Kořeny

Kořeny stromů bývají jiné. Jsou to obyvatelé skryté podzemní říše, neméně tajemné než království permoníků, ale nejspíš ještě důležitější. Půda, zem nebo hlína tvoří pobřeží, kde se setkává země se vzduchem. Ukrývá v sobě hodně vody a života.

Kořeny našeho obrovského ořechu tvoří druhou podzemní korunu ne nepodobnou koruně baobabu. Rozprostírají se do větší šířky než košaté větve, prodírají se do hloubky několika metrů, ale nejhustší propletenec najdeme nehluboko pod zemí. Tedy nejhustší je konkrétně v těsném okolí kurníku, kde trousí slepice. Podzemní koruna není pořádně ohraničená a některé kořeny putují bůhví kam. Nejspíš hledají další kurník, protože voda je u nás metr a půl pod zemí, a tak je kořenům jistě dostupná. Co tam pod zemí pořád dělají? Mají taky nějaké „listí“, co by mohly shazovat? Vláskové kořínky rostou pořád pryč anebo taky odpadávají, tedy spíše uhnívají. Jak se chovají kořeny ke skále, jak k vodě? Inu nevím, nejsem krtek a ani ten nedohlédne dále než na konec své pracičky.

Kořen předně pevně drží v zemi. Nepovolí, ani když stromek chceme chvályhodně přesadit. Anebo povolí moc blízko u kmene. Jindy nalezneme stromeček skoro bez kořání. Mladý akát, švestka nebo jilm pod zemí vypadá jako nad zemí prorostlá odbočka z hlavního kořene. Takový kořenový výmladek pak nezbývá než zapěstovat na záhoně. Kořenem je i bílý klíček vykukující ze žaludu. Napřed leze kořen, na stonek a listy je času dost, dokud je v tlustém semeni z čeho žít.

Jeden kořínek mladého doubku, tenký jak tkanička prvňáka, je důležitý jen sám pro sebe. A ještě ho musí podhoubí hřibu dubáku opečovávat. Kořeny velkých stromů spojené v podzemní kořenovou říši lesní nebo olšové kořenové vázání břehů běhuté vody – to už je něco! To je síly! Jako bychom viděli napnuté svaly – kořeny se však neunaví. Jako bychom cítili tu sílu, se kterou sají vodu z půdy – ony ale i napájí prameny. Nevěříte?

Právě kořeny stromů jsou nejpevnějším břehem. Kam se hrabe cementem vymazané kyklopské zdivo. Zdivo nejpozději za padesát sto let přijde pryč. Mráz vydrolí cement, roztáhne kameny, voda je podemele, rozviklá bucharem hnaných valounů a z přepevné zdi zbude podivná peřej. To pět stromů na břehu, prorostlých do země, spletených ve břehu i dně, zocelených ledochody a převalováním štěrků, poroste klidně sto let. Sto let stojí, sto let drží a nikdo nic nespáruje, neopravuje a nevede v zemských betonových deskách.

Jindy pouhé vrbové křoví, jakýsi pluk podzemích spojenců, žije pod nápory vody. Pruty jsou slabé, co by se praly s povodní, proč by držely ledy. Jen se prostě ohnou a až to přejde, zase se zvednou. Byť by je i nánosy pohřbily, spojenými kořenovými silami se vydere na povrch takový vrbový pluk.

To je to řečí o koříncích trávy, grásrůtech, jak praví Angličani. Je to pěkné, taková roztomilá travička, ale jen pro oko. Aby se nesunuly kopce, potok nám nepřišel do světnice a aby se půda nezvrhla v bahno – na to potřebujeme miliony paží silných jak kořeny. Kořeny silné jak paže by nám nebyly k ničemu. Jen se koukněte na svoji paži. Kolik kamenů udržíte, dejme tomu, po dobu padesáti let? Tak paže jak kořeny, o ty mi jde, paže armády podzemní lesní říše, všechno to kořání, jak ho popisovali, studovali staří badatelé.

Pohleďme tedy, co podzemní říše propletená kořeny umí. Je to předně naše malé moře. Vody z lesnatých krajů nemusí marnit čas dlouhou cestou do moře a zpět. Vystačí si s podzemní cisternou nevídané velikosti. Jen pohleďte.

Voda sprchne na zem. Smočí poházené zbytky nadzemního lesa a už je u prvních kořenů a jejich podhoubových sítí. Vše je tu tak propleteno, že poznat, kde vlášení kořenů končí a podhoubí holubinek začíná, je nemožné. Voda tedy namáčí vrchní vrstvu prsti. Kdyby snad chtěla nedočkavě běžet pod povrchem dál, staví se jí do cesty jedna kořenová přehrada za druhou. Podél kořenů stéká pozvolna hlouběji. Krom živých kořenovodovodů se v zemi nacházejí také jakési nehmotné kořeny – tedy přesněji díry po vyhnilých kořenech. Zem se postupně dobře napije a něco i pustí do podzemí těm permoníkům. Kořeny ale hnedle hltavě sají vodu zpět. Táhnou ji nahoru do kmene a výš až k listům. Voda se odpařuje a stoupá vzhůru. Když les navaří dostatečně velký mrak, voda sprchne zpět. Není-li půda mělká, napaří tak lesnatý kraj dost mraků na to, aby sám sebe svlažoval.

Něco sice do moře odteče a něco od moře přijde, ale nejsme na tom závislí. Prostě Beskydské, Šumavské či Křivoklátské moře je naše a tlaková výše nad Biskajským zálivem nám může vlézt na hrb.

Tady si možná leckdo vzpomene na talířové smrkové vývraty a myslí si něco nepěkného o mé řeči. No a co má být. Smrk je rád, že má jen velmi mělké kořání, spíš jak gramofonovou desku než talíř. Však se mu to taky náramně hodí, v jeho oblíbených mokrých krajích. Vršek půdy vždy trochu proschne a kořeny se nedusí půl metru pod zemí ve věčné černé rašelinné vodě. I tu doškovou střechu z jehličí si dělá nad svými kořeny schválně. Nebude si hloupě máčet zem, když je rád, že trochu oschla.

Když pak smrky vylezou ze svých močálisek a mlžných hor, drží se vždy po kupě s hluboko kořenícími stromy. Piloty kůlových kořenů buků a povrchové armovací mříže smrků pak tvoří přepevný podstavec lesních velikánů.

To, že někdo smrky nutí růst jen se sobě rovnými soudruhy, není už vůbec vina smrků. „To, co smrkům takové lapálie působí, je totiž vůbec nepovedený strom,“ poznamenal jeden přidrzlý habr. „Ten jak lasička rychlý strom je totiž vždycky mrzák. Má jen dvě větve a jeden pahýl nahoře a dva kořeny dole. Vlášení žádné, jen na každém kořeni pět pahýlků kořínků. Na větvích to není lepší. Co od takového pidižvíka pahýlatého taky čekat.“

Vidíte tedy, že kořání je vskutku veledůležité. Až vám někdo bude říkat, že jste starý kořen, berte to jako poctu a pochvalu. Bez starých kořenů by se potoky prokousaly až na skálu a zmizely v hlubokých roklích, vody by se lily z úbočí krytých jen ovcemi okousaným grásrůtem a ořech by si neužíval pod kurníkem.

S kořeněným pozdravem

Váš potulný sadař O. D. S.