Lokální ekonomika v praxi

26. května 2004 /
V osmém díle seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové se podíváme do Británie — kde to kdysi všechno začalo — na některé konkrétní a fungující alternativy ekonomické globalizace.

Skupina lidí se sklání nad umělohmotným dětským kyblíkem a lije do něj vodu. Voda protéká propíchanými otvory v jeho stěnách a hromadí se v umyvadle pod kyblíkem. „Takto utíkají peníze z vaší místní ekonomiky,“ vysvětluje facilitátor a vyzývá skupinu, aby vymyslela způsoby, jak „vědro místní ekonomiky“ lépe ucpat. Lidé diskutují, dělí se do skupin, společně pracují a hledají konkrétní návrhy, jak změnit ekonomické toky ve své obci a okolí tak, aby více peněz zůstávalo delší dobu v místě.

Jsme na jednom z mnoha diskusních setkání, inspirovaných příručkou Plugging the Leaks (Jak ucpat díry), kterou vydala v roce 2002 londýnská New Economics Foundation (NEF). Autoři vycházejí ze zásadní představy, že bohatství určité oblasti není dáno primárně tím, nakolik se sem podaří nalákat cizí investory či turisty, ale spíše tím, nakolik se peníze dokáží otáčet v místě, když už tam jednou jsou. Je to nenápadný, ale důležitý posun v ekonomickém myšlení, které až dosud hlásalo či hlásá, že podstatné pro ekonomickou prosperitu je především to, kolik peněz do regionu přiteče zvenčí.


Indikátor lokalizace?

„Jste starosta obce a právě jste vydal jednu libru. Z toho jste 20 pencí utratil mimo obec, ale 80 pencí jste zaplatil místní holičce, která vás zrovna ostříhala,“ vykládá facilitátor setkání. Předává peníze, libru v drobných, jednomu z účastníků a instruuje ho, aby předal 80 pencí jedné z ostatních účastnic. „Vy jste kadeřnice. Měla jste obtížný den, a tak jste si koupila v supermarketu čokoládu za 60 pencí. Takže ty odtekly jinam, mimo zdejší obec a region. Ale zbylých 20 pencí jste dala svému synovi za to, že umyl nádobí.“ „Kadeřnice“ předává 20 pencí dalšímu účastníkovi, který se na čas stává jejím synem. Místně tedy vydala jen 25 % svého příjmu, podstatně méně než „starosta“. Syn si koupí počítačové hry přes internet, a tím mizí z obce zbytek starostovy libry. Sto procent jeho příjmu právě odplynulo mimo místní region.

Tato aktivita je úvodem k diskusi o indikátoru lokální ekonomiky, tzv. lokálního multiplikátoru. Pracovníci NEF objevili lokální multiplikátor v ekonomických učebnicích a vyvinuli způsob, jak jeho prostřednictvím mohou zdraví své lokální ekonomiky měřit i obyčejní lidé. Tak třeba v případě starostovy libry byl lokální multiplikátor roven dvěma. Jedna libra, kterou někde vydělal a zase utratil, totiž vygenerovala další libru příjmů pro míst-ní — v prvním kole 80 pencí pro kadeřnici a v dalším kole 20 pencí pro jejího syna. Celkem tedy lokální příjmy — výdělek starosty, kadeřnice a jejího syna — činily ve třech kolech dvě libry. Vydělíme-li je původním přísunem peněz (starostovou jednou librou), dostáváme hodnotu multiplikátoru 2. Na tomto principu lze pomocí dotazníků ve větším měřit lokální multiplikátor — indikátor zdraví lokální ekonomiky — namísto u fiktivního starosty třeba u skutečného obchodu, obecního úřadu, školy či instalatérské firmy, prostě jakékoliv ekonomické jednotky.


Nástroj pro disidenty i loajální občany

Britští dobrovolníci několik takových měření udělali a získali zajímavé údaje. Například v oblasti kolem řeky Tay ve Skotsku vyšel lokální multiplikátor rodinných penzionů výrazně vyšší než lokální multiplikátor větších hotelů, ačkoliv turisté ve zdejších hotelech utrácejí o 70 % více peněz. Většina těchto peněz však velmi rychle odteče mimo region. Ekonomický přínos malých penzionů se díky tomu ukázal jako celkově vyšší než přínos hotelů. Metoda měření lokálního multiplikátoru je pracná, vyžaduje zasílání a vyhodnocování řady dotazníků se sloupci čísel. Nejsou k ní ale třeba odborné znalosti, a je proto vhodná jak pro místní „ekono-mické disidenty“, kteří chtějí svá tušení například o ekonomickém významu malých obchodů podepřít tvrdými fakty, tak pro členy místních občanských sdružení, zastupitele či obecní úřady, které si chtějí udělat představu o ekonomické roli různých firem na svém území. Jak zdůrazňují autoři další příručky NEF, The Money Trail, (volně: Kam tečou peníze?), cílem je nejen informovat, ale i něco změnit. Obec se může rozhodnout svůj lokální multiplikátor zvýšit cílenou podporou místní ekonomiky.

Mnohé z nich to také v praxi učinily, jak dokládají případové studie z malých obcí i větších měst. Například v městečku Milford Haven v jihozápadním Walesu začali občané pracovat na založení sdružení místních řemeslníků, které by jim umožnilo ucházet se o větší zakázky. Dalším cílem jsou pravidelné trhy, kde by mohli místní zemědělci prodávat své produkty, založení továrny na obaly pro výrobky místních firem a podpora a další rozvoj místní družstevní záložny. Ve vesničce Cloughmills zase identifikovali jako podstatný únik peněz z regionu výdaje na cigarety a rozhodli se v patře nad lékárnou otevřít relaxační místnost, kde by se mj. konaly kursy odvykání kouření. V této vesnici, kde řada lidí žije z podpory v nezaměstnanosti, jsou dalším velkým problémem lichváři. Půjčky, třeba na vánoční dárky pro děti, vedou při úrocích kolem 200 % k tzv. dluhové spirále: rodiče si půjčují stále víc, aby měli na splátku první půjčky. Řešením by měla být, podobně jako v Milford Haven, vzdělávací akce a všestranná podpora místní družstevní záložny. V Cloughmills pracují také na studii, která by měla zjistit, jaké jsou skutečné náklady nakupování v supermarketech oproti nakupování v místních obchodech, a zároveň zahájili dotazníkovou akci, která měla zjistit, proč místní lidé nakupují mimo vesnici.


Příjemná role umyvadla

Snad se někomu bude zdát, že u nás by se podobné iniciativy, jako je britské „ucpávání věder“, nesetkaly s úspěchem. Nemáme takovou zkušenost s akcemi „zdola“, lidé jsou pasivnější, neumějí se organizovat, úřady jsou rigidnější a méně ochotné spolupracovat s občany. Možná je tomu tak. Na druhé straně už i u nás probíhají různá fóra komunitního plánování, množí se projekty Agendy 21 a právě do takovýchto rámců by sledování toků místních peněz a jejich usměrňování velmi zapadalo.

Komunitní aktivity typu „ucpávání vědra“ či měření lokálních multiplikátorů snímají roušku tajemna z ekonomických toků a odhalují jejich anatomii obyčejným lidem. Posunují představy o významu peněz — peníze tu najednou nejsou od toho, aby „pracovaly“ pro majitele konta či akcionáře vyděláváním úroků investicemi do projektů, o nichž nic nevíme. Místo toho od nich začínáme očekávat, že budou „pracovat“ pro region. To znamená, že se v něm budou co nejdéle otáčet, než definitivně odtečou jinam. Výzkumy toku peněz přitom otevírají nové otázky. Například: kam plynou peníze, které zaplatíme nadnárodním firmám? Ačkoliv často slyšíme, že tyto firmy místní ekonomiku podporují, britská práce z roku 1999 překvapivě dokládá, že z 240 dodavatelů firmy Toyota bylo místních pouze pět.

Nedávno jsem mluvila s pracovníkem 1. JVS, a.s., donedávna ryze české firmy, která obhospodařuje vodárny a čistírny odpadních vod řady obcí a měst v Jihočeském kraji. Od roku 1999 je jejím majoritním akcionářem francouzská nadnárodní společnost Veolia Water. Ptala jsem se, jestli se s novým vlastníkem něco změnilo v hospodaření firmy. „Vlastně skoro nic,“ odpověděl mi. „Akorát taková kuriozita: nutí nás k nákupu od francouzských dodavatelů. Namísto škodovek Peugeoty a podobně.“ Z dalšího rozhovoru vysvitlo, že nejde ani tak o projev vlastenectví jako o snahu využít množstevních slev, které Veolia Water požívá u francouzských firem. Doplňuji ještě, že firma má roční obrat přes 13 miliard eur a zaměstnává téměř 78 tisíc lidí v 56 zemích. Hodně nakoupených Peugeotů, hodně dírek v kyblících národních ekonomik. Francie zde má naopak příjemnou roli umyvadla.

Jeden z účastníků pilotních setkání, které předcházely napsání příručky Plugging the Leaks, přirovnal toky peněz ekonomickými systémy ke složitým ekologickým vazbám africké savany. Spousta různých druhů zvířat zde koexistuje a živí se mnoha typy rostlin. Klíčovou roli zde má prý slon, který jako jediný vypásá semenáčky určitého stromu. Pokud by slon vyhynul, stromy by dorostly, savana by se změnila v les. S ní by zmizela i zvířata, které na ekosystému savany závisejí. Malé obchody, shodli se všichni, mají podobnou roli „slonů“ v místních ekonomikách.


Papírová ekologická šlépěj

Britští autoři Pooran Desai a Sue Riddlestoneová rovněž vnímají ekonomiku jako komplexní a propojený „ekologický“ systém. V minulém díle jsem se podrobněji zabývala jejich myšlenkou bioregionální výhody, kterou stavějí proti představě komparativní výhody současné neoklasické ekonomie. Svou parafrází původní metafory Adama Smitha o vínu a suknu výmluvně ukazují, jak specializace a volný obchod ničí ekonomickou rozmanitost — různorodost výrob a služeb a s ní i jejich vzájemné výrobní a prostorové vazby —, a tak škodí přírodě i lidem. Oba autoři jsou však nejenom teoretici, ale i praktici, kteří se snaží ideál bioregionální ekonomiky zhmotnit v realitě. Příkladem mohou být jejich aktivity v oblasti výroby, spotřeby a recyklace papíru.

Na začátku 90. let se BioRegional, jak se jejich organizace nazývá, začal zajímat o to, jak snížit ekologickou stopu Británie v oblasti spotřeby papíru (více o ekologické stopě viz SG 2/2004). Jak známo, tato země má málo vlastních lesů. Dováží proto 72 % veškerého papíru a papíroviny, částečně z jihoamerických eukalyptových plantáží, částečně prý dokonce z indonéských pralesů. Papíru se recykluje celkem 35 %, z toho většina jde na výrobu obalů a novinového papíru. BioRegional však zjistil, že kancelářského a dalšího kvalitního papíru pro tisk se recykluje pouhých 14 %. Podle Přátel Země přitom Británie a další průmyslové země musejí snížit svou spotřebu dřeva na výrobu papíru o 73 %, neboť spotřebovávají mnohem víc, než je jejich spravedlivý podíl vzhledem k nárokům zemí třetího světa.

Tolik tedy zadání. BioRegional přemýšlel, jak se k tomuto číslu přiblížit. Dospěl k názoru, že za prvé je třeba omezit spotřebu papíru. Obalů je zbytečně mnoho, velkou část tiskovin tvoří reklamy. Kanceláře mohou ušetřit velké množství papíru jednoduchými opatřeními, jako je oboustranné kopírování. Za druhé je třeba zvýšit recyklaci. Podle jejich výpočtů má Británie potenciál pokrýt čtvrtinu své spotřeby kvalitního papíru sběrem starého. A za třetí je třeba hledat zdroje pro výrobu papíru namísto v Indonésii doma — papír lze vyrábět ze dřeva, ale také ze slámy, konopí, či rychle rostoucích dřevin.


Svěřte nám svůj starý papír k vyčištění!

Desai a Riddlestoneová nezůstali jen u výpočtů a analýz. K naplnění prvních dvou bodů zahájili v roce 1999 projekt Místní papír pro Londýn, který měl úspěch a v roce 2002 zahrnoval 400 londýnských firem a organizací, včetně dolní sněmovny parlamentu. Hlavní myšlenkou se stalo papírové hospodářství formou uzavřeného cyklu („closed loop“). Firmy, které mají o projekt zájem, získají od BioRegional zdarma informace o tom, jak recyklovat starý papír a kde koupit recyklovaný papír nový. Odběratelé, kteří starý papír recyklují, v některých případech začali pružně dodávat kancelářím a podnikům, zapojeným do projektu, současně s odvozem starého papíru i nový papír, samozřejmě recyklovaný. Tím se jednak omezila doprava papíru na polovinu (starý papír odvezlo a nový přivezlo jedno nákladní auto), jednak se tyto firmy přiblížily ideálu tzv. dematerializace — namísto produktu (papíru) nabízejí službu. Jedna z firem uvažuje, že na své kontejnery umístí heslo: Svěřte nám svůj starý papír k vyčištění! Podobně jako v případě konceptu děravého vědra, kdy se peníze začínají vnímat jako něco, co hlavně koluje v místní komunitě namísto něčeho, co především vydělává peníze v bance, i zde je patrný důležitý posun vnímání ekonomiky. Namísto dodávky zboží (a až doslouží, už nás nezajímá; jde o lineární cyklus příroda — spotřeba — skládka) firmy i spotřebitelé začínají chápat ekonomické procesy jako dodávku služby (péče o váš papír či jinou věc — až doslouží, opravíme, obnovíme, zrecyklujeme a znovu dodáme). Myšlenka takovéhoto uzavřeného cyklu, jak jej už delší dobu prosazují Amory a Hunter Lovinsovi, Paul Hawken a další, je opět velmi blízká tomu, co se děje v přírodě, která odpady nezná. Všechny cykly jsou v ní uzavřené.

Firmy, zúčastněné na projektu Místní papír pro Londýn, se také zavazují k úsporám papíru během svého provozu, přičemž BioRegional jim poskytne tipy jak na to. Většinou zjišťují, že šetření papírem, odvoz sběru zdarma a levnější papír nový pro ně znamená i nezanedbatelný přínos ekonomický. (Recyklovaný papír je ovšem někdy naopak dražší — k příčinám se vrátím v dalších dílech.)


Malé je milé

Když aktivisté BioRegional začali hledat cesty, jak by mohla Británie vyrábět vlastní papír z místních zdrojů, zjistili, že papírny, které vyrábějí papír přímo z primární suroviny (na rozdíl od dovážené papíro-viny) v zemi neexistují. Dále zjistili, že ko-nopí, sláma či další pěstební odpad, z nichž by se dal papír vyrábět, se nedají daleko vozit, protože mají velký objem. Výroba by se proto vyplatila v malých papírnách (o produkci 10 000 až 30 000 tun ročně), které by zpracovávaly suroviny z okruhu asi padesáti kilometrů. Ale ouha! Pro tak malé papírny chybí technologie čištění odpadních vod. Čistit odpadní vody umíme jen v papírnách s produkcí 400 000 tun ročně a výše. Taková papírna by ale v Bri-tánii zase neměla dostatečný přísun surovin…

BioRegional se rozhodl, že se pokusí vhodnou „malou“ technologii vyvinout. Získal na svůj pokus finanční podporu od WWF, od britské vlády a také od šesti britských výrobců papíru. Důvod, proč se na vývoji nové technologie, a tedy podpoře rodící se lokální ekonomiky, podílely i velké papírenské firmy, byl zajímavý: chtěly mít zdroj papíru britský, lokální, a tedy méně ovlivněný fluktuacemi světových cen. V současné době jsou totiž naprosto závislí na papírovině, kterou dodávají nadnárodní firmy a jejíž cena se může během roku bez varování zhoupnout i o 100 %.

BioRegional tedy založil společnost s ručením omezeným, najal inženýry, kteří se inspirovali technologiemi v jiných odvětvích, a vymyslel malou papírnu, která nejen že perfektně zvládne čištění odpadů, ale navíc spotřebuje relativně velmi malé množství vody, chemikálií a elektrické energie. Energii na vytápění si přitom zajistí sama pomocí bioplynu, získaného z organických odpadů z výrobního procesu. Podle autorů jsou náklady nového modelu, vztažené na jednotku produkce, srovnatelné s náklady velkých papíren, měl by být tedy na trhu konkurenceschopný.

Nová papírna dosud v Británii nestojí, protože se nepodařilo sehnat počáteční kapitál. Zájem ale projevila Čína, kde tradičně existovaly malé továrny na výrobu papíru ze slámy, avšak vzhledem k silnému znečišťování vod jsou postupně úřady zavírány. Pokud se malé, čisté papírny v Číně uchytí, a tradiční výroba papíru ze slámy a dalších zemědělských zbytků tak bude moci pokračovat, významně to ovlivní stav světových lesů. Čína totiž nemá dostatek vlastního dřeva na výrobu papíru, přitom její spotřeba prudce roste, i když dosud činí jen asi sedminu spotřeby britské.

Akce na ucpávání věder místních ekonomik a nová papírenská technologie, která umožňuje decentralizaci výroby a využití místních zdrojů, jsou příklady praktických, reálných a fungujících alternativ k ekonomické globalizaci. Jsou součástí širšího trendu, pro který se zvolna vžívá pojem „lokalizace“. Vrátím se k němu v příštím díle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.