Muž, který rozdával rukavice

11. února 2017 /
foto: dobrovolníci a dobrovolnice v Sieře de Gata (vše). Bonggi R. Ibarrondo.
Fotogalerie >

Třetí nejrozsáhlejší lesní požár roku 2015 ve Španělsku se mu prohnal na dohled od domu. Pochopil to jako příležitost vrátit sem les s původní druhovou skladbou a změnit povahu lesního hospodářství.

Zařídil, aby ve Villasbuenas de Gata mohli celý říjen bydlet dobrovolníci, měli kde spát, co jíst a měli potřebné vybavení pro sázení stromů. Domluvil pomoc, podporu, či alespoň tichý souhlas dotčených stran — politiků, úředníků, lesní správy, sousedů, místních. Udělal propagaci a pozval dobrovolníky. Říká se mu Bonggi. Do Siery de Gata (Pohoří Kočky) se přistěhoval teprve nedávno.

Požár, který na západě Španělska poblíž portugalských hranic hořel předloni v srpnu tři dny, nakonec podle španělského Ministerstva životního prostředí, venkova a moří zničil bezmála sedm tisíc hektarů lesa. Byl téměř určitě založen lidskou rukou. Podle statistik, s nimiž pracuje španělský WWF (Světový fond na ochranu přírody) v aktuální analýze Kde hoří naše lesy, způsobí člověk 96 % tamějších lesních požárů. Mohla to být nehoda, ale ve více než polovině případů požáry někdo založí záměrně. Někdy se tak řeší majetkové spory, drtivá většina případů však souvisí s probíhající nebo plánovanou urbanizací a budováním infrastruktury. Často mají korupční pozadí a jejich motivem bývá potřeba změnit způsob využití území nebo spekulace s cenou dřeva. Většinou nejsou vyřešeny a nikdo není potrestán.

Takhle apokalypsa nevypadá

Vydáte-li se po víc než roce na místo postižené požárem, nečekejte žádnou apokalypsu. Ohořelé stromy už jsou dávno vytěžené a prodané. Krajina není požárem dramaticky zjizvená, spíš taková vypelichaná. Stále je však krásná — kopce, olivové háje, kamenné zídky, pasoucí se stáda a dravci, kroužící na azurově modré obloze nejdelšího babího léta. Když přijdete blíž, vidíte, že půda, na kterou teď několik měsíců pražilo slunce, se už nesměle začíná zelenat i bez cizího přičinění.

Mohlo by vás proto napadnout: „A nebylo by lepší nechat to přírodě? Pozorovat, jak se s tím vypořádá, a pokorně obdivovat přírodní procesy?“ Mě to napadnout nestihlo. Ještě jsem nedopila dvoudecové pivo a už tu byl Bonggi, který mě přijel vyzvednout a odvézt do základního tábora sázečů. Po cestě mi vysvětluje, o co tady jde.

Ohnivá spirála

Požár je součástí vývoje středozemního lesa a „ani ten nejkrutější nesterilizuje půdu nadlouho“, píše v knize The Nature of Mediterranean Europe: An Ecological History Oliver Rackham, historický ekolog z Univerzity v Cambridge. Rostliny nejsou hořlavé proto, že by měly pech, vysvětluje Rackham. Naopak, produkují palivo, aby mohly čas od času shořet a získat náskok před svými na požár hůře adaptovanými konkurenty. Typickým příkladem rostliny, která si takto drží své konkurenty od těla, je borovice.

Pokud borovice na území převládne, může se les dostat do nekonečného kolotoče požárů. „Plochy borovic opakovaně rostou a shoří, jakmile dosáhnou stadia mlází v 15—30 letech,“popisuje cyklus Rackham. A v Sieře de Gata shořela právě monokultura borovice přímořské (Pinus pinaster), která je výborně adaptovaná na silné požáry, rychle roste a v konkurenci válcuje místní druhy. „Monokultury borovic a eukalyptů jsou dědictví Francovy éry,“ vysvětluje Bonggi historický kontext, „od 70. let se nekontrolovaně rozšiřují na opuštěné zemědělské plochy a pastviny a vytvářejí souvislé plochy, které jakmile vzplanou, už je nic nezastaví.“ Přesto jsou tu borovice stále jedny z nejčastěji vysazovaných lesních dřevin.

V rámci projektu FUME zkoumalo mezi lety 2010 a 2013 třicet tři skupin vědců ze sedmnácti zemí vztahy mezi příčinami lesních požárů. Z jejich výstupu vyplývá jediné východisko — aktivní lesní hospodářství s cílem zvyšování stability lesního ekosystému. To znamená důkladné snižování hustoty borovic, následované cíleným zaváděním listnatých stromů. Slovy Rackhama, je potřeba v první řadě předejít invazi borovice.

„Pracujeme pět hodin denně a zatím jenom sbíráme borovice. Ale je to návykový, uvidíš,“slibuje Bonggi za jízdy.

¿Todo tiene guantes?

Na ubytovně se mě ujímá Němka Annie: „Nádobí si po sobě každý umývá sám tady v těch lavorech, kdo odchází poslední z kuchyně, utře stoly, když budeš mít něco na vyprání, dej to do téhle krabice, až toho bude dost, vyperu to…“ provádí mě po budově a vysvětluje pravidla.

Postupně potkávám ostatní. Včetně mě tu přebývá čtrnáct cizinců — z Německa, Belgie, Švýcarska, Francie, Portugalska, a dokonce jedna finská rodinka se dvěma malými dětmi. Zbytek jsou Španělé z různých částí země. Téměř každý den někdo přijíždí nebo odjíždí. Počet lidí se pohybuje od dvaceti k šedesáti. Celkem pomáhalo, podle Bonggiho počtů, kolem čtyř set lidí, z toho asi polovina místních.

Druhý den ráno jdu s ostatními poprvé „do práce“. V devět jsme shromáždění před ubytovnou, Bonggi řekne anglicky i španělsky pár slov o tom, co se dnes bude dít, rozdělíme se a nasedáme do dodávek.

„Máte všichni rukavice? ¿Todo tiene guantes?,“ptá se poté, co dorazíme na místo, které dnes budeme čistit. Beru si svoje nové pracovní rukavice a pouštíme se do toho. Semenáčky je potřeba vytahovat z půdy i s kořenem. Bonggi nás obíhá a usměrňuje, u toho asi třikrát rychleji než my ostatní sbírá borovice a ještě telefonuje a domlouvá příjezd dalších lidí nebo televizní natáčení. Myslí úplně na všechno a svým elánem to táhne dopředu.

Měl pravdu, sbírání borovic je návykové. Na kopcích jsou jich statisíce, a když jednou začnete, nejde přestat. Plantáže semenáčků před sebou vídám večer před usnutím.

Dny, které neměly být

Sázet stromky začínáme až dvacátý den. Museli jsme počkat na déšť, který se letos opozdil. Místní lesní školka nám věnuje přes deset tisíc sazeniček čtrnácti původních druhů dřevin, nejvíce kaštanovníku setého, dubu cesmínovitého, pyrenejského a korkového. Její šéf nám dá podrobnou instruktáž: „Aby měl stromek co největší šanci přežít, hledejte mu ochranu a stín,“ zdůrazňuje a ukazuje nám, jak půdu kolem sazeničky upravit, aby stromku přiváděla vláhu.

V deníku mám tento den nadepsaný jako „první den, který neměl být“. Dneska jsem totiž měla cestovat domů. Včera večer jsem se ale rozhodla nechat propadnout letenku a zůstat až do konce. Teď to totiž teprve začíná. Potřebujeme každý den zasadit tisícovku sazeniček. Bez ohledu na to, jestli nás jde sázet patnáct, nebo čtyřicet. Sázíme v dešti, v němž není vidět na pár metrů, v bahně a mokrých botách, které do rána nemají šanci uschnout.

Každý den přijíždějí noví lidé a ty je potřeba učit, jak správně sázet. Taky je najednou potřebná daleko větší koordinace, abychom sazeničkami v rozumných rozestupech pokryli co největší plochu. Za chodu vymýšlíme strategie, jak zorganizovat práci, a té každý den přizpůsobujeme složení skupiny. Na Bonggim je vidět únava, ale táhne to pořád. Všechno má pod kontrolou. Včetně toho, že máme všichni rukavice. „Jo, ale smrdí jak zmoklej pes,“ má pravdu Hamburčanka Karolin.

Změnit, dokud je čas

Středomořské státy od 60. let usilovně investovaly do technologií pro boj s požáry, zmenšit spálenou plochu se jim však nepodařilo. Španělsko podle Rackhama utratí v tomto směru v přepočtu na hlavu víc než jakákoliv země EU, ale zůstává jednou z nejhořlavějších zemí v Evropě. WWF varuje, že velké požáry jsou v posledních letech čím dál větší a ničivější. V souvislosti se změnami klimatu se navíc očekávají větší sucha. Zlepšení se na obzoru nerýsuje.

Když se les dostane do ohnivé smyčky, je prakticky jediným řešením to, co se rozhodl udělat Bonggi. Díky lidem, kteří posílali jídlo a vybavení, si navíc vystačil s rozpočtem 1400 eur. Už jenom to, že jsme tady — cizinci, ale i Španělé z jiných částí země, má obrovský symbolický význam přesahující lokální rozměr. To si Bonggi samozřejmě uvědomuje. Trvá však na tom, že jeho hlavním cílem je udělat reálnou změnu — vyčistit co největší plochu od invazivní borovice a osázet ji původními druhy. Ví totiž, že za tři roky budou mít borovice metr a už jen tak rukou ze země vytáhnout nepůjdou. Na další příležitost uzdravit les by se muselo čekat třeba dvacet let do dalšího požáru.

Junto se puede todo

Je 30. října, obloha bez mráčků, na sluníčku dvacet osm stupňů. Sestupujeme ze svahu, volají nás, asi se přesouváme. Přijelo nás osm aut a plný vozík sazeniček. Jak se dostáváme na dohled příjezdové cesty, vidíme kolonu s koncem v nedohlednu. Ti všichni nám přijeli pomoct. Nechce se nám věřit, ale máme hotovo. Deset tisíc sazeniček to teď už musí zmáknout samo. Jestli je nepožere zvěř nebo nespálí slunce, budou z nich za pár let stromky a potom zdravý les. Slibujeme si, že je za rok přijedeme zkontrolovat. Bonggi totiž plánuje v sázení pokračovat. Chystejte rukavice!

P. S: Bonggiho další projekt propojuje lidi, kteří chtějí pomáhat lesům, s projekty po celém světě. Organizace tam najdou podporovatele nebo dobrovolníky z celého světa. Pro víc informací pište na eliskabartosova@seznam.cz.

Jeden komentář: “Muž, který rozdával rukavice”

  1. Tomáš napsal:

    Viac takých!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.