Jsem přesvědčen, že nás řídí ufoni

Co vás přivedlo k tomu, abyste se zabýval zoologií, ekologií a obecně přírodou a její ochranou?

Můj otec mě vedl záměrně k lásce k přírodě. Vyrůstal jsem v lese, u vody, na jednom statku. Sympatie k přírodě byly u mě vrozené i vštěpované. Jako gymnazista jsem jezdil hodně po Slovensku, jinam se tehdy nesmělo. Hodně jsem cestoval sám, což ostatně dělám dodnes. Člověk tak má víc času koukat se kolem sebe.

Už v padesátých, šedesátých letech mě mrzelo, že se nikdo nevěnoval tomu, čemu dnes říkáme krajina. A když jsem vedl četné zoologické či hydrobiologické exkurze, říkal jsem studentům také o krajině, kterou zrovna projíždíme. Později začalo vznikat první studium na naší fakultě, které souviselo s ekologií. Když se v devadesátém roce naskytla možnost, založili jsme katedru ekologie.

Vedle toho, že jste přírodovědcem, jste také horolezcem a cestovatelem. Která z vašich cest nejvíc ovlivnila váš náhled na vztah lidí a přírody?

Zcela mimořádně na mě působily návštěvy rozvojových zemí. Už když jsem se dostal do Himálají, narazil jsem na realitu chudého světa v její kruté nahotě. Té otázce jsem se pak dost věnoval. A když jsem dostal asi před osmi lety grant na filmy o říčních ekosystémech, cestoval jsem v mnoha rozvojových zemích a v rámci možností se snažil tamním lidem trochu pomáhat. Totéž činí moje manželka, která v těchto letech vyvezla a teď rozjíždí malou nemocnici v nejodlehlejší himálajské vesnici Arandu, to vše z iniciativy dvou tří soukromníků.

Díky filmu jsem se dostal také do Bengálského zálivu. Část delty Gangy, která byla celá pokrytá mangrovem, připadla zemědělcům, kteří tam nalezli důstojnější obživu a žijí tam lépe než nuzáci v Kalkatě a jinde v zálivu. Ale taky jsem viděl, že i mangrove, o kterých jsem si myslel, že jsou velmi odolné vůči civilizaci, mohou být na obrovské ploše zlikvidovány motykou a mačetou.

Myslíte si, že cestování vede k lepšímu pochopení souvislostí mezi činností lidí a stavem životního prostředí?

Nepřeceňoval bych to, ale určitě ano. Záleží na tom, jakou optiku máte, co si ze své cesty vyberete, co vám řekne nebo neřekne.

V době objevných cest šlo více o cestovatelství, dnes spíše o turismus…

Turismus je velmoc, která zhoubně ničí poslední kousky divočiny a krásné přírody. Donedávna si člověk mohl dovolit horolezectví ve vysokých horách, jen když prodělal dlouhý výcvik a ověřil si, jestli na to má. Dnes, když má někdo peníze, může si vyřídit výstup na osmitisícovku — a dostává se tam množství lidí, kteří tam „nepatří“.

Cestovní kanceláře vozí klienty na raftech po pětkových himálajských řekách, ale taky po Moravě u jezu, kde bydlím. Můžete říct, že to právo má každý, nejen vodák — ale pak to není příroda, ale turistický cirkus. Nekonečná hotelová města zlikvidovala nejkrásnější mořská pobřeží, lidé se nejezdí dívat už jenom na památky, ale také na jihoamerické Indiány, jakoby to byli opice, a tak dále. Množství lidí přírodu degraduje. Proto nikomu neříkám, kam jezdím na prázdniny.

Zmínil jste, že jste v roce 1990 založil na olomoucké přírodovědecké fakultě katedru ekologie, první pracoviště tohoto druhu u nás. Jak k tomu došlo?

Na tu myšlenku jsem připadl už dřív, ale do devadesátého roku to bylo nemožné, protože vysoké školství u nás bylo naprosto neměnné. Jakmile se situace uvolnila, využili jsme možnosti tuto díru zaplnit. Studijní plány ochrany a tvorby životního prostředí vznikaly u nás a byly převzaty jinými fakultami, postupně se rozkošatily a modifikovaly. Dnes už se jmenujeme katedra ekologie a životního prostředí. V těchto letech ale ekologie zrovna prožívá krizi…

V jakém směru?

Vlna zájmu o ekologii byla nedávno obrovská, žádný obor neprodělal takovou renesanci. Teď se na nás ale někteří kolegové dívají jako na horší vědce či pavědce, máme nižší koeficienty, jsme na úplném chvostu, což způsobuje finanční problémy a vyvolává značnou nervozitu na fakultě. Také takzvané ekologické hnutí je diskreditováno určitými extrémními živly.

Současná krize je ale jen dočasný záchvěv, protože životní prostředí jde takovou rychlostí zu grunt, že velice rychle zase budeme v opačné vlně.

Vaši koncepci výuky postupně převzaly i další přírodovědecké fakulty a lidí vzdělaných v oboru přibývá. Je změna viditelná i mimo akademickou půdu?

Určitě. Před padesáti lety nikdo nevěděl, co ekologie je, to slovo téměř neexistovalo v normální mluvě a skoro ani u odborníků. Pokud tehdy nebyl žádný absolvent tohoto studia, dnes jsou jich v praxi tisíce — i na městě, na kraji, na magistrátu, na ministerstvech… V některých odvětvích, konkrétně vodohospodářství, té vzdělanosti ale vidím stále málo.

Jste v tomto ohledu optimista?

Ano, ale nedočkavý, velice mě týrá, že to jde tak pomalu — naše republika tím doznává strašné ekonomické ztráty, nejen v přírodě. Jsem optimistou v tom směru, že vzdělaných lidí přibývá a do řešení problémů se začíná stále víc vkládat veřejnost. Taky Evropská unie se na tyto věci dívá úplně jinak a my budeme donuceni k tomu, abychom přehmaty přestali dělat.

Na čem pracujete v současné době?

Posledních patnáct let rozvíjíme teorii takzvané říční krajiny, kterou jsem svým způsobem objevil. Od teoretických stránek říční krajiny jsme se dostali k mnoha praktickým záležitostem, kvůli povodním se tyto otázky staly důležité. Vypracovali jsme řadu alternativ protipovodňových metod, které jsme se snažili dostat do společenské praxe. Sice se to zdálo nadějné, ale betonová lobby ovládající naše vodohospodářství je zatím neprůstřelná a nedá se s ní zatím moc pohnout.

Také se na mě obrátilo asi osm obcí z Kroměřížska a Olomoucka, abychom je zbavili přívalových vod po letních bouřkách. Ukázala se souvislost s tím, že počátek říční sítě je zdeformovaný nebo úplně zničený. Přes padesát procent naší republiky je zemědělská půda, většina leží ve svažitých oblastech a právě zde je počátek naší říční sítě. Ze zemědělských ploch kvůli jejich destrukci odchází nejcennější půda, humózní látky, živiny, půda je zbavena schopnosti podržet vodu. Při prudkých deštích pak dochází k povodním a bahnotokům. Řešení je možno najít, ale zemědělci musí pochopit, že nemůžou mít dvacetihektarový lán kukuřice na svahu. Je to spíš práce politická, přesvědčovací.

Na tento rozhovor jste přišel přímo z přednášky. Letos vám bude 74 let, ale stále zůstáváte ve vědě aktivní. Co vás motivuje víc, je to spíš potřeba získávat nové poznatky, anebo učit a předávat je dál?

Nenapadlo mě o tom uvažovat (směje se). Mě práce strašně baví, je to zábava, vášeň, jinak by ji člověk nemohl dělat.

Dřív jsem byl převážně na vědeckém poli, teď mi mnohem víc záleží na přenesení poznatků z ekologie krajiny do společenské praxe. Jinak může být pozdě pro celé lidstvo. Byl bych falešný, kdybych řekl, že to chci předávat studentům: ano, příklady táhnou, ale v této oblasti moc nezmůžeme, určitě ne dost rychle.

Tématem tohoto čísla Sedmé generace je klima, klimatické změny. V poslední době jako by se z tématu vědeckého stalo téma skoro výhradně politické. Proč se to děje?

Pro mnoho politiků je takzvaná ekologie — aniž by věděli, co ekologie je — nástrojem vlastní propagace. Zároveň se ukazuje, že představuje aktuální otázku důležitou pro Zemi a populaci. Do toho se vložila média, vytvořily se názorové bloky a začaly se hádat. Navíc si můžeme vymýšlet, co chceme, nikdo nic nemůže dokázat — a tak má zmíněné téma všechny atributy k tomu, aby přitahovalo politiku.

Mně nevadí, že má každý rozdílný názor, buďme demokraté, ale vadí mi principiálně jiná věc: tento takzvaně ekologický problém se stal v posledních letech takřka jediným, je prezentován jako strašně důležitý. Každému studentu prvního ročníku je přitom naprosto jasné, že podnebí na planetě se otepluje. A co má být, samozřejmě že se otepluje, bez vlivu a vůle člověka. Ale tento umělý a nevědecký spor zcela zamlžuje jiné problémy ekologického charakteru, které jsou stejně důležité, i důležitější.

Které problémy máte na mysli?

Můžeme zůstat ještě u oteplování: existuje dost dlouho, od posledního vrcholu glaciálu, a oteplovat se ještě nějakou dobu bude. Pak se začne ochlazovat a to teprve bude velká legrace — New York bude zase pod ledem a tady u Olomouce bude tundra.

Klimatický problém se zplošťuje na hledání jediné příčiny či nepříčiny, a kolem ní se rozviřují hádky a obrovská ekonomická mašinerie. Bavíme se o ovlivňování výfukovými plyny (kéž by jich samozřejmě ubylo!), ale nikdo si nevšímá ostatních příčin, jako jsou mořské proudy, sluneční aktivita, vychylování zemské osy, sopečná činnost, ničení krajiny, ničení říčních sítí a tak dále — příčin jsou desítky a o nich mlčíme. To se mi zdá mnohem nevědečtější a z toho jsem spíš smutný než z oné žabomyší názorové války mezi prezidentem a jinými politiky. Ovšem celý problém je mnohem složitější, než abychom ho mohli vyřídit v tomto rozhovoru, a nerad bych se do něho zapletl.

Vedle odborných prací jste autorem populárně-naučných knih. Jejich důležitost je ve vztahu k tomu, jak problémy životního prostředí lidé vnímají, často mnohem vyšší než u odborných textů. Například kniha Rachel Carson Mlčící jaro vydaná v roce 1962 se stala katalyzátorem vzniku ochranářského hnutí. Je tohle způsob, jakým se dá „měnit svět“?

Knihy mají samozřejmě svůj vliv na veřejnost. Některé moje knihy ovlivnily řadu lidí, některé i fatálně, což mě překvapuje i těší. Dnes už ale nepíšu knihy, protože mám pocit, že čtenáři už neexistují. Knižní trh navíc nenahrává vědecko-populárním knihám.

Určitá generace může být ovlivněna knihami velice. Ale je to ovlivnění správným směrem? Co to je správný směr? Mám vnuka, na kterém mi záleží, beru ho do přírody, ale velmi se rozmýšlím, jestli mám přírodu u něj dál propagovat. On bude žít v jiném světě, kde tato příroda nebude existovat, a tak nevím, jestli na něm nepášu nějakou křivdu.

Vaše sci-fi kniha Země číslo osm staví příběh na takovéto hypotéze: chování lidstva k přírodě je natolik nelogické, že lidé musí být někým — v případě vaší knihy mimozemskou civilizací — záměrně řízeni, aby vytvářeli prostředí k „antiživotu“. Když tuto hypotézu převedeme do současného světa, jakou navrhujete nejúčinnější obranu?

Obrana není, jsme bezmocní. Tuto hypotézu považuji za stále platnou a jsem přesvědčen, že nás řídí ufoni. Jinak si to, co se s námi děje, nedovedu vysvětlit.

—

Připravila Jana Sobotková. Další 7.G rozhovory najdete tady.