Librarium

Nadine Gordimerová

Začni žít

Mladá fronta,
červen 2009

Pětatřicetiletý jihoafrický ekolog se kvůli terapii radioaktivním jódem ocitne na pár týdnů v nucené izolaci u rodičů a rekapituluje svůj život. Autorka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, v románu pronikavě reflektuje řadu ekologických témat (výstavba přehrad v říční deltě Okavango nebo experimentální jaderné elektrárny „bezpečné jako dětská hračka“), problémů současné Jižní Afriky (AIDS, etnické napětí, sociální propasti) i rodinných tenzí — například žena hlavního hrdiny pracuje v nadnárodní reklamce, a podporuje tak životní způsob, proti kterému on bojuje. Mnohovrstevnatý příběh nabízí paralelu mezi fungováním lidského těla a přírody, i úvahy o tom, že v blízkosti smrti není žádné naše rozhodnutí tak samozřejmé jako dřív.

Josef Sudek

Prales Mionší

Torst, září 2009

Mnohoznačnost pralesa, znásobená mlhou a nástupem večera. „V těch dvou — v mlze a navečer — cítil se Sudek nejlépe, přímo v nich prozřel, a motivy se jen hrnuly,“ píše v doprovodném textu k dosud nevydanému cyklu fotografií Sudkův spolupoutník Pavel Helbich. Slavný fotograf s ním chodil do beskydského pralesa Mionší u Jablunkova od 50. let až do své smrti v polovině let sedmdesátých. Jakkoliv cyklus nestačil dokončit, z fotek odumřelých torz prastarých jedlí či vyvrácených pařezů trčících do nebe vane tajemství — dávných věků, netknutého lesa i nitra člověka. Zádumčivě krásnou knihu uvozuje zasvěcená studie historika fotografie Antonína Dufka.

Václav Cílek

Orfeus. Kniha podzemních řek

Dokořán, září 2009

Člověk ještě pořádně nestačil dočíst loňské Dýchat s ptáky,a už nás neúnavný Cílek táhne z oblaků do podzemí. Nejprve nás provede jeskyněmi od Býčí skály přes egyptskou Jeskyni plavců, „nejsilnějšího místa na světě“ Jeruzaléma a odtud přes Prahu k indiánským převisům v Utahu a Arizoně. Následně Cílek komentuje výběr převážně starověkých úryvků o podsvětních kultech, branách či bludištích. Známý geolog poznamenává, že ústředním motivem těchtojinak potemnělých textů je střídmost, sofrosyné, přičemž „střídmost a přiměřenost zároveň otevírá i aktuální cestu civilizacím, které nechtějí jen tak zazářit a zhasnout.“ Jak je u jeho publikací dobrým zvykem, knihu vylepšil řadou podrobně komentovaných fotografií.

Richard A. Lippa

Pohlaví — příroda a výchova

Mladá fronta,

září 2009

„Příroda a výchova se jednoho dne sešly na čaj v kavárně pod širým nebem. Jak tak seděly a pozorovaly lidi kolem, jejich debata se stočilana přirozenost mužů a žen. Níže je veden přepis jejich diskuse.“ Ještě než se do ní ponoříme, autor nám přehledně a čtivě shrne stovky výzkumů (z oblasti genetiky, biologie, neuro-anatomie, psychologie či sociologie) na téma, v čem spočívá rozdíl mezi muži a ženami. Co je při konstrukci genderu (sociálního rodu) vlastně přirozené, a co naučené? A jaké to má důsledky pro veřejnou politiku ve školství, rodině, vědě nebo na pracovním trhu? V souboji mezi zastánci „Přírody“, respektive „Výchovy“ působí Lippa jako zdrženlivý moderátor. 

Robert W. McChesney

Problém médií

Grimmus, červen 2009

Slouží média v USAzájmům veřejnosti, nebo úzké vrstvě mocných akcionářů? Útlý sešitek obsahuje dvě studie z bohatého díla čelného kritika amerických médií. V první z nich McChesney přibližuje vznik profesionální novinařiny, její soudobou komercionalizaci a převládající konzervativní zaměření. Ve studii Jak přemýšlet o žurnalisticepak načrtává základní rysy a problémy mediálního systému v USA a formuluje požadavky podmiňující svobodný tisk — například změny ve vlastnické struktuře, vyšší podporu veřejných a komunitních médií nebo všeobecně přístupný vysokorychlostní internet. Doufejme, že po tomto předkrmu budou následovat další chody — kvalitnější média tady totiž potřebujeme jako hlídací ratlík drbání.

Erazim Kohák

Domov a dálava

Filosofia, květen 2009

V souboru esejů shrnuje filozof Erazim Kohák své dlouholeté promýšlení tématu české kulturní totožnosti a obecného lidství. Ústřední otázky „Co to znamená být Čech?“ a „Má to ještě nějaký smysl?“ zodpovídá s pomocí exkurzů do národního obrození a myšlenek jeho intelektuálních přátel — T. G. Masaryka, Emanuela Rádla, Jana Patočky či Karla Kosíka. Kohák odmítá romantické i politické pojetí národa, a naopakupřednostňuje jeho kulturní rozměr. Ústřední tezí knihy je potřeba velkých příběhů,„tedy stálého úsilí o celkové uchopení smyslu našeho žití a bytí“. České dějiny podle něj nemají jeden výlučný smysl a sjednocuje je „nekončící hledání a kritika naší kulturní totožnosti“.