MAIgalomanie

9. srpna 1998 /
foto: Petr Vozák
Nejnovější číslo časopisu The Ecologist si všímá posledního vývoje v urychlujícím se procesu globalizace ekonomiky. Pozornost pochopitelně věnuje především osudům Multilaterální smlouvy o investicích (MAI), která má celý proces, jenž ohrožuje suverenitu celých států a smysl demokracie, dodatečně právně posvětit.

Tajná jednání o investicích probíhají již několik let, podnět k nim dala konference zemí OECD v květnu 1995. Mocným impulsem, jenž stál v pozadí, bylo završení Uruguajského kola jednání GATT v roce 1994, jež vyůstilo v ustavení Organizace pro světový obchod (WTO). Mamutí nadnárodní korporace ucítily, že se na globální úrovni pohybují v mocenském vakuu. Právě smlouva o investicích jim má umožnit toto vakuum beze zbytku zaplnit pouze svými obchodními zájmy.

Hrdiny probíhajícího procesu globalizace je zhruba 500 obřích firem, z nichž 477 má své sídlo v některé z průmyslově vyspělých zemí. Tyto firmy uzavírají vzájemná spojenectví a sdružují se do vlivných skupin. Tak vznikla například Mezinárodní obchodní komora (ICC) či Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT). Právě tyto lobbystické skupiny se účastní vyjednávání o Multilaterální smlouvě o investicích.

Od roku 1995 provedly vlády v různých zemích světa ve svých zákonech přibližně šest set právních úprav týkajících se právě investic. Z nich plných 95 % směřovalo k větší liberalizaci mezinárodního obchodu. Dohoda MAI by chtěla tento proces dále urychlit. Ekonomický ale i politický smysl tohoto směřování je jednoznačný. Vyjádřeno slovy sira Leona Brittana, komisaře Evropského společenství: „Investice jsou žádoucí a žádaná věc. Vlády se jich nicméně dosud obávají, protože volné přímé investice omezují schopnost státní správy kontrolovat a utvářet ekonomický osud země. To je však jen malá cena, kterou je třeba zaplatit za to, aby ti, kdo rozhodují v oblasti soukromého podnikání, mohli vytvářet celosvětově ekonomický prospěch. Je tragédií, že některé vlády se dosud zdráhají tuto cenu zaplatit.”

V prvých letech probíhala jednání o multilaterální smlouvě v téměř naprosté tajnosti. Teprve počátkem roku 1997 se občanské iniciativy a od nich i širší veřejnost dostávají postupně k informacím o tom, co se vlastně mezi vládami a nadnárodními obchodními společnostmi tak intenzivně projednává. Je příznačné, že řada poslanců v parlamentech mnoha zemí se o obsahu jednání MAI dozvídá teprve od občanských iniciativ, k nimž informace o jednáních pronikly. Informace o jednání rozšiřují od počátku roku 1997 nejprve kanadské a americké skupiny. Již v říjnu roku 1997 se pak uskutečnila na toto téma první porada občanských iniciativ z více než sedmdesáti zemí. Mezinárodní týden akcí proti MAI proběhl v polovině února 1998, těsně před jednáním zemí OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) o investicích. Hlavním požadavkem protestních akcí je zahrnout do čistě ekonomických ujednání o obchodování a investicích též sociální a ekologické požadavky, jež byly až dosud jednajícími stranami prakticky zcela ignorovány. Jedná se o zcela zásadní spor, neboť právě programové ignorování širších ekologických a sociálních souvislostí velkého byznysu tvoří jádro veškeré filozofie MAI.

Letos v březnu se k jednáním o investicích vyslovil konečně i Evropský parlament. Ve své rezoluci na adresu vlád a koncernů kriticky konstatoval, že „dosavadní jednání byla vedena v téměř naprosté tajnosti a dokonce i parlamenty z něj byly vyloučeny”. Dále se v rezoluci uvádí, že MAI „vyjadřuje nerovnováhu mezi právy a povinnostmi investorů, zaručuje jim práva a ochranu, zatímco státy jsou zatíženy břemenem povinností, což může nechat jejich obyvatelstvo zcela bez ochrany“. Evropský parlament požaduje, aby celá smlouva byla podrobena veřejně přístupné analýze, která by prozkoumala její dopady na existující legislativu Evropské unie. V závěru vyzývají parlamenty a vlády zemí OECD k tomu, aby smlouvu MAI v její dosavadní podobě neratifikovaly.

Díky osvětě a tlaku občanských iniciativ a jejich partnerů jsou dnes již dostatečně známy body připravované smlouvy, které vzbuzují vážné obavy. MAI nutí členské země, aby se bezpodmínečně otevřely každému zájemci o investování. To je zde přitom chápáno velmi široce, takže by mělo zahrnovat právě tak právo těžby v dané zemi jako právo na patentování jejího rostlinného a živočišného genetického bohatství. Cizím zájemcům má být otevřen přístup k lesům, k půdě, ale také sektor zdravotnictví, vzdělávání, komunikace, kultury, bankovnictví, tedy v podstatě všechny oblasti, zatím s výjimkou policie a armády.

Cizí investoři mají mít ke svému podnikání zaručeny přinejmenším takové podmínky jako investoři domácí. Zákony, které by je mohly znevýhodňovat, včetně zákonů sociálních a ekologických, mají být eliminovány. Pokud by smlouva vstoupila v platnost, nemohly by například vlády již vyžadovat, aby zahraniční firma zaměstnávala alespoň určitý podíl místních lidí, aby respektovala stanovené limity těžby nerostných surovin, či aby reinvestovala alespoň část svého zisku do rozvoje místní ekonomiky apod. Vlády by se nemohly nijak bránit přílivu jakéhokoliv množství krátkodobého spekulativního kapitálu. Nadnárodní.firmy by měly naopak možnost pohnat určitou zemi před obchodní soud pokaždé, pokud by usoudily, že jakékofiv její opatřeni poškozuje jejich obchodní zájmy. Taková vládní opatření (tedy například prakticky jakýkoliv zákon z oblasti ochrany přírody či ochrany zdraví obyvatel) by podle dosavadního znění smlouvy mohly cizí firmy považovat za ekvivalent svého vyvlastnění. Měly by nárok žádat před obchodním soudem jeho zrušení, a navíc patřičné finanční odškodnění za ztráty, které by si vyčíslily. O oprávněnosti firemních nároků by rozhodovala skupina obchodních expertů pracující za zavřenými dveřmi, bez jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti.

Smlouva o investicích by v případě svého přijetí odporovala též význaným, již uzavřeným, mezinárodním úmluvám o ochraně životního prostředí, jako je například konvence o ochraně klimatu, úmluva o nakládání s nebezpečnými odpady či smlouva o ochraně biologické diverzity. Všechny tyto smlouvy mohly být zpochybněny v okamžiku, kdy investor usoudí, že některé z jejich ustanovení brání volnému toku zboží a peněz. Jedním slovem: jakékoliv dosavadní mezinárodní, národní či jen lokální zájmy by musely ustoupit zájmům velkých nadnárodních investorů.

Smlouva by odstranila poslední překážky na cestě k nadvládě nadnárodních monopolů. Velký kus této cesty se ostatně již podařilo urazit. Zatímco v polovině 60. let kontrolovaly velké nadnárodní firmy pouze 17 % světového hrubého domácího produktu, v roce 1984 to bylo již 24 % a v roce 1995 téměř 33 %. Přitom za polovinou všech velkých přímých investic do národních ekonomik stojí pouhé jedno procento nejmocnějších nadnárodních firem. Přijetí smlouvy MAI by tuto dynamiku dále výrazně urychlilo. Během dvaceti let, tedy po dobu platnosti smlouvy, by se mohly svéprávné demokratické státy proměnit v země kompletně závislé na cizích investicích a cizích investorech, tedy na vedení byrokraticky organizovaných nadnárodních firem. Pod neoliberálním heslem deregulace by se tak odehrál přechod k úplně nové formě regulace, jejíž parametry by byly již určovány veskrze zájmy investorů, a to i bez ohledu na vůli demokraticky volených orgánů národních států.

Postup občanských iniciativ, v boji proti tomuto nebezpečí je jednoduchý a bývá někdy nazýván „strategie Drákuly“. Jde o to seznámit co nejširší veřejnost se zněním připravované dohody sepsané způsobem, jenž nesnese denní světlo.

Podle The Ecologist 3/1998.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.