Mají zvířata práva?

Milý Andrew Tylere,

Řada lidí dnes přijímá názor, že lidský rod nemá oprávnění k nadvládě nad všemi ostatními druhy, kterou dosud uplatňoval. Vyjadřují to tvrzením, že zvířata mají, stejně jako my, svá práva. Spousta věcí, které se zvířaty děláme, je proto podle nich morálně neobhájitelná. Mohu souhlasit se závěrem, ale nikoli s premisou, ze které je vyvozen. Pokus připsat zvířatům práva považuji za radikální vybočení ze standardního rámce morální debaty. Pokud bychom jej vzali vážně, podkopal by naši schopnost činit důležitá rozhodnutí, bez kterých se neobejdeme, chceme-li zajistit jak zvířatům vůbec, tak divokým zvířatům zvláště udržitelnou budoucnost.

Polemika to není triviální. Obhájci práv zvířat se v současné době snaží přivést k bankrotu firmu (Huntingdon Life Sciences), která používá zvířata k lékařskému výzkumu. V Británii se jim podařilo zakázat provoz kožešinových farem a doufají v podobný úspěch v případě honů s loveckými psy. Dosáhnou-li svého cíle, mají v plánu prosadit zákaz střelby a rybaření na udici. A není třeba pochybovat o tom, že jsou mezi nimi i takoví, kteří by rádi uvalili přísný bezzásahový režim na celou zvířecí říši, ať už si to my ostatní přejeme nebo ne.

Tato nekompromisnost je nevyhnutelným důsledkem víry v práva. Jestliže věřím, že někomu upíráte jeho práva – na život, tělo, majetek či svobodu –, mám zcela jistě plné zmocnění zasáhnout ve prospěch oběti. Práv se lze vzdát – může tak ale učinit pouze osoba, která je vlastní, a pouze tehdy, jedná-li zcela dobrovolně. Účelem pojmu práva je ustavit kolem každého jedince sféru, v níž je pouze on sám svrchovaným pánem. Vaše právo je proto mou povinností, a jestliže na ně neberu ohled, dělám nejenom něco špatného vám, ale také něco, co je špatné.

Proč bychom měli mít takový pojem? Určitě proto, že si přejeme žít ve stavu vzájemné svobody a respektu. Pojem práva má svůj původ v právním způsobu uvažování a slouží jako ochranný štít individua před útlakem. Všechna kalkulace se zastavuje na prahu, za nímž jste suverénním pánem. A pojem práva zavádíme proto, abychom tento práh vyznačili. Někteří filozofové jsou přesvědčeni o tom, že existují jednak práva pozitivní – stanovená právním zákoníkem –, jednak práva přirozená
– která se odvozují od naší schopnosti jednat jako rozumné bytosti. A je to právě myšlenka přirozených práv, čeho se ve své argumentaci dovolávají zastánci práv zvířat. K přirozeným právům patří práva na život, tělo a svobodu, jejichž porušení se rovná vyhlášení války.

Předpokládejme, že zvířata práva mají. Co následuje? To nejmenší, co z takového předpokladu plyne, je přesvědčení, že zvířata zabíjet, jíst, chovat jako domácí mazlíčky či nutit trpět jinak než k jejich vlastnímu prospěchu je špatné – v témž smyslu, v jakém je takové počínání špatné v případě lidských bytostí. Aktivisté říkají, že přesně takové je jejich přesvědčení. Věří tomu ale skutečně? Jsou připraveni prohlásit můj pokus vypudit ze stodoly krysy za masovou vraždu? Označit lidi chovající kočky za spoluviníky několikanásobného zabití? Tvrdit, že se chovem koně ve stáji dopouštím neoprávněného zajetí? A kopu-li na zahradě, jde o nedbalostní zabití nevinných červů, brouků a krtků? Které činnosti s účastí zvířat by byly povoleny a z jakých důvodů?

Řeč o právech má ale jeden mnohem závažnější důsledek v oblasti ekologie. Dovolávat se práv znamená vyhradit bezvýhradný respekt individuu a dát mu přednost před kolektivní kalkulací, kdykoli jsou v sázce jeho životní zájmy. Lidé nemocní, znetvoření či s genetickým poškozením mají přesně tatáž práva jako zdraví a silní.  Jestliže zvířata mají práva, nemáte o nic větší právo zabít nemocné, zraněné nebo geneticky poškozené zvířecí jedince než jejich zdravé společníky. Všechny pokusy kontrolovat populace divoké zvěře podporou zdravých linií a odstraněním přenašečů chorob by byly z morálních důvodů vyloučeny. Morálně nepřípustné by rovněž bylo zasahovat do přírody s cílem obnovit ekologickou rovnováhu – řekněme probírkou přemnožené populace predátorů, kontrolou parazitů a škůdců nebo zajetím zvířat a přesunem do oblastí příznivějších jejich rozmnožování.

Samozřejmě, kdybychom žili v panenských lesích jako lovci a sběrači (i to by ovšem bylo pro aktivistu za práva zvířat morálně nepřípustné), mohli bychom rozumně předpokládat, že se ekologická rovnováha nastolí sama a překryje naše stopy. My ale žijeme jinak. Životní prostředí je dnes naše věc, jeho správa a obnova přísluší lidské vynalézavosti, samo od sebe, bez naší pomoci se již obnovit nedokáže. Abychom mohli věřit v práva zvířat, museli bychom se tohoto úkolu vzdát a nechat zvířecí populace, ať  hledají jak umí svou niku ve spleti lidských staveb. Možná by se to líbilo krysám a vranám; ne již tak opicím, rybám či zpěvným ptákům.

Roger Scruton

Milý Rogere Scrutone,

Z Vašich slov cítím jisté zděšení nad úspěšným tažením obhájců zvířat. Stěžujete si, že vážně míněný pojem zvířecích práv představuje radikální vybočení „ze standardního rámce morální debaty“, jako by ony často sterilní, staletí staré „standardy“ odpovídaly potřebám současnosti… či koneckonců jakékoli dřívější doby. Váš pojem absolutní suverenity lidského individua je jak bajka z obrázkové knížky, nápad, který má asi tolik reality jako cukrová vata. Více na tohle téma později.

Jste poplašen úspěchy kampaně proti Huntingdon Life Sciences (morálně, vědecky a téměř i finančně zbankrotované společnosti); polekal Vás i zákaz kožešinových farem a další plány aktivistů v oblasti myslivosti.1 Tyto úspěchy se nedostavily proto, že aktivisté otrávili pitnou vodu britského národa narkotikem zvířecích práv. Stojí za nimi racionální námitky vůči nesmyslnému týrání zvířat a chatrným ospravedlněním, která nám nabízejí organizátoři tohoto týrání. Úspěchy přišly, navzdory domácím médiím, která v převážné většině s ohnivým zápalem propagují status quo a účinný disent označují  za šílený a nebezpečný.

V takové atmosféře bojovníci za práva zvířat sotva mohou cokoli vnutit většině společnosti. Nedávné průzkumy veřejného mínění přesto ukazují, že většina lidí nesouhlasí s myslivostí, vegetariánství získává na stále větší popularitě a dokonce i názory na pokusy na zvířatech jsou v naprosté rovnováze, navzdory neutuchající propagaci vivisekce ze strany mocného vědeckého establishmentu, podporovaného britskou vládou.

Tyto průzkumy ukazují na počínající spíše než pevně zakořeněnou podporu pro kontroverzní ideu zvířecích práv. Cílem lidí, jako jsem já, je povzbudit ostatní, aby o věci dále přemýšleli a odpovídajícím způsobem se i chovali. Chceme například, aby se lidé vyhýbali nákupu ochuzených produktů z intenzivního chovu a nahlas vyjádřili svůj nesouhlas s vivisekcí – praktikou, která je vědeckým nesmyslem stejně jako zneužitím moci, vezmeme-li v úvahu, že údaje získané výzkumem zvířat nemohou být spolehlivě aplikovány na lidské bytosti.

Jak jsem připomněl v úvodu, dovoláváte se absolutní suverenity lidského individua. Píšete, že této suverenity se může vzdát pouze její vlastník, a to dobrovolně, a že nás (jako individua) váže kolektivní závazek hájit navzájem svá práva. V jaké době a na jakém místě se lidé chovali podle tohoto pojmu, hodícího se nanejvýš mezi stěny univerzitních poslucháren? Západní ozbrojené síly nedávno bombardovaly Bagdád a zabily množství nevinných lidí jenom proto, že Saddámův režim neumožnil inspekce svých zbrojních zařízení. Veřejně jsem proti tomu protestoval. Co vy? V Riu střílejí za účasti vlády děti na ulicích, protože překážejí turistickému ruchu. Nadnárodní farmaceutická společnost zorganizovala v Egyptě pokus, při němž na poli stály děti a seshora na ně nechali padat zkušební vzorek pesticidu, aby společnost mohla získat data o jeho toxicitě.

Nejde o excesy, které se již nikdy nebudou opakovat. Takhle funguje dnešní svět. Status quo je zkažený. Mocní utiskují slabé. Chamtivost je odměňována. Jemnocit a slušnost stále existují, ale nejsou dostatečně živeny a oslavovány těmi, kteří z výšin rozkazují.

Ano, pojem práv pro lidské bytosti opravdu existuje díky staletí trvajícímu zápasu utlačovaných skupin. Ale zatímco tato práva s posvátnou úctou střeží ve svých hlavách někteří filozofové a důstojné všenárodní deklarace, skutečnou existenci získávají pouze tehdy a do té míry, do jaké je dovedou podrobené skupiny hájit.

Ačkoli si je zasluhují, ne-lidská zvířata mají strašně málo práv, dokonce i v teorii. V právní vědě jsou jen majetkem. Existují jistá pravidla, upravující způsob, jakým můžeme zvířata vykořisťovat, zabíjet a konzumovat. Všechna ochrana zvířat jde ale stranou ve chvíli, kdy je ohroženo pohodlí, zisk nebo požitek lidí coby vykořisťujícího druhu.

Moderní hnutí za práva zvířat se snaží reagovat na tuto situaci a ukázat, že právě tak, jako vzkvétal obchodní, kulturní a intelektuální život Británie v době, kdy jsme se vzdali obchodu s Afričany, čeká nás pozitivní budoucnost i bez vykořisťování zvířat.

Musíte si uvědomit, že naše hnutí má praktický ráz. Nemáme na očích klapky. V první řadě se snažíme ukázat to, co se často popírá: každoročně se jen v Británii stávají stovky milionů zvířat nespravedlivými oběťmi lidského obchodu a kultury – a dochází k tomu proto, že zvířata mají postavení pouhých věcí. Propagujeme životní styly, které se vyhýbají masu, výměškům a kůži zvířat. Zavrhujeme obchod s „domácími mazlíčky“ (místo toho dejte domov zvířatům z útulků!) a bojujeme proti kratochvilným aktivitám, které spočívají v trýznění a/nebo ponižování jiných druhů. Jelikož v tomto nedokonalém světě není možné vést neposkvrněný život, naší první zásadou by mělo být: ubližuj tak málo, jak jen můžeš.

Rád bych se ještě vyjádřil k nesmyslu skrytému ve Vašich slovech o „lidské vynalézavosti“, které je potřeba k zajištění udržitelné budoucnosti.

Tato na první pohled nevinná myšlenka neznamená nic jiného než ochotu obětovat řadu „nepřátelských“ a komerčně nevýhodných druhů (od šedých veverek až po jezevce) našim vlastním bezohledným výstřelkům. Jak ukazuje dosavadní zkušenost, pokusy proklestit si cestu k ekologické harmonii jedem nebo střelbou končívají krachem.

Zkušenost také ukazuje, že jediná rozumná cesta, kterou se můžeme vydat, vede přes ovládnutí našich vlastních destruktivních choutek a postoupení dnes lidských území ne-lidským zvířatům – a to i těm, z nichž nejsme schopni vyzískat žádný zjevný nebo bezprostřední prospěch.

Andrew Tyler

Milý Andrew,

Pojem práva, snažil jsem se vysvětlit ve svém dopise, je výrazem suverenity, kterou si lidské bytosti nárokují nad svými vlastními životy, a jeho aplikace na stvoření, která nerozumějí morálním ideám a nemají představu o svých povinnostech, zůstává problematická. Zavrhujete to vše jako akademický pojem, hodící se nanejvýš „mezi stěny univerzitních poslucháren“, sám ovšem nenabízíte žádnou alternativní definici. Jediný záblesk intelektuálního poučení, který se mi ve Vaší odpovědi podařilo zahlédnout, říká, že zvířata mají práva, jelikož to tvrdíte. Nedozvídám se ale od Vás jaká práva, jaká zvířata a co nám to dovoluje nebo zakazuje dělat. Zeptám se znovu: znamená zabít krysu vraždu? Pokud ne, proč?

Zdá se, že Vám velmi záleží na tom, usvědčit mě z „poplašenosti“. Zní to, jako byste nenabízel argumenty, ale hrozby. Jsem dalek zpochybňovat tvrzení, že lidé týrají zvířata, chceme-li zde ovšem získat důvody pro odsouzení, musíme být mnohem jasnější, než jste ochoten Vy na téma povahy mravního úsudku. Smějete se mojí zmínce o standardech morální debaty, Vaše odpověď by však zůstala pouhým cárem samoúčelných emocí, pokud by se neopírala o morální základnu. Tím, že připisujete zvířatům práva, pronášíte mravní soud. Tvrdím jen, že to děláte špatným způsobem a že důsledkem Vašeho soudu je intelektuální a morální zmatení.

Prohlašujete za „nesmysl“ tvrdit, že lidská vynalézavost je nezbytná k zajištění udržitelné budoucnosti. Ať už jsme své prostředí dosud spravovali sebehůř, pořád to nic nemění na mém přesvědčení, že odpovědí není absolutně nulová, ale lepší správa. Zvířata na naší farmě podle mě žijí v udržitelnější rovnováze proto, že jsme zastřelili straky a vrány, které požíraly ptáčata jiných druhů. Krávy jsou zdravější, jelikož jsme se zbavili krys (nikoli jedem, rychle dodávám). A hrabošům a kaprům se daří lépe od té doby, co máme psy lovící norky. Možná s takovými formami správy nebudete souhlasit, bez nich by tady ale byla jen velmi malá biologická rozmanitost nad úrovní hmyzu, a dokonce i ta vyžaduje správu. I ve Vaší veganské utopii byste musel chránit pěstované plodiny před škůdci a biodiverzitu udržovat zasahováním.

Jistě, pokud zvířata mají práva, potom je vše, co jsem právě popsal, morálně špatné – ba morálně nepřípustné. Můžete si to myslet, ale protože jste neuvedl žádné důvody a já věřím, že důsledky laissez-faire by dnes nepoškodily jen nás, ale také zvířata, odmítám Váš závěr přijmout. Je dobré pociťovat soucit se zvířaty, chránit je a dělat, co můžete, pro zabezpečení jejich potřeb. To ale nic nemění na skutečnosti, že jsme to my, kdo tyto věci dělá. Žijeme totiž ve světě, který spravujeme. Vzdát se této správy jednoduše znamená vzdát se naší principiální odpovědnosti. A zvířatům tím neprospějeme, přestože z našeho vztahu k nim budeme mít dobrý pocit.

Ano, zvířata nejsou „pouhé věci“. Jsou to cítící bytosti, ke kterým nás poutají skutečné závazky. Sympatizuji s Vaším odporem k obchodu s domácími mazlíčky, částečně proto, že podle mě navádí lidi k tomu, aby se na zvířata dívali jako na osoby a tím snižovali jak sebe, tak své zvířecí mazlíčky. A stejně jako Vy bych i já rád viděl více území přepuštěného zvířatům. Takové postoupení prostoru by ale rovněž bylo formou správy, při níž by lidé prováděli všechny významné volby a zasahovali v případě, že by hladký chod přírodních procesů ohrozili škůdci, choroby nebo lesní požáry.

Roger Scruton

Milý Rogere,

Divné – pustil jsem se do nedvojznačné obhajoby nenásilí vůči lidem a zvířatům a podle Vás nabízím pouze „výhrůžky“. Možná jste přečetl – anebo napsal – příliš mnoho úvodníkových sloupků v Daily Telegraph.

Úlek, který jsem z Vašeho textu vycítil, nejspíše koření v neochotě, s jakou přijímáte změny dnešního světa. Stará domýšlivost vyplouvá na povrch – zabíjení zvířat pro radost, peníze nebo náš vlastní prospěch je zkrátka poněkud luxusní podnik.

Ne-lidským zvířatům bych vyhradil právo nebýt zabit lidmi – s výjimkou případů neúmyslného zabití nebo zabití v sebeobraně. Připojil bych k tomu právo na svobodu od mučení a vykořisťování. Obě práva by se měla připsat všem druhům, které lze na základě dostupné evidence označit za cítící. Není mým úkolem soudit a komandovat jiné druhy a jejich chování vůči sobě navzájem. Lidé, kteří se o takové věci pokoušejí, postrádají jak nezbytnou způsobilost, tak pronikavost vidění. Navíc platí, že ačkoli některá zvířata mohou zabíjet druhá, žádné z nich nemá našemu druhu vlastní schopnost velkolepě zinscenované, průmyslové destrukce.

Je zabití krysy vražda? Krysy se obvykle přemnožují proto, že jim lidé nechávají přístupné nestřežené zásoby potravin. Znám spoustu aktivistů za práva zvířat, kteří farmaří, provozují továrny nebo jiné podniky a dovedou přitom odradit nežádoucí zvířata nenásilnými prostředky. Zabíjení ukazuje na lenost a téměř nikdy nefunguje: mezeru  zanechanou zabitým zvířetem zaplní zvíře jiné, a tak dále, dokud nesáhneme k preventivním prostředkům. Takže ano, zabití krysy je bezdůvodné a nemorální. Zkuste ale použít výraz „vražda“ a uvidíte, jak v důsledku kulturní podmíněnosti lidé začnou reagovat spíše než myslet. Proto bych takové slovo nepoužil. Zvažte ale následující příklad: jestliže někdo podporuje jiného člověka v úmyslu zabít mé dítě, většina lidí by to považovala za napomáhání a podněcování k vraždě. Co když ale nějaký jedinec veřejně schvaluje politiku leteckého bomdardování, které zabíjí děti (svrchované a suverénní bytosti, jak říkáte) tisíce mil daleko od jeho země? Je to rovněž napomáhání a podněcování k vraždě? Moje odpověď zní ano, jasnému vidění se zde ovšem do cesty staví geografická vzdálenost a kulturní clona.

Obhajoba, kterou jsem předložil, spočívá na jednoduchém principu, o němž jsem se již zmínil: ubližuj tak málo, jak jen můžeš. To je zkouška, kterou bych vždy použil, s vědomím, že nikdo z nás nemůže kráčet po této zemi, aniž by nezpůsobil nějakou škodu.

Program, který jste postavil proti právům zvířat, podle mě spočívá na zhoubné domýšlivosti. Ta nám tvrdí, že rostlinstvo i zvířena na této planetě mají prospěch z lidského „správcovství“. Součástí Vašeho oblíbeného správcovství je mimo jiné identifikace nejrůznějších problémových druhů a jejich následné zabíjení; stejně tak k němu patří identifikace jiných druhů jakožto užitkových (dobytek, ovce, krávy, kuřata, bažanti), jejich masová produkce a zabíjení pro potravu či zábavu.

Svět, který stojí na konci jako výsledek takového správcovství, je znečištěný, přehřátý a plný nerovnosti. Je uzavřen do neudržitelného systému potravinové produkce, který vyrábí nemocná zvířata a dočkal se smrti lesů, rozorání tisíců mil mezí, enormního nasazení jedovatých chemikálií a ohrožení nespočetných druhů zpěvných ptáků, savců a ryb stejně jako spousty divokých květin a jiných forem rostlinného života.

Jedním z Vašich oblíbených témat je tvrzení, že zvířata nejsou součástí „mravního společenství“. Nezaslouží si práva, protože nemají žádné povinnosti ani odpovědnost. Očividně se máte co učit o bohatství zvířecí kultury – o mocných sociálních poutech mezi zvířaty, o jejich schopnosti pociťovat zármutek a smyslové potěšení, myslet strategicky a navzájem spolupracovat. Straka k Vám necítí žádnou povinnost, ale proč taky? Chcete ji zabít.

Andrew Tyler

Milý Andrew,

práva chrání jednotlivce, nikoli druhy. Tím, že je připíšete zvířatům, si tedy svazujete ruce a zbavujete se možnosti řešit velké ekologické otázky dneška. Myslíte si, že bychom ruce měli mít svázané: jelikož zvířata mají práva, je veškeré třídění a probírka, třebas i nemocných a nebezpečných zvířat, nemorální.

Věříte, že zvířata mají „právo nebýt zabita lidmi“, nehodláte ovšem soudit a komandovat jiné druhy. Patrně si tedy nemyslíte, že myš má „právo nebýt zabita kočkou“. Beru to jako potvrzení mé domněnky, že všechny ty řeči o právech jsou jen jedna velká bublina. Ve skutečnosti nepopisujete práva zvířat, ale povinnosti lidí.

Odvoláváte se na „bohatství zvířecí kultury“ a je to (v jistých případech) přiléhavý popis – hodí se i na krysy v našich kanálech (které se nepřemnožují proto, že bychom jim nechávali nestřežené zásoby jídla, jak byste rád věřil). To ale neznamená, že zvířata uspořádávají své životy podle morálních principů, obviňují a odsuzují jedny druhé jako my (a jako Vy v převážné většině svého textu) či urovnávají své spory pomocí soudu a zákona. Jedině proto, že odpovídáme volání povinnosti, můžeme a měli bychom být správci našeho životního prostředí a nejenom jedním soupeřícím druhem mezi ostatními.

Svět je znečištěný a přehřátý nikoli kvůli správcovství, ale kvůli špatnému správcovství. Kdyby každý smýšlel jako Vy, jsem přesvědčen, že by to pouze posílilo pozici lidstva jako dominantního druhu, zatímco ostatní druhy by se musely protloukat na vlastní pěst v neustále se zmenšujících habitátech. Je sdostatek poctivé řídit se zásadou „Ubližuj tak málo, jak jen můžeš“ ve světě, který se nachází ve stavu ekologické rovnováhy. Náš svět ale takový není. Přijde-li v něm řeč na otázky životního prostředí, dával bych přednost principu „Dělej tak mnoho dobra, jak jen můžeš“. A to může někdy znamenat ubližovat, a nejenom krysám.

Roger Scruton

Milý Rogere,

kladete rovnítko mezi probírku a „správcovství“ a stále nedokážete uznat pohromu, kterou jsme v těchto věcech způsobili. Tvrdíte místo toho, že všechno napraví trocha drobných úprav.

Méně myší – a ptáků – by bylo zabito, kdyby neexistovala masová produkce koček v rámci průmyslu s domácími mazlíčky. Každopádně nevěřím, že by se Vás třebas jen vzdáleně dotýkaly zločiny koček proti myším. Zajímá Vás pouze to, zda by rozšíření lidských práv na zvířata znamenalo omezení svobody vykořisťovat a zabíjet, které se lidé Vašeho ražení dnes těší.

Z Timesů jsem si vystřihl recenzi, kterou jste napsal v prosinci 1996 na knihu, jejímž autorem byl „zbožný katolík“ a jeden z klasiků povinné četby. Popisoval v ní své „zábavné“ kousky v Cumbrii. Vy jste se souhlasem psal o jeho „vzdorovité oslavě aktu zabíjení ryb a ptáků v množstvích, která přesahovala jeho gastronomickou kapacitu… Neshledávám nic zvláštního na tom,“ pokračoval jste, „že by tyto aktivity měly pro někoho být vrcholem jeho života a předmětem silných náboženských citů“.

Říkáte, že Vaším cílem je „dělat tak mnoho dobra, jak jen můžete“. Je to příklad takového chování?

Hnutí za práva zvířat je další kapitolou v historii sociálně pokrokových hnutí, mezi něž patřila hnutí za zrušení lidského otroctví a zrovnoprávnění žen a „nižších vrstev“. Skutečnost, že organizace Animal Aid uznává kontinuitu těchto zápasů, povrzuje výstava Život bez krutosti, kterou jsme uspořádali v březnu 2000. Mezi účastníky byly Oxfam, Amnesty, World Development Movement (Hnutí za rozvoj světa) a Fairtrade Foundation (Nadace spravedlivého obchodu).

Hnutí za práva zvířat je otevřeno každému, jehož cílem je nový, spravedlivější úděl zvířat. Jsme toho názoru, že je lepší urazit kus cesty směrem k životu bez krutosti než blokovat cestu vpřed zaslepeným a nekonzistentním nepřátelstvím.

Andrew Tyler

[1] Myslivost – anglicky „bloodsports“, doslova krvavý sport či zábava (pozn. překl.).

Z The Ecologist 3/2001 přeložil David Vaněk.