Na cestách se cítím svobodný

6. února 2005 /
foto: pxhere.com

Čerstvý absolvent ústecké Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně, aktivista místní skupiny Hnutí DUHA Ústí nad Labem a nadšený pěší turista. To je Roman Klecker. Pátrali jsme po motivech, které ho vyhnaly na druhý konec Evropy.

Před třemi lety jsi vyrazil na cestu z nejzápadnějšího místa republiky na nejvýchodnější. To byl trénink na cestu do Říma?

To byl jen takový nápad, neměl jsem tehdy zrovna co dělat. Vyrazil jsem v podstatě ze dne na den. Pak jsem si ještě republiku prošel ze severu na jih. Takhle jsem procestoval i Slovensko. Ale je pravda, že už na té první cestě jsem měl v hlavě myšlenku jít do Říma.

Co tě na takových cestách láká?

Asi nejvíc se těším na to, jak hodím za hlavu všechny starosti běžného života, vypadnu z toho každodenního stereotypu, stresu, kdy se na člověka valí naprosté zbytečnosti, třeba v podobě bezvýznamných informací. Při chůzi, jen tak s baťohem, se cítím velmi svobodný. Je to pro mě forma duševní relaxace. Návraty ale vnímám dost krušně a za nějakou dobu už mám nutkání zase někam utéct.

Z tvého článku by mohlo vyplynout, že pro tebe není nic jednoduššího než si vyrazit pěšky do Říma, cesta je posetá ochotnými lidmi nabízejícími jídlo, nocleh nebo rovnou obojí…

Taková idylka to skutečně nebyla. Některé dny se mi šlo špatně, když mi třeba počasí nepřálo, i psychicky jsem byl několikrát trošku na dně. Hlavou se mi míhaly divné myšlenky, ale vždycky to zaplašilo třeba setkání se skvělými lidmi.

Je pravda, že se mi pomoci dostalo, aniž bych o ni žádal. Vlastně jednou ano. Spustila se hrozná bouřka, blesky šlehaly všude kolem mě. Tak jsem zaklepal na dveře jednoho domu. Majitelka mě sice vyhnala, ale doporučila mi adresu, kde by mě na noc vzali. A tak se i stalo.

Jinak jsem to spíš nechal náhodě, až jak to dopadne. A pár ochotných lidí se nakonec opravdu našlo. Stejnou zkušenost mám i z cesty přes Slovensko.

foto: archiv Romana Kleckera

Musel jsi spoléhat jen sám na sebe, neměl jsi obavy?

To je ale to nejkrásnější, že vůbec nevíš, co tě v další hodině čeká. Už se stmívá, prší a vůbec netušíš, kam složíš hlavu. Taková nejistota mě přitahuje. Když jsem se vrátil do Čech, hodně mi chybělo spaní pod širákem a prožívat každý den nové zážitky…

Co se ti během pouti honí hlavou? Uspořádáváš si svůj život?

Měl jsem ambice si na cestách — nejen do Říma — vyřešit nějaký problém, ale ještě nikdy se mi to nepovedlo. Od začátku hodně myslím na konečný bod cesty, jak to bude skvělé, až tam dojdu. A pak je všechno úplně jinak. Celou cestu jsem si představoval, jak si u cedule Roma nastavím foťák na samospoušť a zdokumentuju tu slavnou chvíli … a ona tam žádná cedule nebyla. Asi není potřeba něco značit, když stejně všechny cesty vedou do Říma, tak kde jinde bych asi byl?

Vzpomínal jsi, že čteš knihu o ženě, která šla napříč Afrikou, doprovázelo ji však auto se štábem a veškerým potřebným vybavením. Předpokládám, že tvá výprava byla mnohem skromnější.

Mám s sebou minimum věcí, spacák, karimatku, pár triček… Rodiče mě přemlouvali, abych si vzal mobil. Pro mě je to ale věc, kterou si na pouť prostě vzít nemůžu, nepatří to k tomu, pořád bych byl v dosahu, na lince — od toho jsem se právě chtěl oprostit.

foto: archiv Romana Kleckera

Je pro tebe důležité jít sám, nebo bys vedle sebe akceptoval i své přátele?

Myslím, že je hodně důležité jít sám. O samotě všechno prožívám mnohem silněji. Připadá mi, že když jde člověk sám, všechny smysly najednou začnou fungovat na 150 procent. Pro holky je to zřejmě nebezpečné, ale já se nemám moc čeho bát. Ale je pravda, že kdybych si v pustějších oblastech, kterými jsem procházel, zlomil nohu, asi by mě hned tak nenašli. I když — ve sponě popruhu mám zabudovanou píšťalku, tak bych se snad dopískal.

Zážitky z cesty mám pořád v hlavě. Je to už několik měsíců, co jsem se vrátil z Říma, a přesto mi každý den vypluje napovrch nějaká vzpomínka, třeba na lidi, které jsem potkal, na situace, do kterých jsem se dostal. Je to hodně silné. Vždycky mě to vrhne do stavu, že bych si sbalil těch pár věcí a rovnou někam vyrazil.

Kam se vydáš příště?

Příští rok v létě bych chtěl vyrazit po známé poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela. Je to kolem tří tisíc kilometrů, což znamená asi dva a půl až tři měsíce putování. Odtud bych pokračoval na mys Finister — nejzápadnější bod Španělska a de facto pravý konec pouti. Je to velmi silné místo. Byl jsem tam před dvěma roky, když jsem poblíž pomáhal čistit pobřeží od ropy z havarovaného tankeru Prestige. Neuvěřitelně to tam na mě zapůsobilo. Zkrátka genius loci. Už tehdy jsem si ve skrytu duše říkal, že bych sem mohl zkusit dojít pěšky. Tak snad to vyjde.

Připravila Dagmar Smolíková.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2024 vychází v 2. polovině dubna.