznice jako divadelní mikrosvěty přehrávající role sociálního makrokosmu, pak jsou na obou jevištích reprodukovány normativní vzorce povinné heterosexuality párující mužství s ženstvím, a to i přes to, že jsou vždy k dispozici pouze „herci“ jednoho pohlaví. Přesto tyto role nacházejí v obou znatelně různé vyjádření, stejně tak jako jsou v obou prostorech vyžadovány odlišné formy odstupu od homosexuální role. V obou subkulturách je plné ztotožnění s homosexualitou vnímáno negativně, ale žádaný odstup od role je v obou vytvářen a legitimizován jiným způsobem. Zatímco v subkulturách mužských je odstup vyjádřen omezením homosexuálního svazku pouze na performaci sexuálního aktu, ve vězeních pro ženy jsou homosexuální svazky tolerovány, právě jen dokud k sexuálnímu aktu nedochází. Zde názorně vidíme, jak se v prostoru vězení reprodukují významy, které se s mužskou a ženskou sexualitou spojují v širší společnosti. Sexualita žen je konstruována jako něco nevypočitatelného, tajemného, obtížně zachytitelného a nepochopitelného i ženám samotným, jako něco o čem „správné“ ženy spíše nemluví. U mužů je jasně interpretována jako určena přehlednou rozkoší ztopořeného penisu, aktem, který i na verbalizované úrovni podporuje identitu „pravého“ muže.

Reprodukci gender stereotypů také výstižně ilustruje příklad nápravných institucí pro mladistvé. Zatímco chlapcům je zde garantována poměrně velká autonomie, struktury institucí pro dívky produkují atmosféru infantilní závislosti, kdy je s dívkami zacházeno jako s dětmi spíše než s delikventy. Dívky jsou neustále vedeny k podřízení se modelu femininity, který není na rozdíl od modelu maskulinity spoluvytvářen aktivní participací, nýbrž je pasivně adoptován.

Dva výše zmíněné gender diskurzy femininity a maskulinity, odrážející epistemologicko-sociálně normativní uspořádání institucí širší společnosti, vytváří v nápravných institucích různé režimy, pravidla, sankce, tedy opět jiné reality pro ženy a muže.

Statistika

V České republice bylo k 24. 4. letošního roku 18 230 vězňů, z toho 765 žen. V České republice je 34 vězení. Ve většině z nich jsou umístěni pouze muži, v některých jsou ženy zastoupeny v počtu uchopitelném na prstech jedné ruky a pouze v pěti vězeních počet žen překračuje číslo 50. Ženy představují v ČR 4,2 % všech uvězených, což je obvyklé pro takřka většinu západních vězeňských populací, kde podíl vězenkyň obvykle nepřekročí 5 %.

Ze zmíněných 765 žen je jich 580 odsouzeno ve výkonu trestu. Těchto 765 žen je rozděleno ve 12 věznicích, z čehož v osmi z nich jejich počet není vyšší než 7.

Největšímu věznicemi pro ženy jsou Pardubice (188) 32 % (z celkového počtu žen odsouzených v ČR), Světlá nad Sázavou (185) 32 % a Opava. Nejvíce odsouzených žen spadá do věkové kategorie 30–40 let (37 % všech odsouzených žen). Více než polovina žen je odsouzena poprvé (52 %). Co se týče vzdělání, nejvíce odsouzených žen i mužů spadá do kategorie úplné základní, kterého dosáhlo 41 % odsouzených žen. Druhou nejčetnější kategorií je vyučen bez maturity (25 %).

V České republice jsou ženy uvězňovány nejčastěji za tyto trestné činy: krádež 32 % podvod 15 %, loupež 14 %, zanedbání povinné výživy 13 %, vražda 11 %.

Jeden komentář: “Jiná vězení?”

  1. Josef Mlýnek napsal:

    Dobrý den, prosím o info, kde jsou věznice pro ženy. Moje dcera je ve vazbě v Rakousku. Převážela pro někoho drogy a byla přichycena. Je ještě mladá a byla to nerozvážnost s vidinou lehkého zbohatnutí. Čekáme na rozsudek a pak chceme požádat o výkon trestu v ČR. Ještě nebyla trestaná. Prosím o seznam ženských věznic se stručným popisem. Ještě jestli není v ČR nějaký zástupce,nebo právník pro tyto nemilé případy. Je z toho nešťastná a moc jí to mrzí. Hodně trpí , ale v Rakousku jsou neoblomní.
    Mlýnek Josef – táta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.