Kdo ví, co je geomantie?

Měli jste někdy v přírodě pocit, že můžete naslouchat jednotlivým stromům, keřům nebo celé krajině jako živé bytosti? Pokud ne, nezoufejte, a pokud ano, věřte, že jste se nezbláznili. Něco podobného jsem zažil před dvěma lety o prázdninách ve Slavkovském lese. Shodou okolností se mi tehdy dostaly do rukou knihy slovinského umělce Marka Pogačnika, který v současnosti působí jako jeden z nejznámějších geomantů v Evropě. Toto téma mě uchvátilo natolik, že jsem se geomantii a jejím environmentálním aspektům věnoval ve své diplomové práci.

Oč tu běží?

Někteří slovo geomantie používají jako ekvivalent k feng-shui. Jde o čínskou nauku o proudění energie v obytném prostoru a krajině, která popisuje vztah člověka s přírodou a vysvětluje třeba, proč jsou některá místa ve srovnání s jinými méně vhodná pro bydlení a co se s tím dá dělat.

Ovšem pojem geomantie, který se zabydlel především v evropském kontextu, můžeme chápat mnohem obšírněji. Podle Marca Bischofa, jednoho z uznávaných odborníků v tomto oboru, by však nikdo neměl tvrdit, že přesně ví, co geomantie je. Na rozdíl od feng-shui, které se v Číně praktikuje už od starověku, totiž geomantie nemá takovou tradici a ani její vývoj není kontinuální. Současní evropští geomanté toto učení znovu objevují a vytvářejí.

Pokud bychom ale chtěli geomantii přece jen nějak definovat, většina autorů by se shodla na názoru Marca Bischofa. Geomantii chápe jako interpretaci země a krajiny v jejich viditelných i neviditelných strukturách, tvarech a vzorech, jež mají vztah k vesmíru a člověku. Díky ní může člověk získat správný vztah k životnímu prostředí a jejím prostřednictvím si může vybrat vhodné místo pro stavbu domu, kláštera, kostela, věže nebo třeba i hrobu.

Geomantie však funguje také jako interdisciplinární výzkumné pole, které spojuje stavitelskou a krajinářskou architekturu, ochranu přírody, regionální plánování, filozofii přírody, fyziku, archeologii, mytologii, antropologii, veškeré formy umění a kreativní vyjadřování, jež se týká vzájemného propojení lidí a místa. Geomantie je také součástí nově vznikající kultury, která se snaží obnovit vztah člověka a přírody, a zabývá se otázkami ekologie a spirituality. Autorem této teorie je americký sociolog Paul H. Ray, který má za sebou desítky výzkumů se stovkami cílových skupin a svým bádáním dal impuls k dalším výzkumům tohoto fenoménu. Nově vznikající kulturu nazývá integrální kulturou, kulturou kreativních lidí.

Co nám řekne prasklina

V praxi má geomantie mnoho podob — například věštění. Třeba v arabském světě nebo v Africe lidé dřív používali metodu tečkování a psaní čar do písku nebo na papír. Vzniklé obrazce pak interpretoval šaman nebo věštec. Současnost však spíš inklinuje k metodám, kdy předmětem výkladu budoucnosti jsou například pohyby země, poklesy, praskliny a další úkazy.

Další formou geomantie je třeba radiestezie neboli proutkařství. Lidé s virgulí či kyvadlem v ruce v krajině hledají různé energetické proudy, zdroje vody, ložiska nerostů nebo třeba i ztracené předměty. Toto praktické využití geomantie pomáhá například při výzkumu ley linií v krajině. Jedná se o přímé linie, které spojují například pravěká naleziště, menhiry, církevní stavby a prameny. Někdy jsou však považované za proudy sil v krajině.

Jak se léčí Země

Pokud mluvíme o geomantii v praxi, nesmíme opomenout dílo slovinského umělce, sochaře Marka Pogačnika, který je u nás asi nejznámější osobností spojenou s tímto „oborem“. Sám říká, že geomantie je pro něj celostní ekologií. Podle něj je hlubinná ekologie, která k praktickým přírodovědeckým opatřením přidala aspekt duševní a filozofický, jakýmsi mezistupněm k celostní ekologii. Toto pojetí rozšířil o vícerozměrný úhel pohledu na Zemi, přírodu, krajinu a zahrnuje v něm i neviditelné úrovně skutečnosti. V Pogačnikových knihách se můžeme například dočíst o poměrně ucelené struktuře jemnohmotného světa, vílách, skřítcích, elementárních bytostech stromů či rostlin.

Významným pojmem pojetí geomantie Marka Pogačnika, ale i dalších geomantů, je „léčení Země“. Podle nich totiž lidské zásahy do krajiny v podobě staveb nebo třeba těžby čehokoliv nepříznivě ovlivňují neviditelné dimenze Země. Při léčbě s těmito neviditelnými úrovněmi planety pracují a dokáží je napravovat, a tím zpětně působit na materiální svět. Výsledkem může být třeba zlepšení růstu vegetace či zkvalitnění populace ptáků. Samotné léčení tedy geomanté zaměřují přímo na Zemi, přičemž zde chybí jakýkoliv antropocentrický zájem.

Zasadit litopunktury

Proces léčení Země můžeme chápat také jako komunikaci mezi lidmi a planetou jako živým organismem. A protože se Pogačnik domnívá, že k takovému dialogu je zapotřebí zvláštní jazyk, vyvinul tzv. kosmogramy. Jde o obrazce, které člověk vytesá do kamene, vyryje do mědi či bronzu nebo třeba vybrousí do skla. Umělec má zkrátka mnoho možností, jak je vytvořit. Kosmogram pak umístí do prostoru — třeba zapustí do chodníku, dlažby nebo do silnice. Ale vždy tak, aby nepřekážel chodcům či řidičům.

Marek Pogačnik, ale nejen on, pracuje také s tzv. litopunkturami. Do země zasazuje kamenné stély, na které vytesal nebo zasadil kosmogram. Ten slouží ke komunikaci s místem, kde je zasazen. Tento způsob léčení Pogačnik trefně přirovnává k akupunktuře. Usazování kamenů do krajiny předem pečlivě promýšlí a pro každý kámen volí odpovídající akupunkturní bod.

S několika projekty zemské léčby se můžeme setkat i u nás. Nejčastějším místem Pogačnikových litopunturních projektů a jeho geomantické práce je Praha. Litopunkturu a kosmogramy najdeme na Staroměstském náměstí, Karlově mostě, Žižkově, Střeleckém ostrově nebo třeba v Botanické zahradě v Tróji. Litopunktura si tím nachází cestu do veřejného prostoru, v němž zároveň vzniká umělecký objekt, považovaný za prvek land artu, který přispívá k vytvoření ducha místa.

Ovšem geomantické léčení místa nemusí mít jen hmatatelnou podobu, používá se například také skupinový zpěv nebo meditace.

Práce na sobě

Možná by se teď mohlo zdát, že metody geomantie spočívají především v zasazování kamenů do krajiny či rytí obrazců do bronzových desek. Omyl. Samotná podstata geomantie tkví v rozvíjení schopností člověka, které umožní vnímat a pochopit přírodu, krajinu i celou Zemi v jejím hlubším pojetí.

Lidé dnes vnímají přírodu jako svůj protějšek, který nanejvýš ekologicky respektují a šetří, ale už ji nechápou jako partnera, se kterým jsou spojeni. Stejně jako mnozí environmentálně zaměření autoři i Pogačnik říká, že pokud chce člověk změnit tento svět a učinit ho lepším a šťastnějším, musí nejdříve začít sám u sebe. Práce na sobě je základem úspěchu při praktikování geomantie.

V knihách Marka Pogačnika najdeme také několik rad, jak například meditovat a správně dýchat, ale také jak se chovat ke zvířatům, oblékat se, stravovat či nakládat s odpadem. Geomanté by tedy měli být i environmentálně gramotní, aby jejich život byl skutečně co nejvíce v souladu s přírodou.

Geomantie a ochrana přírody

Geomanté a současné ekologické hnutí mají stejný cíl — zachovat planetu a život na ní, co nejdéle to bude možné. Většina geomantické práce sice probíhá především na jemnohmotných rovinách Země, ovšem Marko Pogačnik zmiňuje, že podnítit správné fungování krajiny se dá i jinak — například zakládáním mokřadních biotopů, vysazováním pásů křovin či vymodelováním terénních nerovností, tedy klasickými ochranářskými metodami.

V literatuře zabývající se geomantií se často vedou debaty, zda by měla být vědou nebo zda by mohla být ve větší míře využitá pro ochranu přírody. Současné vědecké paradigma však určité jemnohmotné dimenze, se kterými geomantie pracuje, nebere vážně. A tak Marko Pogačnik vidí uznání geomantie ne jako vědecké metody na ochranu přírody, ale jako uměleckého prostředku, kterým je možné přírodu lidem přiblížit.

Autor je absolvent Humanitní environmentalistiky FSS MU. Spolupracuje na tvorbě multimediálních učebnic v jednom brněnském nakladatelství a ve volných chvílích si povídá s květinami a stromy. Článek vychází z diplomové práce Environmentální aspekty geomancie, kterou najdete na http://is.muni.cz/th/231161/fss_m/DP_michal_kupec.pdf.