Mainstream vs. alternativa

30. srpna 2005 /
foto: techcitynews.com

Mainstreamem bývá chápána ta část kulturní (či politické) produkce, která je už jaksi usazená, všeobecně známá a navázaná na byznys či establishment. Evokuje například statičnost, stravitelnost, přijatelnost a kvalitativní prostřednost. Alternativa oproti tomu voní inovací, jinakostí a autentičností. Každopádně ovšem „stojí proti sobě“ — a tak se zdá být nutné mezi nimi „v praxi“ rozlišit. Jenže, jak už to tak bývá, při bližším pohledu se zřetelná hranice vypaří. Jak se to vlastně se vztahem mainstreamu a alternativy má, když těmto dvěma termínům nahlédneme pod spodničky? Odpověď na tuto otázku se pokouší najít Jakub Macek, publicista a doktorand Katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.

Ne, cílem tohoto textu není spoutat téma hlavního proudu a alternativy do jasných definičních hranic. Volím — z mého pohledu — zajímavější cestu. Nastiňuji tři takříkajíc „základní možné“ způsoby chápání tohoto terminologického tandemu, čímž vše jen komplikuji a znejasňuji. Cílem je pochopitelně ukázat, že to s mainstreamem a alternativou není a nemůže být jednoduché a že zmíněná „obecná srozumitelnost“ stojí na tekutých píscích bohatých, ale svým způsobem nerozhodnutelných diskuzí.

Ony tři přístupy k mainstreamu a alternativě nazvu — pro přehlednost — jako exkluzivní (kterému by se snad dalo též říkat konfliktuální), inkluzivní (jemuž by mohla slušet i nálepka participativní) a vztahový. Každý má své argumentační pozadí, každý akcentuje poněkud jiná témata, každý má jisté slabiny — ale všechny hledí, ze svých pozic, pojmenovat a rozkrýt vztah mezi kulturním silnoproudem a slaboproudem. A všechny současně přiznávají jistý vztah k politice, k tematice moci a elit.

Marx, Adorno — a vyloučená masa

Za vším hledej Marxe a Freuda, praví stará dobrá teoretická poučka. V případě mainstreamu a alternativy se přinejmenším z půlky neplete. Z (neo)marxistické tradice, obohacené díky autorům Frankfurtské školy o modernistické pojetí umění a umělce a o osvícenské ideály (a v neposlední řadě vlastně i o freudovský psychologismus), se ostatně nenápadně odvíjí i načrtnuté obecné chápání hlavního proudu jako relativně negativního fenoménu a alternativy jako jeho zdravé protiváhy. Nehodlám sice Theodoru Adornovi a jeho souputníkům a žákům vkládat samotný termín „mainstream“ pod pero, ale hlavnímu kulturnímu proudu a především jeho kritice se nakonec věnují vcelku důkladně. Byli to totiž právě frankfurtští intelektuálové, kteří v návaznosti na Marxe asi nejvlivněji a nejpůsobivěji rozvedli vyprávění o mase, ovládané a umlčované prostřednictvím industrializované kulturní produkce. Byli to pánové Adorno a Horkheimer, upřímně zděšení silou totalitární propagandy, zapečené v bublanině mediované zábavy, kteří přišli po druhé světové válce s konceptem kulturního průmyslu, který byl podle nich nejmocnějším manipulativním nástrojem v rukou elit.

Industriálně produkovaná kultura, prostupující svět nižších společenských tříd, tedy „frankfurtský“ mainstream, je podle kritických intelektuálů zdrojem nebezpečného otupení svých konzumentů — jejím úkolem není podněcovat kritickou reflexi světa ani povznést nad zmrtvenou každodennost. Masová kultura nesytí ducha, nekráčí cestou osvícenského posílení subjektu, ale plytce baví, vytěsňuje realitu a vtahuje do imaginárního světa.

Alternativou je z tohoto pohledu autentické umění, vysoká kultura. Kultura transcendující a nepodřízená logice trhu, kultura nesledující jiný zájem než vlastní umělecký, kultura otevírající cestu společenské sublimaci.

V základu tohoto přístupu stojí pochopitelně téma moci — elity, vládnoucí kontrolou nad kulturními zdroji, udržují prostřednictvím dominantní kulturní produkce status quo. Mainstream, zasycující potenciální kritické hlasy a způsobující vyloučení celých společenských tříd z podílu na moci, má proto z neomarxistického úhlu pohledu jednoznačně záporný charakter.

Námitky vůči tomuto pohledu se nabízejí přinejmenším dvě. První z nich se týká charakteru „skutečného umění“, tedy alternativy — ta má ve frankfurtském podání zjevně elitistický a normativní charakter, přičemž do role arbitra „uměleckosti“, tedy do pozice svého druhu alternativní elity, je implicitně postaven sám kritický (a pohříchu nostalgický) intelektuál, mannheimovsky vynesený mimo kvas každodennosti, do pozice „objektivního pozorovatele“. To poněkud… smrdí, ano.

Druhá námitka míří k pojetí masy a její homogennosti: je možné se na publikum dívat jako na jednolitou masu? S oběma výhradami se teoretici — tváří v tvář dramatické proměně sociálně-kulturního jeviště i sociální vědy — vyrovnávali od 60. let 20. století natolik důkladně, že pojetí vysoké kultury jako autentické alternativy, masy jako příjemce hlavního proudu a posléze i ideologicky zatíženého hlavního proudu samotného důsledně zrelativizovali. Počínaje modelem kódování a dekódování Stuarta Halla (který tvrdí, že příjemce může sdělení číst kriticky a opozičně, aniž by byl Theodorem Adornem) přes optimistický koncept populární kultury Johna Fiskeho (podle nějž žijeme ve světě zabydleném velmi autonomními konzumenty, kteří si s mainstreamovou kulturní produkcí nakládají do maximální míry po svém) až po teorie rozptýleného publika jsme svědky rozsáhlé de(kon)strukce původního přístupu: do role rozhodčího autenticity kulturního objektu je postaven samotný jeho příjemce, který byl postupně „obdařen“ značnými pravomocemi. Masa je rozdrobena a zlý a ošklivý mainstream se stává „pouhým“ zdrojem kulturních textů. A alternativa? Ta začíná být synonymem pro osobní čtenářskou (tedy diváckou, posluchačskou…) taktiku — alternativní již není text (kulturní produkt); alternativní může být pouze jeho přijímání.

Tmelící mainstream a cizorodá alternativa

Dá-li se říci, že výše popsaný kriticky orientovaný exkluzivní model mainstreamu a alternativy svým způsobem selhal (protože byl postupně zbaven své normativity, svého vnitřního pnutí mezi opravdovostí a neopravdovostí, mocí a bezmocí), model druhý, inkluzivní, prokázal životaschopnost o poznání větší. A to do té míry, že se například v evropských zemích stal součástí východisek kulturní a mediální politiky.

Hlavní kulturní proud je z pohledu „inkluzivistů“ nahlížen jako funkční nástroj, spojující jinak čím dál tím více individualizovanou poválečnou (národní) společnost, rozbitou do nukleárních rodin, zmobilňujících — slovy Raymonda Williamse — svá soukromí, vytrhujících se z jednotlivých lokálních společenských kontextů a pohybujících se po geografických i sociálních souřadnicích všemi směry. Aby taková společnost vůbec fungovala, musí zjevně existovat dostatečně silně sdílená kulturní pouta, a ta hlavní kulturní a informační proud zajišťuje.

Je-li exkluzivní pojetí mainstreamu spojeno především s diskuzí o ideologii a o dominanci jedné skupiny nad druhou, je inkluzivní pojetí bližší diskuzi o veřejné sféře a veřejné debatě a současně o národní kultuře. K politickým tématům tedy opět nemá nijak daleko. Ukazují to nejen nestoři mediální teorie Elihu Katz a James Curran, kteří v souvislosti s britským a izraelským vysíláním veřejné služby hovoří o úloze televizního hlavního proudu jako prostoru „setkávání národa“ nad „veřejně prospěšnými tématy“, ale také kupříkladu američtí ostří hoši Robert McChesney a C. A. Baker, upozorňující na skutečnost, že tříštění mediálních trhů vede spolu s oslabením „sdíleného“ k ohrožení „celonárodního“ ve smyslu veřejně diskutovaného.

Také u tohoto modelu mainstreamu není těžké nalézt slabiny. Ve své „inkluzivnosti“ je totiž ohrožen menší citlivostí vůči tématu moci a dominance (a to kulturní a sociální spíše než politické — v krajnosti může svádět k představě dominantní národní kultury, nadřazené kulturní jinakosti). Zároveň také předpokládá, že normou je „participovat“, což se může jevit jako jistá forma krátkozrakosti.

Alternativa, stojící v opozici vůči takto chápanému mainstreamu, má, jak je zřejmé, povahu společenského a kulturního vyloučení — být alternativní v tomto významu neznamená vzdorovat falešnému vědomí či umělecké neautenticitě, ale vzepřít se kulturní, náboženské či společenské asimilaci, účasti na majoritním světě sdílených hodnot. Je-li v případě exkluzivního pojetí mainstreamu výrazem bezmoci či politického vyloučení určité skupiny sám mainstream (neboť ten, kdo je pod jeho kulturním vlivem, ztrácí schopnost dosáhnout na moc), zde je tomu přesně naopak — politicky participovat přestává ten, kdo se alternativně staví vůči hlavnímu proudu (a zde není jiné alternativy než odmítnutí). Tedy ten, kdo se vzdává možnosti „aktivní účasti“.

Mainstream jako forma nadvlády

Třetí nabízející se přístup k mainstreamu a alternativě a jejich vztahu, přístup vztahový, stojí v určitých ohledech mezi oběma předchozími pojetími. Na rozdíl od nich nahlíží na hlavní proud především jako na — abych použil Bourdieuovy a Gramsciho terminologie — vztahové pole, na němž se průběžně mění konstelace sil mezi držiteli moci — hegemony — a kontrahegemony. Zajímavé je zde nejen to, kdo se podílí na produkci mainstreamu, ale i kteří alternativní aktéři se do něj protlačují, kteří naopak na „hegemonní ambice“ rezignují a míří „mimo systém“, a nakonec i kteří aktéři jej oslabeni či zapomenuti opouštějí. Být „mainstreamový“ či „alternativní“ zde není žádnou substanciální vlastností, jako je tomu například v případě adornovské masové kultury (která má zkrátka jisté odpudivé vlastnosti, se kterými žádná síla nehne), ale spíše vyjádřením aktuálního postavení na „trhu moci“.

Alespoň zde se odrazím směrem k patřičně konkrétním příkladům. Ve filmové branži bude z tohoto pohledu například zajímavé ptát se, jak a proč se v 70. letech 20. století Hollywood poddal vlivu mladé silné režisérské generace, která (producentům natruc) změnila na celou jednu dekádu tvář mainstreamového amerického filmu. Nebo jak fungují „přestupy“ mezi oblastí takzvaného nezávislého filmu a studiových projektů a jaký na sebe mají tyto oblasti vliv. Interesantní bude též otázka, jakým způsobem se japonští tvůrci hororů a čínští akční poetové prosazují do „standardního“, a tedy ekonomicky vytěžitelného filmového diskurzu.

Svou procesuální logikou má tento přístup nejblíže k politické ekonomii. Dynamičnost kategorií, s nimiž pracuje, mu ovšem ubírá na jasné přehlednosti — a navíc postrádá onen politicky tak přitažlivý náboj, který je vlastní ostatním dvěma přístupům. (Neobsahuje ani vyprávění o emancipaci slabých a manipulovaných, ani vyprávění o stmelování a zintenzivňování společenského bytí.) Pročež je patrně hůř obhajitelný či dokonce využitelný kdekoli mimo oblast „teoretického plkání“ a jen nelehko se mu opouští oblast akademických diskuzí.

Poslání

Asi není třeba (znovu) zdůrazňovat, že rozhodnutí, který z přístupů je nejadekvátnější, se vyhnu — za důležitější považuji pochopení, že mainstream i alternativa mohou být stejně tak „zlým fenoménem“, „dobrou vílou“ i „konstatováním stavu“. Záleží na teoretických axiomech, s nimiž se do diskuze o sporu mainstreamu s alternativou pustíme. Osobní sympatie snad vyjádřím poslednímu, vztahovému pojetí (které považuji za nejrealističtější a nejkomplexnější). Právě proto ovšem zůstanu u pouhého načrtnutí pole diskuze a charakteristiky aktérů. Účast na boji o mainstreamové pojetí mainstreamu si s ohledem na nedostatek jistoty ohledně rozložení sil odpustím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.