Máhatmá Gándhí: Ekonomická lokalizace a princip správcovství

13. dubna 2008 /

Po autoru Velké transformace Karlu Polanyim se v druhém díle seriálu o ekonomických disidentech zastavíme u Gándhího, osobnosti, jejíž ekonomické hledání začíná být doceňováno až dnes.

„‚Pojďte se mnou, ve voze první třídy cestovat nemůžete.‘ ‚Ale já mám lístek první třídy.‘ ‚To nevadí, musíte přejít do zavazadlového oddělení… pokud tak neučiníte dobrovolně, zavolám na vás policistu.‘ Policista se dostavil. Vzal mě za ruku a vystrčil z vlaku. Odmítl jsem přestoupit a vlak odjel… Kabát jsem měl v zavazadle, ale neodvažoval jsem se o něj požádat, abych nebyl znovu urážen, a tak jsem seděl a chvěl se zimou.“

Tak popisuje ve své autobiografii první bolestnou zkušenost s rasismem v Jižní Africe Ind Móhándás Kamarčand Gándhí, později svým národem nazvaný Máhatmá (Velká duše) a ještě pozdějí Bápú — otec. Když Gándhí zjistil, že segregované cestování je jen špičkou ledovce křivd, které museli jeho krajané v Jižní Africe trpět, postavil se do jejich čela a v letech 1893 až 1915 postupně rozvinul metodu občanské neposlušnosti či nespolupráce, kterou posléze nazval satjágraha, což lze nedokonale přeložit jako sílu pravdy či sílu duše. Stoupenec satjágrahy se odmítá podrobit nespravedlivým nařízením, ale přijímá trest a nikdy nepoužívá násilí. Na své oponenty se přitom stále snaží hledět jako na bratry. Po návratu z Jižní Afriky do Indie Gándhí svou metodu prohloubil, a postupně se stal živým symbolem odporu proti britské nadvládě. Asi nejznámější akt indické satjágrahy byl čtyřiadvacetidenní solný pochod, na který se vydal Gándhí s přáteli 12. března 1930, v necelých jednašedesáti letech. Pochod měl upozornit na nespravedlivou solnou daň, stanovenou Brity. Končil u moře, kde Gándhí po celonočních modlitbách veřejně vyzval k občanské neposlušnosti: sůl, základní lidskou potřebu, mají lidé právo získávat zdarma z mořských vln. To už ho provázely tisíce lidí; a desetitisíce — včetně Gándhího — byly brzy zatčeny za výrobu soli. Po dalších dramatických zvratech nakonec Britové ustoupili, vězňové byli propuštěni a získávání soli z mořské vody legalizováno. I když boj za svobodu měl i své tragické okamžiky, Indie dosáhla v roce 1947 pod Gándhího vedením nezávislosti a on sám zůstal i po smrti (podlehl atentátu roku 1948) světoznámou osobností a inspirátorem občanských hnutí po celém světě.

Poutník na duchovní cestě či ekonomický disident?

Přesto, jak dokládá politolog Bhiku Parekh v knížce Gandhi‘s political philosophy (1989), zůstává bohatství Gándhího myšlenkového odkazu nedoceněné. Zdá se, že Gándhí se svou radikální kritikou moderního ekonomického systému a s celostním pohledem na člověka a jeho svět výrazně předběhl svou dobu. Sám se považoval především za „hledače pravdy“ — poutníka na duchovní cestě. Jeho myšlení je nicméně zajímavé i pro ty, kdo hledají konstruktivní alternativy neoliberálně ekonomického pohledu na svět.

Ekonomie středního proudu vnímá svět jako množinu směňujících jednotek — dodavatelů a spotřebitelů, firem a domácností. Tyto jednotky se vznášejí v prostoru, odděleny od své minulosti, svého prostředí i od sebe navzájem, a snaží se maximalizovat svůj užitek a svůj zisk. Příroda zde buď chybí, nebo vystupuje v roli zdroje či výrobního faktoru. Tyto myšlenkové vzorce prosakují do našeho kulturního, politického i rodinného života a zbarvují náš pohled na přírodu, na naše komunity i na sebe sama.

Svadéší: podpora lokálního

Gándhí naproti tomu vycházel z hinduistického pohledu na svět. Základním principem vesmíru zde není systém vzájemně výhodných smluv, ale vzájemně poskytovaných darů. Pro život člověka je určující, že se rodí do určitého místního společenství. To mu nabídne síť podpůrných vztahů a institucí, zvyků a hodnot, které mu umožní přežívat a vzkvétat. Lidský svět je propojen se svým přírodním zázemím, které vytvářelo specifika komunity a které jí poskytuje podporu. Komunita a příroda, do níž je vsazena, společně tvoří základ lidské existence. Obě dohromady jsou zahrnuty do pojmu déš. Déše mohou koexistovat a prolínat se v různých měřítkách (déšem je i Indie). Pojem svadéš pak znamená můj déš, moje komunita — lidská i přírodní. A svadéší je způsob, kterým se člověk vztahuje ke svému déši. Vzhledem k tomu, že člověk zůstává hlubokým dlužníkem svého déš, měl by podle Gándhího postoj svádéší zahrnovat úctu a lásku k déši, a to nejen k jeho tradicím a přírodním hodnotám, ale i lidem, kteří v něm žijí. V každodenní ekonomické praxi postoj svadéší znamená například nákup místního zboží, který umožňuje tamním lidem ekonomickou existenci.

Masová výroba — masová nezaměstnanost?

V Gándhího pohledu se tak člověk stává nikoliv spotřebitelem přírodních zdrojů, jehož legitimním životním cílem je maximalizovat svůj zisk a užitek, ale dlužníkem ostatních bytostí, které se obětovaly a obětují, aby on mohl žít. Jeho legitimním životním cílem je dluh splácet prací pro svadéš. Zatímco každá lidská bytost má právo na přístup k prostředkům, které by jí zajistily důstojnou existenci, přemírou spotřeby může ohrozit ostatní členy svadéše, a tím i vlastní štěstí a duchovní rozvoj, neboť je s těmi, které ničí, spjata tisíci neviditelnými nitkami. Podle Gándhího „pravá civilizace nespočívá ve stálém násobení potřeb, ale naopak v jejich úmyslném a dobrovolném omezování“. Podstata Gándhího kritiky industriálního ekonomického modelu, jak jej zčásti vyjádřil i v knize Hind svarádž — Indická samospráva (1909, česky 2003), tedy spočívá v obavě, že ekonomický systém závislý na stále větší výrobě a spotřebě ohrožuje duchovní vývoj člověka, protože jej nutí k orientaci na materiální statky a k příliš silnému tlaku na svadéš — na živé bytosti, které jej obklopují. To zpětně ubližuje jemu samému. Gándhí citlivě vnímal stinnou stránku industrializace: nárůst a centralizaci nejen produkce, ale i ekonomické moci, vinou čehož se rozvírají nůžky mezi chudými a bohatými a venkovské regiony se stávají marginálními. Obával se, že „masová výroba povede k masové nezaměstnanosti“. Třebaže nic nevěděl o ropném zlomu či globálním oteplování, nevěřil, že třetí svět dosáhne materiální úrovně zemí, jako je Británie. Známý je jeho výrok o tom, že Británie využívá polovinu zeměkoule, aby uspokojila své potřeby — kolik zeměkoulí by tedy potřebovala Indie?

Ne vlastník, ale správce

Podobně jako Polanyi a jiní ekonomičtí disidenti byl Gándhí skeptický nejen ke kapitalismu, ale i ke komunismu sovětského typu: stát v jeho pojetí má svou roli jako obhájce veřejného zájmu, přílišná závislost na státu však lidské duši neprospívá. Řešení viděl v politické i ekonomické decentralizaci místních komunit. Svarádž či samospráva v jeho pojetí začíná u jednotlivce, který dokáže dobrovolně omezovat své potřeby a bránit svou důstojnost pomocí satjagráhy. Pokračuje na úrovní místní komunity, která by měla mít maximální autonomii, možnost pěstovat vlastní potraviny a produkovat výrobky z místních surovin pro místní potřebu. Tato decentralizovaná produkce bude méně „efektivní“ z hlediska celkového objemu produkce a finančního zisku, zato více „efektivní“ z hlediska zachování osídlení venkova a zaměstnanosti, která je důležitým prostředkem duchovního vývoje člověka. Lokální produkci by měli podporovat uvědomělí spotřebitelé (postoj svadéší) i stát. Ačkoliv se indická vláda k myšlence místního svarádže hlásí obrázkem kolovratu na své vlajce, v praxi dnes kopíruje západní industriální model.

Přesto má Gándhího ekonomický odkaz své pokračovatele. V Indii je to například aktivistka a myslitelka Vandana Shiva, hájící zájmy indických rolníků proti nadnárodním korporacím. Z Gándhího myšlenek zčásti vychází i známá knížka Malé je milé zakladatele ekologické ekonomie E. F. Schumachera (Small is beautiful, 1973, česky 2000). Gándhího koncept správcovství (trusteeship), podle nějž bychom půdu, peníze a další kapitály neměli vnímat jako své privátní vlastnictví, ale jako bohatství, které nám bylo svěřeno do užívání pro dobro svadéše, přímo inspiroval hnutí za komunitní pozemkové spolky (community land trusts) v USA a v Británii. Má blízko i k ideálům družstevního hnutí a hnutí za sociální ekonomiku. A konečně Gándhího kritiku světového ekonomického systému i jeho vize ekonomicky decentralizovaných komunit stále zřetelněji zrcadlí ideje rodícího se anti-globalizačního hnutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.