Která cesta vede k ekodomu?

24. února 2009 /

Postavit nový, nebo opravit starý? Na co při tom myslet a na co se připravit? Jakou roli sehrává například to, zda žijeme sami či je nás více rodin dohromady? Lze vůbec ozelenit svůj dům, i když nemáme zrovna horentní příjem? Příklady „ekobydlišť“ v Hradčanech u Tišnova a Horního mlýna ve Křtinách ukazují, že recept není jediný a univerzální.

„Záleží, jestli chcete žít v krabici, nebo v domě, kde to na vás dýchá,“ seznamuje nás Michal Navrátil, spolumajitel stavební firmy RIGI a autor unikátního projektu Sluneční ulice v Hradčanech u Tišnova, s motivací, která ho dovedla až k pasivnímu stavitelství a zájmu o využívání přírodních materiálů. Když se tento vystudovaný elektrikář před lety zamýšlel, jak bydlet ve zdravém a příjemném, přitom však chytře a úsporně vyřešeném prostředí, nasměrovala ho tato vize až k ateliéru „zeleného“ architekta Aleše Brotánka.

Ze vzájemné spolupráce vzešel projekt, díky němuž má na bývalém poli za městem postupně vyrůst devět pasivních a nízkoenergetických domů (jeden je již hotov, další tři se budují). Přestože mají společný architektonický ráz, každý z nich je řešen individuálně. V jejich stavbě se snoubí sofistikované technologie s přírodními materiály, jako je hlína, dřevo či u dvou domů sláma. Specifikem celé lokality je i osázení střech zelení či využití vysoké hladiny spodní vody k vybudování soustavy šesti jezer.

Když se stavitel učí znovu stavět

Na úřadech se nápad setkal s podezřívavostí doprovázející snad každou novotu — trnem v oku úředníků byly především rovné střechy osázené sukulenty a solární kolektory. Sousedé zas projevovali nedůvěru vůči stavbě „na bažinách“.

Jak bývá u takzvané ekologické architektury pravidlem, i jinde narážel stavař Navrátil na různorodé obtíže ve větší míře, než tomu bývá u „normálních“ domů. Zaměstnanci jeho firmy se museli přeučit na jiné postupy i větší preciznost vykonávané práce. Nové a netradiční nároky bylo třeba sladit s možnostmi specializovaných firem, pro neobvyklé materiály a technologie se museli hledat noví dodavatelé. „I díky tomu není u žádné firmy stavba prvních tří až pěti domů optimální,“ vysvětluje.

Vedle důkladného zpracování si úsporné domy žádají i pečlivé promyšlení stavby a její komplexní řešení. Vlastnosti jednotlivých prvků se navzájem ovlivňují a žádný z nich nepřináší jen bezvýhradná plus. Nestačí tedy jen přibít zvenku polystyreny a vyměnit okna a dveře za těsnící. (Mimochodem: ukazuje se, že tolik oblíbená plastová okna nemají zdaleka takovou životnost a vlastnosti jako dobrá dřevěná.) Aby nevzniklo zdraví škodlivé a nevhodně fungující prostředí, je třeba respektovat vlastnosti prostoru, materiálů i technologií a vše vhodně kombinovat.

Dům, který počítá i s člověkem

Zatímco pro nás je bydlení v pasivních domech stále svým způsobem experimentem, v Rakousku či Německu se s energeticky nenáročnými stavbami setkáváme stále běžněji. Sám Michal Navrátil považuje svůj projekt (především dvojici slámových staveb) spíše za specifikum. Soustředí se na vysokou kvalitu staveb i na jejich jedinečnost. Snaží se vyvracet mýtus, že pasivní dům je krabicí, jejíž tvůrci často kvůli energetickým úsporám nepočítají s člověkem, který se má dovnitř nastěhovat. Co ho tedy přivedlo k takovým stavbám? Především touha po kvalitním, zdravém a chytře promyšleném prostředí pro život. Sám přibližuje své představy: „Ekologický materiál by měl poskytnout alespoň jednu nadhodnotu, když už je dražší.“

I přesto, že nebyl environmentální rozměr při tvorbě hradčanského projektu prvotním impulsem, hleděl stavitel — snad také proto, že pochází ze stejné vesnice — i na to, aby stavba ladila s okolní krajinou a zástavbou. Stejně tak usiloval, aby přírodní materiály procházely minimální úpravou a pocházely z blízkého okolí — například kulatina byla dovezena z lesa vzdáleného 15 kilometrů.

Aby dům dýchal

Představa o originálním a energeticky úsporném bydlení v souznění s přírodou přilákala v krátké době sedm rodin, převážně z Brna (zbylé dva domy patří otci a synovi Navrátilovým). Michal Navrátil si přitom za své sousedy cíleně vybíral takové lidi, kteří měli chuť přijmout myšlenku celého projektu zohledňujícího i komunitní rozměr soužití. Vedle toho přilákala netradiční stavba pozornost mnoha zájemců o pasivní a přírodní stavění z širokého okolí. Někteří z nich pomohli se stavbou při některém z workshopů.

Lidé, kteří se rozhodnou pro život v pasivním domě, se musí připravit na mnohé odlišnosti — někdy si skoro můžete připadat, že je znovu potřeba naučit se bydlet. Vedle odlišného způsobu užívání totiž hodně záleží i na tom, jak se o stavbu staráte.

Snad největší změnu návyků vyžadují specifika rekuperačního větrání. Rekuperace, tedy výměna předehřátého a ochlazeného vzduchu bez energetické ztráty spojené s nutností větrat okny, zaručuje vždy čerstvý vzduch, avšak zároveň snižuje jeho vlhkost. Je tak třeba myslet na využití „dýchajících“ materiálů, jako je nelakované dřevo či hlína, i na dostatek květin. Michal Navrátil připomíná i to, že rekuperaci se vyplatí využívat jen tehdy, kdy to má smysl — tedy ne v nejteplejších dnech. Vzpomíná přitom na svého otce, který si na celoroční výměnu vzduchu zvykl natolik, že v létě „zapomněl“ otevírat okna. Á propos okna — ta trojitá, která jsou v pasivním domě standardem, již pohlcují relativně významný podíl záření, především u části světelného spektra, a i na takové nečekané vlastnosti je třeba myslet. Přes léto je tedy lepší nechávat alespoň jedny okenice otevřené, protože „kam nechodí slunce…“

Kdo hledá inspiraci jinde

Lze na tomto příběhu o naplňujícím se snu života v moderní, harmonické a přitom k přírodě odpovědné stavbě nalézt i některé šmouhy? Zřejmě největší z nich bude cena — ne každý si může dovolit postavit nový dům, natožpak když je jeho ekovarianta ještě o desetinu až čtvrtinu dražší. Ceny „slunečních“ staveb se tak většinou pohybují vysoko nad třemi miliony.

I k prvotnímu záboru desítek tisíc čtverečních metrů zemědělské půdy, velikým stavebním úpravám souvisejícím se vznikem jezer či k umístění rodinných domů „satelitním stylem“ doprostřed parcel může mít leckdo nemalé výhrady. Mnozí z ekologicky náročnějších zájemců by též zřejmě rádi něco udělali i s hradčanskou rezignací na společné využívání některých prvků. Vedle stávajícího parku či pece by zde jistě rádi viděli třeba kořenovou čističku, jednotný zdroj energie či snahu o společné vlastnění auta.

Pro ty, kdo si podobné otázky kladou, i pro ty, kdo uvažují spíše o přestavbě již stojícího domu, nemají příliš prostředků či nechtějí přespříliš zasahovat do okolní krajiny, může posloužit jako inspirace příklad z jiného konce spektra takzvaného ekologického bydlení.

Aktivisté z Horního mlýna

Na jižním okraji Křtin, obce známé poutním chrámem od Jana Blažeje Santiniho, se vedle koupaliště nachází rozlehlá stavba bývalého mlýna. Když se manželé Kateřina a Petr Jelínkovi rozhodovali, kde a jak bydlet, padla volba na opravu již stojícího domu. Jednou z motivací pro takové rozhodnutí bylo i přesvědčení, že je lepší využít nějaké stávající plochy než zastavět další volnou. I proto se společně s další rodinou a několika přáteli rozhodli v roce 2002 přistěhovat právě sem.

Velký dům přímo vybízel k setkávání většího množství lidí, a tak zde jeho noví obyvatelé založili občanské sdružení Horní mlýn. Když se společně zamýšleli, jakým způsobem rozměrnou a starou stavbu rekonstruovat, vycházeli ze zkušeností nabytých v ekologickém neziskovém sektoru. Vedle toho, že měli omezené množství peněz, se proto také cíleně rozhodli pro co nejširší využití přírodních materiálů. „Důležité však bylo i vzdělání a výchova,“ dodává k tomu Kateřina. Začali tedy s tím, co je nejlevnější, jako jsou cihly z bouraček, hlína nebo dřevo.

Samozřejmě si přitom nedokázali představit, do jak náročného projektu se pustili. Využití přírodních materiálů má totiž dvě strany mince: zatímco získání samotného materiálu je relativně levné, stavby z nich jsou až dvojnásobně náročnější na práci. Se stavěním s přírodními materiály přitom neměli žádné zkušenosti, avšak „naštěstí už v té době existoval internet“, a tak se jim podařilo domluvit se na spolupráci s již zmíněným architektem Brotánkem, propagátorem nepálené hlíny Markem Vlčkem a dalšími lidmi.

„Měli jsme málo peněz, zato ale víc času, tak nám ani nevadilo udělat si něco sami,“ přibližuje Kateřina počáteční úvahu. Hodně ze stavebních úprav tak provedli svépomocí. Velkou roli v tomto ohledu sehrálo i občanské sdružení, díky kterému sem přijíždělo pomáhat množství lidí se zájmem o alternativy — především z Brna. Občas se přidali i místní. Sdružení pořádalo workshopy na téma hliněných omítek či slaměných izolací, na které přijížděly desítky dobrovolníků. Před šesti lety, kdy s úpravami začínali, zkrátka nebylo ekostavitelství tak frekventovaným tématem a více než dnes vonělo exotikou.

Dneska svítí sluníčko, bude teplá voda

Oč byly některé postupy novější, o to více běhání po úřadech si vyžadovalo jejich uskutečnění. I místní nejprve pohlíželi na neobvyklou činnost s podezřením. V některých případech — například u využití slámy — navíc v současnosti schází legislativa. Kvůli slámě narazili na nedůvěru i u hasičů. Právě slámu vzhledem k neobvyklosti jejího stavebního využití totiž doprovází množství mýtů — nejčastější bývají obavy z ohrožení hlodavci a z rizika požárů. V Hradčanech nás přitom Michal Navrátil ujistil, že podle jeho zkušenosti myši mnohem více vyhledávají tradiční skelnou izolaci než tu slaměnou — už jen proto, že slámu, tedy celulózu, nestráví. Při správném upěchování se tedy není třeba strachovat o sežrání izolace, a když přidáme i pečlivé omítnutí, netřeba mít obavy ani z nebezpečí požáru.

I to, že většina postupů byla nová, je přivedlo k experimentování. Vnitřní zateplení slámou, díky kterému klesla spotřeba energie o třetinu, se tak stalo pilotním projektem občanského sdružení Ekodům. Poměrně velkou neznámou bylo i omítání hlínou, která má specifické vlastnosti — třeba kvůli tomu, že pomalu schne, se musí omítat v létě při největších parnech. „U přírodních materiálů se i člověk musí přizpůsobit přírodě,“ komentuje Kateřina. Výhodou hliněné omítky je kromě prodyšnosti či dostupnosti hlíny třeba i to, že na rozdíl od klasických omítek neobsahuje dráždivé vápno, a tak se do stavby mohly zapojit i děti.

Vedle omítek a slaměných izolací využili k zateplení mlýna i ovčí vlnu či drcený recyklovaný papír. V zimě budovu vyhřívá kotel na dřevoplyn a finská kamna, chodí se na kompostovací záchod, rozestavěná je kořenová čistička. Na střeše se též objevila i dvojice solárních kolektorů na ohřev užitkové vody. Zatímco v letní slunečné dny jí ohřejí dostatek, v zimě se bojler připojuje ke kotli. V nouzi případně vypomůže elektrická spirála. Na život, který více závisí na přírodních rytmech, si člověk rychle zvykne — jedna z malých dcer Jelínkových při pobytu u babičky v klasickém bytě s karmou pronesla: „Dneska svítí sluníčko, bude teplá voda.“

Při rekonstrukci se ukázalo, že co je levné či zadarmo, bývá často i vstřícné k přírodě. Dům je z velké části postaven z materiálů, které by jen obtížně našly další uplatnění — bednění na slámu pochází ze starých latěk, hlína ze starých vepřovic a cihly z bouračky. Petr Jelínek to charakterizuje příměrem: „S přírodními materiály je to jako s biopotravinami: když je prodáváš v potravinové bance, je to levný. Stejně tak když ty materiály sháníš, kde se dá, recykluješ a nenecháš si to dělat od stavební firmy, tak to není drahý.“ Neméně důležitá je i snaha o používání lokálního — dubová podlaha nestojí tolik, když jde o dřevo druhé jakosti z pily odnaproti. Fošny dovezli z nedaleké vesnice a natřeli včelím voskem.

Když člověk není supermarketovej

Sluneční ulice i Horní mlýn mají společné především jedno — snahu snížit svůj příspěvek ke krizi lokálního i globálního ekosystému a zároveň přitom smysluplně využít své prostředky. Oba případy nicméně vychází z odlišných motivací i kontextu. Záleží na pohledu a možnostech každého zájemce o „ozelenění“ svého bydlení, které z variant dá přednost.

K nesnadnému rozhodování může přispět i připomínka širších souvislostí: Neméně podstatné než řešení samotného domu a volba materiálů je totiž i promýšlení okolností, které s sebou nese bydlení jako celek. I Michal Navrátil považuje za ideální řešení spíše stavbu pasivního bytového domu než jednotlivých rodinných domků. Díky projektu Petra Marečka najdeme takové stavby v jihomoravských Židlochovicích. Menší zábor půdy, společné prvky či sousedící stěny, a tedy i menší energetické ztráty jsou výhodami, které jim mohou rodinné domy jen závidět. Zatím však u nás v této oblasti schází podpora ze strany státu. V Rakousku a jiných zemích již státní instituce budují například pasivní školy a další veřejné stavby.

Přiblížit své bydlení možnostem přírody tak můžeme různými způsoby: od stavby skutečně úsporného domu za miliony až po vylepšení stávajícího tím, co je recyklované, druhé jakosti či takzvaný odpad. Důležitým rozměrem je i využití toho, co pochází zblízka či co sdílí více lidí společně. Záležet může i na tom, že u staveb vytvořených svépomocí, bez účasti firmy, a tedy i bez velkých peněžních vkladů, zbytečně neroztáčíme kola kapitalismu. Mysleme přitom i na to, že součástí bydlení vstřícného k přírodě může být třeba i hradčanská permakulturní zahrada či prostor na zelené střeše pro pěstování bylinek anebo křtinský „car-sharing“ (auto napůl), biopotravinová banka, kam chodí i několik místních, či kupa pro ježka, jež je součástí zahrady.

A rada na závěr? Michal Navrátil radí těm, kdo si chtějí vypomoci i za málo peněz, především nedělat každou změnu izolovaně, ale promýšlet jejich vzájemné propojení. Jako nejdůležitější vidí zateplení stropu a výměnu oken a dveří za dobré a těsnící. A manželé Jelínkovi? Slovy Petra: „Když člověk není supermarketovej, ať se radši rozhodne pro přestavbu starýho baráku než pro novostavbu.“

Odkazy: www.hornimlyn.cz; www.ekodum.ecn.cz; www.rigi.cz.

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.