Josef Vavroušek: skromný vizionář udržitelnosti

Již mnohokrát jsme se zamýšleli s těmi, kteří Josefa Vavrouška či Pepu (nebo mezi horolezci Vikiho) znali, jak by se odvíjel další jeho život, jak dalece by ovlivnil dění v tomto státě, případně i v Evropě. Takové kdyby však neplatí, daleko důležitější je uvědomit si, čím nás stále ještě může, byť už po dvaceti letech od svého úmrtí, inspirovat. Protože byl všestranně aktivní osobností, na těchto pár řádcích lze vzpomenout jen některé aspekty.

Jako první vidím jeho systémový přístup k ochraně životního prostředí, to, že se snažil řešit problémy s nasazením nejúčinnějších postupů a nástrojů. Velmi přínosně aplikoval nejnovější výsledky domácích i zahraničních výzkumů a zkušeností, například při prvním zavedení procedury EIA, tedy hodnocení vlivu různých projektů na životní prostředí. Samozřejmostí mu byla spolupráce s nevládními organizacemi, opět něco, co čeká na nové pokračování. Zásadní důležitost měla jeho snaha začít environmentální legislativu jakýmsi zákoníkem životního prostředí. To se tehdy nepodařilo prosadit, vznikl jen základní zákon o životním prostředí (17/1992 Sb.); o mnoho let později se udály další pokusy, byť zatím bez úspěchu, ale logická myšlenka na systémové uspořádání zákonů v této oblasti přetrvává.

Velký význam přikládal mezinárodní spolupráci, jak o tom svědčí například jím iniciovaný proces „Životní prostředí pro Evropu“, započatý konferencí ministrů životního prostředí Evropy i dalších zemí v Dobříši 1991. Opětovnou aktivní účast České republiky v původně zamýšlené skutečné spolupráci bychom v tomto směru potřebovali jako sůl. Vavrouškova vize, tehdy připomínající poselství z Marsu (jak to přiléhavě nazval Jan Kára) o změně OSN v organizaci se čtyřmi pilíři, z toho jedním environmentálním, se zčásti začíná naplňovat až nyní, kvůli mnoha zájmům tolika členských zemí však jen nedokonale.

Při hodnocení Vavrouškovy předvídavosti se obvykle uvádí jeho důraz na sociální aspekty řešení problémů. Už v minulém režimu se zabýval problematikou řízení společnosti a hledal mechanismy jejího sebeřízení — vydal například publikaci Životní prostředí a sebeřízení společnosti. Na přelomu let 1989 a 1990 se jako člen koordinačního výboru Občanského fóra snažil o směřování fóra k samosprávnému hnutí, představoval si vznik Rad pracujících na závodech. V roce 1994 se zasazoval o rozvoj participativní demokracie, která spojuje přednosti demokracie reprezentativní a samosprávy a představuje alternativu k pasivitě a redukování podílu lidí na rozhodování na pouhé vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky.

A to je jeho velké poselství, které bude potřebné postupně naplňovat. Josef Vavroušek se též snažil vyvarovat slepého zaměření na konzum a spoléhání se, že trh vyřeší vše. Oproti tomu zdůrazňoval kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných — tedy přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života.

Další vývoj šel bohužel konzumním směrem, po všech těch zkušenostech je však dnes Vavrouškovo poselství opět naléhavé. Sám Vavroušek stačil založit stále aktivní Společnost pro trvale udržitelný život, bude však potřeba daleko širšího úsilí. Jako pokračování jeho organizačních snah nyní vzniká Platforma udržitelného rozvoje, sdružující nevládní organizace a další zájemce. Ve vládní sféře byla resuscitována Rada vlády pro udržitelný rozvoj, bude však záležet na tom, zda nepadne za oběť krátkodobým politickým úlitbám.

Na závěr nemohu nevyzdvihnout i Pepův lidský rozměr: sice nám jednu dobu šéfoval, ale stále zůstal kamarádem; věděli jsme, že se na něj můžeme vždy obrátit a on nám pomůže, tak jako si s ostatními pomáhali mezi horolezci. Ostatně jeho účast v expedici Lambarénés dodávkou léků pro nemocnici v Africe je toho dostatečně výmluvným příkladem.

Autor působí ve Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) a v Platformě udržitelného rozvoje. Článek původně vyšel na serveru Ekolist.cz.