Loupáním cibule za více lidskosti

24. října 2018 /
foto: Adrian Abbot. Curry s rýží od RCK bývá pro uprchlíky jediné teplé jídlo dne.
Fotogalerie >
Když jsem všem oznamovala, že jedu dobrovolničit do uprchlického tábora, netušila jsem ani, že nic takového už dneska v Calais není. Nápad to byl čistě spontánní a podobně i moje příprava mizivá. O to víc mě po příjezdu fascinovalo, co dokázaly stovky dobrovolníků na severofrancouzském pobřeží za tři roky od začátku „uprchlické krize“ vybudovat. Nejenže neúnavně každý den zajišťují jídlo a psychickou pomoc více než tisícovce migrantů, zároveň se jim podařilo vytvořit v jedné skladištní budově fungující vzorek utopické společnosti bez předsudků.

Už druhý týden se probouzím ve stanu. Ani mě nepřekvapuje, že zase prší, jen se o něco víc zachumlám do spacáku a předstírám, že ještě spím. Kamarádka mezitím znechuceně vypíná budík a jako každé ráno mě zdraví otázkou: „Can’t we take the day off, please?“ Vždyť by nám přece nikdo nic nemohl vyčítat. Chvíli nad tou možností polemizujeme, nakonec se ale přece jen vyhrabeme ven a o hodinu později už zase plné nadšení stojíme před branou jedné ze skladištních budov severofrancouzského Calais a čekáme, až nám některý z desítky dalších dobrovolníků přijde otevřít.

Nápad odjet dobrovolničit do uprchlického tábora se mi v hlavě zrodil zcela spontánně a podobně i moje příprava byla mizivá. Někdy v průběhu psaní diplomky, pravděpodobně při bezduchém procházení Facebooku, jsem si řekla, že je čas na chvilku se oprostit od nekonečných nikam vedoucích diskusí, a místo nich nabídnout v řešení „uprchlické krize“ ryzí fyzickou pomoc. Po pár minutách strávených na Googlu jsem se rozhodla vyrazit do Calais. Vybrala jsem si jednu z  neziskovek, nahlásila jí datum příjezdu, zarezervovala kemp a lístek na autobus. S touto úrovní přípravy jsem samozřejmě netušila nic o tamní situaci, ani jakou roli v ní budu zastávat. A když jsem všem oznamovala, že jedu dobrovolničit do uprchlického tábora, netušila jsem ani, že nic takového už dneska v Calais není. Po požáru takzvané Calais Jungle před dvěma roky zde zůstalo kolem 500 lidí, kteří své dny tráví hledáním místa k odpočinku a způsobu, jak se dostat na druhý břeh Lamanšského průlivu.

Prázdniny ve skladu

Veškerá dobrovolnická činnost se tak koncentruje ve skladu, kde každý den přes padesát dobrovolníků třídí darované oblečení, zašívá natržené spacáky, staví stany, opravuje staré dodávky nebo překládá zprávy o tamní situaci migrantů do několika světových jazyků. Já sama jsem se usídlila v Refugee Community Kitchen, jejíž tým denně připravuje kolem 1500 porcí rýže s fazolemi a zprostředkovává jediné teplé jídlo stovkám lidí zaseknutých na cestě do vysněné Anglie. Spíše než s uprchlíky jsem se tak denně setkávala s dalšími pozitivně naladěnými nadšenci, kteří si z nutkavé potřeby být společnosti prospěšní zvolili zachmuřené Calais jako svou prázdninovou destinaci.

Refugee Community Kitchen (RCK) připravuje denně více než tisíc porcí veganského curry s rýží, zajišťuje uprchlíkům jediné teplé jídlo dne. Foto: Eliška Olšáková.

Že budou většinu dobrovolníků tvořit studenti, jsem víceméně očekávala, ani množství učitelů mě nepřekvapilo. Fascinovali mě lidé, kteří se na týden uvolnili z práce, aby jej pak strávili mytím nádobí a loupáním cibule. Jednou z mnoha úchvatných osob, kterou tady denně potkávám, je Margaret, dáma jako vytržená z filmu Harold a Maude. I ve svých sedmdesáti letech se do Calais už tři roky vrací, vždy zhruba na měsíc, tentokrát už podeváté. Ze Skotska jí trvá cesta autobusem skoro dvacet hodin, spí v karavanu na posteli, ze které jí bolí záda, celý den pak pobíhá po kuchyni, organizuje nové a zmatené dobrovolníky a o obědových pauzách skládá origami jeřáby na protest proti jaderným zbraním.

V ráji hipíků

Den ve skladu začíná kolem deváté ranní schůzkou, na níž si vzhledem k vysoké fluktuaci dobrovolníků zas a znovu vyslechneme všechny nezbytné organizační informace. Že po sobě máme umývat nádobí. Že máme mít v kuchyni svázané vlasy a hygienické rukavice. Že zde není trpěna žádná forma diskriminace, ať už na základě pohlaví, orientace, národnosti či náboženství. Toto je pravidlo zdaleka nejdůležitější, a na rozdíl od rozmístění únikových východů jej nikdy nikdo nezapomíná zmínit. A právě tato zarputilost, s jakou se za branami calaiského skladiště dodržují principy utopické společnosti bez předsudků, mě nadchla nejvíce. Při vzájemném představování uvádíme vedle jména také preferované zájmeno ona/on, veganské obědy jsou tady samozřejmostí. Je to zkrátka ráj každého hipíka, zároveň však funkční a profesionálně působící organismus vzniklý z pouhého dobrovolnického nadšení, proměňující se s každým nově příchozím.

Hned po mítinku odcházíme do šatny obléknout si speciální kuchyňské košile a boty. Z každodenního stání mě začínají bolet bedra, kamarádku zase trápí karpální tunel z krájení nekonečné hromady ředkviček. Při této monotónní fyzické práci máme tendenci zapomínat, jaký vlastně nese seškrabávání připečené rýže ze dna hrnce symbolický význam. Že už pouhou přítomností ve skladištní kuchyni vyjadřujeme svou víru v lidskost a že každým dalším oloupaným stroužkem česneku protestujeme – na hranici legálnosti – proti současným postupům anglické a francouzské vlády.

Denně potřebuje RCK i třicet dobrovolníků. Nováčci krájí zeleninu a umývají nádobí. Foto: Eliška Olšáková.

V Calais působí celá řada neziskových organizací, mezi nimi třeba Help Refugees nebo Utopia 56. Já sama jsem tu pracovala s L’Auberge des Migrants, na zvolené organizaci ale zas tolik nezáleží, na většině prací a projektů se podílí všechny. Klíčové je zajištění teplého jídla, vedle toho se místní neziskovky zaměřují i na zdravotní pomoc, zprostředkování informací a vzdělávací programy pro děti. A nezapomínají ani na dobrovolníky, pro něž tu organizují terénní výcvik, workshopy první pomoci i fundraisingu, a hlavně nabízejí psychickou podporu. Sklad pravidelně navštěvuje psycholog, každý výjezd do terénu následuje takzvaný debriefing, na kterém máme prostor pobavit se o svých zkušenostech a pocitech.

Všichni si uvědomují, že by tady neměli být. Že je jejich práce zbytečná stejně jako celá krize, která by se podle místního názoru dala vyřešit snadno a rychle. Že nejde o krizi uprchlickou, ale politickou, takový konsenzus tady panuje. Přesto tu někteří dobrovolníci tráví i rok svého života, každý den vstupují do poněkud zatuchlé skladištní budovy a vyrovnávají se s pocitem viny, pokud si někdy tu práci vzešlou z neštěstí stovek lidí vlastně užívají.

Zkontroluj si svá privilegia

Dnešek je pro mě a mou kamarádku výjimečný, byly jsme vybrány do distribučního týmu, a tak opouštíme kuchyni o něco dříve a vyrážíme s dodávkou do lesíku blízko Dunkerku servírovat jídlo rodinám, které tu ve stanech přežívají už několik měsíců. Protože jsme pro děti jediným zpestřením dne, hned se k nám sbíhají a chtějí se vším pomáhat. Skáčou kolem nás a ptají se, jestli jim náhodou nemůžeme darovat nějaké britské pasy, což mi způsobuje bodavou bolest v hrudníku. Jedna roztomilá holčička, kterou ve svém životě uvidím poprvé a naposledy, mi nasadí kolem krku ručně vyrobený náhrdelník z těstovin. Chce znát moje jméno a koníčky. V tu chvíli obdivuji všechny dlouhodobé dobrovolníky, kteří si s místními každý den povídají a navazují s nimi přátelství navzdory vědomí, že je možná vidí naposledy. Já vím, že bych to nezvládla. Už tak se těžce vyrovnávám s výhledem na frontu hladových lidí, která není o nic kratší, ani když otevíráme poslední hrnec s rýží. Těm na konci budeme muset vysvětlovat, že zůstaly jen fazole a salát, a mě přepadá úzkost z nespravedlnosti světa, na kterou nás ve skladu před odjezdem připravovali.

V deštivém Calais je největší poptávka po stanech a spacácích. Foto: Adrian Abbot.

Po třech hodinách zavíráme dveře dodávky, nicméně protože dnes muslimové slaví Eid, tedy přerušení měsíce půstu, vybalujeme ještě starou kytaru a dva bubny, abychom rodinám tento významný den alespoň něčím zpříjemnili. Sedíme v kroužku, posloucháme nádherně rozjímavé blízkovýchodní písně a malá holčička s náhrdelníkem se mi mezitím usidluje v klíně a pleská mi do kolen. Úzkost je pryč, všechno se nějak zvládne, říkám si. Přesto při zpáteční cestě ve vyhřáté dodávce nemůžu přestat zvažovat všechna svá privilegia. Dokonce i to momentální nepříjemné kempování v dešti je vlastně luxus. Aspoň se nemusím bát, na rozdíl od stovek už tak dost traumatizovaných lidí, že mi někdo vezme stan. Aby tu náhodou nevznikl další tábor. Aby tady ti nechtění migranti nezůstávali moc dlouho.

Návrat domů

Teď zpětně je mi jasné, že mé dvoutýdenní krájení lilků a cuket nezměnilo svět, ani nijak závratně nepřispělo k jakémukoliv řešení „migrační krize“. Nad tím, jak změnilo mě, pořád ještě přemýšlím. Minimálně pročítání nenávistných komentářů pod příspěvky Hate Free Culture je teď ještě o něco intenzivnější. Už několikrát jsem svoje zážitky převyprávěla známým a vrátila se mi řada otázek, na které neznám odpověď. Proč si ti migranti nezažádají o azyl ve Francii? Co je na té Anglii tak táhne? Jsou schopni přizpůsobit se naší kultuře? Chtějí se vrátit zpátky do své rodné země? A jak by vůbec měly vlády reagovat správně? To jsem se nedozvěděla, ale vlastně mě to teď už ani nezajímá.

Záběr z lesíku blízko Dunkerku, kde stanují hlavně rodiny s dětmi. Foto: Adrian Abbot.

Jakkoli pateticky to vyzní, mě zajímá jen ta skupinka odhodlaných hipíků, studentů, zaměstnaných i důchodců, která se místo válení na pláži zavírá do skladu, aby aspoň trošku ulehčila situaci stovkám mužů, žen a dětí vyrůstajících momentálně ve strachu před policií. A ano, je to zcela zbytečně vynaložená energie. Že by tady ideálně vůbec neměli být, si uvědomují všichni. Stejně jako nesmyslnost nekonečného získávání financí na stany, které stejně za chvíli zabaví policie. Jenže bez těch odhodlaných neziskovek by tu zůstaly stovky bezprizorních lidí bez jídla a psychické podpory, což není situace výhodná pro nikoho.

S koncem prázdnin se zásoby dobrovolníků převážně z řad studentů začínají tenčit. Dopravu, ubytování, pojištění, jídlo, to všechno si tu člověk musí uhradit sám. Přesto je pozitivní atmosféra calaiského skladu velmi nakažlivá. Kamarádka už zvažuje vrátit se alespoň na jeden prosincový týden, prý si to bude přát od rodičů jako vánoční dárek.

Autorka je absolventkou oboru Mediální studia a žurnalistika v Brně. Zajímá se o environmentální a společenská témata. Ráda cestuje, skautuje a zkoumá diskurzy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.