Karl Polanyi: Seberegulující trh je nebezpečná utopie

11. února 2008 /
Většina dnes nepochybuje o tom, že svět je řízen tržním mechanismem, přezdívaným „neviditelná ruka“, který činí vše pro naše největší dobro. Ale byli a jsou tací, kteří pochybovali a pochybují. A hledali a hledají cesty, jak ekonomii i ekonomiku vidět jinak, zlidštit a ozelenit. Cílem tohoto seriálu je některé z těchto „ekonomických disi-dentů“ stručně představit. Začneme multikulturní osobností dvacátého století, Karlem Polanyim, jehož zásadní kniha, Velká transformace, nedávno vyšla poprvé česky.

„Já jsem vše sledovala zdola. Dovolili mi sedět na podlaze a obrovskými nůžkami vystříhávat články z Timesů, Le Temps a z Frankfurter Allgemeine Zeitung, vyznačené červenou či modrou pastelkou. Také jsem se již v raném věku poučila o termínech, každý čtvrtek totiž přicházel posel z novin, aby vyzvedl tátův týdenní sloupek. Článek většinou ještě nebyl hotový, a tak se posel bavil tím, že mi vykládal úžasné, ale občas děsivé příběhy…“ vzpomíná Polanyiho dcera, Kari Polanyi-Levitt, na své vídeňské dětství ve sborníku The life and work of Karl Polanyi, vydaném v roce 1990 v Kanadě. V té době již byl její otec, narozený roku1886 v Maďarsku, šestadvacet let po smrti, a za sebou měl anabázi připomínající pouť mnoha intelektuálů jeho generace, ale také unikátní dílo, které začíná být doceňováno až dnes.

Příliš jemné argumenty

Jako levicový student, novinář a politický organizátor se Karl Polanyi aktivně účastnil maďarského veřejného života, než narukoval jako důstojník v první světové válce, kde utrpěl těžké zranění. Po vzniku radikálně levicové Maďarské republiky rad emigroval do Vídně. Tam se záhy setkal se svou budoucí ženou a celoživotní láskou Ilonou Duczynskou, temperamentní komunisticko-anarchistickou revolucionářkou, která naopak do Vídně uprchla po potlačení Maďarské republiky rad. Sám Polanyi, i když se proslavil svou kritikou neoliberálního tržního modelu v knize Velká transformace (1944), komunistou nebyl. Ač se označoval za socialistu, kritizoval Marxe a vyjadřoval nedůvěru k centrálně plánovanému hospodářství. Tento jeho nadhled, říká Fred Block v úvodu anglické reedice Velké transformace z roku 2001, mohl být důvodem, proč je jeho kniha doceňována až dnes: „V ostře polarizovaných debatách mezi zastánci kapitalismu a obhájci socialismu sovětského stylu nebylo místo pro Polanyiho jemně odstíněné a komplexní argumenty.“

Přerozdělování, samozásobitelství a reciprocita

Jaké to byly argumenty? Polanyi zdůrazňuje, že ve všech dobách a ve všech kulturách mimo té naší byla ekonomika (zajišťování materiálních potřeb) součástí společnosti a přírody, byla „zapuštěna“ do společnosti a složitě regulována: tradicí, příbuzenskými vztahy, náboženstvím, magií či zákony. K tématu ekonomik jiných dob a kultur zpracoval rozsáhlý materiál. Ukázal, že v žádné z těchto kultur nehrály trhy v zásobování obyvatel zásadní roli. Důležitější bylo přerozdělování (lovci-sběrači si rozdělí ulovenou antilopu, státní sýpky ve starověkém Egyptě zásobí obyvatele po selhání úrody), samozásobitelství (přímý vztah komunita-příroda) a reciprocita-ekonomika darů (lidé si své produkty neprodávají, ale darují, přičemž převzetí daru zakládá vztah, obdarovaný očekává dar nazpět, ale v pozdější době a třeba i v jiné formě. Patří sem i vzájemná pomoc při setbě a sklizni, lovu, obřadech…).

Velkou část tohoto svého výzkumu v oblasti dávných a ne-evropských ekonomik uskutečnil již ve svém posledním působišti, Spojených státech. Právě tam, díky studijnímu pobytu ve vermontské Bennington College, napsal Velkou transformaci, a tam se také, tentokrát do New Yorku na Columbia University, vrátil po válce přednášet. Ilona se svou bouřlivou minulostí v evropském dělnickém hnutí bohužel nedostala americké vízum. Manželé se proto usadili v kanadském Pickeringu, odkud Polanyi do New Yorku dojížděl a kde také roku 1964 zemřel. Na kolumbijské univerzitě kolem sebe shromáždil řadu schopných a nadšených žáků, kteří po jeho smrti vydali několik sborníků jeho textů.

Ekonomika neexistuje?

Snad i proto je Polanyi známější v kruzích antropologických než mezi ekonomy či sociálními badateli. Cílem jeho studia jiných kultur bylo přitom jediné: lepší pochopení té naší. Svou tezí, že v tradičních kulturách je ekonomika zapuštěna do sociálních vztahů, chtěl upozornit na radikálnost pojetí klasických anglických ekonomů 19. století. Ti ve svých teoriích předložili vizi systému seberegulujících trhů, který požadoval, aby se společnost podřídila jim, a nikoliv ony společnosti. Ale, jak zdůrazňuje Fred Block, podstatou Polanyiho argumentu je právě to, že takovéto vytržení ekonomiky ze sociálních vazeb není možné. Nic takového jako ekonomika sama o sobě neexistuje. Malthus, Ricardo a další klasičtí ekonomové o takovou sociálně vykořeněnou ekonomiku usilovali, ale nepodařilo se jim to. Podle Polanyiho je společnost řízená samoregulujícím tržním mechanismem něco, co nemůže existovat. Hned na první stránce Velké transformace to vyjadřuje jednoznačně: „Naší tezí je, že myšlenka samoregulujícího trhu představuje naprostou utopii. Takováto instituce by nemohla existovat ani nakrátko, aniž by zničila lidskou a přírodní základnu společnosti; člověka by zlikvidovala fyzicky a jeho přírodní prostředí by proměnila v divočinu.“

Proč je samoregulující trh utopií?

Odpověď na tuto otázku shrnuje opět Fred Block: Polanyimu neuniklo, že ekonomická teorie za zboží, které má vlastní „trhy“, považuje také půdu, lidskou práci a peníze. Ale půda je ve skutečnosti rozparcelovaná příroda, pracovní síla je aktivita lidských bytostí a peníze nejsou ani tak zbožím jako informací či vztahem závislým na lidské důvěře. Moderní ekonomie přesto trvá na tom, že tyto „fiktivní komodity“, půda, práce a peníze, se budou chovat stejně jako komodity skutečné. Podle Polanyiho má takovéto eskamotérství vážné důsledky: ekonomická teorie je založena na lži a tato lež lidskou společnost vystavuje velkému riziku.

Na morální rovině je zřejmé, že příroda i člověk má jinou než jen instrumentální hodnotu, a jednat s nimi jako se zbožím se proto příčí božímu řádu i lidskému svědomí. Na politické rovině je patrné, že snahy o vykořenění ekonomiky z jejích tradičních zvykových, komunitních a přírodních vazeb vedou v praxi ke stále větší roli státu. Ukázalo se to i v západních průmyslových zemích, kde si veřejnost postupně vynutila omezení pracovní doby, sociální a důchodové pojištění, územněplánovací a environmentální legislativu a další opatření. Tok peněz se mezitím snaží regulovat centrální banky a mezinárodní finanční instituce.

Polanyi dnes

Tam, kde se státní politika ztrácí v písku „volného trhu“, nesou náklady obyčejní lidé a příroda: nezaměstnanost, stáří i nemoc se stávají větší hrozbou s likvidací sociální sítě a deregulací nájmů, zemědělci se stávají zranitelnější vůči levným dovozům, environmentální legislativa se ohýbá pod tlakem mocných nadnárodních společností. Role státu se tu opět posiluje, ale tentokrát je to bezpečnostní aparát, který s rostoucí nespokojeností občanů musí razantně potlačovat stávky, demonstrace a teroristické akce.

V kritice ekonomické teorie Polanyi nachází své pokračovatele až v poslední době. Inspiroval řadu ekologických ekonomů včetně Hermana Dalyho, jeho teze na konkrétních příkladech rozpracoval John Gray v knize Marné iluze, předmluvu k Velké transformaci napsal známý kritik Mezinárodního měnového fondu Joseph Stiglitz. Polanyi ukázal, že tlak na vytěsnění ekonomiky ze sociálních a morálních vazeb se vždy v minulosti setkal s odporem společnosti, která jej, často neuvědoměle, brzdila. Ve Velké transformaci to dokládá na příkladu anglického ohrazování pastvin, které se vlivem odporu společnosti protáhlo na několik staletí. Dnes můžeme tento odpor hledat v ekologickém či antiglobalizačním hnutí, v hnutí družstevním, v rozvoji neformální ekonomiky ve třetím světě či v různých ekonomických alternativách od Fair Trade přes systémy místních měn a etické bankovnictví až po sociální ekonomiku, která usiluje nejen o ekonomické, ale i sociální a ekologické cíle. Polanyi by snad řekl, že tam, kde selhává přerozdělování (stát), posiluje se reciprocita (vzájemná solidarita), aby čelila trhu. Jeho myšlení nám určitě může být oporou.

Naďa Johanisová učí ekologickou ekonomii na Fakultě sociálních studií MU a je členkou výkonné rady Trastu pro ekonomiku a společnost, v jehož rámci pořádá začátkem února seminář typu Open space na téma Demokratické ekonomiky a udržitelnost (www.thinktank.cz).

Jeden komentář: “Karl Polanyi: Seberegulující trh je nebezpečná utopie”

  1. Josef Ludvík, Brno napsal:

    1) Pan Polanyi zdůvodnil, že tržní ekonomika požere lidi a přírodu a rozloží společnost a díky své efektivitě požere všechny dostupné konkurenty a až nebude mít koho a co požírat, tak chcípne hlady… Víceméně to samé říkají rozbory finančního kapitálu – téměř všechny finance světové ekonomiky vznikají na dluh a vlivem úroku se společnost tangenciálně rozděluje na stále se zvětšující míru masové chudoby a bohatství hrstky bohatých.
    2) Pan Polanyi sice zdůvodnil, že tržní hospodářství není udržitelné a spěje k zániku, ale jako jedinou alternativu nalezl nanejvýš předprůmyslovou ekonomiku. Znamenalo by to návrat Západu zpět o cca 300 roků "pokroku". Rudolf Steiner došel se svou trojčlennou společností dál – nabízí klíč k soužití s moderní vědou a technikou.
    3) Pan Lenoch má pocit, že socialismus v soutěži s kapitalismem po stránce ekonomické podlehl. Při porovnávání životní či ekonomické úrovně NSR – NDR či USA – SSSR to odpovídá, ale nezohledňuje se přitom, že RVHP dotovala ekonomiku chudých států ve snaze zvýšit jejich soběstačnost, vzdělávala inteligenci a budovala firmy, kdežto západní lídři se snažili rozvojové státy svázat dluhy, udělat z nich pouhé surovinové a lidské zdroje a veškerý žisk přečerpávat do svých domovských států.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.