Krajina jako outdoor

23. srpna 2009 /
foto: Luděk Čertík

Za posledních deset, patnáct let nám v krajině vykvetla outdoor generation, v různém stupni legality sjíždějící hory doly — tu na skútrech, tu na snowboardech, tu na skialpech či background lyžích, tu na horských kolech, tu na raftech. Nic proti hezkým českým výletům, ale adrenalinem omámení sportovci často zapomínají, že krajina je něco víc než jen outdoorovou kulisou.

„Snad pouze pěší turistika, není-li doprovázena stavbami gigantických hotelů a dalšími doprovodnými ,atrakcemi‘, dnes zůstává sportem, při kterém nedochází ke škodám na životním prostředí,“ psal ochranářský časopis Veronica zkraje tohoto století, když popisoval rajtování sněžných skútrů v Krkonoších či drobnou geomorfologickou činnost horolezců. Při pohledu na bující outdoorový průmysl by nejeden ochranářský cynik procedil, že už ani „pěšáci“ nejsou tak nevinní, jak bývali. I když, pravda, ve srovnání s cyklisty–kořínkáři, natožpak půlnočními čtyřkolkáři, jsou čistí jako pravěký sníh.
Ačkoli se to z inzerátů na „nádherné chvíle při jízdě v hlubokém sněhu a rozbahněných cestách“ nedočtete, je nasnadě, že měkký (kromě pěších například cykloturisté či běžkaři) a zejména tvrdý (od sjezdového lyžování po zmíněné čtyřkolky) sportturismus představuje pro přírodu velkou zátěž. Ať už v národních parcích, chráněných krajinných oblastech, či jiných „volných“ částech přírody způsobuje odlesňování, upravuje terén nebo mění vodní režim. Navíc zanechává fyzické, hlukové a světelné stopy, jimiž ruší volně žijící živočichy a ničí planě rostoucí rostliny. Navzdory dlouhodobé snaze advokátů přírody i osvícených členů „outdoorových“ komunit se situace, diplomaticky řečeno, moc nezlepšuje. Uveďme několik příkladů.

Až na vrcholky hor

Jedněmi z pravidelných klientů ochránců přírody jsou vodáci. Zvláště horní tok Vltavy na území Národního parku Šumava se stal předmětem několika kontroverzí. Zatím posledním výsledkem snahy usměrnit rozbujelé splavňování úseku nad Lipnem bylo květnové zavedení přísnějších pravidel. Jakkoli jinde v národních parcích je sjíždění řek prakticky zakázáno, na ústupky přírodě si někteří vodáci i živnostníci jen těžko zvykají (viz vedlejší článek od Evy Zelenkové).
Rovnováhu s potřebami přírody složitě hledají i horolezci. Horolezecký svaz sice dlouhodobě spolupracuje na stanovení lezeckých pravidel i na omezení nepříznivých důsledků — například rušení ptáků, „čištění“ spár či „obatikovávání“ skal magnéziem — masové rozšiřování lezeckého sportu však ochranářům prohlubuje vrásky. Jak si povzdechl v loňském čísle časopisu Ochrana přírody Jiří Hušek z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: „Nalézání přijatelného kompromisu je stále složitější.“ (Více na téma horolezectví viz reportáž v tomto čísle.)
Mnohem drsnějšími případy jsou skútraři. Těm vodním letos stát ztížil život tím, že delegoval jednotlivým obcím právo jejich rejdění zakázat. Změnu si zatím nevymohli ani protestními akcemi. To sněžným skútrům i přes všemožné zákazy pšenka stále kvete. Jestliže do výše zmíněného čísla Veroniky Čestmír Klos napsal, že každý opozdilý běžkař ví, že pokutováním skútrařů dole ve městě policisté problém neřeší, letos v únoru se z krkonošské policejní zprávy dočteme, že „stále více se rozmáhají noční jízdy, při kterých se několik majitelů sněžných skútrů domluví a celá skupina během noci po hřebenech přejede z jednoho horského střediska do druhého“. Po deseti letech hřebenového eldoráda věru skvělý postřeh. Ale nevěšme stonky, policie slíbila, že odteď bude v nepravidelných šťárách v horských střediscích pokračovat…

Černá stopa bílé stopy

Žijeme v zemi, jejímž prezidentem je nejen klimatolog, ale i basketbalista, tenista, golfista a především lyžař. Ve své „völkl“ zálibě přitom rozhodně není sám, lyžařské choutky každoročně postihnou statisíce českých domácností. Provoz skiareálů je tak zpravidla lukrativní, a není se tedy co divit touze budovat nové sjezdovky i v nižších, nezasněžených polohách.
S ochránci přírody tak hrají podnikatelé — samozřejmě pod heslem podpory zaměstnanosti a rozvoje regionu — na přetahovanou po všemožných koutech republiky. V lyžařský komplex by někteří rádi proměnili část boletického vojenského prostoru, osjezdovkována by měla být i šumavská Smrčina. Dlouholeté spory se vedou i v rezervacích na Pradědu či Lysé hoře. Pod masovým náporem zimních rekreantů se prohýbají zejména hřbety Krkonoš. Přesto letos Expertní komise Správy Krkonošského národního parku připustila, že by zde mohlo vyrůst ještě dalších jedenatřicet lanovek a sjezdovek. Lyžování — zvláště to sjezdové — se přitom z ekologického pohledu jeví jako mimořádně problematické.
Pomineme-li výstřelky ve stylu největší umělé sjezdovky v dubajském obchodním centru, jen samotné stavby lanovek, odstavných parkovišť či hotelů v chráněných krajinných oblastech by stačily samy o sobě. Po záboru půdy a kácení stromů však následují (stále vytíženější) sněžná děla, proměňující za pomoci chemie menší bystřinu v běloskvoucí poprašek. Na něm se pak „sjíždějí“ zástupy, které hlukem, dopravou či zanechanými odpadky citelně narušují okolní prostředí. Dodejme, že jedno velké sněhové dělo ročně spotřebuje přibližně stejné množství energie jako hotel s 50 lůžky.

Keep Winter Cool

Protivníkem těžkého kalibru jsou pro přírodu zejména masové lyžařské závody. V čerstvé paměti se ještě drží letošní liberecké mistrovství, vzpomeňme i jeho dvojdílnou předehru: Světový pohár na sněhu dovezeném ze srdce chráněného území, respektive taktéž „kamionovanou“ Pražskou lyži na Hradčanském náměstí.
Aby se bílá sezona stala zároveň i zelenou, je přitom i v zájmu samotných lyžařů. Na jejich sport totiž klimatické změny dopadají vůbec nejrapidněji. Na obranu sněhu se tak začínají ozývat i samotní lyžníci, zatím především ti zahraniční. Kupříkladu iniciativa Keep Winter Cool (Udrž zimu chladnou) radí, jak i při lyžování ulehčit planetě. Doporučení to nejsou nijak zásadní — například prý pomůže, když přijedete na sjezdovku hybridním automobilem (viz www.keepwintercool.org). Ale nemusí vždy chumelit, aspoň že mrholí.
I když v tom případě se asi brzo nadějeme inzerátů na vysoce ekologické skútry vyrážející na „projížďky za poznáním krajiny“. Pozn.: Trvalá udržitelnost zaručena.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.