Krok za krokem k jiné škole

27. října 2005 /

Budova s adresou Heyrovského 13 v Brně-Bystrci by klidně mohla být podobná stovkám jiných, do jakých jste jistě také chodili. Pamatujete? Tři řady lavic, komínek srovnaných učebnic, sešitů a psacích potřeb, zvoní na hodinu a přichází „souška“, zapisuje do třídnice a ani nemusí ťukat do katedry ukazovátkem s obvyklým „ticho“. Bodejť by ne, není radno na sebe upozorňovat, protože za chvíli otevře notes a „vytáhne“ k tabuli třeba zrovna vás. Jenže vás to „opáčko“ včera zrovna moc nebavilo, protože venku tak pěkně svítilo sluníčko… Všichni máme asi ještě v paměti nekonečné hodiny strávené v lavici, smolení domácích úkolů, špatné známky z diktátů a malou přestávku na toaletu. Ani si možná neumíme představit, že by to mohlo ve škole být i jinak. Opak je však pravdou.

„Tohle je mateřská školka, vlevo vidíte naše nové hřiště s dřevěnými prolézačkami. Před vstupem do třídy si prosím vezměte návleky,“ provádí nás budovami ztrácejícími se v zeleni a barevné výzdobě oken Zita Fedorková, ředitelka Pramínku, základní školy na hony vzdálené té, kterou jsme vzpomínali na začátku.

„Všechno začalo v druhé polovině devadesátých let z iniciativy bývalé ředitelky Havelkové. Pod jejím vedením přijala tehdejší mateřská škola vzdělávací program Začít spolu, a pro velký zájem rodičů, a taky že nám přišlo škoda, aby děti, které si zde navykly pracovat určitým způsobem, odcházely v šesti letech do klasických škol, vznikla o tři roky později i základní škola. Oba subjekty se v roce 2001 sloučily pod jednotný název Základní a Mateřská škola Pramínek. Nyní má právní formu obecně prospěšné společnosti, je to tedy vlastně soukromá škola,“ vysvětluje nám ředitelka. Svým dílem přispěla ke vzniku školy také Městská část Brno-Bystrc, která škole bezplatně poskytla pronájem budovy na dobu deseti let.

Vzdělávací program Začít spolu, který oba pramínkové podsubjekty realizují, funguje i v mnoha jiných evropských zemích, jen pod jiným názvem — Step by step. Do vzdělávacích systémů v jednotlivých zemích začal být zaváděn na počátku devadesátých let z podnětu sítě nadací Open Society Funds a neziskové organizace Children´s Resources International. Ty poskytly školám, které o program projevily zájem, příspěvek na vybavení tříd a zorganizovaly dlouhodobé vzdělávací kurzy pro učitele, v nichž se naučili používat v té době u nás zcela nové pedagogické metody.

„Já osobně pociťuji silnou potřebu učit jinak. Myslím si, že dnešní děti jsou jiné — komunikativnější, už odmalička mají na všechno vlastní názor, jsou vzdělanější, mají přehled, některé přicházejí do školy a umějí už číst. Tomu je třeba přizpůsobit i způsob výuky, ačkoli mnoho lidí má naopak silnou potřebu prosazovat klasické školství,“ vysvětluje svou motivaci k provozování alternativní školy Zita Fedorková.

Škola bez lavic

Pokud byste v bystrcké škole vyčkávali na začátek vyučování ohlašovaný zvukem školního zvonku, nedočkáte se. V Pramínku totiž nezvoní a dveře tříd se se započetím hodiny neuzavírají tak, jak jsme na to zvyklí z jiných škol. Děti mají možnost kdykoli z vyučování odejít na WC nebo se jít napít. Dveře třídy zůstávají otevřené i opačným směrem, tedy návštěvníkům zvenčí — pokud rodiče školáků uznají za vhodné, mohou se přijít podívat nebo se zúčastnit vyučování.

Každý školní den začíná ranním kruhem, na kterém si děti vzájemně povyprávějí zážitky z předchozího dne nebo víkendu, mohou ukázat spolužákům nějakou zajímavou věc, hračku či cokoli, o co se chtějí podělit s ostatními. Učitel může na začátek zařadit „zahřívací“ hru a sdělit dětem potřebné organizační a třídní záležitosti. Poté začíná první vyučovací blok, který trvá do půl desáté.

Samotné vyučování je rovněž netradiční. Děti při něm nesedí v lavicích, mají možnost volného pohybu po třídě. V průběhu práce se spolu mohou radit a domlouvat, na některých činnostech se podílejí všechny společně a záleží pouze na nich, jak si dokáží práci zorganizovat a rozdělit. Učitel pouze nepřednáší předepsanou látku, ale vede děti prostřednictvím vlastních zážitků, pokusů, objevů, zapojování všech smyslů při práci a nezbytného výkladu k tomu, aby samy aktivně pronikly k podstatě učiva, „osahaly“ si ji a pochopily.

Takovýto postup se nazývá kooperativní učení a spolu s individuálním přístupem k žákům, odlišným systém hodnocení (škola vede děti k sebehodnocení, využívá systému portfolií a individuálních vzdělávacích programů) a neobvyklým vybavením a rozčleněním prostoru tříd je hlavním specifikem výukového programu Začít spolu.

Číslice z lana i z drátů

V první třídě, kterou jsme navštívili, panuje čilý ruch. Děti pobíhají po třídě a horečně berou do rukou různé předměty. „Hledáme číslici tři,“ vysvětluje nám třídní učitelka Mária Kristenová. Poté, co většina dětí najde nějakou trojici předmětů nacházející se ve třídě, následuje číslice jedna, a nakonec jim učitelka ukáže, jak taková jednička vypadá. „Ano, správně, je to takový bič. A teď si každý vymodeluje svoji jedničku z drátu,“ končí svůj výklad, uskutečňovaný v zadní části třídy, v které visí tabule a kde se konají všechny společné aktivity včetně ranního kruhu. Když děti zvládnou drátěné jedničky, dostanou instrukce udělat jednu velikou číslici přes celou třídu — na zemi z velikého lana. „Na takovýchto činnostech se spolu musí domluvit. Já tak zároveň poznávám jejich povahu, jejich roli v kolektivu. Už mám vypozorováno, kdo je tu přirozeným vůdcem, kdo je spíš pasivní a nesmělý, a podle toho se pak řídím v individuální práci,“ vysvětluje Mária Kristenová. Po této „zážitkové“ části hodiny se děti přesouvají ke stolečkům a každé na svůj vlastní papír zkouší psát tužkou jedničky.

Třída je tu rozdělena do nejrůznějších koutků — center aktivit. Každý z koutků obsahuje vybavení pro samostatnou práci — v jednom leží knihy a encyklopedie, v dalším matematické pomůcky, jinde výtvarné potřeby nebo třeba nářadí k praktické činnosti. Zde děti pracují v druhém dopoledním výukovém bloku, který trvá až do oběda. Poté se školáci rozcházejí domů, do družiny nebo zájmových kroužků.

Rodičovské schůzky s občerstvením

Vedle běžného školního provozu funguje při škole rovněž 26 zájmových kroužků (v rámci školní družiny) a občanské sdružení rodičů. To spolupracuje se školou na projektech, pořádá pro děti oslavy narozenin, táboráky, výlety a jiné akce a vypomáhá škole například se sháněním sponzorských darů. Rodiče navštěvují školu rovněž dvakrát ročně na individuálních schůzkách s dítětem a třídním učitelem, na němž probírají postup a pokroky dítěte v učení. Nechybí ani pravidelné rodičovské schůze. Ty však klasické „rodičáky“ z našich časů nepřipomínají ani trochu. Jsou pořádány spíše ve stylu pestrého workshopu, účastní se jich i děti, jež na ně připravují vystoupení s občerstvením, a posléze společně s rodiči řeší úkoly na zadané téma.

Rodiče se podílejí na chodu školy i finančně. Pramínek je nestátní zařízení, a proto se tu platí školné. Částka činí 7400 korun ročně a podle slov ředitelky na pokrytí nákladů na provoz školy zdaleka nestačí. „Provoz školy je drahý, veškeré opravy hradíme ze svých zdrojů. Největším problémem je ale nedostatek peněz na to, abychom mohli zaplatit speciální pedagogy a asistenty k dětem s postižením. Nový školský zákon sice integraci postižených dětí preferuje, ale stát vám na jedno dítě přidělí příspěvek 30 tisíc ročně. A z toho asistenta nezaplatíte,“ podotýká Zita Fedorková. Pramínek, který pokládá integraci dětí se speciálními potřebami za samozřejmost, proto pracuje s handicapovanými školáky na vlastní náklady. Škola tak musí shánět peníze na provoz prostřednictvím sponzorských darů a grantů. Nelehkou finanční situaci se snaží řešit také využíváním „alternativních“ pracovních sil. „Chodí sem hodně studentů na praxi, na zahradě a s údržbou nám pomáhají například lidé odsouzení k alternativním trestům. Snažili jsme se tu uplatnit také nezaměstnané, na jejichž práci poskytuje úřad práce příspěvek, ale i to je problematické — jde to jen u lidí, kterým je přes padesát let, a mnohým taková práce nevyhovuje například ze zdravotních důvodů,“ popisuje Zita Fedorková. „Finanční situaci bychom mohli řešit cestou zvyšování školného, otázkou však je, zda bychom si pak zachovali jednu z našich hlavních zásad, princip školy otevřené pro všechny,“ uzavírá.

Škol, podobných bystrckému Pramínku, funguje v současné době v naší republice několik desítek (mateřských škol je 60, základních škol 45). Bližší informace o nich a o programu Začít spolu můžete najít na internetových stránkách www.sbscr.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.