Musíme mít nastavené určité principy regulace

Co je podle vás největším přínosem myslivosti pro českou společnost?

Přínos myslivosti spočívá hlavně v tom, že se podařilo na území střední Evropy zachovat velké množství živočišných druhů, zvláště velkých savců. V některých zemích západní Evropy byly tyto druhy zcela vyhubeny.

U nás nikdy nebyla myslivost vnímána jako sport, pouhé zabíjení zvěře¹, jako například v západní Evropě, ale spíš jako chov zvěře a předávání přírodního bohatství dalším generacím.

Přikrmování zvěře je jednostranná dotace vybraných druhů. Může narušovat rovnováhu ekosystému.

Přikrmování v podmínkách střední Evropy není dotací jednoho druhu, jde o nezbytnost. Jinak bychom v některých oblastech zvěř vůbec nemohli mít. Smrková monokultura je potravní poušť. Když v takových lokalitách nebudeme krmit zvěř, bude páchat velké škody na smrkových porostech. Alternativou je zvěř vyhubit, aby škody nepáchala. Stejná situace je v zemědělské krajině, kde po žních dojde k potravnímu stresu zvěře. Při současných zemědělských technologiích zůstane zvěř de facto ze dne na den bez potravy.

Smyslem přikrmování je, aby zvěř ve volné krajině nestrádala. Samozřejmě se někdy stává, že myslivci navozí nesmyslné hromady krmení do lesa, které tam pak plesniví. Krmit se musí s rozvahou a musí se to umět.

Zařízení pro přikrmování nenavštěvuje jenom zvěř, ale také velké množství ptáků a ostatních živočichů. V současné době se objevuje v západní Evropě trend, zvláště v ekologických kruzích, zvěř nepřikrmovat. Přesto bych přikrmování úplně nezavrhoval.

Podle mysliveckého zákona je „uživatel honitby povinen… v době nouze zvěř řádně přikrmovat“. Podle čeho myslivci poznají, že je zvěř v nouzi? Z mnohých článků v časopise Myslivost jsem vyrozuměla, že se zvěř přikrmuje už od listopadu…

Podle moderních metod by se mělo přikrmovat od okamžiku, kdy se sklidí první plodiny z polí. Záměrně říkám přikrmovat, ne krmit horem dolem. Například zajícovi — jakmile se sklidí pole — se nedostává ani potravy, ani vody. Snažíme se ho ihned přikrmovat řepou, která obsahuje hodně vody. Krmíme rozptýleně, ne na nějakých hromadách, a nejenom proto, abychom měli hodně zvěře. Moderní trendy v myslivosti už směřují jinam.

Jedním z důvodů, proč se zvěř přikrmuje během celé sezony, je takzvané odváděcí krmení. Jeho pomocí se snažíme třeba černou zvěř odvádět z polí do lesů, kde nepůsobí takové škody.

Totéž se týká predátorů. Vlčí hlídky vyhledávají masité újedi kvůli tomu, že by mohly myslivcům sloužit k lovu velkých šelem. Je pravda, že jde o tradiční způsob lovu na lišku. Když ale sledujete druhy zvěře, které újeď navštěvují, jsou to hlavně krkavcovití ptáci, káňata, jestřábi. Prostě predátoři, kteří když se nenakrmí na masité újedi, útočí na drobnou zvěř a působí nám podstatné ztráty.

Myslíte si, že myslivci připravují újedi primárně pro krkavce a jestřáby, ne kvůli lovu lišek?

Samozřejmě že z devadesáti procent je přikrmování predátorů vedlejší efekt. Ornitologové například stejný typ újedi používají k tomu, aby jim na určitém místě zahnízdil orel mořský.

Podle veterinárního zákona je ale zakázáno nosit živočišné zbytky do lesa…

To je pravda, ale nikde není psáno, že maso jako potravina nemůže být předkládáno zvěři. Maso je potravina stejně jako obilí. Naši právníci mají na tuto problematiku trochu odlišný pohled než Vlčí hlídky. Za první republiky byla u každé vsi mrchoviště, kam se odvážela uhynulá zvířata. Živočichové, kteří se jimi živí, je během krátké doby bez nějakého zdravotního rizika spotřebovali. Dnes je jiná doba, doba diktátu hygienických a veterinárních norem. Prosím, ale nedělejme z újedí katastrofu.

Vraťme se ještě k potravní nouzi. Jak ji vyhodnocujete?

Ve smrkové monokultuře je potravní nouze celý rok. V zemědělských komplexech nastává, jakmile na polích zůstane jen hlína. Není možné, aby tam žil jakýkoliv živočich. To je období nouze.

Podle již zmíněného mysliveckého zákona spadá do kategorie „zvěř“ vedle jelenů a srnců také třeba sojka obecná, holub doupňák, bobr evropský či rys ostrovid. Podle čeho poznáváte, že tato zvířata jsou v nouzi, a čím je přikrmujete?

Sojka je zrovna druh, který velmi rád navštěvuje veškerá myslivecká přikrmovací zařízení. Holub doupňák je tažný druh.

A rys ostrovid?

Tím, že přikrmujeme srnčí nebo drobnou zvěř, vytváříme podmínky k tomu, že rys najde dostatek potravy, tím pádem potom nestrádá. Máte ale pravdu, že zákon tuto problematiku nedefinuje úplně přesně. Žádný zákon ale není ideální, vždycky je to kompromis mezi několika názory.

Tím, že si zvěř zvyká na stabilní přísun potravy, se oslabují přirozené potravní reflexy a schopnosti získat potravu přirozeným způsobem. Nemyslíte si, že je to cesta k domestikaci?

Nepočítáme s tím, že zvěř přijde ke krmelci, lehne si k němu, pak se nažere a zase si lehne. Dodáváme zvěři jen určitý podíl potravy, aby ji měla pestrou a vyváženou. Nemyslím si, že by přikrmování vedlo k domestikaci. Je ale známo, že v období velké nouze, kdy na horách leží dva a půl metru sněhu, jeleni — když vidí myslivce se senem — ztrácí plachost a stojí deset metrů od něj — čekají, až jim to krmení dá.

Proč nevyužijete kritického zimního období k přirozenému výběru, který by zbavil populaci nemocných či málo vitálních jedinců? Což by znamenalo přestat zvěř krmit i i aplikovat prostředky proti parazitům.

Paraziti nemají na úmrtnost zvěře de facto vliv. To by už musela být velká invaze, aby zvěř uhynula. Jsou to sice přírodní procesy, ale zvěř se při nich výrazně trápí, což nechceme. Za posledních deset let si nepamatuji žádnou zimu, kdy by byla sněhová pokrývka v polohách okolo 400 až 500 metrů nad mořem vyšší než metr a zůstala déle než šest týdnů. Selekce přirozeným způsobem během zimního období není podle mého názoru významná.

Proč tedy zvěř krmíte, když její stavy neohrozí ani zimní období?

Už jsem to říkal, přikrmujeme kvůli vyváženosti potravy. A když zvěř nebudeme přikrmovat, bude nám o to víc dělat škody v lese.

A kdyby zvěře bylo méně?

Připadalo by mi to vůči ní nefér. Kvůli ekonomické výhodnosti jsme pozměnili tvář krajiny na lesní a zemědělské monokultury s vysokou produkcí, a navíc bychom měli vyhubit veškerou zvěř? Budeme zvěř trestat za naše chyby?

Podle profesora Mrkvy z brněnské Lesnické fakulty zabraňují nadměrné stavy zvěře přirozené obnově lesa, tedy i přechodu na přirozenou skladbu s větším zastoupením listnatých stromů.

Pana profesora Mrkvy si velmi vážím, ale myslím, že v tomto nemá pravdu. Je vědecký pracovník a chybí mu lesnická praxe. Deset let jsem pracoval jako provozní lesník a trošku obnovu lesa znám. Pokud chceme, aby se zvěř — i v minimálním množství — v dané lokalitě vyskytovala, musíme ochránit všechny listnaté dřeviny. Pro zvěř je to natolik atraktivní pastva, že jakmile sazenice neochráníme, sežerou je. Jsou to náklady navíc, ale je to daň za intenzivní lesní hospodaření.

Ono ale nejde o zanedbatelné částky. Lesy České republiky (LČR) ve výroční zprávě za rok 2003 uvádějí, že na ochranu proti okusu či loupání zvěří vynaložily 288 milionů korun. Dalších 13 milionů zaplatily za škodu, která jim vznikla i přes zmiňovaná ochranná opatření.

Těch 13 milionů jim zaplatili myslivci, kteří mají honitby v nájmu. Pokud jsou škody prokázány, myslivci mají povinnost je uhradit, což se také děje. Takže LČR nevzniká žádná ztráta. Navíc myslivci za pronájem honiteb platí vysoké částky, které náklady na ochranu lesa kompenzují.

Pak už mluvíme jen o 288 milionech na ochranu lesa.

To je daň za to, že tady máme devadesát procent jehličnatých lesů. Neznám přesnou částku, kterou platí myslivci Lesům ČR za nájmy honiteb. Domnívám se však, že se tato částka minimálně rovná prostředkům vynaloženým na ochranu lesa, nebo je dokonce ještě vyšší.

Vy nesouhlasíte s tím, že vysoké stavy lesní zvěře mají negativní vliv na přirozenou obnovu?

Zvěř samozřejmě má vliv na přirozenou obnovu. Škody zvěří nebudou, pokud v lese žádná nebude žít.

Nestačilo by, aby v lese žilo jen tolik zvěře, kolik jí les uživí?

Současné monokultury neuživí téměř žádnou zvěř. Její stavy by se musely snížit zhruba o devadesát procent. To by znamenalo totální rozpad populací jak jelení, tak srnčí zvěře.

Podle profesora Mrkvy by ale i současné pozměněné lesní ekosystémy uživily normované stavy zvěře, o jejichž dosažení myslivci usilují.

Nejsem odborníkem na normované stavy. Jakmile se zvěř začne počítat podle matematických modelů, nedostaneme nikdy přesná čísla. Nezbývá nám nic jiného, než se normovanými stavy zabývat a hospodařit podle nich. Věřím tomu, že se myslivci snaží je dodržovat. Kdyby je nedodržovali, zásadním způsobem by se zvyšovaly škody na lesních porostech, a oni by je museli v plné výši hradit. Myslivci nejsou kasta bohatých lidí.

Domníváte se, že normované stavy jsou nízké?

Ano, ale důvodem je, že úživnost stanovišť je nízká. Určitě se může stávat, že dochází k zatajování stavů v některých lokalitách. To je záležitostí státní správy myslivosti, aby tyto nešvary kontrolovala. Nakonec, když se stanovuje plán odstřelu, vždycky je to dohoda mezi majitelem pozemku (honitby) a tím, kdo tam myslivost provozuje (uživatelem honitby).

Jak se v praxi zvěř počítá?

Všichni myslivci si uvědomují, že je to slabé místo. Zatím ale nebyl stanoven žádný exaktní způsob sčítání zvěře ve volné přírodě. Ochránci přírody si neumějí přesně spočítat vydry, my si zase neumíme přesně spočítat, kolik máme jelenů. Pokud nám někdo nabídne exaktnější model, rádi jej přijmeme.

Jaromír Bláha z Hnutí DUHA se domnívá, že normované stavy nejsou potřeba. Zvěř by se podle něj měla střílet do té míry, pokud budou vznikat škody, se kterými si les nebude umět poradit.

Tento model bych ihned přijal, pokud by u nás byly přirozené lesy. Na druhou stranu jsme na počty historicky zvyklí. Po státní ochraně přírody jsme třeba chtěli jasná čísla, jaký je podle ní u nás únosný počet velkých šelem. Bylo by nám jedno, zda by řekli dvě stě nebo tisíc rysů. Ale jakmile by už tady žil tisící první, přistoupili bychom k určité regulaci — nenacházíme se totiž v přírodním prostředí. V opačném případě bychom mohli přírodu ponechat samoregulaci. Nežijeme uprostřed pralesa, ale v intenzivně lesnicky a zemědělsky obhospodařované krajině. Potom musíme mít nastavené určité principy regulace.

Proč regulovat rysa? Myslíte si, že by se mohl přemnožit?

To ne, ale může se vyskytovat v takových oblastech, kde pro něj nejsou příhodné podmínky. Tím pádem může páchat větší škody na hospodářském zvířectvu, bude se dostávat čím dál tím víc do konfliktu s veřejností. V hustě obydlených oblastech podle mého názoru nemá rys co pohledávat.

Pokud chce majitel stáda předejít střetu s vlky či rysy, bude muset své ovce ochránit. O tom koneckonců přesvědčuje CHKO Beskydy tamní chovatele.

Jakmile oplotíte pastvinu a pustíte tam salašnického psa, připravíte zvěř o část jejího životního prostředí, navíc o tu pestřejší část, protože v lese, kam se vrátí, nenajde dostatek potravy, a o to udělá víc škody. Oplocování krajiny je dobré ve vztahu ovce-vlk, ale je to kacířská myšlenka ve vztahu ke spárkaté zvěři, která se v dané lokalitě vyskytuje.

Když použiji vaši argumentaci: máme trestat rysa za to, že chceme v horských oblastech chovat ovce?

Nechci trestat rysa. Pro většinu ekologů a sdružení na ochranu přírody se predátoři dostávají do ranku jakési posvátné krávy. My chceme — a v minulosti tomu tak bylo — aby každá zvěř, která se uloví, byla nějakým způsobem využitelná. Využitelný je i rys. Můžeme z něj získat kožešinu, kterou použijeme namísto látky vyrobené technologií, jež znečišťuje životní prostředí. Nechci rysa vyhubit, chci ho jen využívat jako všechny ostatní živočichy. Myslivcům se neustále předhazuje, že chtějí lovit rysa a vlka, protože je nenávidí. To není pravda. Nenávidí snad zajíce a srnce, které střílejí?

Ministerstvo životního prostředí nám poměrně efektivně brání v reintrodukci tetřevovitých ptáků, protože pro ně u nás není vhodné životní prostředí. Nemá cenu házet ryby do vypuštěného rybníka. Stejně tak si myslíme, že nemá cenu pouštět rysa do těch oblastí, kde nemá dostatek potravy, kde by byl konfliktní.

Nechceme rysa pronásledovat celý rok a po celé zemi. Chceme jasně vytyčit lokality — třeba i rozsáhlé, kde bude požívat stoprocentní ochrany. Ale ať jsou stanovena i území, kde bude požívat ochranu jedenáct měsíců, a jeden měsíc se bude moci lovit. Jakmile je vytvořeno prohibiční prostředí, dochází ke kriminalitě. Jakmile ale dochází k pytláctví legálně lovitelných druhů, myslivci sami mají daleko větší snahu pytláka usvědčit.

Říkal jste, že se rys nemůže přemnožit, navíc se jeho přítomnost pozitivně odráží na kvalitě srnčí zvěře.

Určitě má pozitivní vliv v oblastech, kde stabilně žije dvacet let — stavy srnčí se snížily, rysí populace se rozptýlila. Proč ale rysa za každou cenu chránit?

Mohl by vám pomoci s likvidací přemnožené zvěře. Možná je na to i větší odborník.

Rys rozhodně nehledí na to, zda je zvěř slabá nebo silná — potvrdil to i Ludvík Kunc. V lokalitách, kde na něj zvěř není zvyklá a je jí tam hodně, je rys schopen za den zadávit i dvacet kusů srnčí zvěře. Odporuje to našemu tradičnímu myšlení. Zvěř by se měla trvale využívat, aniž by její populace byla takovým razantním způsobem poškozována.

Ze Šumavy máme zprávy o tom, že v současné době rys srnčí populaci nějak zásadně neovlivňuje, vzhledem k tomu, kolik je schopen jí ulovit. Rys není posvátná kráva, zasluhoval by stejnou péči jako třeba zvěř vysoká, to znamená lovit a využívat ho.

Říkal jste, že se někteří ekologové snaží za každou cenu zachovat jeho nedotknutelnost. Mám pocit, že vy chcete za každou cenu zase zvířata obhospodařovat.

Řeknu vám ještě jeden argument k lovu. Zvířeti, které se v současné době loví, nehrozí vyhynutí. V Rakousku je běžnou lovnou zvěří koroptev, tetřev, tetřívek, sluka. Jejich stavy se stabilizovaly a mají vzestupnou tendenci. U nás se těmto ptákům stanovila stoprocentní zákonná ochrana. Od té doby se jejich stavy snížily asi šestkrát nebo desetkrát. Možná je to chyba i myslivců, že o zvěř, poté co byla vyřazena z mysliveckého hospodaření, ztratili zájem. Nemyslím si, že kdyby se rys zařadil mezi lovnou zvěř, došlo by k jeho vyhubení. Obzvláště pokud budou zachovány principy, které se snažíme navrhovat, aby existovala území s jeho stoprocentní ochranou.

Myslivci v českých zemích — kromě velkých šelem ve své době — nevyhubili žádný druh zvěře, naopak se o ty druhy starali a vytvářeli i právní rámce jejich ochrany. To se týká i velkých šelem. Když se podíváte do legislativy nebo do iniciativ myslivců v období první republiky, medvěd, rys, výr byli právě na nátlak myslivců prohlášeni za kulturní památku.

Přesto se u nás velké šelmy začaly zabydlovat až od poloviny sedmdesátých let minulého století.

Měl jsem možnost navštívit lokality, kde se velcí predátoři vyskytují kontinuálně a nikdy se nestalo, že by byli zcela vyhubeni. Vysvětluji si to tím, že v českých zemích je vysoká koncentrace obyvatelstva, která nedává ve větší míře možnost velkým šelmám k návratu. Když si vezmete jen hustotu cest, železnic i využívání krajiny, nemá snad Česká republika v Evropě obdobu. V zemích, kde se velké šelmy vyskytují kontinuálně, je nízká hustota obyvatel, méně cest, menší tlak turistů. Patří mezi ně například Bělorusko nebo jihovýchodní Polsko — tam se vám může stát, že za celý den v lese nepotkáte žádného člověka.

Odbočili jsme od péče za každou cenu…

Myslivost je nejcitlivějším způsobem obhospodařování krajiny v tom smyslu, že odebíráme jakési požitky a na stav životního prostředí to nemá výrazný vliv. Co je lepší, když si myslivec zastřelí pět bažantů, nebo když si koupí pět kuřat z intenzivních chovů, která se vozí přes půl republiky? Hlavní smysl myslivosti je v její šetrnosti k životnímu prostředí.

Proč pečovat o zvířata v lese, zasahovat do lesních ekosystémů, a raději nevyužívat domestikovaných zvířat z ekologicky hospodařících farem?

To je ten ekologický přístup. Jedna zvířata jsou divoká, ta hodná, která máme rádi a která budeme chránit. Naopak ta domácí budeme využívat. Jsem schopen vám ukázat mnoho případů ekologických farem s trvale zatravněnými plochami, kde se pase dobytek — na těchto loukách není jediné hnízdo skřivana, všechny bystřiny, které tudy protékají, jsou rozbahněné, takže se tam nemůže vytřít jediná ryba. Naopak existují vědecké studie, které dokladují, že myslivost má pozitivní vliv na biodiverzitu.

Pořád ale nerozumím tomu, proč by se měl rys lovit, když v přírodě hraje pozitivní roli a nehrozí, že by se přemnožil?

Pozitivní roli hraje i los a jelen, a taky je v Evropě lovíme. Nechápu, proč by se nemohl lovit rys.

Proč chcete lovit rysa a ne třeba sýkory?

Rys byl tradičně lovnou zvěří. Dřív se lovilo všechno, i sýkory, kvíčaly. Pak se začaly některé druhy chránit mysliveckou legislativou. Celý smysl myslivosti je přidat území ještě další hodnotu, mít z volně žijících živočichů ještě další užitek, ale tak, aby nedocházelo k jejich likvidaci. Ten pohled se neustále mění. Opravdu si myslím, že využívat volně žijící živočichy pro myslivost není nic špatného. Naopak to má pozitivum v tom, že nemusíme intenzivně chovat dobytek nebo pěstovat plodiny na polích.

Některá myslivci obhospodařovaná zvířata jsou ale přemnožená, to není moc šetrné k přírodě.

Ano, v současné době je velkým problémem černá zvěř. Myslivci k tomu přistupují tak, že se snaží každým rokem lovit víc a víc prasat, když tady nemáme vlky. Když se jim to ale nepodaří a na zemědělských porostech vzniknou škody, musí je uhradit.

Myslíte si, že ekologové a myslivci mohou najít společná témata?

Myslím si, že do budoucna bude postupně docházet ke sbližování názorů myslivců a ekologů. Už nyní efektivně spolupracujeme s Ochranou fauny České republiky na kampani Právo na volnou krajinu. S ČSOP dáváme dohromady materiály upozorňující lidi, aby nesbírali malé zajíčky a srnčata. Také připravujeme plakáty k ochraně velkých šelem.

Musíme si uvědomit, že i s ekologickými fundamentalisty máme z devadesáti procent na věc téměř stejný názor. Těch deset procent nás bohužel dokáže natolik rozdělit, že z toho mají prospěch pouze naši oponenti.

Co patří mezi těch deset procent?

Jde například o velké šelmy. Nedokážeme si navzájem vysvětlit principy a pojmy. Ekologové se dívají do budoucna, my zase spíš zpátky do minulosti. V tom je možná ten rozpor. Na druhou stranu, když se přijímala opatření k systému Natura 2000, neměli jsme k tomu jedinou výhradu. Další rozpor vidím v tom, že se nám ekologové snaží zasahovat do výčtu zvěře a snaží se ho oklešťovat. My to bereme jako velkou křivdu, protože kdybychom se o zvěř v minulosti nestarali, nemusela tady nyní být.

Pokud vím, ekologové chtěli z mysliveckého zákona — z položky „druhy zvěře, které nelze lovit podle mezinárodních smluv“ — vyjmout druhy, které jsou již chráněny zákonem na ochranu přírody, například právě velké šelmy.

Proč by jejich ochrana nemohla být dublovaná? Je na tom něco špatného? Myslivecká legislativa chránila tyto druhy podstatně dřív.

Proč by v tom případě mezi zvěří nemohli být i žáby a ježci?

Dobře, tak vyjměte rysa ze zákona o ochraně přírody a nechte ho jen v mysliveckém zákoně.

Co si myslíte, že veřejnosti na myslivosti nejvíc vadí?

Nejhorší jsou excesy, kdy dochází k úrazům nebo smrti při výkonu práva myslivosti. Problematická je regulace toulavých koček a psů. Další věc se týká pytlačení rysů. Často je nám podsouváno, že pytlačí právě myslivci. Záleží také na tom, zda lidé pocházejí z velkého města nebo z venkova — tam bývá myslivost přijímána většinou kladně. U některých skupin obyvatelstva ale jde o určitou formu xenofobie, protože absolutně neví, co myslivci dělají a proč to dělají.

—

Připravila Dagmar Smolíková.

—

Poznámky:

1 Podle mysliveckého zákona se zvěří rozumí „obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů“. Zvěř je v zákoně rozdělena do dvou hlavních kategorií: druhy, „které nelze lovit podle mezinárodních smluv“ (například los evropský, medvěd hnědý, rys ostrovid, vlk euroasijský, vydra říční, holub doupňák, jeřábek lesní, káně lesní či výr velký), a druhy, které „lze obhospodařovat lovem“ (například daněk skvrnitý, jelen evropský, jezevec lesní, králík divoký, liška obecná, prase divoké, srnec obecný, zajíc polní, bažant obecný či vrána obecná).