Kam zmizelo globální oteplování?

7. dubna 2015 /
foto: Matt from London

Zapomeňte na takzvanou „přestávku“ v globálním oteplování. Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že se nacházíme na prahu období podstatné akcelerace nárůstu teplot.

Je pravdou, že oteplování atmosféry se v posledních letech zpomalilo. Příčinou jsou různé přirozené meteorologické cykly, které klimatickým skeptikům zavdaly příčinu k povyku o „přestávce“. Globální oteplování jako takové se ale zdaleka nezastavilo. Ve skutečnosti se naopak dramaticky zrychlilo, nadbytečné teplo však zvládly vstřebat oceány. Rozsah tohoto jevu jsme si začali uvědomovat teprve v posledních letech, poté, co vědci vyvinuli technologie schopné měřit oceánské teploty s nezbytnou přesností.  

Kompletní dosud známá data o oteplování země, vzduchu, ledu i oceánů shromáždila studie z roku 2011, publikovaná v časopise Geophysical Research Letters. Její autor, oceánograf John Church, zjistil, že vinou změny klimatu se do oceánů v posledních dekádách uvolňovalo teplo o průměrné hodnotě 125 terawattů za sekundu. Jak tomu rozumět? Churchův tým přišel s analogií: jedná se o přibližně stejné množství energie, jaké by uvolnila detonace dvou jaderných pum hirošimské velikosti. Jinak řečeno, dle této studie ohřívá antropogenní změna klimatu oceány rychlostí dvou hirošimských bomb za sekundu. Lze to pojmout ještě jinak: všechny uhelné elektrárny světa dnes v souhrnu za sekundu vyprodukují necelé dva terawatty elektrické energie. Pokud přičteme tepelné ztráty, produkce stoupne asi na šest terawattů — a teď si to ještě vynásobte dvaceti.

A bude hůř

Skutečnost je ale ještě mnohem horší: z nejnovějších dat vyplývá, že za posledních sedmnáct let se rychlost oteplování oceánů zdvojnásobila na čtyři „Hirošimy“ a v roce 2013 pak ztrojnásobila až na dvanáct bomb za sekundu.

Takže nejen že se otepluje, otepluje se navíc čím dál rychleji. Prostřednictvím spalování fosilních paliv lidstvo ročně odpálí v oceánech ekvivalent 378 milionů atomových bomb. Společně s nadměrnou absorpcí samotného oxidu uhličitého to způsobuje postupné okyselování mořské vody, jež ohrožuje základy oceánských potravních řetězců a s nimi i živočichy, kteří na „plodech moře“ existenčně závisejí. A k těm patří podstatná část lidstva.
Nedávná studie týmu předních klimatologů v časopise Science zkoumá důvody, proč oceány v posledních desetiletích pohlcovaly teplo tak ochotně (a maskovaly tak rozsah globálního oteplování, protože růst teplot v atmosféře v důsledku stagnoval). Za příčinu považují Pacifickou dekádovou oscilaci (PDO), meteorologický vzorec podobný slavnému El Niñu, jehož interval trvá mezi 15 a 30 lety. Přibližně mezi lety 1977 a 1998 bylo PDO ve své teplé fázi, oceány tedy pohlcovaly méně tepla a atmosférické teploty se zvyšovaly. Od roku 1998 je PDO naopak ve fázi chladné a oceány tak z atmosféry vstřebávají tepla více.

Řekni, kde to teplo je?

Autoři této nejnovější studie, klimatolog Michael Mann, geolog Byron Steinman a meteoroložka Sonya Miller, tvrdí, že PDO a příbuzná Atlantická multidekádová oscilace (AMO) hrály v dočasném zpomalení atmosférického oteplování zásadní roli. Co se tedy přesně stalo? Mann a jeho tým dokladují, že teplo ve zvýšené míře pohlcoval Tichý oceán. To po určitý čas — pokud jste sledovali jen povrchové teploty — mohlo vytvářet zdánlivý dojem „přestávky“ v oteplování. „Chladné fáze PDO a AMO pravděpodobně antropogenní oteplování za poslední dekádu vykompenzovaly,“ poznamenává Mann.

foto: Blake Dagger

Jinak řečeno, k žádné „přestávce“ ve skutečnosti nedochází, a pokud si to myslíme, pak je to vinou nedostatečnosti našich měření. „Zdánlivou přestávku částečně vysvětluje chladné období v Tichém oceánu,“ dodává Mann, „ale to se pravděpodobně brzy změní. Zpomalení je pomíjivé a zřejmě brzy skončí.“

Konec „zpomalení“ znamená, že oceány budou pohlcovat méně atmosférického tepla. Absorbované teplo se sice „rozhodně do atmosféry nevrátí“, jak vysvětluje jeden z předních klimatologů NASA Gavin Schmidt, ale mnohem méně ho zato bude z atmosféry „mizet“ pod hladinu.

Vypusťte krakena

Tyto skutečnosti podle Mannova týmu znamenají, že v určitém bodě musí nakonec dojít k zrychlení růstu globálních povrchových teplot atmosféry. Ve své studii ze Science popisují: „Vycházíme-li ze známých minulých variací, trend se pravděpodobně nakonec obrátí a bude v nadcházejících dekádách k antropogennímu nárůstu teplot naopak přispívat.“

Kdy se to stane? Tím si není nikdo jistý, data z konce loňského roku ovšem ukazují, že PDO možná do teplé fáze přechází právě nyní. Nasvědčovala by tomu měření amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru, podle nějž se v pěti měsících předcházejících listopadu 2014 hodnoty měření povrchové teploty v Tichém oceánu překlopily a zaznamenaly nejdelší teplý výkyv za posledních dvanáct let. Přestože je ještě příliš brzy na závěry, zda to skutečně znamená počátek pozitivní fáze PDO, jsou tato měření v souladu s výkyvy v teplotách mořských proudů, které by v průběhu teplé fáze PDO měly být relativně teplejší v tropické oblasti a relativně chladnější na sever od dvacáté rovnoběžky.

Letos v lednu se pak objevila další znamení, že PDO přechází do teplé fáze. „Globální oteplování brzy zrychlí,“ potvrzuje uznávaný meteorolog Eric Holthaust. Nedávná data jako zhoršující se sucho v Kalifornii a pozorování tropických druhů ryb u pobřeží Aljašky jsou podle něj „dalšími znaky neobvyklého oteplení oceánů“ a naznačují, že PDO „se již možná nachází ve stadiu přechodu do teplé fáze“.

Zda skutečně teplá fáze PDO začíná, ale dosud jasné není. Jakmile ovšem nastane, nepřinese nám nic dobrého. Vědci z britského meteorologického centra Met Office vedení Chrisem Robertsem v čerstvé studii odhadují, že v průběhu příštích pěti let existuje 85% pravděpodobnost konce „falešné přestávky“. Poté bude následovat prudké oteplení.

Dvojí ostří nad Arktidou

Roberts a jeho tým udávají, že po období „zpomalení“ obvykle (přesněji v 60 % případů) následuje rychlé, až dvojnásobně silnější oteplování, a to přinejmenším po pět let. Navíc se bude soustředit převážně do Arktidy, jejíž teploty již dnes stoupají rychleji než globální průměr. Arktida je navíc považována za lakmusový papírek celého globálního klimatického systému. A to mimo jiné proto, že změny v Arktidě obvykle zásadně ovlivní trendy v jiných částech světa. Nedávné extrémní počasí v celém světě bylo z velké části přisuzováno tání arktického ledu, které narušuje proudění v oceánech. To znamená, že pokud má britská Met Office pravdu, máme možná pět let (a spíš méně), než nás zasáhne prudké oteplování, které ještě hlouběji destabilizuje klimatický systém a povede k zatím nepředvídatelným následkům.

Autor je investigativní novinář, akademik a autor několika knih. Pro The Guardian píše blog Earth Insight o souvislostech globální krize. Přeložil Josef Patočka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.