Kult zábavy v umělém světě

15. června 1998 /
foto: V. Dzhingarova, Wikimedia Commons

Ukázka z nového spisovatelova eseje, který připravuje k vydání britské nakladatelství Thames.

Asi před třiceti lety jsem pojal úmysl napsat román o muži, který se cítil být novým spasitelem. Zůstalo jenom u základního nápadu — můj Spasitel byl osvícen při kosmické návštěvě, dozvěděl se, že Bůh je totožný s Kosmem, nekonečný jako vesmír, naše Země je pouhým atomem v jeho těle a my sami jsme jen výsledkem jeho okamžitého a už pozapomenutého rozmaru, nicméně můžeme doufat, že se na nás opět rozpomene. Hrdina měl být charismatický, slibovat lidem naději, že jejich život opět získal smysl, a to k němu mělo přivést zástupy stoupenců. Nevím, nakolik byl můj nápad originelní, nejsem čtenářem sci-fi, ale nejspíš už někdo přede mnou či po mně podobný nápad pojal. Kdybych dneska chtěl psát román o učení moderního Spasitele, nejspíš bych ho nechal slibovat něco jiného. Třeba to, že sestrojí na počítači kopii našeho individuálního mozku a tím i kopii našeho já, které bude existovat i po našem tělesném zániku. Nejspíš by také uspěl, a je pravděpodobné, že v příštím století se noví Spasitelé, tvůrci nových věr a sekt objeví. Budou-li dostatečně charismatičtí, získají stoupence. Zda tisíce, statisíce či miliony, bude záležet nejen na nich, ale také na tom, jak hluboká bude beznaděj, která zasáhne lidská srdce.

Kult zábavy

Rozdělení lidí na skupinu racionálně a iracionálně smýšlejících je jen schematické. Většina lidí se nejspíš nezabývá abstraktními úvahami o lidském bytí či dokonce o bytí vesmíru. Moderní člověk je sice zahlcený informacemi ze všech oborů naší činnosti, ale zároveň odtržený od přírodního dění, od koloběhu rození a umírání, s nímž se přece jen jeho předkové setkávali téměř denně. Teorie velkého třesku, stejně jako výbuch supernovy ve Velkém Magellanově mračnu vzdáleném od nás kolem dvou set tisíc světelných let, je pro něj jen jednou z mediálních zpráv, řadících se vedle zprávy o útoku gangsterů na místní poštu, o vraždění v Burundě anebo o otřesu na tokijské burze.

Vesmír stejně jako smrt víc a víc získávají mediální podobu. Vesmírem se prohánějí kosmické lodě, na nichž připlouvají nejrůzněji maskované potvory, aby ohrozily naši krásnou civilizaci. V bitkách s mimozemšťany je prolito mnoho kečupu, ale je to jen pár kapek v celkovém množství mediálních krveprolití.

Základní rysy naší civilizace i její kultury určují rozvinuté a bohaté země na evropském a severoamerickém kontinentu. Zatímco v oblasti výroby, techniky a vědy se tato civilizace řídí aspoň zdánlivě racionálními principy, v oblasti duchovní stále více převládá tendence odvrátit se od bytostných problémů naší existence, vzbudit pocit bezstarostné euforie, spokojenosti a štěstí, které jsou spolu s konzumem povýšeny na cíl lidského života.

Ale člověk, jenž se snaží dosáhnout spokojenosti a štěstí především na základě zvýšeného konzumu, trpí pocity frustrace a prázdnoty. Život ještě nedávno zaplňovala nejen práce a zápas o přežití, ale rovněž náboženská víra spojená s řadou rituálů a slavností přinášejících citové vytržení.

Čím však má člověk zaplnit prázdnotu, když práce mu zabírá jen část bdělého dne a jeho víra je natolik otřesena, že prázdnotu nezaplní? Čím má zahnat nudu, která ho provází po větší část dne?

Naše civilizace se pokusila tento podstatný problém vyřešit v duchu svého směřování a snaží se mrtvý čas života vyplnit nejrůznějšími formami zábavy.

Schopnost bavit se a záliba ve hře jsou, samozřejmě, staré jako lidstvo samo. Hoden pozoru či dokonce obav je pouze význam, které zábava a hry zaujímají v životě lidí a celé společnosti.

Ve starověkých společnostech i hry byly spjaty s náboženstvím a s kultem bohů, s nejrůznějšími rituály. Hry také provázely svatby, pohřby, předcházely často bojové výpravě a ještě častěji po ní následovaly. Olympiáda — nejslavnější antické hry — dala dokonce počátek řeckému letopočtu.

Aspoň z filmových záznamů známe tance, zpěvy či zápasy, jak se pěstují u primitivních kmenů v Africe či v Jižní Americe. Sám jsem viděl tradiční slavnosti severoamerických Navajů. Všechny tyto slavnosti, které se nepochybně vydělují ze všedního života lidí, charakterizuje jedno: aktivní konání. Toho se zúčastňuje většina členů kmene. Ostatně tento druh činnosti byl příznačný donedávna i pro nás životní styl. Lidé neměli rozhlas ani televizi, zpívali tedy a hráli na nejrůznější nástroje sami, hráli dokonce i amatérské divadlo, scházeli se při různých příležitostech a vyprávěli si.

Hry, zábava vůbec, měly své vymezené místo v řádu života, můžeme říci v řádu duchovního života společnosti. Vládci římského impéria byli prvními, kdo zjistili, že lid si mohou naklonit, pokud mu nabídnou kromě chleba i velkolepě organizovanou zábavu. Postupně tedy připravili prakticky na každý měsíc slavnosti a hry, které často trvaly i čtrnáct dní a sestávaly ze všech tehdy dosažitelných druhů zábavy od zpěvu, tance, hudby až po scénická představení, závody a zápasy. Největší z římských amfiteátrů Circus maximus za císaře Traiana pojal 80 000 diváků. Jak postupoval duchovní a morální úpadek Říma, stoupala obliba her mezi obecenstvem, stoupal i počet pasivních diváků. Hry byly surovější, posléze obecenstvo už jen přihlíželo masovému vraždění bezbranných. Hry se obracely k nejnižším lidským pudům, povzbuzovaly agresivitu. Zároveň svědčily o proměně zájmu většiny, jejíž aktivita se vybíjela v přihlížení bojům vybrané hrstky zápasníků. Byly zjevnou předzvěstí pádu (zdánlivě bezdůvodného) nejmocnější starověké říše.

Ale ať byly římské hry sebeokázalejší a sebeoblíbenější, nemohou se srovnávat se současným kultem zábavy. Předtechnická éra nemohla vybudovat gigantický průmysl zábavy, který je schopen nabídnout nesčíselně druhů rozptýlení a především přeměnit v nezávaznou podívanou pro stamilióny nejen sportovní klání, ale jakékoliv životní dění od intimních podrobností ze života slavných po vraždy a loupeže, od řádění teroristů po sexuální akt. Neměla ještě tušení o umělé skutečnosti a vzrušujících hrách, které bude vytvářet pro potěšení lidí počítačová technika. Není náhodou, že obrovitý průmysl zábavy, který v duchu tržní filosofie chrlí stále nové (většinou jen zdánlivé) inovace počítačových her, hracích automatů, filmů, televizních a obrázkových seriálů, šlágrů, časopisů, i literárního braku vznikl ve Spojených státech, v zemi, která postrádala na rozdíl od Evropy staletou kulturní tradici. Právě tento fakt spolupůsobil, že pasivní zábava se stala předmětem nového kultu, který narostl do gigantických rozměrů. Důsledkem toho se zábava — aspoň pokud se týká společenské prestiže vyjádřené i odměňováním těch, kdo ji poskytují — dostala prvně v dějinách lidstva na přední místo mezi veškerou lidskou činností.

Avalon ve virtuálním světě Second Life. Autor: Jin Zan, Wikimedia Commons. 

V minulosti ti, kdo měli lid bavit, byli jednou z nejméně privilegovaných vrstev společnosti. V Římě gladiátory vybírali mezi zločinci, vrahy anebo otroky. Ještě donedávna herci patřili mezi ty, kdo mohli být vymrskáni z obce.

V době Shakespearově dorazili chudáci herci na Elsinor a ve vší pokoře nabídli pánům svoji hru. „Obslužte každého, jak zasluhuje,“ praví o nich Poloniovi dánský princ, „a komu prosím vás byste nedal namrskat? Raději s nimi naložte, jak vám káže vlastní čest a postavení. Čím méně ji zasluhují, tím záslužnější vaše dobrota.“

Dnes ti, kdo baví lid (i pány) patří mezi ty nejbohatší, tedy nejprivilegovanější v naší společnosti. Skutečnost, že slavní fotbalisté, hokejisté, tenisté, že zpěváci nejrůznějších skupin, jejichž sláva většinou povadá během několika let, televizní baviči a filmové hvězdy i hvězdičky, které často nemohou nabídnout nic než pěknou tvář anebo hezká ňadra, si vydělají za jediný rok víc než nejlepší chirurg, než věhlasný profesor na jakékoliv universitě za celý život, nemluvě o těch, kdo obdělávají půdu, aby bavičům obstarali jejich pokrm, svědčí o tom, že pro naši civilizaci se stala zábava idolem, bohem, v něhož všichni doufají, jemuž se klaní. Tento bůh sice nenabízí nesmrtelnost ani ochranu před nebezpečím, ale nabízí zapomnění, nabízí umělou skutečnost, v níž člověk aspoň zdánlivě může prožít to, co mu jeho normální život nedokáže nabídnout.

V určitých situacích, kdy zápas na hřišti či vystoupení na jevišti přerůstá v očích diváků význam pouhého sportovního zápasu či obyčejného koncertu, může zážitek nabýt až extatický rozměr, který se jinak ze života vytrácí.

Shodou okolností finále naganského olympijského hokejového turnaje, který byl nazván turnajem století, a do něhož se probojovali čeští reprezentanti, probíhalo ve dnech padesátiletého výročí komunistického puče v Československu. Před padesáti lety se v centru Prahy shromáždily davy dělníků a ozbrojených milicionářů, kteří přišli na Staroměstské náměstí podpořit pučisty. Nadšené davy zpité vítězstvím oslavovaly tehdy své komunistické vůdce. Událost, která pro slavící dav znamenala extatický zážitek, uvrhla celou společnost na více než čtyřicet let do neštěstí totalitního systému a stála statisíce občanů svobodu a tisíce lidí život.

Po padesáti letech se na Staroměstské náměstí sešlo opět na sto tisíc lidí. V mrazivé tmě (utkání začínalo patnáct minut před šestou hodinou ranní) sledoval dav na obřích obrazovkách hokejový zápas. Po vítězství v utkání pak následovaly neuvěřitelné scény masových oslav, kterých se po celé zemi účastnilo víc než milion lidí. Fenomenální brankář Hašek byl opětovně vzýván pokřikem: Hašek není člověk, je Bůh. Po dva dny byla města plná vlajek, šampaňským si na náměstích připíjeli náhodní sousedé, lidé se objímali a líbali. V takových případech to, co mělo být pouhou zábavou pro masy diváků, se zjevně aspoň na chvíli mění v náhradní víru, která má své bohy, své rituály, své extatické vytržení.

Mnozí sociologové i psychologové, když uvažují o podobných jevech, jsou ochotni je přijímat sice se skepsí, ale zároveň jako užitečné. Uvolňují totiž záklopku, za níž se tají vášně a potřeba vytržení z nudy všedního, zracionalizovaného životního běhu a činí to způsobem, který se zdá být společensky nejméně nebezpečný. Neboť náhradní víra, v níž se promění vrcholný divácký zážitek, nabízí sice idoly, extázi, ale nikoliv velké cíle, nemá žádnou ideologii, která by ospravedlnila vraždění nepřátel. Bývá tedy prchavá a většinou, až na výjimky (vzpomeňme na masakr při fotbalovém zápase Liverpoolu s Turínem v Bruselu), nemá krvavé následky. Nicméně v tom, že hry a zábava vůbec se zcela odloučily od svého původního účelu a staly se pro tak mnoho lidí náhražkou jakéhokoliv duchovního života, že zábava se stala hlavní náplní a smyslem života, se zjevně projevuje úpadek a vyprázdněnost naší civilizace. A protože jednou z nejoblíbenějších zábav se stalo přihlížet mediálnímu či virtuálnímu vraždění, může tato duchovní vyprázdněnost přerůst velmi rychle v nějakou novou formu společenské katastrofy.

Umělý svět

Během celé své historie člověk měnil prostředí, v němž žil, a vytvářel tak svět, jenž se lišil od světa přírodního. Teprve v posledních dvou stoletích však začal budovat gigantická velkoměsta, v nichž se směstnávaly miliony lidských bytostí. V období mezi dvěma světovými válkami napsala česká spisovatelka Marie Majerová utopický román, v něm jednou z nejpůsobivějších a nejdojemnějších scén bylo líčení prvního výletu dvou proletářských dětí mimo hranice města — jejich ohromení i okouzlení z přírody. Od časů, kdy spisovatelka psala tuto vizi, většina světových velkoměst zněkolikanásobila počet svých obyvatel, a dětí, pro něž železobetonově-asfaltový svět je jediným světem, který v podstatě nikdy neopustí, přibylo.

Velkoměsto, jak známo, je složitým organismem, který funguje na jiných principech, než fungovala původní lidská sídliště. Obyvatel velkoměsta se stále více stává závislým na množství technických sítí, přísunu vody, energie, na nějaké formě dopravy, která mu pomáhá každodenně překonávat poměrně velké vzdálenosti, a zajišťuje mu zásobování i odvoz hor odpadu.

Člověk se tu na jedné straně vzdálil přirozenému světu, v němž ještě chodil od místa k místu a přihlížel ve své činnosti k dennímu i ročnímu času a zvládal většinu úkonů nutných k tomu, aby mohl existovat, na druhé straně se mu otevřely nebývalé možnosti. Koncentrace lidí v jednom místě umožnila například vznik řady kulturních institucí, velkých knihoven, muzeí, divadel, vědeckých ústavů, univerzit. Velkoměsta přinesla takovou změnu do života společnosti, že se dnes zdá, jako by život mimo ně prakticky neexistoval anebo byl zcela nedůležitý.

Velká koncentrace obyvatel vedla ovšem také k mimořádné specializaci znalostí a dovedností většiny jedinců. O mnohých z nich se dá předpokládat, že by se mimo strukturu velkoměsta už nedokázali uplatnit. Jednotlivec se tak stává na umělém životě ve všech směrech stále závislejším a to nejen existenčně, ale i psychicky. Člověk si už nedovede představit život bez masmédií, bez auta, bez obrovských supermarketů, bez telefonu, internetu, bez výtahů, bez přístrojů, které mu absurdně mají nahradit pohyb či zajistit aspoň v jeho omezeném prostoru čistý vzduch, stejně tak jako si nedovede kuřák představit svůj život bez cigaret anebo pijan život bez alkoholu. Závislost na umělém světě, který se tak liší od světa, v němž žili tisíce předchozích generací, jen plodí další závislosti.

Velkoměstské prostředí je ovšem jen prvním stupněm umělosti. Umělý svět jako by sám sebe reprodukoval na ještě umělejší úrovni. Vytvoří tedy stínový svět obrazů na filmovém plátně či televizní obrazovce. Ten se sice pokouší dovolávat skutečného světa, ale zůstane vždy světem umělým, i když nabízí zpravodajství anebo dokumentární záznam. Člověk se stále více pohybuje v tomto stínovém světě, který zahrnuje stále větší část jeho života, včetně života společenského a politického. Stínový život mu nicméně připadá pestřejší, zajímavější a hlavně spolehlivější. V něm už nehrozí žádné z nebezpečí, která ho ohrožují v železo-betonově-asfaltové skutečnosti. Tento svět se zdá programovatelný a volitelný. Člověk si v něm nachází přátele, kteří k němu promlouvají, kteří k němu vstoupí, kdykoliv je k sobě povolá, dokonce se před jeho očima mohou i obnažit a dlouze a vášnivě se milovat. Kdyby ho snad začali obtěžovat či ohrožovat, může se jich zbavit jediným stisknutím tlačítka.

Umělý svět zjevně spěje k dalšímu stupni, k virtuální realitě. Technika nabízí možnost, aby člověk, aniž opustí svůj byt anebo jiný úzce vymezený prostor, se pohyboval v kterémkoliv místě, chodil ulicemi cizích měst, nakupoval, navštěvoval galerie, řítil se po dálnicích jiného kontinentu anebo dokonce bloudit kosmem. Na rozdíl od stínového světa, kde člověk jen přihlíží, tady mu technika nabízí i možnost, aby jednal, aby řídil kosmickou loď, anebo zabíjel (zabíjení, jak už jsem se zmínil, je přece tou nejobyčejnější, nejvšednější a nejvíce frekventovanou činnosti v umělém světě) své nepřátele, ať už to jsou gangsteři, příchozí z kosmu anebo obživlí veleještěři. I toto stadium umělého světa může přinést člověku mnoho pozitivního, nové zkušenosti i znalosti. Zároveň v sobě skrývá nebezpečí. Člověk odedávna tíhl k tomu, aby svůj vztah k druhým lidem (i k Bohu) nahradil vztahem k věcem. Takový vztah je jednodušší, neboť je jednostranný. Jakkoli může být intenzivní, vede k citové plochosti.

Nebezpečí náhrady člověka věcí v umělém světě narůstá už proto, že se v něm vyskytují věci stále složitější a služebnější. Člověk může dospět k paradoxnímu pocitu, že se snáze obejde bez svého druha než bez automobilu, pračky či počítače.

Ve stínovém světě lze nahradit blízkého člověka stínem člověka, přilnout k televiznímu moderátorovi, k hlasatelce, k hrdinovi televizního seriálu více než k člověku, s nímž žijeme. Jeden z největších moderních českých spisovatelů Karel Čapek ve svém filosofickém románu Obyčejný život se zabývá myšlenkou, že každý lidský život se skládá z nesčíslných možností, z nichž jen několik málo je využito. „… kdyby můj život probíhal jinak,“ uvažuje jeho hrdina, „kdybych byl něčím jiným nebo mě potkaly jiné příhody, snad by se ve mně vynořily ještě docela jiné — řekl bych osoby, schopné počínat si jinak než já. Kdybych třeba měl jinou ženu, mohl ve mně vyvstat člověk svárlivý a popudlivý; nebo za některých okolností bych se snad choval jako lehkomyslný člověk; nemohu to vyloučit, nemohu vyloučit nic.“ Čapek z této premisy vyvodil zajímavý a humanistický závěr. „Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být; dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního.“ Člověk potom bude smířlivější, bude schopen daleko víc porozumět druhým.

Tato vize, aspoň v prvé své části se realizuje v počítačových okruzích zvaných MUD (multi-user domains), v nich každý účastník může sám sebe modelovat do nejrůznějších podob, realizovat své paralelní možnosti, své další životy. Účastníci MUDu potvrzují, co předpokládal o půl století dříve český spisovatel. Uvědomují si mnohost v sobě, možnost realizovat se úplněji a bohatěji v tomto simulovaném životě než ve svém životě skutečném. Zdá se však, že spíše než k většímu pochopení druhých lidských bytostí, vede takovýto život ve virtuální podobě ke ztrátě jasných hranic mezi reálným a fiktivním životem. V něčem snad obohacuje a rozvíjí fantazii, zároveň může ohrožovat autenticitu skutečného života. (Ostatně i Čapkův hrdina s tím, jak objevuje mnohost v sobě, ztrácí duševní rovnováhu.)

Ženský avatar ve virtuálním světě Second Life, foto: Nebraska Jones, Wikimedia Commons. 

Je otázkou, co se stane s lidskou společností, v níž mezilidské vztahy se budou víc a více nahrazovat vztahem mezi živým člověkem a fikcí člověka.

Umělý svět nabízí lidem mnoho možností, přináší pohodlnější existenci, více informací, dává možnost vstoupit do vztahu osobám, které žijí na opačném konci světa, vnáší pestrost do života, jenž ji ve většině případů postrádá. Dává člověku také možnost, aby zvýšil svůj výkon, aby dokázal věci, které se ještě nedávno jevily jako fantazie. Nabízí mu zároveň únik ze světa, v němž se skutečně žije, skutečně miluje a skutečně umírá. Umělý svět se zdá být zbaven nejistot a nebezpečí skutečného světa. Bohužel, umělý svět se jen těžko může stát lidským světem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.