Časopis Sedmá generace vyhlašuje tvůrčí soutěž na téma
Moje malé eko-vítězství
Překonali jste nějaký neekologický zlozvyk? Přišli jste na eko-vychytávku? Přiměli jste někoho v rodině či ve svém okolí, aby snížil vlastní ekostopu? Pokud ano, podělte se s námi a inspirujte (se).
Způsobu ani rozsahu zpracování se meze nekladou, může jít o text, fotku, video, obraz či komiks. Nejlepší příspěvky redakce Sedmé generace zveřejní a odmění. Vyhrát můžete poukaz na konopné tenisky, tričko či jiné konopné vychytávky firmy Bohempia a roční předplatné Sedmé generace k tomu.
1. cena– slevový kód Bohempia ve výši 2000,- + roční předplatné 7.G2. cena– slevový kód Bohempia ve výši 1000,- + roční předplatné 7.G3. cena– slevový kód Bohempia ve výši 500,- + roční předplatné 7.G
Příspěvky zasílejte na adresu sgenerace@hnutiduha.cz, e-mail prosím nazvěte „Moje malé eko-vítězství“. Termín byl prodloužen do 30. listopadu!
3 komentáře: “Moje malé eko-vítězství”
Napsat komentář
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Dobrý den. Chytám vodu v domácnosti a chodím zalévat strom před domem. Překvapilo mě, kolik vody by zbytečně odteklo do kanálu.
„Čistou“ vodu z posledního máchání v pračce vypouštím do konve a používám na praní dalšího – tmavšího prádla. Už roky.
Moje ekologické vítězství možná ani není moje, ale udělalo mi obrovskou radost. Před dvěma lety jsem se téměř nedopatřením stala učitelkou na jedné alternativní škole. K tomu jsem si ponechala své původní odpolední zaměstnání. Cesta ze školy do druhé práce v poledních hodinách byla vždy velmi hektická. Musela jsem totiž stihnout tři na sebe špatně navazující spoje, které mají tou dobou hodně dlouhé intervaly. A do toho jsem se vždy musela někde naobědvat.
Jelikož jsem jezdila přes stanici metra Budějovická, bylo velmi rychlé si zajít na oběd do tamějšího gastropatra. Tam si člověk mohl vybrat u několika různých pultů jídlo, na které měl zrovna chuť. Od klasické české kuchyně, po jídla čínská, libanonská, masitá či veganská. Jenže to mělo jeden háček, jídlo se servírovalo na plastové talíře a jedlo se plastovými příbory.
Tisíce lidí tak za jediný den vyprodukovalo hromady plastového odpadu, který pak speciální zaměstnanci házeli spolu se zbytky jídla do jednoho pytle. Lapala jsem po dechu. Napsala jsem o tom dokonce ekotip, který se jmenoval „Hostina na odpadcích“, který měl na Facebooku docela velkou odezvu.
Rozhodla jsem se proti tomu bojovat tím, že jsem si začalo nosit s sebou speciální krabičku a příbor. Mezi stovkami stolujících jsem pak kličkovala se svým „nádobím“. Připadala jsem si jako hodně velký exot, ale nepolevila jsem. Několikrát jsem pak zahlédla i jiné lidi, kteří si přinesli svou krabičku či příbor. Bylo jich ale velmi maličko.
Jenže co se nestalo. Ke konci školního roku toto gastropatro úplně zavřeli a za nějakou dobu ho otevřeli o dvě patra výše. Podobné restaurace, jinak sestavené, ale hlavně jídlo nakládali na porcelánové talíře a jedlo se kovovým příborem. Byl to zázrak nebo jsem k tomu i já nějak přispěla?
Každopádně z toho mám radost. A to i přes to, že jako učitelka už nepracuji a do jídelny chodím jen přes dvůr.