Kdo vzal míru šanci?

12. prosince 2009 /
foto: Afghánistán, foto: Yan Boechat

Od Listopadu je česká zahraniční politika prodchnuta myšlenkou prosazování lidských práv ve světě. Odkazuje na historické zkušenosti malého a okupací i totalitou postiženého státu, díky kterým můžeme účinně a s pochopením pomáhat těm méně šťastným. Proto má Česko velmi dobré jméno u běloruských nevládních aktivistů a opozičních politiků, u barmských disidentů, nezávislých kubánských novinářů a politických vězňů. Protentokrát nechme stranou účelovou selektivitu lidskoprávní agendy ministerstva zahraničí a podívejme se podrobněji na jinou část české zahraniční politiky — na vývoz zbraní.

Dopis Václava Havla mírovému shromáždění v Hannoveru ze srpna 1985 předznamenal vztah československého státu ke zbrojení a obchodu se zbraněmi v prvních letech po Listopadu. Pro tehdejší politické špičky to byla neetická, ba až přímo zločinná aktivita, ztotožňovaná s praktikami politického režimu, který sám sebe nazýval „reálným socialismem“. Zbrojní průmysl prošel útlumem. Ale stejně jako opustil Václav Havel svoji ideu rozpuštění studenoválečnických vojenských aliancí a skončil jako zastánce bombardování Jugoslávie, i nově vzniklá Česká republika opustila antimilitaristický étos sametové revoluce. Zbrojní průmysl pookřál a stát hledal nová a oprašoval stará odbytiště. Se vstupem do NATO (1999) čekalo zdejší armádu přezbrojení a s profesionalizací (2004) snižování stavu vojáků i výzbroje. Na trh se tak dostaly staré zbraně za desítky miliard korun — a další kvůli přezbrojení policie. Řádově se jednalo o desetitisíce samopalů a pistolí a statisíce tun armádní munice.

Loni zaznamenal zbrojní průmysl největší sukces: vyvezli jsme nejvíce vojenského materiálu v celé naší historii — celkem za 189,6 milionů eur. Další byznys se rýsuje kvůli novému přezbrojení armády: velké množství vyřazených československých samopalů bude hledat nové majitele. K tomu všemu letos poslanci a senátoři schválili novelu zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, která má snížit administrativní zátěž pro vývozce. Zároveň však — a to je důležité — ztěžuje možnost kontroly zbrojních exportů. Navíc umožňuje zapojit se do obchodů i firmám bez licence a prověření.

Česká republika lidskoprávní

V kontrastu s návštěvami dalajlamy, odsuzováním zvěrstev páchaných ruskou armádou v Čečensku či kritikou zbrojní a bezpečnostní politiky stalinistické Severní Korey má Česká republika na své pomyslné pažbě porušování lidských práv řadu hlubokých zářezů. Zatímco na kubánského diktátora Castra se za jeho totalitní praktiky snesla sprška kritiky od českých představitelů, armáda a policie jiné latinskoamerické země — Kolumbie — se již několik let těší z našich pravidelných dodávek převážně lehkých zbraní, a to přesto, že vládní, provládní a policejní jednotky země se dopouštějí brutálního ozbrojeného násilí (mimosoudní popravy, mučení, znásilňování apod.) stejně jako rebelové, se kterými bojují o vládu.

Bojová vozidla pěchoty putovala od nás i pro „ozbrojené bezpečnostní sbory“ do Rovníkové Guineje. Od roku 1979 zde vládne vojenská junta v čele s penzionovaným brigádním generálem (Teodoro Obiang Nguema Mbasogo), který se dostal k moci vojenským pučem, při němž nechal popravit předchozího vládce, svého strýce. Generálova strana ovládá celou zemi; v posledních zfalšovaných volbách prezident získal 97 % hlasů. V Guineji neexistuje svoboda projevu. Tato země je známá rozsáhlým porušováním lidských práv, potlačováním a vězněním politické opozice, mučením. Prezident bývá řazen mezi nejhorší diktátory světa vedle severokorejského Kim Čong-ila či súdánského Omara Bašíra.

Ze zbraní z českých zbrojních skladů v řádech stamilionů korun se v minulých letech mohly radovat také vlády komunistických stran v Číně či Vietnamu, autor Zelené knihy v Libyi, uzbecký diktátor Karimov vařící své politické oponenty zaživa či rasistický režim zimbabwského vládce Mugabeho.

Česká republika pomáhající a bojující

Africkou Angolu si Česko vybralo jako prioritní zemi pro dlouhodobou rozvojovou spolupráci. Vláda to mimo jiné zdůvodnila silnou tradicí. Když Angola získala nezávislost na Portugalsku, minulý režim jí personálně vypomáhal v průmyslu i energetice, přijímal angolské studenty na své školy. Dnes přetrvává pomoc ve školství, zdravotnictví či zemědělství. Ovšem stejně jako dřív i nyní proudí do Angoly zbrojní dodávky — za komunistů především miny, dnes hlavně raketomety, houfnice, kulomety. Co na tom, že podle OSN investuje Angola do obrany více než do zdravotnictví a školství a že jde o extrémně zadluženou zemi? Zahraniční dluh země přesahuje její HDP. A více nakoupených zbraní znamená méně peněz na školy a nemocnice. Prosbu o pomoc takovým sektorům jistě nemůžeme nechat neoslyšenou. Zbrojní export jako předpoklad rozvojové spolupráce?

Křivdili bychom ovšem české zahraniční politice, pokud bychom jí vyčítali, že si za své zbrojní dodávky vždy nechává nekřesťansky dobře zaplatit. Velkou část zbraní a munice totiž rozdáváme se slevou, a někdy dokonce i zadarmo. Nejde ovšem o nezištnou pomoc. Ekologická likvidace staré munice je totiž hodně, opravdu hodně drahá. A bývalý ministr zahraničí Karel Kühnl to dobře ví. Když česká vláda v roce 2004 i přes kritiku lidskoprávních organizací darovala granáty, dělostřelecké náboje a munici Afghánistánu, vysvětlil to velmi polopatisticky: „Takže jsme ušetřili a navíc pomohli ke stabilizaci tohoto regionu.“ Katastrofální bezpečnostní situaci v Afghánistánu či fakt, že u zabitých bojovníků Tálibánu bojujících proti spojeneckým jednotkám včetně českých našli letos v dubnu českou munici, už ale Kühnl nekomentoval.

Další zbrojní dárečky v podobě samopalů, kulometů a dalšího armádního materiálu obdrželo v roce 2004 od české vlády také irácké ministerstvo kultury — na ochranu kulturních památek. Jen o dva roky později zjistila mezinárodní charitativní organizace Oxfam, že se na černém trhu v Bagdádu prodává munice českého původu. Zbrojní export protivníkovi jako předpoklad vojenských misí?

Česká republika mezinárodní

Česko neohromuje objemy svých zbrojních exportů, ale spíše destinacemi, do kterých míří. Zdejší diplomacie také dokáže vždy velmi dobře vystihnout moment, kdy je ještě možné a výhodné zbraně tam či onde dovézt. Až do roku 2001 jsme dodávali zbraně rasistickému režimu v Zimbabwe; odtud pak putovaly do válkou zmítané Demokratické republiky Kongo. Jejich tok zastavily až sankce EU uvalené na Zimbabwe začátkem roku 2002.

Na poslední chvíli (v roce 2004) jsme stihli poslat vojenský materiál uzbeckému prezidentu Karimovovi, který rok na to zmasakroval stovky demonstrantů ve městě Andižan, čímž si vykoledoval zbrojní embargo EU. V roce 2001 zasáhlo Česko i do jednání na Srí Lance. Zatímco Norsko se pokoušelo zprostředkovat mírové rozhovory mezi vládou a povstalci, ke břehům ostrova dorazila loď s českými zbraněmi za 2,5 milionu dolarů. Srí Lanka nakupovala české zbraně od devadesátých let až do poloviny letošního roku. Povstalci bombardovali otrokovickými letouny a armáda odpovídala českými tanky, houfnicemi a raketomety. Obě strany se dopouštěly masového porušování lidských práv. V občanské válce zemřelo osmdesát tisíc lidí.

Česká samohybná děla, raketomety, tanky a darovaná munice byly vidět také loni v létě na jižním Kavkaze. Gruzínský prezident Saakašvili začal tzv. českými kaťušemi loňský konflikt v Gruzii, když s nimi v noci ostřeloval jihoosetinské správní středisko Cchinvali. Stejně tak Izrael, Libanon a Sýrie, aktéři předloňského ozbrojeného konfliktu na Blízkém východě, dostaly zbrojní dodávky z Česka.

Mezinárodní věhlas jsme si vysloužili také svojí diplomacií, často šibalskou. Česko patřilo k šesti zemím, které před dvěma roky v OSN hlasovaly proti rezoluci regulující zbraně a munice s „ochuzeným uranem“. Bojkotovalo tak snahu zahájit jednání o jejich vyloučení ze zbrojního arzenálu. Česko jako jedna z mála (osmnácti) zemí hlasovalo proti rezoluci OSN, která žádala nezávislé vyšetřování průběhu rok starého konfliktu v Gaze a zrušení beztrestnosti za porušování lidských práv.

V roce 1998 se Česko sice zavázalo dodržovat Kodex chování EU při vývozu zbraní, ale výše popsaná praxe dokládá, že se tím až tak moc nezalamuje. Kodex, který byl v roce 2008 povýšen na tzv. Společný postoj zemí EU, totiž vyžaduje sledovat dodržování lidských práv v zemi konečného určení. Zakazuje také vývoz zbraní, pokud existuje riziko, že by mohly být použity pro vnitřní represi, že by podněcovaly či prodlužovaly ozbrojené konflikty nebo zhoršovaly existující napětí.

Od roku 2000 je Česká republika členskou zemí Ottawské konvence, která zakazuje používání, uskladňování a výrobu protipěchotních min. A protože část min zakázaných touto úmluvou měla armáda ve své výzbroji a zdejší zbrojovky je veřejně nabízely k prodeji, bylo třeba situaci řešit. Pomohl nápad miny, jejichž výbuch může iniciovat kontakt s nastraženým drátem, označit jako proti-dopravní a vyjmout je tak ze zákazu Ottawské konvence.

Čeští diplomaté také lobbují u německých sousedů, aby umožnili vyvážet naše zbraně přes jejich území například do Nigérie. Němci se však — na rozdíl od nás — obávají, že zbraně poslouží represi a ohrozí stabilitu regionu. A ještě jeden příklad diplomatických aktivit: Ještě ani nezaschl inkoust podpisů pod rezolucí Rady bezpečnosti OSN, která mění restriktivní opatření pro vývoz do Rwandy, a české firmy a ministerstva už údajně sondují možnosti exportu zbraní. Dodejme, že Rwanda se podílí na okupaci a válce v sousední Demokratické republice Kongo.

Česká republika vystavující

Odpůrci obchodu se zbraněmi si stěžují, že chybí dostatečné regulační mechanismy, funkční legislativní rámec a že zcela absentuje nezávislá veřejná kontrola. To je sice pravda, ovšem zbrojaři na veřejnost určitě nezapomínají. Každé dva roky se v Brně koná mezinárodní zbrojní veletrh IDET, který si orwellovsky říká veletrh obranné a bezpečnostní techniky. Tento rok si organizátoři pochvalovali, že na rozdíl od jiných odvětví se ekonomická krize obchodu se zbraněmi netýká. „Absolvoval jsem letos už dvě vojenské výstavy ve světě, ani na jedné z nich nebyla žádná krize vidět,“ liboval si vedoucí propagace zbrojařské firmy Omnipol.

Ale i předchozí ročníky se měly čím pochlubit. V roce 1999 se na IDETu prezentovala čínská státní firma NORINCO známá výrobou pozemních protipěchotních min, s prodejem zbraní vojenské juntě v Barmě či s dodávkami na černý trh v USA. O dva roky později zde vystavovaly firmy spojené s vyzbrojováním iráckého diktátora Saddáma Husajna, režimu ajatolláhů v Íránu a s dodávkami zbraní porušujících mezinárodní embarga OSN. IDET také poskytl prostor výrobcům donucovacích prostředků, které často používají státní represivní složky k mučení a týrání zadržených. IDET 2003 zase provázel mezinárodní skandál, když se zjistilo, že součástí nabídky firmy Poličské strojírny byly i miny, které odporují Ottawské konvenci. Před dvěma lety přijali pozvání IDETu zástupci států, které byly podle pořadatelů „pro český obranný průmysl ekonomicky zajímavé“. Mezi hosty se tak ocitly zahraniční delegace a představitelé armád, které využívají dětské vojáky nebo podporují polovojenské oddíly, složené mimo jiné z dětí.

Autor je člen skupiny Zbraně, nebo lidská práva Nezávislého sociálně ekologického hnutí — NESEHNUTÍ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.