Kdo se ve Smradech pozná, je smrad

Nepřipadá vám trochu drsné nazvat autobiografický film o svých dětech Smradi?

Ale ten film zas tak strašně autobiografický není a ti smradi, to nejsou moje děti – i když jim tak občas taky říkám. Smrad je prostě občas každý z nás…

Jak na ten film reagovaly vaše děti?

Když šli kluci v noci po premiéře do postelí, pořád vykřikovali „drž hubu“ podle jedné scény, kterou jsem si trochu podle nich vymyslela.

Děj filmu je hodně založen na skutečných událostech z vašeho okolí. Jak na film reagovali lidé u vás na vesnici?

Reakcí jsem se bála, ale bylo to přijato skvěle, lidé byli nadšení. Někteří si mě tam třeba začali vážit, ale zase ne tak, že by tam přede mnou padali na zadek. Co se týká skutečných událostí, tak leccos jsem nějak prožila, ale pak jsem to všechno musela zapomenout. Různě jsem to přeházela a změnila. Film má nějaká pravidla, která se musí dodržovat nezávisle na příběhu, který se skutečně odehrál.

Vy jste napsala scénář k filmu Smradi. Bylo těžké zajistit, aby se také natočil?

Producenti vždycky nejvíc touží po filmech typu Kameňák. Smrady nám všichni zaběhaní producenti vrátili, nakonec se toho ujal student FAMU. Všem hrozně vadilo téma, že to není atraktivní a že je to takové černobílé, i když jsem se dost snažila, aby to takové nebylo. Pokud jim nevadilo téma, vadila jsem jim já v tom scénáři, jiným zase vadil Zdeněk Tyc jako režisér, že je moc šílený. Ale natočil opravdu krásný film a byl to nejvíc on, kdo si ho vybojoval. Kdyby nebyl tak umanutý, tak by ten film vůbec nevznikl. Kvůli té jeho tvrdohlavosti jsme spolu měli trochu problémy. Ale myslím, že ten výsledek je kvalitní, takže jsem na ty problémy skoro zapomněla. A vůbec – kdo z umělců je normální?

Mohla jste nějak ovlivnit výběr hlavních představitelů? Zejména v roli matky, kterou hrála Petra Špalková?

Já jsem měla nejdřív představu, že by matku hrála Veronika Žilková, protože vím, že má taky dvě adoptované děti, takže o tom něco ví. To bylo ještě v době, kdy se se mnou režisér dost radil a obhájila jsem si právo se k těmto věcem vyjadřovat. K Veronice jsme ale nemohli najít partnera, protože se nám žádný herec přiměřeného věku nelíbil a Ivan Trojan je přece jen asi o těch deset let mladší. Takže tu roli nakonec dostala Petra Špalková, ale i na tom výběru jsem se podílela a jsem s tím moc spokojená.

Zasahovala jste nějak do natáčení?

Já jsem u toho vůbec nebyla, protože mě tam nikdo nechtěl. Prostě jsem vycítila, že tam nejsem vítaná. Prý je to ve vztazích režiséra a scenáristy běžné, ale mě to tedy docela mrzelo. Takže i když se to točilo u nás, vlastně za rohem, tak jsem seděla doma a trpěla. Šla jsem se tam podívat asi jenom dvakrát. Byl to můj první film v životě, ale jeho vznik jsem si neužila. Ale některé věci jsem si musela tak jako tak ohlídat právě s ohledem na to, že ať je to více nebo méně podle pravdy, věděla jsem, že se to prostě bude se mnou a s mojí rodinou spojovat, což se taky stalo. Je fakt, že základ je ze života, ale spousta věcí se vůbec neodehrála, nebo se odehrála jinak a jindy. Musela jsem si ohlídat, nakonec i smluvně, že vzhledem k autobiografickému tématu se režisér bude muset držet scénáře, a pokud se umělecky rozlétne a mohlo by to poškodit příběh filmu nebo nás, tak se bude držet verze, která je ve scénáři.

To zní, jako by spolupráce s režisérem docela skřípala.

Slyšela jsem, že to je docela běžné a že jen dvojice, které se znají opravdu od dětství jako Jarkovský – Hřebejk, neznají ty strašné boje. Režisér vždycky, když dostane scénář, má najednou pocit, že sám umí psát scénáře nejlíp. A že to vlastně napsal. Je to boj, který se nesmí vzdát, ale o němž by divák neměl vůbec nic vědět. Znovu říkám, že nejvíc záleží na výsledku – a ten se Zdeňkovi povedl.

Čeho jste se během natáčení nejvíce bála?

Bála jsem se toho, co mi říkali zkušenější lidi, totiž že scenárista ten svůj příběh nakonec vůbec nepozná, že to bude o něčem úplně jiném. Samozřejmě Zdeněk, přestože udělal krásný film, tíhnul spíš k takovému temnému příběhu. Držel se scénáře, ale ve finiši vystříhal nebo podstatně zkrátil ty scény, které jsou milé nebo pohodové, tím pádem film vyzněl úplně jinak. Vyzněl depresivně, bez naděje, bez pocitu, že je nám při tom taky dobře. Fakt je, že tam musel zase některé kusy vrátit.

Tématem Smradů je romská problematika a rasismus. Bylo vaším záměrem přimět diváky, aby se nad tím tématem zamysleli, nebo na ně jinak výchovně působit?

Ale já si myslím, že hlavním tématem je rodina a zádrhele, které musí prožívat a řešit. Já si nedělám iluze, že nějaká výpověď může někoho změnit tak, aby se začal dívat na některé věci jinak. Spíše já jsem cítila potřebu se k tomu tématu vyslovit, nejen k necitlivosti vůči lidem, kteří se nějak liší, ale taky k problémům a úskalím samotné adopce.

Když jste adoptovala děti, bylo to proto, že jsou Romové, nebo navzdory tomu?

Děti jsem si brala prostě proto, že jsem děti mít chtěla. Adoptovali jsme je za totality, kdy jsem měla šílený kádrový profil, takže jsem se bála, že mi vůbec žádné dítě nedají. Nedali mi pas, nesměla jsem asi jedenáct let vůbec vycestovat a vyhazovali mě i z místa uklízečky v nemocnici, takže jsem se fakt strašně bála, že se budou mstít i takhle. Říkala jsem si, že to asi dělá režimu takovou radost nedovolit mi ale opravdu vůbec nic. Takže my jsme si do dotazníku napsali, že chceme jakékoli dítě. Ale je fakt, že i kdybych ten kádrový profil neměla, že bych to tam napsala stejně.

Vy jste děti vychovávala v hodně zajímavých podmínkách. Co vás přimělo odjet z Prahy a usadit se ve Vráži u Berouna na kraji lesa?

My jsme zaprvé neměli kde bydlet, zadruhé to bylo v roce 1985, kdy jsem fakt nemohla dělat vůbec nic. Dost mě to ničilo, protože jsem myslela, že mám v sobě víc, než abych pořád jen myla schody jako domovnice. Byla to taková naše emigrace. Ostatní odjížděli do Rakouska nebo do Švédska, my jsme odjeli na venkov.

Tento druh emigrace asi není úplně obvyklý. Můžete nám trochu přiblížit, jak vlastně žijete?

My žijeme pořád jako primitivové. Jsme hodně závislí na ročním období. Teď zrovna čekáme na déšť, dům je zařízený především na dešťovou vodu. Sice jsme kopali studnu tři roky, ale vody v ní je málo. Taky pořád topíme v kamnech. Dříví na topení sbíráme v lese a nosíme si ho na zádech domů. Když nám hodně kouří komín (na noc dáváme briketu), tak máme střechu špinavou – pak se myjeme ve špinavé vodě, protože ta dešťovka je prostě špinavá. Když dlouho neprší, tak se nemyjeme. V zimě tam nevyjede cisterna, ale už jsem se naučila s tím nějak hospodařit. Jsme primitivové… ale autem jezdím hodně, protože se bez něj nikam nedostanu. Je to patnáct minut od konečné pražského metra. Ale nesmí být nasněženo nebo namrzlo. To pak musím sypat skoro tři kilometry kopců, abych se dostala dolů. Jinak je to kousek. Kolikrát jsem v centru dřív než kamarádka, která bydlí v Praze 4.

Měnila byste s ní?

V zimě vždycky. A na jaře mě to přejde. Kdybyste se zeptali v listopadu, prosinci, lednu…, tak to bych hned měnila. To jsem úplně na dně. Ale my nemáme ani kam jít, žádný jiný byt nevlastníme. Takhle přes zimu, když zrovna nic netvořím a dny jsou krátké, tak doslova šílím. Pak přijde jaro a zase začnu být nadšená, jak je tam nádherně. Od té doby, co jsme se přestěhovali na chatu, vím, co jsou čtyři roční období.

Netajíte se svým pozitivním vztahem k ekologii. Jak se to projevuje v každodenním životě?

Myslím, že se život musí nějak ochraňovat, i když využíváme různé civilizační vynálezy, protože bez toho to nejde. Je třeba spousta problémů s odpady, ale úplně zbytečně. My například kupujeme vždycky největší balení jogurtů, minerálku si kupujeme jen občas, protože minerály potřebuju, ale mám s tím strašný problém, protože nechci ty plasty. Přitom ještě pět let po revoluci fungoval i tady ve vesnici výkup lahví. Pamatuju si, že jsem se tak vždycky zachraňovala, když nebyly peníze: věděla jsem, že když půjdu vrátit flašky, nějaké peníze za to budou. Dneska to už takhle nefunguje. Bohužel i my vyprodukujeme spoustu plastů, protože jinak už se jídlo skoro nedá koupit – než totálně zabalené.

Zdá se, že odpady jsou vaše téma…

To je tak, že my žijeme ve Vráži u Berouna, ale spadáme pod obec Svatý Jan. Ten byl jeden rok vyhlášen vesnicí roku, přestože jsme u nás měli strašlivou černou skládku. Starosta se u nás o odpady vůbec nestará. Pořád jsme na to upozorňovali, protože nám to dost vadilo. Nakonec tu skládku likvidoval můj muž s dobrovolníky. Získal za to ale jen hněv starosty, protože ten se tím chtěl chlubit, ale nemohl. Nakonec se tím stejně chlubil. Když pak obec pokácela krásné zdravé smrky u svého hřbitova, taky se nám to nelíbilo. Snažili jsme se upozornit na poněkud zvláštní praktiky (obec je součástí chráněné krajinné oblasti), ale nikoho to nezajímalo. Začali jsme spolupracovat s Dětmi Země, protože jsou tady poblíž v Berouně. Spoustě lidí se tu spousta věcí nelíbí, ale nic neřeknou. Jeden čas před námi sousedi málem skákali do příkopu, jen aby se k něčemu nemuseli připojit. Alibismus jako za totality.

Pokud pomineme sepisování stížností starostovi, na čem teď pracujete?

Teď se snažím proniknout do divadla, ale zatím bezúspěšně. Ne že bych chtěla hrát, to už ani omylem. Snažím se o divadelní hry. Taky pořád vymýšlím nějaký scénář. Vlastně bych nejradši psala prózu, protože to je nejjednodušší a máte to všechno ve svých rukou, ale vůbec mě nic nenapadá, takže píšu scénář a hry. Ale nikdo to po mně nechce a nikdo mi nic neplatí. Asi se budu muset naučit žít ze vzduchu. Nakonec – ten je pořád ještě k mání bez obalů.

Připravili Martin Ander a Romana Lysáková.