Mediální krajina po prezidentské bitvě

13. února 2013 /
foto: H. Assaf

Jakou roli hrála média během prezidentské předvolební kampaně? Větší i menší, než si myslíte.

Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Starého prezidenta, který pro environmentální aktivisty razil nálepku „ekoteroristé“, nahradí prezident, který by s ekologickými organizacemi nejraději naložil „po středověkém způsobu: vypálit, počůrat, posolit“. Ekologie zkrátka není v posledních letech prioritou a nestala se jí ani během prezidentské kampaně. Překvapení? Sotva.

Během posledních předvolebních týdnů se nicméně potvrdilo také něco jiného, ale minimálně stejně důležitého: pro česká názorotvorná média přestala být prioritou novinářská profesionalita. Tou se až dosud příležitostně zaklínala. Mediální krajina po prezidentské bitvě je totiž pokryta nejen štiplavým kouřem nebývale jednostranného zpravodajství i publicistiky, ale především mrtvolami novinářské objektivity, nestrannosti a snahy odkrýt pravdu, ať už je jakákoliv. Na náhrobek zesnulých novinářských hodnot budeme nicméně moci vytesat, že skonaly po dlouhé a těžké nemoci. Vyhřeznutí pro-schwarzenbergovského aktivismu na předvolební titulní strany bylo pouze vyvrcholením dlouhodobého trendu.

Knížecí aktivisté

Vůči novopečenému prezidentovi Miloši Zemanovi má velká část mediálních pracovníků pochopitelně averzi. Není divu: člověk, který novináře považuje za hnůj a póvl, v němž je největší počet pitomců na metr čtvereční, může být v jejich kruzích populární jen těžko. Přítulnost řady pražských redakcí k poraženému kandidátovi Karlu Schwarzenbergovi, kterého Hospodářské noviny, Respekt, Lidové noviny a server Aktuálně.cz otevřeně podpořily, je naopak možné vysvětlit tím, že vlastník Hospodářek a Respektu uhlobaron Bakala je s předsedou strany TOP 09 velmi zadobře a Respekt navíc Schwarzenbergovi ještě před několika lety patřil. Ani pravicová orientace Lidových novin není žádným tajemstvím a Aktuálně.cz zase disponuje investigativní novinářkou Sabinou Slonkovou, která má v souvislosti s dávnou kauzou Olovo k Zemanovi despekt.

Zmíněná média se v předvolebních redakčních doporučeních obhajovala, že podobným způsobem prezidentské kandidáty podporují také velké americké deníky a že je čestnější podporu jednomu z kandidátů vyhlásit otevřeně, než aby ho podporovala vskrytu. Tím ale jednak přiznala, že skrytá podpora určitým politickým aktérům je v českých médiích nepsaným pravidlem, a jednak nastolila otázku, v čem vlastně ona deklarovaná redakční podpora spočívá.

Jsou jí dva nebo tři redakční komentáře, které přesvědčivě vyargumentují, že podporovaný kandidát je skutečně nejlepší? Nebo systematické vyzdvihování kladů dotyčného kandidáta, ignorování jeho spornějších stránek, a naopak intenzivní poukazování na negativa jeho oponenta? Je jí promyšlené nastavování agendy, kdy se na stránkách daného periodika diskutuje o tématech, ve kterých má protežovaný kandidát výhodu, a naopak ignorování témat, která více sedí jeho soupeřům? Či specifické rámování jednotlivých kandidátů, v němž u „knížete“ vypadne ze zorného pole jeho účast v nepopulární vládě, a „Milošovi“ se naopak přišije Miroslav Šlouf s Lukoilem? Nebo redakční podpora spočívá v roztočení spirály mlčení, prostřednictvím které média v prvním kole odstředila sociálnědemokratického kandidáta Jiřího Dienstbiera (nebo i Táňu Fischerovou)?

Jeden z komentátorů Hospodářských novin v diskuzi na Facebooku napsal, že v redakci o otevřeném vyhlášení podpory Karlu Schwarzenbergovi diskutovali asi měsíc, a zároveň přitom naznačil, že za ní stála jednak blízkost vlastníka (Bakala) a kandidáta (Schwarzenberg), jednak iniciativa samotných novinářů: „Pokud vím, tak redakce se ptaly vydavatele, zda mohou něco silného napsat, a odpověď zněla: ‚dělejte si, co chcete, já mu jen dal nějaké peníze.‘ (…) A redakce [to] zkrátka chtěly (…). Proto říkám, že HN i Respekt to měly mnohem těžší: musely zvažovat, zda nebudou obviněny z toho, že dostaly befel shora.“

Pokud by Schwarzenberg skutečně zvítězil a stal se prezidentem „celého národa“, mělo by to smysl. Poněkud prvorepublikově politizující média by se proměnila ve velevážené opory tatíčkovského „Hradu“, tedy něco jako čapkovské Lidové noviny za Masaryka. Po Zemanově vítězství se však místo toho ocitla v pozici knížecích médií, která mají — společně s kulturními či sportovními celebritami — tendenci dávat lidem knížecí rady. Sázka na to, že „kníže má k lidu blíže“, nevyšla.

První vyhrání z kapsy vyhání

Po prvním kole se přitom zdálo, že (zejména tištěná a internetová) média vyhrála. Namísto favorizovaného génia přijatelnosti Jana Fischera, kterému však zejména pro-schwarzenbergovští aktivisté úspěšně omlátili o hlavu rudou stranickou knížku, se do druhého kola společně s Milošem Zemanem probojoval právě „Karel“. Dokázal to zřejmě právě díky kampani, která politicky poněkud turistického předsedu koaliční TOP 09 rekonstruovala jako punkově protisystémový a zároveň mile starosvětský dvoupilíř noblesy a nekonformnosti. Slovy Jana Čulíka z Britských listů ze Schwarzenberga během kampaně vzniklo dokonalé simulakrum, tedy symbolická forma bez skutečného obsahu.

Profesionální novináři by sice správně měli mít propichování simulakroidních balonků v popisu práce, místo toho se však věnovali spíše jejich nafukování. Dlužno dodat, že Právo či Haló noviny tak činily ve prospěch Zemana. A pokud přesto působila kampaň před prvním kolem překvapivě pozitivně, bylo to díky jiným než etablovaným tištěným médiím. Nové a zajímavé argumenty se vedle alternativních serverů jako Britské listy nebo Deník Referendum objevovaly na individuálních blozích nebo na Facebooku. Přestože i zdejší polemiky pořád vypadaly jako zápasy názorově zaseknutých gladiátorů, ve výsledku se tato místa vyznačovala větší názorovou a argumentační pluralitou než stránky všech tištěných novin dohromady.

Je pravda, že zejména strůjci Schwarzenbergovy kampaně dokázali online sociální sítě velmi dobře využít, na což nakonec doplatil ještě o něco simulakrovější „slušný člověk“ Jan Fischer. Ukázalo se však, že v politickém součtu jsou majitelé facebookových účtů pořád ještě v menšině vůči majitelům televizních ovladačů. Výsledky druhého kola totiž ovlivily především televizní debaty, v nichž měl Zeman navrch, a to nejen díky tomu, že dokázal svého rivala zkušeně vmanévrovat do nevděčné role sudeťáckého Trautenberga. Jeho spolupracovníkům a podporovatelům pak už jen stačilo dokončit „špinavej džob“, vrcholící lživým inzerátem v Blesku.

Bažina podružností

Soukromým televizím se však ještě předtím podařil jiný kousek: dlouhé měsíce dopředu zúžily volby na souboj Zemana s Fischerem, aby potom jeden z nich do druhého kola neprošel. Prima s Novou si tak připsaly další velký omyl — ukázalo se totiž, jak je podobné zužování vůči ostatním kandidátům diskriminační. Uvidíme, jestli se z této lekce v budoucnu poučí.

Ale ani veřejnoprávní televize, která zvala všech devět (či původně jedenáct) kandidátů a kandidátek, se příliš nevyznamenala. Jak ilustrují americké předvolební debaty Kennedyho s Nixonem, kvalita uchazečů o úřad vynikne nejlépe tehdy, jsou-li jim kladeny kvalitní otázky. Těch se ovšem Václavu Moravcovi nezřídka nedostávalo, a tak se potom museli všichni včetně diváků brodit bažinou podružností. Nehledě na to, že jindy vůči politikům drsný moderátor nedokázal pohotově reagovat na řadu nepravdivých tvrzení, kterými vynikal především Miloš Zeman (to samé platilo i pro debaty na Nově a Primě).

V každém případě ale byla první přímá prezidentská volba přínosná minimálně v jedné věci: ukázala, že na rozdíl od nás, voličů, kteří volíme jenom jednou za čas, novináři volí každý den: co vypíchnout, o čem se jen letmo zmínit, co vypustit, jaké souvislosti uvést a jaké zatajit, koho ocitovat, jakou fotku vybrat, na co se zeptat, a o čem naopak noblesně mlčet. Kdo ví, o jakých důležitých věcech jsme neměli příležitost se dozvědět, protože jim média nevyhradila vzácný mediální časoprostor.

Třeba by se ukázalo, že někteří politici předvídali průběh volby a příčiny neúspěchu jednoho z kandidátů již před několika lety. „K TOP 09 řeknu jen tolik, že je mi Karla Schwarzenberga líto už teď. Je to slušný člověk a jednou ho bude velice mrzet, že se dal do spolku s lidmi jako Kalousek. Skutečné vedení TOP 09 mají v rukou zkušení šibalové,“ uvedl například předseda Strany zelených Ondřej Liška před třemi lety poté, co se Schwarzenberg na zelené (punkově?) vykašlal a odešel dělat předsedu k tradiční, odpovědné a prosperující konkurenci. Přesto ve druhém kole zelení v čele s Liškou Schwarzenberga podpořili. Kdyby se o podobných případech předvídavosti psalo více, možná by mohla mít příroda i lidé v podhradí vhodnější politické obhájce, než je tomu ve skutečnosti.

Místo toho máme čůrajícího Zemana.

Další díly seriálu Kurz mediální sebeobrany najdete tady.

Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Jeden komentář: “Mediální krajina po prezidentské bitvě”

  1. Papilio, Otrokovice napsal:

    Tak takovéto pojetí otázky president.volby bych na těchto stránkách věru nečekal.Mnoha dětem nasadil báječného brouka do hlavy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.