Jsem ze své podstaty požitkář

5. října 2012 / ,
foto: Kristýna Pešáková
Fotogalerie >

„Zdravím z Abcházie ze Suchumi, kde je právě povodeň,“ čteme v odpovědi na žádost o rozhovor, „ale ve čtvrtek či pátek bych měl být ubytován v místě, kde ještě loni bylo docela dobré připojení na net,“ dodal neúnavný aktivista Nezávislého sociálně ekologického hnutí — NESEHNUTÍ a držitel ceny The Sasakawa Peace Foundation za nejlepší český ekologický projekt roku 2002 Milan Štefanec (*1973). Ve čtvrtek v Kutaisi mu to sice ještě nevyšlo, ale nakonec jsme navzdory silnému tbiliskému větru a dešti stačili v pátek odpoledne probrat, co na Kavkaze dělá, jak se za patnáct let existence Nesehnutí změnilo a proč je dobré kousat do ruky, která dává — tedy pardon, přerozděluje. Krátce po poslání autorizace pak ještě v neděli stihl připsat zprávu, že právě úspěšně přežil zemětřesení…

Momentálně pobýváš v Gruzii, kde jsi pro místní organizaci Human Rights Center monitoroval průběh parlamentních voleb. Jakou míru volebních manipulací jsi zjistil?

Nemůžu mluvit až tak obecně, nebyl jsem ve velkých městech, ale při hranicích s Čečenskem a Dagestánem, v Pankiském údolí, kde žijí převážně Čečenci, a také v Kachetii ve vesnicích s většinově ázerbájdžánským obyvatelstvem. K pokusům ovlivnit volební proces tam docházelo, někde bylo například k dispozici méně hlasovacích lístků než lidí v daném volebním seznamu, občas se také objevovaly pokusy o opakované hlasování; ale ve srovnání s jinými zeměmi bývalého Sovětského svazu šlo o jednotlivosti. Nesrovnalosti často vyplývaly nezáměrně, z organizačního chaosu, když se například v malé volební místnosti o rozměrech cirka 15 metrů čtverečních tísnilo čtyřicet lidí, takže nebylo poznat, kdo je volební komise, kdo volič a kdo pozorovatel. Nedorozumění také vznikala kvůli negramotnosti některých voličů. Ale všechny tyto případy volby nijak závažně neovlivnily. K podobným závěrům dospěli i pozorovatelé v dalších regionech.

Volby tedy proběhly v podstatě demokraticky?

Ano. Myslím, že to vyplynulo i ze skutečnosti, že se jich účastnil obrovský počet, snad desítky tisíc místních i zahraničních pozorovatelů a novinářů, kteří i v té nejzapadlejší vesnici dohlíželi na volební komise od otevření místnosti přes samotné hlasování až po sčítání, nezřídka až do pozdních nočních hodin.

Na druhou stranu, problematický byl průběh předvolební kampaně, kdy opoziční strany čelily obrovskému tlaku Saakašviliho vládní strany a měly omezený přístup do médií. Navzdory všeobecným obavám z povolebního násilí ale vládní strana volební porážku okamžitě uznala. Což bylo opravdu překvapení, protože všichni spíš očekávali, že poražený tábor bude výsledek voleb napadat a dojde k násilnostem.

S Nesehnutím od loňska pomáháte v Gruzii a v od ní separované Abcházii profesionalizovat chod nevládních organizací. Co tam konkrétně děláte?

Na Kavkaze nám v první řadě nejde o profesionalizaci tamějších neziskovek, ale o navázání spolupráce — ať už s gruzínskými, abcházskými nebo od příštího roku i s arménskými organizacemi. V našich seminářích a kurzech jim neříkáme, „jak se to má dělat“, ale nabízíme znalosti o české, slovenské, ale i zahraniční občanské sféře, například které kampaně se neziskovým organizacím podařily a proč, a které naopak ne. Ale probíráme i třeba témata ekonomické nebo mediální transformace po roce 1989.

Jsou zkušenosti z České republiky na tamější poměry vůbec přenositelné?

Zkusím to vysvětlit na jedné historce: když jsme se v Abcházii snažili ilustrovat účast veřejnosti na rozhodovacích procesech, uvedli jsme příklad kampaně reagující na nechvalné kácení stromů před obchody Lidl. Z následné diskuse pak vyplynulo, že oni moc nechápou, proč by měli mít od někoho jiného odsouhlasené, že chtějí pokácet stromy. Když se totiž po Abcházii rozhlédnete, uvidíte, že příroda tady v souboji s výstavbou a technikou stále vyhrává, tudíž například v centrech měst rostou obrovské stromy, jejichž kořeny ničí chodníky a silnice. Proč tedy vést kampaň proti řezání stromů — oni by naopak spíš uvítali, kdyby tam stromy někdo pořezal…

Oproti tomu v Gruzii tento problém chápali přesně. Ostatně jedním z projektů, které jsme zde financovali, byla kampaň svazu novinářů proti nelegální výstavbě v Batumském bulváru, kde padl za oběť novým kancelářských kancelářským budovám a hotelům velký park.

Takže některé věci přenositelné jsou, a jiné ne, ale ono jasné pojítko, že nevládní organizace jsou prostorem pro občanskou angažovanost, že mají mít určité pravomoci, například možnost kontrolovat veřejnou správu nebo navrhovat změny zákonů, sdílíme se všemi. Mimochodem, abcházský nevládní sektor je docela silný — na to, jak malá je to země — a v některých případech by se české nevládky mohly od těch místních učit.

V čem například?

Povedlo se jim třeba sepsat a v téže podobě i prosadit zákon o svobodném přístupu k informacím. Jsou schopny řešit taková témata, ke kterým se tamní politická reprezentace nemá — mírové řešení konfliktů, péče o oběti války, práva žen, ochrana životního prostředí a další.

Jelikož v tomto čísle 7.G přinášíme pozitivní inspirace ze zahraničí, čím ještě bychom se mohli tamější realitou inspirovat?

Pro mě osobně je největší inspirací vědomí, že přestože zdejší neziskové organizace působí v daleko horších podmínkách — ty zabývající se lidskými právy nebo operující v oblastech se složitým mezinárodním statusem jsou například často pod kontrolou tajných služeb —, vedou neuvěřitelné kampaně s obrovským záběrem: od práv dětí přes bezpečnost na silnicích, pomoc invalidům, organizování paralelních mírových rozhovorů až po advocacy nebo watchdog kampaně, jak je známe od nás. A jsou navíc odhodlané svých ambiciózních cílů dosahovat.

Naučil jsem se tady také jednu věc — když na Kavkaze jdete na pracovní schůzku, neprobíhá tak, že si všichni minutu po zahájení vytáhnou diáře, notebooky a jede se rychle a efektivně podle stanoveného programu, zapíšou se úkoly a lidé se rozejdou. Pracovní schůzka naopak začíná diskusí u kávy či čaje, co se stalo v minulých dnech, o pocitech a náladách přítomných účastníků, debatou o politické a společenské situaci, zapojí se do ní i lidé náhodně procházející okolo. Nejdřív mi tento styl dost vadil a považoval jsem jej za velmi neefektivní, ale už si na něj zvykám a zjišťuji, že v těchto mimoběžných rozhovorech se častěji dozvím k tématu více než na samotné pracovní poradě.

Zmínil jsi financování místního projektu z vaší strany — podporujete i nějaké další?

Ano, jde o menší půlroční projekty, například na ochranu práv dětí se zdravotním postižením, na podporu vnitřně přesídlených osob nebo za bezpečnost na cestách. Jejich tvůrci pak můžou vycestovat do České republiky na stáž, ať už do médií, neziskovek či na úřad ombudsmana. Některé z projektů chceme podporovat dlouhodoběji, v současnosti například novinářskou kampaň v Abcházii, jejímž cílem je dekriminalizace difamacie, což v praxi znamená, že chtějí odstranit tu část trestního zákoníku, umožňující novináře, který kritizuje nějakého politika, trestně stíhat za pomluvu. Tuto kampaň vyvolal před dvěma lety případ novináře, který o bývalém abcházském prezidentovi napsal, že se v souvislosti s ruskými investicemi dopustil korupce. Neměl ale svá tvrzení doložena pádnými důkazy a dostal podmínečný trest na dva roky. Po smrti abcházského prezidenta se ale přišlo na to, že napsal pravdu.

Kampaň se tedy snaží, aby se podobné případy řešily u civilně-správního soudu, a ne pod hrozbou vězení. Přestože z našeho pohledu vypadala až moc ambiciózně, při naší poslední návštěvě jsme viděli, že jí žil celý neziskový sektor a výrazně pronikala do médií i politických debat. Před několika dny i úřadující abcházský prezident řekl, že proti tomuto legislativnímu návrhu nebude vystupovat.

Hodně povzbudivé a inspirující navíc je, že zainteresovaní novináři se s tímto pravděpodobným úspěchem nechtějí spokojit a v další fázi chtějí změnit malou ochotu úřadů poskytovat informace, které by podle zákona poskytovat měly. Jejich snahu budeme příští rok podporovat a s ohledem na ne/fungování českého zákona o svobodném přístupu k informacím jim můžeme nabídnout jak pozitivní, tak negativní zkušenosti.

Kdo tamější neziskový sektor financuje?

Zatímco do Gruzie proudí velké peníze z amerických a evropských soukromých i veřejných fondů, do mezinárodně — až na šest výjimek — neuznávané Abcházie se dostávají peníze velmi složitě. Nesehnutí je jednou z mála zde působících zahraničních organizací, a navíc jednou z mála, která dělá jiné než humanitární projekty. Na budování občanské společnosti, podporu nezávislých médií a podobná témata se tu peníze shánějí opravdu těžko, protože velká většina zahraničních donorů či organizací s Abcházií nespolupracuje. Nehledě na to, že Gruzie fungování zahraničních organizací v Abcházii hodně zesložiťuje. Ať už si o nových gruzínských vládcích myslíme cokoli, jedním z pozitiv, které by mohli přinést, je, že do vlády přizvali lidi se zkušenostmi v neziskovém sektoru. A ti už naznačili, že izolaci Abcházie nebo Jižní Osetie by v tomto směru chtěli změnit. Čas ukáže, jestli se to povede.

Kritizuje někdo z místních vaše aktivity?

Ne v tom smyslu, že bychom je nějak knížepansky poučovali, ale spíš z toho důvodu, že působíme na obou stranách řeky Inguri, která se stala hranicí mezi Abcházií a zbytkem Gruzie, což je pro řadu lidí v čele se státními institucemi podezřelé. Asi nejvýrazněji se to projevilo, když jsme loni České televizi a novinářce Petrušce Šustrové pomáhali natočit film o konfliktu mezi Gruzií a Abcházií. Když ČT film Na hranicích impéria odvysílala, část gruzínských představitelů označila jeho tvůrce za propagátory abcházského pro-ruského separatismu. Předseda Rady bezpečnosti Abcházie ovšem po projekci film naopak označil za propagandu pro-gruzínskou… Po jedné z besed o způsobu práce novinářů mi jedna účastnice napsala, že ten film se Petrušce Šustrové patrně povedl, protože jej kritizují obě strany.

Zeměmi bývalého Sovětského svazu cestuješ už dvacet roků — dá se z tvého pozorování zobecnit, jestli se životní způsob zdejších obyvatel čím dál víc globalizuje či pozápadňuje?

To, že je Kavkaz od našich hranic směrem na východ, neznamená, že tady žijí lidi v zemljankách, celý den pijí vodku a pořádně nic nedělají. V Gruzii, Arménii nebo Ázerbájdžánu uvidíte moderní metropole, a pokud za globalizaci považujeme vliv techniky, většina mladých lidí používá chytré mobilní telefony, které jsou daleko lepší než ty, co používá většina lidí z nevládek v České republice (smích). Stejně tak jsou všechny tyto země plně zapojeny do globalizovaného kapitalistického ekonomického systému.

Co se týče kulturní globalizace, ta tu funguje jen do určité míry. Na první pohled si výrazných kulturních rozdílů nevšimnete, když ale zůstanete déle, uvědomíte si, jak složité je například soužití mladých mužů a žen, kteří si třeba nemůžou jako u nás pronajmout studentský byt a bydlet v něm pohromadě. Nebo jak komplikované je uzavřít sňatek, protože se dosud hodně dbá nejen na to, jaké jste národnosti, ale i z jakého pocházíte klanu. Nebo jakou roli hraje historie: sto, dvě stě let starou událost lidé vnímají, jako by se stala včera. Což je na jednu stranu imponující, na druhou stranu z toho pramení jeden z důvodů, proč je tady tak těžké řešit konflikty — odpouštění tu probíhá velmi složitě.

Což je všechno pro lidskoprávní organizaci jako Nesehnutí docela výzva — nechcete si založit kavkazskou pobočku?

(smích) My už vlastně malou neoficiální pobočku v Tbilisi máme, bydlí a sídlí v ní koordinátor našeho programu Cesta iniciativy, který se kromě Kavkazu zaměřuje na Podněstří a Bělorusko.

Před osmi lety jsi Sedmé generaci řekl, že ekologické organizace mají potíže s vykazováním konkrétních viditelných úspěchů. Jakých jste za patnáct let s Nesehnutím dosáhli vy?

Přiznám se, že odpovídat na tuto otázku moc nemám rád, protože samozřejmě každá nevládní organizace má na svém webu nebo letáčku napsány spoustu úspěchů — kolik stromů zasadila, kolika lidem pomohla a podobně. Jakkoli chápu, že pro veřejnost, sympatizanty nebo dárce jsou tyto PR informace potřebné…

Ostatně na webu Nesehnutí je máte také.

… to ano, ale pro mě osobně je fungování neziskových organizací zásadnější v těch oblastech, kde se úspěchy měří velmi těžko nebo kde neziskovky sice prohrávají, ale do veřejné diskuse protlačují chybějící témata a posouvají veřejné mínění. Nesehnutí se například od roku 2004 povedlo nejen pomoct získat azyl pro řadu uprchlíků nebo zabránit jejich vyhoštění do konfliktních zemí, ale i dostat do uprchlické tematiky sociální a ekologické souvislosti migrace. Dlouhodobě třeba poukazujeme na paradox, že Česká republika se ve své zahraniční politice na jedné straně staví do role ochránce lidských práv, na druhé straně se ovšem velmi represivně chová k lidem, žádajícím u nás o útočiště před válečnými konflikty či autoritářskými režimy; a navíc vývozem zbraní do problematických zemí jako Jemen, Gruzie, Irák, Srí Lanka, Zimbabwe nebo Ázerbájdžán řadu těchto konfliktů a režimů podporuje.

Stejně tak bych mezi úspěchy Nesehnutí zařadil otevření tématu sexismu v reklamě. Když jsme s touto kampaní začínali, veřejnost i řada novinářů ji vnímali jako puritánský boj proti nahým tělům a sexu. V průběhu roku či dvou se nám ale podařilo dostat pojem sexismu do společenského povědomí v tom diskriminačním významu, který má. Kromě odezvy u větších médií — pro soutěž Sexistické prasátečko například máme mediální partnerství se serverem Aktuálně.cz — už v tomto ohledu spolupracujeme i s Radou pro reklamu.

A do třetice bych zmínil téma práva veřejnosti na účast na rozhodovacích procesech, které se nám s ostatními ekologickými organizacemi dlouhodobě daří držet „horké“. Docela zdárně upozorňujeme, že aktivní zapojení veřejnosti působí jednak jako protikorupční opatření, jednak omezuje možnost zneužívání zákonů. Nejviditelnějším úspěchem je námi prosazená část nového stavebního zákona, která omezuje fungování takzvaných autorizovaných inspektorů. Ti totiž dosud mohli sami povolit kontroverzní stavby bez ohledu na názory zúčastněné veřejnosti, a dokonce i bez ohledu na platné zákony, viz například hobbymarket Bauhaus v brněnských Ivanovicích.

Nevytrácí se vám v posledních letech z názvu organizace ono „ekologické“?

S tím bych nesouhlasil. Obecně se snažíme ukazovat, jak mezi sebou souvisí ochrana lidských práv, sociální problémy a ochrana životního prostředí. A třeba ve zmíněném případu ilegálně postaveného Bauhausu jde nejen o práva veřejnosti účastnit se stavebního řízení, ale samozřejmě i o ochranu krajiny. Pravda ovšem je, že většinu našich vysloveně ekologických aktivit, například ekologickou poradnu, nyní vedeme na dobrovolnické bázi, protože se na ně výrazně ztenčily grantové peníze. Většina našeho aktuálního rozpočtu je teď orientována na migranty, výchovu proti rasismu nebo projekty transformační spolupráce v zahraničí. Nicméně v našem strategickém plánu, který jsme si letos poprvé v dějinách Nesehnutí vytvořili, stojí, že rozhodně chceme ekologické programy zachovat.

Jak to chcete udělat, když se bude celkový objem peněz na ekologicky orientované granty pravděpodobně i nadále snižovat?

Kromě dobrovolnictví, kterým samozřejmě nepokryjeme takový objem práce, se nabízí možnost shánět peníze z jiných zdrojů, například od individuálních dárců, podobně jako se to daří Greenpeace nebo Hnutí DUHA. Plán máme, na druhou stranu si Nesehnutí zpravidla vybírá nepopulární témata, takže se nám stává, že nám lidi řeknou: vaše ekologické aktivity se mi líbí, ale proč se zabýváte těmi cizinci, to já vám peníze nedám… Nebo naopak: lidsko-právní kampaň někdo podpoří, ale zase mu je prosti srsti, že kritizujeme výstavbu Bauhausu nebo se účastníme občanské platformy Stop vládě.

Další možností, kterou nyní připravujeme, je rozjezd environmentálně příznivého podnikání, z něhož by zisk plynul na financování našich nyní těžko uživitelných aktivit.

Nenutí vás tento ekonomický tlak k větší realističnosti a k méně kategorickému vymezování se vůči establishmentu?

Vymezovat se proti establishmentu ještě neznamená, že je člověk nerealistický, naopak. Samozřejmě ale říkat, že neziskové organizace neovlivňuje způsob jejich financování, by nebyla pravda. Už například vzhledem k personálním kapacitám, které při čerpání grantů z Evropské unie musíme věnovat administrativnímu zázemí.

Pro mě osobně je ale zásadní, že to, odkud bereme peníze, neovlivňuje, co říkáme a jaká témata si vybíráme. Například naše projekty na Kavkaze financuje ministerstvo zahraničních věcí z Programu transformační spolupráce, což nám ale nebrání, abychom to samé ministerstvo kritizovali, že nezabránilo vývozu českých zbraní různým africkým diktátorům včetně Kaddáfího nebo Mubaraka. Stejně tak jsme měli projekty na ekologickou naučnou stezku v okolí Brněnské přehrady od ministerstva pro místní rozvoj, ale současně jsme s ním vedli soudní spor o absenci kontroly už zmiňovaných autorizovaných inspektorů. A těchto případů bych mohl uvést víc.

Samozřejmě, to riziko zde existuje. Znám případy, kdy neziskovka čerpající státní peníze řekla, že s námi do kampaně nepůjde, aby se nedostala na černou listinu, a raději nám jenom poskytne informace. V Nesehnutí si ale na toto dáváme velký pozor — někdy naopak fungujeme tím způsobem, že pokud vznikne podezření, že bychom mohli dostat náhubek, o to více jsme obezřetní a snažíme se upozorňovat, jaké chyby daná instituce v jiných oblastech dělá.

Čili souhlasíš s tím názorem, že výsostným znakem svobody je kousat do ruky, která ti dává?

Ano, je ovšem potřeba jedním dechem dodat, že například státní ruka si ty peníze nevydělala, ona jen přerozděluje veřejné peníze na různé veřejně prospěšné projekty. Je docela zvláštní, že u našich politiků a části veřejnosti se vžila představa, že ministerstva, kraje nebo radnice si podporou různých grantových projektů zároveň kupují i loajalitu „obdarovaných“ organizací. Tuto perspektivu my v Nesehnutí nesdílíme a vnímáme ji jako zdejší demokratický deficit.

Podobné je to, kdybychom vzali sponzorský dar od byznysmena, který by si za tuto v podstatě zakázku řekl: chci podporu v tomto a tomto.

A od byznysu vám peníze netečou?

Máme tak přísný etický kodex, co všechno firmy, od kterých můžeme přijmout dar, nemohou poškozovat, i že například nesmí být ani konkurenty firem, s nimiž jsme ve sporu (aby nevzniklo podezření, že jsme jen nástrojem konkurenčního boje), že okruh našich potenciálních sponzorů je velmi malý. Využíváme tedy jen drobných darů, většinou od firem vyrábějících ekologicky šetrné výrobky nebo podporujících naše aktivity, například výrobou různých potřeb pro matky s dětmi.

Jste známí tím, že jako jedni z mála uplatňujete nehierarchickou strukturu rozhodování. Jak v praxi funguje a je udržitelná?

Vysvětlit fungování nehierarchické struktury Nesehnutí by bylo vyprávěním pro fajnšmekry horizontálního managementu nevládních organizací (smích). Mimochodem, nedávno jsme poprvé kompletně sepsali pravidla, jak vlastně máme rozhodovací mechanismy nastaveny — řada z nich byla totiž dosud zvykových. Každopádně zásadním prvkem Nesehnutí je, že nemáme nikoho, kdo by měl větší práva než ostatní, žádný předseda či prezident s právem veta. O zásadních věcech rozhodují všichni členové a členky na valné hromadě, popřípadě na společných schůzkách či po mailing-listu. Do rozhodování se také snažíme zapojit i naše dobrovolníky.

Osobně považuju zachování tohoto demokratického principu za zásadní úspěch, protože tím pádem uvnitř organizace funguje to, co se snažíme prosazovat navenek: maximální podíl všech aktivních lidí na rozhodování. Nezastírám, že o naší struktuře probíhají dlouhodobé diskuse, tento systém se totiž — obzvlášť v konfliktních situacích — může zdát neefektivní, vyžaduje od každého velkou míru mentálního i časového nasazení. Ve zmíněném tříletém strategickém plánu proto stojí, že chceme horizontální charakter rozhodování zachovat, ale zároveň jej zefektivnit tak, abychom třeba netrávili na valných hromadách čtyři dny nonstop diskusemi.

Vede tento způsob fungování k lepší pracovní morálce?

Určitě učí lidi diskutovat, obhajovat své názory a přebírat za ně odpovědnost. Ne všem ale tento způsob práce vyhovuje. V minulosti se nám nejednou stalo, že nám zajímaví lidi řekli: je fajn, že vám to tak vyhovuje, ale já takto pracovat nemůžu, chci mít nad sebou vedoucího, který mě pokárá, pochválí nebo řekne, co mám udělat.

Nemáš to opačně zůstal bys v Nesehnutí, i kdybyste demokratickou cestou dospěli k rozhodnutí, že ty vedoucí budete mít?

No, v hierarchických strukturách jsem už fungoval, rok jsem pracoval jako dělník v továrně Zetor, což je hodně hierarchický podnik (smích). Ale asi by se pro mě pak stalo Nesehnutí víc prací než prostorem pro uskutečňování mých představ o světě. Zůstat bych mohl, ale bral bych to jako dílčí prohru.

Jaká je v porovnání se zakladateli nová generace aktivistů a aktivistek Nesehnutí?

Společně s Hnutím DUHA jsme letos obnovili projekt Školy občanské iniciativy, kde se vzdělávají dobrovolníci neziskovek v plánování občanských kampaní, práci s médii nebo v psaní a prezentacích projektů. Školy se zúčastnili lidé od 15 do cca 26 let. A mě příjemně překvapilo, jakým způsobem diskutují o lidských právech, globálních problémech životního prostředí, vojenských konfliktech či o roli OSN ve světě. Nebo jak dobrovolně pomáhají ve třech neziskovkách, k tomu studují dvě školy, přivydělávají si prací v barech a už procestovali půlku světa. A když je něco v jejich okolí zaujme, naštve či inspiruje, nemají problém založit si sdružení, udělat k tématu veřejnou kampaň, prosazovat svůj názor a zájem. A na rozdíl od generace devadesátníků se častěji soustředí na pozitivní posuny. Diskuse o tom, kdo, co, kdy a komu udělal v devadesátých letech, „kdy všechno bylo jiné a lepší,“ vnímají jako nostalgické a lehce nesrozumitelné vzpomínání aktivistických veteránů a veteránek.

Jako příklad výborně organizované, levné a početně navštívené přímé akce jsi uváděl blokádu Velké pardubické na počátku z roku 1992. Nakolik nyní pomáhají spontánní organizaci protestních akcí takzvané online sociální sítě — nemělo by to s nimi jít daleko jednodušeji než v 90. letech? A jde to?

Sociální sítě jsou jen jedním z dalších prostředků komunikace, dřív podobnou roli plnily doma lepené a kopírované fanziny, pravidelné schůzky aktivistických skupin na náměstích, ve vinárnách a podobně. Nedostatek přímých akcí v České republice není způsoben tím, že si o nich lidé nemají jak říci, ale že prostě chybí tradice vyjadřovat svůj názor ve veřejném prostoru a tato tradice se buduje jen velmi pomalu. Ilustrativním příkladem je známá kauza řidiče Romana Smetany, který udělal z volební reklamy nástěnku pro vyjádření jiného názoru, aby změnil jednostranný způsob komunikace politických stran — a ve výsledku skončil ve vězení.

Kromě jednoznačného přínosu sociálních sítí a jejich využití občanskými iniciativami je třeba mít na paměti i jejich limity. Vzpomínám si, že když se připravovala první demonstrace proti smlouvě ACTA, pozvánka na ni se šířila jen skrze Facebook. Já jako člověk bez profilu na FB jsem se o akci dozvěděl až v momentu, kdy pozvánka na další z nich šla i přes Twitter. A když jsem pak na akci dorazil, zjistil jsem, že mezi demonstranty takřka chybí střední a starší generace, která se o ní neměla možnost dozvědět. A například z lokálních kauz a kampaní jsem si několikrát ověřil, že rukou napsaný plakát místního občana zvoucí na protest při zasedání zastupitelstva a vylepený ve vchodu do paneláku přitáhne více lidí než webová stránka, virální video či profesionálně vytištěný leták.

Ale možnosti, která nová média nabízejí, nepodceňuji, a i Nesehnutí v rámci svých vzdělávacích aktivit v České republice i zahraničí jim věnuje výrazný prostor.

Teď v Nesehnutí rozjíždíte kampaň za zdravotní pojištění migrantů a migrantek — myslíš, že je reálné dosáhnout potřebné změny?

Plánujeme kampaně tak, aby nejen poukazovaly na nějaký hlubší sociální a ekologický problém, ale také aby měly nějaká konkrétní a reálná řešení. Tady na jedné straně stojí početná skupina migrantů majících zájem na vstupu do veřejného systému zdravotního pojištění. A na druhé straně je komerční zájem soukromých zdravotních pojišťoven vybírat od cizinců maximální pojištění a jen minimálně jej vracet do zdravotnického systému. Zájem příchozích migrantů je totožný s veřejným zájmem a se zájmy dalších pojištěnců, neboť kromě lékařské peče pro pojištěné přináší i nemalé peníze do systému zdravotnictví. Proti tomu stojí soukromé zájmy zdravotních pojišťoven těžících ze současného stavu. Je tak těžko představitelné, že by u nás mohl zvítězit veřejný zájem nad komerčním profitem?

Co považuješ za největší prohru či zklamání, které jsi s Nesehnutím zažil?

Proher jsem za těch patnáct let zažil desítky. Když člověku volá obyvatelka Líšně a křičí do sluchátka, jak tu nelegálně kácejí stromy a vy slyšíte zvuk motorových pil; když vidíte, jak se zalévá betonem zemědělská půda, aby mohl v rozporu se zákonem vyrůst další hypermarket; když vám uprchlík se slzami v očích oznamuje, že dostal od ministerstva vnitra dopis, že se má vrátit do země zmítané válkou… Ale i z těch proher se dá mnohé získat. Nelegálně postavený hobbymarket i pokácené stromy se staly symbolem zneužívání moci autorizovanými inspektory a přispěly k tomu, že jsme mohli prosadit zmiňovanou změnu stavebního zákona. A i ten uprchlík se mi po pár letech ozval, že i díky naší pomoci žije spokojeně ve Skandinávii a do války se vrátit nemusel.

Horší než prohry jsou zklamání, a většina z těch, které jsem v Nesehnutí zažil, souvisela s různými pracovními neshodami a odchody lidí. Ne vždy se povedlo, aby rozchod pracovní neznamenal i rozchod lidský, což mě v řadě případů stále mrzí.

Kam se za ty roky aktivismu posunula tvá hranice radikality? Stále je jí polití brány ruského konzulátu červenou barvou, nebo už jsi na starší kolena takzvaně „vyměkl“?

Polití ruského konzulátu na protest proti eskalaci války v Čečensku v roce 1999 nevidím jako měřítko radikality. Šlo jen o v tuzemsku nepříliš obvyklý způsob protestu. Radikálnost ve smyslu důslednosti vidím spíše v hledání příčin existujících problémů a v zaměřování se na ně než na nějaká krátkodobá a povrchní řešení.

Co se mé osobní účasti na přímých akcích týče, účastnil jsem se v Belgii blokád amerických válečných lodí směřujících do Iráku před zahájením invaze, podílel jsem se na několikahodinovém zablokování ministerstva obrany na protest proti vývozu zbraní z ČR, byl jsem při tom, když jsme zabarikádovali velvyslanectví Běloruska jako reakci na vystěhování a perzekuce běloruské lidsko-právní organizace Viasna. A nebýt v době poslední blokády nelegálního kácení stromů na Šumavě na dovolené v Somalilandu, byl bych určitě i na této velmi důležité akci.

Stále se podle tebe u nás lidé bojí veřejně vyjadřovat svůj názor a politický systém utahuje občanské společnosti šrouby, jak jsi Sedmé generaci říkal v roce 2004?

Myslím si, že ano, i když se mi zdá, že se to zvolna mění a že se lidé postupně učí vycházet se svými názory na veřejnost. Je to nesporná „zásluha“ současné vlády a politické reprezentace. Vládní reformy, jejich zacílení a provádění, jsou natolik asociální, arogantní a bezohledné, že i lidé, kteří si do té doby vystačili s nadáváním před televizí, najednou cítí potřebu vyjádřit svůj názor veřejně. Sto padesát tisíc lidí na protivládních demonstracích na jaře tohoto roku je toho důkazem. Minimálně pro část mladé generace už není účast na veřejné akci či demonstraci něco stigmatizujícího a díky jejich věku na ně tolik nepůsobí primitivní antikomunistická propaganda ve stylu: kritizuješ pravicové reformy či máš sociální cítění, tudíž jsi bolševik či kryptokomunista.

To, že se politický systém stále snaží utahovat šrouby občanské společnosti, si nejvíc uvědomuju právě při svých cestách do zemí bývalého Sovětského svazu. Vždycky mě až vyděsí, jak podobná je argumentace „našich“ vládců a lidí jako Putin, Lukašenko nebo někteří středoasijští diktátoři, když vystupují proti „nikým nezvoleným“ občanským sdružením, proti „NGOismům“, proti ze zahraničí placeným agentům, a zároveň předkládají zákony s cílem regulovat nebo omezovat práva neziskových organizací, práva občanů na účast v rozhodování, na sdružování, shromažďování či informace.

V jaké společnosti tedy nyní žijeme, jaký je její příznačný rys?

Ve společnosti, která se hledá, učí se bránit a prosazovat své zájmy. A zároveň společnosti, která se vinou politických a ekonomických reforem polarizuje, hledá domnělé nepřátele a ráda by našla spasitele — a občas bohužel skočí na lep těm, kteří za viníky označí určitou menšinu, lidi v sociální nouzi, a sami sebe naopak za onoho spasitele.

Ptal se tě na to před lety Jan Burian, ptáme se na závěr znovu: jsi v zásadě naštvaný, nebo smířený se světem?

V prvé řadě si svět užívám a jsem ze své podstaty požitkář. Mám rád dobré jídlo a pití, rád trávím volný čas s přáteli, blízkými lidmi a s rodinou, rád poznávám nová místa, kultury, rád se pouštím do dlouhých diskusí a polemik, rád plavu v moři, válím se v písku v poušti či se procházím deštným pralesem. A když na to přijde, rád si zazpívám a v obzvlášť vydařených chvílích i zatančím (smích). Ale to vše mi nebrání, abych nevnímal věci, které mně vadí a štvou a které mě motivují k přemýšlení, jak a jestli je mohu nějak změnit či ovlivnit. Přesto je jasné, že s některými věcmi se musím smířit — aspoň do doby, než mě začnou znovu provokovat nebo než najdu lidi, kteří mě do další činnosti inspirují.

Často jezdíš do vzdálených zemí — jak se v této souvislosti vypořádáváš se svou ekologickou stopou?

Se špatným svědomím. Nejde totiž jen o to, že se někam do vzdálených destinací přepravím já, ale většinou do těchto destinací se mnou jezdí také kolegové, lektoři a lektorky, tlumočnice. Do ne tak vzdálených zemí jako Bělorusko, Podněstří či Moldavsko jezdíme vlakem, autobusem či plně obsazenou dodávkou. Když jsme začali s projekty v Gruzii a Abcházii, zjišťovali jsme možnost cestování po zemi, která sice existuje, ale pro většinu našich spolupracovníků se ukázala především z časových důvodů nepřijatelná (a u některých i zdravotní důvody neumožňovaly více než třídenní cestu autobusem). Testovali jsme i možnost lodní dopravy přes Černé moře, ale kromě dražších cestovních nákladů (které bychom našim donorům v projektu těžko obhájili) a o několik dnů delší cesty než po zemi se ukázala jako překážka totální nespolehlivost jízdních řádů ukrajinských trajektů. A riskovat, že nám lektoři uvíznou týden v přístavu v Oděse a nepřijedou na domluvený seminář do Gruzie jsme prostě nemohli. A pro naše stážisty z Kavkazu je podobný druh přepravy do České republiky neuskutečnitelný kvůli vízové politice. Kdo někdy zkoušel  Arménce narozené na Ukrajině, žijící v Abcházii s pasem Ruské federace vydaným v Abcházii  zajistit schengenské vízum, ví, jak nemožné je zajistit ještě tranzitní víza přes země, kterými by případně do ČR po zemi musela i cestovat.

Takže svoji ekologickou stopu vzniklou použitím letecké dopravy se snažím aspoň částečně kompenzovat tím, že já i mojí kolegové se na místě pohybujeme vlaky nebo hromadnou (v pravém slova smyslu) dopravou, že potraviny na občerstvení na našich akcích nakupujeme od místních producentů na tržištích, že podáváme pouze vegetariánskou stravu, že se neubytováváme v hotelech, ale v domácnostech, a podobně. Snažím se také maximálně využít svého pobytu v regionu k vícero různým aktivitám najednou: během svého současného pobytu na Kavkaze jsem kromě monitoringu gruzínských voleb stihl zkontrolovat námi podporované projekty, třídenní strategické plánování a několik pracovních setkání s neziskovými a mediálními subjekty v Abcházii, koordinační schůzky k přípravě aktivit na rok 2013 a školení pro lidsko-právní aktivisty z Gruzie, Arménie i Ázerbájdžánu. A nadto si vybrat několik dní dovolené.
Ale samozřejmě ve srovnání s dobou, kdy jsem na Kavkaz či do střední Asie jezdil jen na dovolenou a využíval převážně autostop, vlak, maršrutky (hromadné mikrobusové taxi) nebo nákladní trajekty, se má ekologická stopa podle toho rozšlápla.

Připravili Vít Kouřil a Zuzana Vlasatá. Další 7.G rozhovory najdete zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.