Konzumní děti ve 100% bavlně

20. dubna 2012 /
foto: www.mediaed.org

Známé téma soudobého konzumerismu je ve filmu Consuming Kids neobyčejně vykresleno v prostředí dětí. Kanadský dokument pojednává především o Spojených státech, ale jeho aktuálnost bolestně pociťujeme ve všech průmyslově vyspělých oblastech světa. Děti jsou od narození vnímány jako budoucí zákazníci – marketingoví experti zkoumají jejich každodenní život a vytvářejí účinné strategie, jak tuto věkovou kategorii, která jen v USA ročně utratí zhruba 40 miliard dolarů, co nejvíce zaujmout. Dětem se tak vštěpují hesla jako: „Jsi to, co nakupuješ“, „Nákupem věcí dosáhneš štěstí“ nebo „Věci ti zajistí lepší život“. Jsou obklopovány reklamami na hračky, jídlo či technické vymoženosti (jen v USA čelí děti 3000 reklamám denně) a žijí v důsledně „označkovaném“ prostředí. Jen značkový svět je dobrý svět, jen značková hračka je dobrá hračka, jen značkové džíny jsou dobré džíny. Místo vychovávání soběstačných jedinců, kteří se v dětství dokážou sami zabavit, vyrůstají konzumenti televizních programů, počítačových her, fastfoodů a tak podobně. Co dodat – podívejte se sami…

Oblečení nakupujeme všichni. A máme rádi, když je z přírodního materiálu, třeba z bavlny. Víme ale, co stojí za jejím zpracováním? O tom, kolik bavlníky spolykají kubíků vody a jak jejich produkce zamořuje životní prostředí, vyšlo nespočet článků, Přemýšleli jsme ale někdy o životech farmářů a o nadnárodních korporacích, které se podílejí na prodeji zdraví škodlivých hnojiv? Dokument 100% Cotton se zaměřuje na životy lidí, „vyrábějících“ a zpracovávajících bavlnu v jižní Indii. Bavlna je v této oblasti nejvýdělečnější zemědělskou plodinou, a proto se k ní indičtí zemědělci hromadně přesunují. Dobrou sklizeň farmářům ovšem často zajišťují vydatné a nadměrné postřiky chemickými hnojivy. Chudí farmáři ale zpravidla nemají peníze na ochranné pláště a chemikálie tak pronikají do jejich těla. Často proto končí v nemocnicích, ovšem jakmile jsou propuštěni, k „efektivnímu“ postřiku se vracejí. Hnojiva, která jsou na západních trzích zakázána, jim prodávají nadnárodní korporace Novartis, Dupont či Bayern.

Nedosti na tom, po prodání na trhu se bavlna zpracovává v továrnách, postižených vysokou koncentrací jedovatých látek, které mnohým pracovníkům způsobují respirační problémy. Rizikové je i následné barvení bavlny, ke kterému dochází ve velkých hliněných kádích napuštěných dalšími chemikáliemi, v nichž lidé pracují bosí. I přes dlouhý koloběh zpracování se jedy v bavlně vyskytují i v oděvních továrnách, a jejími dalšími oběťmi jsou tak i šičky. Nakonec bavlněná trička, mikiny, kalhoty dorazí do našich obchodů. Příjemné nakupování.

Ale buďme projednou i pozitivní. Jedna neobyčejně obyčejná americká rodina se nedávno rozhodla pustit se do projektu No Impact Man neboli Člověk bez dopadu (viz recenze Lukáše Kaly v 7.G 5/2011). Na popud Colina Beavena, manžela Michelle a otce Isabelly, se na rok vydali za dobrodružným a náročným cílem – žít bez jakéhokoliv dopadu na životní prostředí. Což o to, Colin byl nadšený environmentalista, ovšem Michelle se sama přiznala, že se cítí jako typický konzument závislý na nákupech a televizi. Nicméně toho a ještě mnoha dalších věcí se na jeden celý rok nakonec vzdali. Jejich prvním cílem bylo neprodukovat žádný odpad, čehož dosáhli tím, že nenakupovali nic kromě jídla. Stali se vegetariány a příznivci farmářských trhů v New Yorku. Začali se vzdělávat o původu potravin a jíst „lokálně“. Přestali pít kávu, chodit do restaurací, používat jakékoliv dopravní prostředky od aut, výtahů až po vlaky. Též se zbavili všech chemických čistidel, kosmetických produktů a toaletního papíru. Vystěhovali pračku a ledničku. Po půl roce vypnuli elektřinu, takže nemohli používat televizi, rádio, počítač, topení, klimatizaci. V noci jim svítily jen svíčky.

Během celého projektu je zachvacovaly pochybnosti, jestli opravdu má cenu takto žít a jestli tento pokus má pro ostatní lidi nějaký význam. Setkávali se s kritikou přátel, kolegů či environmentalistů. Colin se během roku účastnil televizních rozhovorů, kde o odvážném projektu hovořil a kladl lidem otázky, „zda je možné mít dobrý život bez plýtvání“. A též psal svůj blog No Impact Man. Když se ho dotazovatelé ptali, proč to dělá, odpovídal: proč by jedinec měl čekat na to, jestli něco změní vláda? Je důležité, aby se člověk sám od sebe změnil a dokázal ostatním, že jeho filozofie má co do sebe. Samotným využíváním méně věcí se nic nevyřeší. Potřebujeme žít udržitelně, hlásal. A jak dodala jeho manželka Michelle: tím, že doma neměli televizi, počítač, klimatizaci, byli nuceni žít venku a utužili rodinné vztahy.

Tomu tedy říkám výzva – co vy na to? 

Více se dočtete na zmíněném blogu No Impact Man, kde si můžete koupit stejnojmennou knihu či film.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2020 vyjde v 2. polovině února.