Listování ekonomickou biblí

Příroda

Jakmile jsem krásnou publikaci za 490 Kč měla v ruce, nalistovala jsem obsáhlý rejstřík, abych našla heslo ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. Chtěla jsem vědět, jestli si na ně opravdu musíme vydělat. Chybělo. Nevzdala jsem se však a nakonec jsem několik zmínek o přírodě, životním prostředí a dokonce o znečištěném životním prostředí našla. Příroda má v této jasně, srozumitelně a čtivě psané knize své vyhrazené místo — na str. 24, kde se řadí mezi tzv. VSTUPY: „Vstupy jsou statky nebo služby, které používají firmy ve svých výrobních procesech.“ Patří k nim práce, kapitál a PŘÍRODNÍ ZDROJE: „Přírodní zdroje představuji dary přírody pro naše výrobní procesy. Sestávají z půdy používané k zemědělství nebo k tomu, aby na ni byly domy, továrny a silnice; ze zdrojů energie, které pohánějí naše auta nebo vytápějí naše domy; z neenergetických zdrojů, jako měď, ytrium nebo písek.“ Přírodní zdroje však nejsou považovány za nejdůležitější vstup — tím je práce. Snad proto se v textu učebnice objevují již jen dvakrát — v celé knize tedy celkem na 28 řádcích.

Zřejmě pod tlakem kritiků jsou však autoři přece jen nuceni připustit, že existují jakési problémy životního prostředí (str. 771 a dále): globální oteplování, ozónová díra, znečišťování ovzduší a vod… Nezamýšlejí se však nad jejich hlubší souvislostí se svou vědou, nýbrž řadí je k tzv. negativním EXTERNALITÁM, „nezamýšleným, avšak škodlivým vedlejším účinkům výrobních aktivit“. Tyto EXTERNALITY doporučují INTERNALIZOVAT — tj. původce by měl přestat znečišťovat nebo zaplatit pokutu či daň a uhradit tak škodu, kterou působí. V závěru několika stránek, věnovaných EXTERNALITÁM, autoři suše konstatují, že „všechny tyto přístupy (jimiž vlády řeší problém negativních externalit) vykazují značnou neefektivnost.“

Co je ekonomie

Když jsem si učebnici prohlížela, zajímalo mě, co to vlastně ekonomie je, proč se studuje, jaký má cíl? Definic je tu řada, v jejich shrnutí na str. 12 jsem však našla větu, která jde, myslím, k podstatě: „Ekonomie, která je vědou i uměním, je studována… proto, aby pomáhala vládám zajišťovat rychlejší růst a zlepšovat kvalitu života a vyhnout se přitom depresi a inflaci.“

V mnoha pasážích v celé knize je co nejrychlejší růst — předpokládám, že je míněn hlavně růst HRUBÉHO NÁRODNÍHO DŮCHODU, tedy sumy služeb, výrobků a tzv. investic, které země vyprodukuje — jednoznačně akceptován jako kladný a ztotožňován s lepší kvalitou života. V kapitole EKONOMIKA ROZVOJOVÝCH ZEMÍ (na str. 890) je nám předkládán tento příběh o „magické spirále ekonomického rozvoje“ (růst a rozvoj jsou v knize často ztotožňovány): „Lidské dějiny jsou dlouhé, ale éra ekonomického rozvoje je krátká a stručná. Téměř v celých dějinách byl život neradostný, krutý a krátký. V několika oblastech se během krátké doby zavedly lepší výrobní techniky. Velká důchodová nerovnost umožnila několika bohatším osobám použit úspory k tvorbě kapitálu. Tak mohl začít ekonomický rozvoj.“

Jak se však zdá, i sami autoři mají své pochybnosti o tom, zda vlastně je tento náš život, určovaný ekonomickým rozvojem, skutečně kvalitní. Na str. 25 konstatují, že „vyšší důchody vyvolávají vyšší spotřební standard a stále vyšší ,potřeby‘“. Přiznávají, že HRUBÝ NÁRODNÍ DŮCHOD (GNP) „jako ukazatel přehnané konzumní společnosti nemusí odrážet skutečné produkty přinášející uspokojení“ a uvádějí nový, korigovaný ukazatel této prosperity, nazvaný ČISTÝ EKONOMICKÝ BLAHOBYT, z něhož odečítají — ne zcela jasným mechanismem — škody na životním prostředí (str. 117). Spěchají nás také ujistit, že aktivity, jako jsou narůstající nelegální obchod s kokainem či vraždy na objednávku, jsou na základě společenského konsensu zly, a ne statky, a proto je statistikové nezahrnují ani do GNP, ani do ČISTÉHO EKONOMICKÉHO BLAHOBYTU. Při výpočtu GNP a zejména ČISTÉHO EKONOMICKÉHO BLAHOBYTU, jak patrno, přichází již ke slovu ekonomie, která je spíše uměním nežli vědou.

Kapitolu o GNP (str. 119) uzavírají tyto poněkud melancholické věty poválečného amerického ekonoma Arthura Okuna: „Nemělo by být žádným překvapením, že národní prosperita nezaručuje šťastnou společnost o nic víc, než osobní prosperita zaručuje šťastnou rodinu… Přesto je však prosperita … předpokladem úspěchu při naplňování mnoha našich tužeb.“

Záhada inflace

Stále rostoucí ceny zboží a služeb, označované jako inflace, jsou často citovány jako jeden z důvodů, proč je ekonomický růst potřebný — firmy, vlády i země musí produkovat stále víc, aby si mohly dovolit nákup zboží, služeb a investic, které jsou stále dražší. Zajímalo mě proto, co považují ekonomové za příčinu inflace. Inflaci je v knize věnovaná dlouhá kapitola (str. 305 až 344), ale — ačkoliv jsem se leccos dozvěděla o vyrovnané i nevyrovnané, mírné i pádivé inflaci — nedočetla jsem se, PROČ vlastně ceny pořád stoupají, a proč od 2. světové války stoupají stále rychleji.

Že by měla pravdu Hazel Hendersonová, americká aktivistka a autorka knih Tvorba alternativních budoucností a Politika solárního věku, když za příčinu inflace označuje — samotný růst? V knize rozhovorů Fritjofa Capry Uncommon Wisdom (Neobyčejná moudrost) říká o inflaci: „Inflace je prostě součet všech proměnných, které ekonomové vypouštějí ze svých modelů.“ A dodává: „Všechny ty sociální, psychologické a ekologické proměnné nás teď přicházejí strašit.“ V dalším textu Hendersonová vysvětluje, že neexistuje jediná příčina inflace, ale že je několik hlavních zdrojů, všechny zahrnující faktory, které se nevešly do současných ekonomických teorií. První zdroj souvisí se skutečností — kterou většina ekonomů stále ještě ignoruje — že bohatství závisí na přírodních zdrojích a energii. Jak ubývají, jsou suroviny a energetické zdroje dobývány ze stále méně kvalitních a hůře dostupných nalezišť, proto je na těžbu potřeba vynaložit stále více kapitálu. Výsledkem je rostoucí cena zdrojů a energie — jedna z hnacích sil inflace. Mezi faktory, které ovlivňují inflaci, patří i úsilí zajistit fungováni společnosti, která je vlivem hospodářského růstu stále složitější a méně zvládnutelná: byrokratická koordinace, kontrola zločinnosti, zdravotní péče a péče o ty, kteří se nedokázali přizpůsobit…

Zdá se tedy, že cíle ekonomie — pomáhat vládám zajišťovat rychlejší růst a vyhnout se přitom jevům, jako je inflace — opravdu nebude snadné dosáhnout.

Lakota, lichva a ostražitost

V epilogu knihy autoři vyjadřují naději, že „náš hospodářský osud se bude v nadcházejících desetiletích stále zlepšovat“ a citují Johna Maynarda Keynese, pravděpodobně nejznámějšího ekonoma 20. století. Keynes pohlíží z ekonomicky nepříliš radostných třicátých let do doby, kdy bude lidstvo, topící se v blahobytu, zbaveno naléhavých ekonomických starostí a nebude vědět, co s volným časem:

„Když už nahromaděné bohatství nebude mít nijak závažný společenský význam, dojde k dalekosáhlým změnám mravního kodexu. Budeme s to se zbavit mnoha pseudomorálních principů, jimiž jsme byli posedlí dvě století a pomocí nichž jsme velebili některé nejodpornější lidské vlastnosti a činili z nich nejvyšší ctnosti… Láska k penězům jakožto k majetku… bude považována za to, čím opravdu je, totiž za poněkud nechutnou morbiditu, za jeden z těch zpola kriminálních a zpola patologických sklonů, které s hrůzou v mysli předáváme odborníkům na duševní choroby.

Avšak pozor! Čas pro to všechno dosud nedozrál. Přinejmenším ještě sto let si budeme muset sami sobě i jeden druhému předstírat, že dobré je špatné a špatné je dobré; neboť špatné je užitečné, zatímco dobré nikoli. Lakota, lichva a ostražitost budou ještě muset být nějakou dobu našimi modlami.“

Klausovu oblíbenou učebnici jsem zatím jenom prolistovala a nepochybuji o tom, že se z ní, stejně jako vůdce naší ekonomické reformy, ještě mnoho nového přiučím. Těším se například, až si prostuduji kapitolku se slibným názvem: Ekonomicky efektivní znečišťování. Kniha je opravdu psaná vtipně, jasné a srozumitelně a navzdory horentní ceně ji doporučuji všem, kdo chtějí proniknout do podivuhodného světa dnešní ekonomie. Zdá se totiž, že na ní a na tom, jak, zda a kdy dokážeme pokácet, nahradit či pozměnit její modly, závisí náš osud — a vůbec nemám na mysli jen osud hospodářský.

—

Naďa Johanisová vede v Českých Budějovicích centrum ROSA — jihočeskou agenturu pro životní prostředí.