Může naše planeta přežít globalizaci ekonomiky?

9. března 1998 /
foto: Pexels.com
Globalizace podporuje nárůst exportu, následné zvětšování dopravní infrastruktury na úkor lesů a půdy, zvyšování spotřeby fosilních paliv, znečištění emisemi a hlukem, a to za plné podpory mezinárodních smluv o volném obchodu. Co vše se děje kvůli honu za tržní ideologií?

Stať Edwarda Goldsmithe, jež shrnuje argumenty kritiků volného obchodu, je uvedena líčením zoufalého stavu přírody v zemích „ekonomických tygrů“, konkrétně v jižní Koreji a na Tchajwanu. Obě země zaznamenaly v posledních desetiletích ohromující tempo ekonomického růstu a obě jsou dávány za vzor všem rozvojovým zemím. Tchajwan byl odlesněn pro potřeby průmyslových areálů a sídelních čtvrtí a za účelem pěstování rychle rostoucích monokultur. Hustá síť silnic prudce urychlila především v hornatých oblastech ostrova postup půdní eroze. Snaha maximalizovat export plodin vedla v letech 1952 až 1980 ke ztrojnásobení spotřeby chemikálií v zemědělství a k doprovodnému znečištění povrchových i podzemních vod. Většina z 90 000 nově postavených továren byla umístěna na venkově, v blízkosti rýžových polí, do jejichž blízkosti je nyní odváděna odpadní voda z průmyslu.  V důsledku toho je zhruba třetina úrody rýže kontaminována těžkými kovy. Z domovních odpadů je čištěno pouze jediné procento, zbytek již stačil zahubit převážnou část ryb v tchajwanských řekách. Katastrofálně znečištěno je také ovzduší.

Koncentrace oxidu siřičitého a oxidů dusíku dvojnásobně překračují úroveň považovanou v USA za nebezpečnou lidskému zdraví. Během posledních deseti let se výskyt astmatu u dětí na ostrově zvýšil na čtyřnásobek. Za třicet let došlo u populace ke zdvojnásobení výskytu rakoviny. Zvyšuje se počet těch, kdo Tchajwan opouštějí a hledají zdravější životní prostředí především v Austrálii a na Novém Zélandu. Rozvoj volného obchodu znamená také pro Tchajwan deregulaci, která zahrnuje mimo jiné opouštění již dříve přijatých zákonů na ochranu životního prostředí, jež by mohly stát v cestě rychlejší tvorbě bohatství.

Tvorba konzumentů

Globalizace ekonomiky předpokládá, kromě jiného, přeměnu velkého množství lidí, kteří až dosud žili víceméně soběstačně, roztroušeni v rozsáhlých zemědělských oblastech zemí Třetího světa, v masu konzumentů zboží vyráběného a dodávaného v prvé řadě nadnárodními společnostmi. Jejich dosavadní kultura je pro tento účel vylepšena americkou televizí ve spolupráci se západními reklamními společnostmi. Do celého světa je tak přenášen alespoň konzumní apetit, když už ne možnosti jeho naplnění. Goldsmith v této souvislosti připomíná, že současné spotřební úrovně USA by mohly země Třetího světa dosáhnout při čtyřprocentním růstu někdy v roce 2060. To by ovšem zároveň znamenalo zatěžovat ročně životní prostředí planety zhruba šestnáctkrát více, než se děje v současné době. Nejenom Tchajwan by se za těchto okolností stal neobyvatelný. Automobil a lednička v každé čínské rodině by celosvětově znamenaly překroční všech limitů, o nichž se hovoří v souvislosti s hrozbou globálního oteplování a s rizikem dalšího rozšiřování ozonové díry.

Výroba na export

Jak známo, jednou z hlavních zásad ekonomické globalizace a „svobodného obchodu“ je, že země se mají specializovat na výrobu a vývoz několika druhů zboží, které dokáží zpeněžit nejvýhodněji. Téměř vše ostatní mají dovážet, neboť jinde to může být vyrobeno levněji. V praxi to pak vypadá tak, že více než polovina dřeva vytěženého v Malajsii je učena na vývoz. Malajsii přináší tento vývoz ročně miliardu a půl dolarů, ovšem za cenu odlesnění celých rozsáhlých oblastí. Ještě před půl stoletím byla Malajsie pokryta pralesy z 80 %. Dnes je soužena rozsáhlou půdní erozí, změnou vodního režimu, střídavými vlnami sucha a povodní. V oblastech Sarawaku a Sabahu budou zbytky lesů vykáceny již během příštích let. Spolu s nimi definitivně zaniknou v nich žijící původní kmenové kultury. Při dnešním tempu kácení budou během příští dekády zlikvidovány pralesy nejen v Malajsii, ale také na území Nové Guiney, Laosu a Kambodže, které až dosud zůstávaly stranou „svobodného obchodu“.

Dalším z vysoce ceněných vývozních artiklů je tabák. Jeho vývoz představuje například 55 % příjmů ze zahraničního obchodu v africké Malawi. Při zpracování jediné tuny tabáku se spotřebuje 55 kubických metrů dřeva. Ročně tak přichází Malawi o minimálně 12 000 km² pralesů.

Na druhé straně zeměkoule v Brazílii zase devastuje přírodu nadměrné pěstování kávy na export. Po několika letech extenzivního pěstování kávy zde v řadě oblastí poklesl obsah humusu v půdě až na jednu desetinu původního stavu.

To, co činí se zbylými pralesy těžba dřeva na export, a to, co činí s půdou intenzivní pěstování kávy, tabáku a dalších monokultur na vývoz, to činí s mořem výlov ryb určených z téměř 40 % opět na export. Ze sedmnácti hlavních světových rybolovných oblastí má dnes devět vážné problémy s úbytkem ryb, čtyři z nich jsou pro komerční rybolov již nevyužitelné.

Prudký nárůst transportu

Vypěstované plodiny, vykácené lesy, vylovené ryby a vytěžené nerosty musejí být dopraveny k dovozci, který se často nalézá na druhé straně zeměkoule. Například stavba a provoz transamazonské dálnice, která má pomoci zásobovat asijské trhy dřevem a minerály, rozvrátila (s požehnáním a podporou Světové banky) rozsáhlá území přímo v nejcennějších částech brazilských rovníkových pralesů.

Vytvoření jednotného evropského trhu v roce 1993 zvýšilo tranzitní dopravu zemích Evropského společenství natolik, že úroveň znečištění emisemi a hladina hluku stouply o 30 až 50 %. Podobně podepsání smlouvy o volném obchodu mezi zeměmi severní Ameriky (NAFTA) zvedlo frekvenci tranzitní přepravy zboží v této oblasti téměř sedmkrát.

Od ratifikace Uruguajského kola GATT lze očekávat ještě mohutnější vzrůst celosvětového transportu, s doprovodnou stavbou nových dálnic, letišť, doků a skladů. Celý tento „rozvoj dopravy“ je přitom umožněn neplacením velké části škod, ať již vzniklých záborem půdy, v důsledku emisí, hluku, dopravních kongescí apod.

Dopady „svobodného soutěžení“ na životní prostředí

Zpráva Evropského společenství shrnuje vývoj v oblasti životního prostředí při přechodu těchto zemí ke globalizované ekonomice. Z dosavadních trendů vyplývá, že například emise oxidu uhličitého vzrostou v zemích západní Evropy do roku 2010 přibližně o 20 %.  To odporuje i těm nejskromnějším závazkům přijatým za účelem jejich postupné redukce. V podmínkách „volného obchodu“ nemůže přitom žádná země přijmout ráznější ekologické zákony, neboť zájem velkých korporací by se ihned přesunul do zemí s méně přísným ekologickým zákonodárstvím. Důsledná ochrana životního prostředí působí v těchto podmínkách jako „komparativní nevýhoda“ té země, která by se o záchranu životního prostředí přece jen pokusila.

Jinými slovy, zodpovědní výrobci, kteří by se snažili minimalizovat environmentální škody způsobené svou produkcí, by pouze snížili svoji konkurenceschopnost vzhledem k firmám, které se ochranou životního prostředí nijak netrápí.

Ve snaze zvýšit svoji konkurenceschopnost snižují velké nadnárodní firmy počty svých zaměstnanců, a to někdy na úkor bezpečnosti provozu. Například firma Exxon Valdez snížila v rámci svého zeštíhlování stavy posádek svých tankerů o plnou třetinu. Cesty svých lodí přitom přeložila do rychlejších, avšak riskantnějších námořních tras, které vyžadují větší nasazení celé posádky.

Jiný způsob redukce zákonů na ochranu životního prostředí je spojen s ustavováním bezcelních zón. V zemích Třetího světa jich nyní existuje již zhruba 200 a všechny se snaží přilákat velké cizí firmy nabídkou mnoha úlev ohledně ochrany pracovní síly i ochrany přírody. Bezcelní zóny, které se rozrůstají na všech kontinentech, po sobě zanechávají všude stejně tragicky zdevastované prostředí.

Cesta k neudržitelnosti je dlážděna programy strukturálních úprav, které během posledních deseti let prosadila Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem v řadě zemí Třetího světa. Každý z těchto programů prosazuje ve všech zemích totéž: především vynucuje vzrůst exportu tím, že ekonomiku dané země orientuje na produkci monokultur (banány, hovězí dobytek, ústřice, kokos aj.). Tato produkce na export bývá výrazně dotovaná státem, což v tomto případě stoupencům volného obchodu kupodivu vůbec nevadí. Jak ukázala řada studií, velkovýroba na export působí v podstatě stejný typ destrukce životního prostředí právě tak v Chile jako v Ghaně či na Filipínách. Podepsáním Uruguajského kola GATT se v zásadě celá zeměkoule stala dějištěm jednoho velkého programu strukturálních úprav.

Vše, co by mohlo rozvoji volného obchodu bránit, musí ustoupit této nejvyšší a jediné prioritě. Ukazuje se například, že zhruba 80 % zákonů na ochranu životního prostředí, které byly v minulosti přijaty ve Spojených státech, nevyhovuje požadavkům Světové organizace obchodu (WTO). Tyto zákony budou muset být pozměněny v souladu s prioritami velkého byznysu. Podobné vyhlídky stojí také před environmentální legislativou západoevropských zemí. Neměli bychom zapomínat, konstatuje autor článku, že dohody o volném obchodu typu NAFTA či GATT byl uzavřeny skupinami průmyslníků a obchodníků, pro něž ochrana životního prostředí znamená pouze určitý typ nákladů, které je nutno v zájmu profitu redukovat na minimum.

Globalizace ekonomiky a rozvoj „svobodného obchodu“ vede k tomu, že rozhodování o ekologicky významných otázkách se stále více vymaňuje z dosahu demokratického rozhodování a stále více dostává pod kontrolu nadnárodních firem, které se nemusejí zodpovídat nikomu a necítí se vázány žádnými ohledy s výjimkou ohledů na svůj bezprostřední, krátkodobý profit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.