Na druhém konci spouště

17. října 2016 /
foto: zdroj: Global Witness

Pozorně se díval přes mušku. Každou chvíli se měl objevit jeho cíl. Stačí zmáčknout spoušť, pak shrábne slíbené prachy a ani se nebude muset bát, že by si pro něj přišla policie. Zastřelit tyhle aktivisty je snadné jako zastřelit ovci. Nikdo se nebude snažit vraždu vyšetřit. S největší pravděpodobností se o ní ani nikdo nedozví.

Když před lety napadl Šumavu kůrovec a v oblasti Ptačího potoka bylo označeno na tři tisíce stromů k vykácení, vyvolalo to u mnoha lidí odpor. Na Šumavu se sjeli aktivisté z celé republiky, aby nelegální těžbě zabránili. Využili bezpečnostního pravidla pro těžbu v lese, které zakazuje kácení, pokud se u stromů nacházejí lidé. Všichni účastníci blokády využili svého práva svobodně vyjádřit svůj názor a chránit životní prostředí. Mohli se bát záznamu v trestním rejstříku, pošramocené pověsti, zesměšňování svého úsilí, potyček s policií, či dokonce zranění (podrobněji v článku Jana Skalíka zde). Ani jeden z nich se ovšem nemusel bát o svůj život.

Antonio Isídio prožil většinu svého života ve vergelské komunitě v brazilském státu Maranhao. Život této komunity byl spojen s amazonským pralesem, který jí sloužil jako útočiště i obživa. Vzácné dřeviny ale přilákaly do oblasti mocné těžařské firmy, potenciální úrodná půda zase latifundisty. Firmy si násilím začaly brát půdu domorodých obyvatel. Antonio Isídio ilegální těžbu a zábory půdy pravidelně hlásil na policii, jenže ohlašované bezpráví nikdo nikdy neprošetřil. Když obyvatelé pralesa odmítli svůj les jen tak opustit, začaly jim společnosti vyhrožovat smrtí — a tyto výhrůžky posléze i plnit. Isídio jednou strávil osm dní v kostele, protože jej nájemní zabijáci lovili jako zvěř. Loni v prosinci odešel do lesa a čtyři dny o něm nikdo nevěděl. Na Štědrý den jej ostatní našli: zavražděného. Byl čtvrtou obětí z malé vergelské komunity, která čeká, kdo další přijde na řadu.

Nebezpečnější než novinařina

Rok 2015 se stal v ekologických kruzích tím nejkrvavějším rokem nového tisíciletí. Podle výroční zprávy nevládní neziskové organizace Global Witness, která monitoruje porušování environmentálních a lidských práv, bylo loni zavražděno 185 lidí, kteří se snažili bránit (své) životní prostředí či půdu. (Lidskoprávní organizace Front Line Defenders ovšem uvádí jiná čísla: v roce 2015 mělo být zavražděno 156 bojovníků za lidská práva, z nichž 45 % připadlo na obránce environmentálních práv a půdy.) Podle Global Witness jde o 59% nárůst oproti roku 2014 a vůbec nejvyšší počet vražd od roku 2002, kdy organizace začala tento typ vražd monitorovat. Celkem už jich GW zaznamenala téměř tisíc dvě stě, což znamená, že každý týden zemřou násilnou smrtí tři lidé — pole ochrany přírody tak v podstatě znamená pole válečné.

Někdy, jako v případě Antonia Isídia, dojde k činu rukou najatého vraha, jindy zase při tvrdém zásahu policie nebo armády při demonstracích. Čtyřicet procent obětí nebyli žádní ekologičtí aktivisté, nýbrž domorodí obyvatelé, kteří měli tu smůlu, že přebývali v oblasti bohaté na přírodní zdroje. Mimochodem, média často referují o vraždách novinářů a vyzdvihují toto povolání jako velmi nebezpečné; loni jich bylo zavražděno třiasedmdesát, tedy o polovinu méně než ochránců přírody. Zdá se tedy, že daleko nebezpečnější než referovat o politických a vojenských událostech je vlastnit půdu, kterou chce někdo získat pro vlastní výdělek.

Kdo by mohl usilovat o životy ochránců životního prostředí? Firmy těžící uhlí či nerosty, zemědělské společnosti hospodařící na plantážích, stavitelé elektrárenských přehrad nebo společnosti zaměřující se na těžbu vzácných dřevin; a ovšem samotné státy, v nichž tito ochránci žijí. Těžební firma má zálusk na drahý kov nebo na vysoce ceněnou dřevinu; zemědělci chtějí na vytěžené a úrodné pralesní půdě pěstovat plodiny a vyvážet je do celého světa; zahraniční stavitelé vodních elektráren si dělají zálusk na dobře zaplacený projekt. Ti všichni mají ve vybraném rozvojovém státě své finanční zájmy, nikoli však už zájmy o tamní životní prostředí.

V souvislosti s kácením v Libérii — 23 zabitých, foto: Global Witness.

Zkorumpovaní úředníci daných států přijímají od těchto firem hojné úplatky, aby nekřížili jejich plány, a naopak vše legislativně zajistili. Vlády prezentují tyto plány jako vysoce rozvojové, veřejně si pochvalují, jak tyto firmy zajistí pracovní místa a růst životní úrovně obyvatel, ačkoli opak často bývá pravdou: společnosti připraví mnoho domorodých obyvatel o jediný (přitom udržitelný) zdroj obživy, násilně je přesunou do jiných oblastí a zanechají za sebou zcela zdevastovanou přírodu. Na konci „rozvojového“ projektu je daný stát ještě chudší než na počátku. Tradiční zdroje obživy obyvatel nenávratně zmizely s lesy a pralesy, úrodná půda se špatným zacházením proměnila v poušť, přehrada odřízla od zdroje pitné vody mnoho vesnic a zaplavila úrodnou půdu.

Bez ochrany i práva

Zdá se, že o osud mnoha rozvojových zemí se starají pouze její řadoví obyvatelé. Není divu, že jsou často ochotni pro ochranu vlastní půdy či okolní přírody nasadit i svůj život. A jelikož jim v jejich boji nikdo nepomůže, často o život skutečně přijdou. Najatí vrahové jsou v takovém případě pouhými nástroji; faktickými viníky jsou firmy a zkorumpované vlády. V mnoha případech je přitom spojení mezi vraždou a státem či společností zcela zřejmé: šestnáct vrahů z uvedené statistiky pro rok 2015 pocházelo z paramilitantních skupin, třináct náleželo k armádě, jedenáct k policii, jedenáct k soukromé ochrance společnosti. Příliš mnoho vrahů zůstává bez spravedlivého trestu, a když už policie zatkne najatého zabijáka, je mizivá šance, že by vyšetřovala toho, kdo si jej najal. Navíc existuje jen velmi málo důkazů, že se politické autority snaží zločin plně vyšetřit a volat faktické strůjce k odpovědnosti; často se naopak snaží vyšetřování zabránit. Proto v budoucnu počet zavražděných pravděpodobně ještě vzroste.

Na každou vraždu přitom připadá daleko více případů vydírání, obtěžování, mučení i násilných přesunů spojených s kulturní ztrátou tradiční identity a způsobu života. Přestože jsou vlády povinovány mezinárodním zákonem, aby před uskutečněním plánovaného projektu získaly předchozí dobrovolný a informovaný souhlas dotčených domorodých obyvatel, země jako Brazílie, Kolumbie, Peru nebo Honduras se s ničím takovým obvykle neobtěžují. I když některý stát práva původních obyvatel na půdu jejich předků formálně uznává, v praxi je zpravidla nerespektuje. Například v Peru komunity potřebují sedmadvacet úředních kroků, aby si svou půdu právně pojistily. K získání povolení těžby nerostů však stačí o dvacet kroků méně a povolení k těžbě dřeva získáte už po třech úředních krocích.

Otevřená válka v Brazílii

Nejvíce se loni vraždilo v Brazílii — Global Witness zdokumentoval celkem padesát obětí. S mírným odstupem třiatřiceti vražd skončily Filipíny a Kolumbie s šestadvaceti oběťmi. Vedle Latinské Ameriky pochází nejvíce případů z jihovýchodní Asie. Tyto tři země „vedou“ i v celkovém počtu vražd od roku 2002, jen na druhé místo se mezi ně vklínil Honduras (viz graf).

Jak čtenáři a čtenářky Sedmé generace dobře vědí, hlavním environmentálním problémem Brazílie je ilegální těžba Amazonského pralesa. Brazílie patří mezi země s největším počtem zemědělských firem a exportérů vzácných dřevin. Čtyři pětiny dřeva se zde přitom vykácejí ilegálně, což představuje čtvrtinu celosvětového nelegálního obchodu se dřevem. Brazílie je druhým největším producentem a konzumentem tropických dřevin a lídrem ve výrobě dřevěných produktů, zejména celulózy a papíru. Cílovými „destinacemi“ je především Evropská unie, Čína, USA a Japonsko. Brazílii též patří druhá příčka ve vývozu zemědělských plodin, přičemž v dodávkách cukru a kávy na světě nemá konkurenci. V roce 2013 tak země exportovala zboží za osmašedesát miliard dolarů.

Nebezpečí fyzické újmy hrozí především Brazilcům žijícím na pomezí lesa a plantáží. Oproti roku 2014 se zde počet zavražděných zdvojnásobil. Nejvíce obětí pocházelo ze spolkových států Maranhao, Pará a Rondonia. Latifundisté zde přebírají půdu místním komunitám s nezajištěnými pozemkovými právy. Najatí vrazi zabíjejí vedoucí odboje, aby umlčeli opozici místních obyvatel a vytlačili je z jejich teritoria. Úroveň násilí je zde tak alarmující, že expertka OSN Vicky Tauli-Corpez označila expanzi průmyslových zemědělců za otevřenou válku.

Filipíny, Kolumbie, Kongo…

Filipíny zase oplývají nerosty, konkrétně zlatem, mědí a niklem, které se nacházejí až na třech procentech rozlohy země tohoto souostroví. Devadesát sedm procent produkce kovů přitom kontrolují zahraniční společnosti — ze Spojených států, Kanady, Číny či Japonska. Filipínský průmysl tak velmi závisí na zahraničním exportu a kapitálu. Mezinárodní společnosti chtějí těžit také uhlí, nikl a zlato, nacházející se v oblasti Mindanao, domově lidí z kmene Lumad. Respektive v bývalém domově — tři tisíce Lumadů byly totiž vyhnány do města vzdáleného šestnáct kilometrů. Když někdo z obyvatel promluví o spáchaných zločinech, riskuje tím život. Pět set tisíc hektarů mindanaoské půdy se proměnilo v doly, sedm set tisíc hektarů zase v plantáže. Paramilitantní skupiny decimující místní obyvatele často přímo spolupracují s filipínskou armádou. Popravily už dvaadvacet aktivistů, což z Mindanaa činí vůbec nejnebezpečnější oblast pro majitele půdy. Vrahové jsou dobře známi, nikdo z nich však nebyl předveden před soud, naopak dále pokračují ve vraždění. Vše se děje navzdory tomu, že práva domorodých obyvatel filipínské zákony formálně chrání už od roku 1997.

foto: William Daniels

Jiná situace panuje v Kolumbii. Tamější vláda sice uznává, že půda patří drobným majitelům, zároveň ale tvrdí, že půdní podloží je státní. Proto nevidí důvod, proč by při plánování budoucí těžby měla domorodé obyvatelstvo zohledňovat. Vlastníci půdy tedy dlouhodobě usilují, aby bylo uznáno jejich komplexní právo na půdu, včetně podloží i vzduchu. Obzvláště problémová oblast se nachází ve střední Kolumbii v rezervaci bohaté na nerostné zdroje. Domorodí obyvatelé zde sice po staletí těžili, šlo ovšem o těžbu zodpovědnou k přírodě. Vláda ale umožnila těžbu nadnárodním společnostem i nelegálním ozbrojeným skupinám. Ty začaly likvidovat domorodou opozici — za loňský rok minimálně devět lidí. Nedávno též kolumbijská vláda začala aktivně prosazovat těžbu zlata, stříbra, uhlí či ropy prodejem práv na průzkum i státními pobídkami společnostem z USA, Austrálie, Brazílie nebo Kanady.

V afrických zemích se zdá být počet environmentálně motivovaných vražd až podivně nízký — vzhledem k tomu, že mnohé země trpí vysokou úrovní násilí a konfliktů spojených právě s půdou a přírodními zdroji. Statistiky Global Witness za loňský rok každopádně připisují Africe „pouhých“ třináct vražd; jedenáct z nich postihlo ochránce národních parků v Demokratické republice Kongo, a to kvůli zvýšené poptávce po slonovině. Vlády však africké obránce půdy a environmentálních práv mnohdy označují za zločince, konstruují vůči nim vymyšlená obvinění a veřejně je označují za brzdy ekonomického rozvoje. K samotným vraždám zřejmě dochází ve vyšší míře, jen je obtížné je vůbec zaznamenat a spojit s problémy životního prostředí. Důvodem je jednak nedostatečné informování z izolovaných venkovských oblastí, jednak daleko menší ohled na lidská práva v některých státech. Mnoho afrických států si navíc ponechalo úplnou kontrolu nad půdou a zdroji a neexistuje nikdo, kdo by proti jejich rozhodnutí protestoval.

Vraždy podle odvětví

Nejvíce ochránců přírody a obránců půdy padlo loni za oběť těžbě uhlí a nerostů — celkem dvaačtyřicet. Dvacet vražd bylo spojeno se zemědělstvím, zatímco stavba přehrady a těžba dřeva figurovaly shodně v patnácti případech (viz graf).

Vraždy kvůli těžbě se loni odehrály v deseti zemích, především v Kolumbii, Peru a na Filipínách. Těžební společnosti se zde snaží zvyšovat produkci, aby tak zamezily ztrátě z pádu ceny komodit. Zesílení těžební aktivity přitom vede k environmentálním katastrofám. Čím vyšší těžební aktivita, tím méně regulací vláda vytváří, aby neodradila nové investory. Nižší limity však přitahují riskantnější projekty se závažnějšími dopady pro obyvatele oblasti: znečišťování vodních zdrojů, zabírání půdy a ohrožení živobytí.

Zabírání, respektive kradení půdy pro plantáže loni zaplatilo životem nejméně dvacet lidí. Za vraždami na Filipínách často stáli členové soukromé stráže zemědělského podniku, v Brazílii si zase majitelé rančů najímali na nepohodlné odstřelovače. Boom velkozemědělských podniků v rozvojových zemích podporují vlády, investoři a dárci, kteří v nich vidí záruku ekonomického růstu a uživení obyvatelstva. Vedle zastrašovaných, korumpovaných a přesunovaných menších komunit však trpí i půda, často pospojovaná do monokulturních plantáží, i malopodnikatelé drcení extrémně nízkými cenami.

E. Chota, jeden z čtyř zavražděných vůdčích aktivistů v Peru, foto: Emory Richey.

Mnoho rozvojových zemí též čelí zvýšené poptávce po elektřině stavbou obrovských hydroelektrických přehrad. Patnáct loni zavražděných oponentů přehrad pocházelo zejména z Hondurasu, Guatemaly a Mexika. Obrovská vodní díla, často vytlačující vesnice, narušující tradiční zemědělské oblasti a zaplavující úrodná údolí, se staví i nadále navzdory faktu, že náklady na jejich výstavbu jsou průměrně překračovány o 96 %.

Přežití 1,6 miliardy obyvatel Země závisí na lese, přičemž pro šedesát milionů domorodých obyvatel představuje les jediný zdroj obživy. Není divu, že se tito lidé nebojí za ochranu lesa obětovat vlastní životy — loni tak skončilo nejméně patnáct z nich. Dřevařský těžební průmysl často operuje v oblastech natolik vzdálených od řídicích center, že se nemusí řídit zákony. Těžební firmy navíc spolupracují s místními zkorumpovanými úředníky, s nimiž jsou také často tyto vraždy spojovány, zvlášť v Brazílii, na Filipínách, v Indii, Guatemale a Kambodži. Ve snaze najít vysoce ceněné dřeviny těžaři ilegálně zasahují do dříve nedotčených oblastí. A čím více tak činí, tím větší odpor místní obyvatelé projevují — a tím více násilí je na nich pácháno.

Klíčoví bojovníci

Výše popsaná chmurná situace však není bezvýchodná. Global Witness navrhuje pětibodový plán, který ovšem vyžaduje daleko větší aktivitu ze strany národních vlád, občanské společnosti i mezinárodní komunity. Obráncům životního prostředí je třeba poskytnout zvýšenou ochranu, aby mohli ve své práci pokračovat bez strachu z násilí vůči nim nebo jejich nejbližším. Za druhé se musí vyšetřit zločiny proti aktivistům a přivést jejich strůjce i původce k odpovědnosti. Poškozené rodiny a komunity se musejí dočkat kompenzací a kontroverzní projekty přehodnocení. Global Witness též navrhuje podpořit svobodu projevu oponentů a konstruktivní dialog vlády s občanskou společností. A za páté je třeba vymýtit skryté příčiny násilí včetně pouze formálního rozpoznání práva na půdu, korupce a nezákonného využívání přírodních zdrojů.

Mezinárodní nadace pro ochranu lidských práv Front Line ve své poslední výroční zprávě zase doporučuje vytvoření vhodného prostředí, v němž budou moci obránci operovat, zajištění předchozího svobodného a informovaného souhlasu komunit s rozvojovými projekty na jejich území, ustanovení mechanismu pro ochranu whistleblowerů, vyšetřování kriminálního chování státních složek či reformu jednotlivých legislativ. Zvláštní zpravodaj OSN pro ochránce lidských práv Michel Forst ve zprávě z února 2016 navrhuje opatření posilující zdroje a kapacity ochránců přírody a podporu regionálních a mezinárodních ochranářských inciativ.

Na letošních oslavách Světového dne životního prostředí promluvili vedle Michela Forsta i dva jiní zvláštní zpravodajové OSN v oblasti lidských a domorodých práv John Knox a Victoria Tauli Corpuz. Jejich poselství bylo jasné: ochrana práv obránců životního prostředí a půdy je klíčová pro celé environmentální právo, které na těchto bojovnících závisí. Situace je přitom neúnosná — vždyť z více než tisíce případů vražd bylo dosud odsouzeno pouze deset lidí.

Autorka studuje žurnalistiku a mezinárodní studia na FSS MU. Kontakt: vrtelova@sedmagenerace.cz.

Global Witness— tato Mezinárodní nevládní nezisková organizace (INGO) monitoruje od roku 2002 vraždy, které se odehrají kvůli ochraně životního prostředí. Ve svých statistikách uvádí pouze dobře prozkoumané a zdokumentované případy, to znamená, že musí být známy podrobnosti ze života oběti, způsob, jakým byla zavražděna, i důvody této vraždy. K pátrání organizace využívá veřejně dostupné zdroje. Ne u všech případů se podaří získat všechna potřebná data; mnoho z nich zcela unikne pozornosti kvůli nízkému zájmu médií a veřejnosti, případně se stanou v odlehlých oblastech. Skutečný počet zavražděných bude tedy s největší pravděpodobností vyšší.

Obránci půdy a životního prostředí — lidé, kteří konají nenásilné akce, aby ochránili svá environmentální práva a práva na půdu, ať už se tomu věnují profesionálně, nebo laicky. Často jde o obyčejné lidi bez zvláštního vzdělání, kteří žijí v odlehlých lesích či horských vesnicích a ani si neuvědomují, že je jiní označují za ochranáře. Za obránce jsou považováni i novináři, aktivisté nebo právníci, kteří se danou tematikou zabývají.

Co říká OSN

Komise OSN pro lidská práva vychází ze všeobecného práva na dobré životní prostředí. Proto jsou obránci půdy také obránci lidských práv. Environmentální předpisy spadají do následujících kategorií: povinnost umožnit veřejnou účast při rozhodování o environmentálních otázkách, povinnost o nich informovat veřejnost a povinnost chránit svobodu projevu a shromažďování. Komise vydala letos v březnu rezoluci o lidských právech a životním prostředí, v níž mimo jiné vyzývá státy k přizvání veřejnosti na rozhodování o environmentálních otázkách a k poskytování informací domorodým obyvatelům. Dále v dokumentu rozpoznává důležitou roli jednotlivců a skupin při ochraně lidských práv ve vztahu k udržitelnému životnímu prostředí.

V roce 1999 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o ochráncích lidských práv, která obsahuje základní principy a práva. Patří mezi ně ochrana na národní a mezinárodní úrovni, vytváření spolků, přístup k relevantním informacím o bojovnících za lidská práva; deklarace rozpoznává význam a legitimitu těchto bojovníků, stejně jako potřebu lépe je chránit. Vlády mají povinnost poskytnout dostatečné zázemí v podobě nezávislých institucí. Deklarace ovšem není právně závazná. Letos v únoru přijalo Valné shromáždění rezoluci, která ještě posiluje dosavadní práva ochránců, odsuzuje jejich kriminalizaci, mučení, vraždy a jiné násilí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.