Nabídnout pozitivní příběh

14. února 2010 /
foto: David Lok

Několik autorů v posledním loňském čísle Sedmé generace řešilo, kde se ocitly české ekologické organizace dvě desetiletí po roce 1989. Očividně mají trochu rozpačité dojmy. Pokusme se podívat, v čem tkví problém, a hlavně: jak jej zelená sdružení mohou překonat.

Řada lidí soudí, že Češi nemají ekologické organizace rádi; proto prý tyto stojí před dilematem, zda se více přizpůsobit většinové společnosti, nebo rezignovat na majoritu a vědomě si vybrat postavení menšiny. Mnoho komentátorů se také trápí rozklady, proč vlastně tohle nepochopení mezi českým veřejným míněním a zeleným hnutím vzniklo.

Tahle debata je ještě pozoruhodnější kvůli důkladnosti a zájmu, s nimiž pátrá po odpovědi na špatně položenou otázku. Češi totiž ekologické organizace podporují.

Nazelenalá veřejnost

Průzkumy veřejného mínění, které dělá CVVM, léta konzistentně přinášejí zhruba stejný výsledek. Na otázku, jak hodnotí práci v ochraně životního prostředí, se o nejlépe hodnocené místo se zhruba 60 procenty znovu a znovu dělí obce a ekologické organizace. Češi považují zelená sdružení za nejdůvěryhodnější zdroj informací v oboru — hodnotí je lépe než vědce. Obecně mají větší důvěru než soudci a pouze o tři procentní body horší než charity. Překvapivě dokonce také v kontroverzní jaderné energetice jim věří více než žurnalistům, české vládě, Evropské unii nebo elektrárenským společnostem (ale méně než výzkumníkům, Daně Drábové či Mezinárodní agentuře pro atomovou energii).

Snad ještě pozoruhodnější výsledky se objevují, když se podíváme na konkrétní témata. Ministr životního prostředí před lety rozhodl, že nevydá povolení k dalšímu provozu lyžařského vleku v národní přírodní rezervaci na Pradědu. Nastal prvotřídní skandál. Noviny spor řešily na prvních stránkách, příznivci lyžování se rozčilovali nad ekologickou šikanou, politici v jednom šiku ministerský verdikt odmítli a Václav Klaus jej s pro něj typickým realismem označil za konec světa. Tehdejší Správa chráněných krajinných oblastí si posléze nechala udělat výzkum, který se dotazoval, co by ve sporu mělo dostat přednost: ochrana přírody, nebo provoz sjezdovek? Výsledek: 62 ku 17 procentům. Pro rezervaci. Skoro kompletní politická elita se naprosto zmýlila v odhadu, kudy se vlastně veřejné mínění ubírá.

Praděd není žádná pozoruhodně výjimečná kauza. Když ODS navrhla zmenšit šumavský národní park, podporovalo ji sedm procent Čechů. Na otázku, čemu dávají přednost v kontroverzích mezi rozvojovými projekty a ochranou přírody, veřejné mínění s velkou převahou a opakovaně volí druhou možnost. Platí to rovněž v Jihočeském kraji, kde si politici z obhajoby sjezdovek, rybníkářů, dálnice, plavebního kanálu a dalších záměrů udělali nadstranické téma. Tři čtvrtiny dotázaných soudí, že by se Česká republika měla zavázat ke snižování exhalací, i kdyby to zatížilo ekonomiku.

Ale také se vůbec nebojí, že by něco takového mělo nastat. Nedávný průzkum Eurobarometru potvrdil, že české veřejné mínění v poměru 63 ku 29 procentům považuje opatření proti změnám podnebí za přínos pro hospodářství. Překážku ekonomickému výkonu vidí v ekologických zákonech všeho všudy 15 procent z nás, naproti tomu více než dvě třetiny si od nich slibují motivaci k inovacím. Plány Evropské komise na podporu zelené energetiky považuje za nadmíru ambiciózní 13 procent.

A ještě jeden údaj stojí za pozornost. Václav Klaus už asi tři roky vede kampaň, v níž argumentuje, že globální změny podnebí nejsou vážný problém. A jaký je výsledek dvou knih, desítek novinových článků, projevu v OSN, slávy mezi americkou konzervativní pravicí, jednoho přeloženého filmu a pár set vystoupení v médiích? S prezidentem souhlasí 13 — slovy třináct — procent veřejného mínění.

Učebnice vlastivědy, nikoliv MFD

Prakticky jediné opravdu důležité téma, ve kterém se Češi názorově rozcházejí s ekologickými organizacemi, je jaderná energetika. Takže v čem je problém? Proč má tolik lidí z každodenních rozhovorů hodně odlišný dojem?

Částečně proto, že osobní dojem je hodně špatná metoda výzkumu. Pokud se chcete dozvědět, co si lidé myslí o ekologických organizacích, je snad jediná horší věc než se zeptat v hospodě: zeptat se v hospodě a dodat, že k jedné z nich patříte. Ovšemže se
s vámi budou chtít hádat.

Obdobně chybný postup je nadmíru se trápit tím, co píší noviny. Jistěže, řada komentátorů dští síru. Ale české veřejné mínění se neutváří čtením komentářových stránek deníků: přesněji řečeno, velká většina z deseti milionů Čechů komentářové stránky deníků ani nečte. Dojem, který společnost má z ochrany přírody, formovaly hlavně učebnice vlastivědy, kde se psalo o krásách Krkonošského národního parku nebo naučné tabule na šumavských rašeliništích, nikoli osmá stránka Mladé fronty Dnes. A už vůbec ne poslanci a ministři. Češi své politiky věru nepovažují za názorový vzor.

O co vám jde?

Toto však samo o sobě není úplné vysvětlení. Většina české společnosti s ekologickými organizacemi souhlasí, ale očividně z nich není třikrát nadšená. Proč to? A hlavně, co by s tím měly udělat?

Ekologické organizace jsou pro lidi prostě nepříliš srozumitelné. Ne že by občané nechápali konkrétní témata. Zákon na podporu zelené elektřiny, podpora recyklace novým odpadovým zákonem, ochrana pralesů na Šumavě, stop spalovnám odpadků, méně kamionů na silnicích, Natura 2000, limity těžby uhlí, nová pravidla regulace chemikálií, nestavět kanál Dunaj-Odra-Labe, více dotací pro biopotraviny, zavřít magistrálu v centru Prahy — jasně, tohle všechno je jistě potřebná a podpory hodná práce. Ale vidíte tu srozumitelný obrázek, o co ekologické organizace vlastně usilují? Lze z toho poznat, o co jim vlastně opravdu jde? Evidentně je motivuje něco více než těchto jedenáct dílčích témat — ale co to je?

Pokud chtějí ekoneziskovky skutečně přimět lidi, aby jim nejen důvěřovali a podporovali je, ale také se s nimi byli ochotni vydat na společnou cestu, musí přijít se srozumitelným a koherentním příběhem. Vysvětlit, o co ve společnosti a životě usilují. Nabídnout něco, k čemu stojí za to se připojit. Roztříštěná směs dílčích témat nestačí.

Fandím vám, ale…

Málokdy se ekologické organizace těšily takovému souhlasu české společnosti, jako když proti některým věcem protestovaly. Spory o těžbu zlata či uranu, rozšiřování uhelných dolů, vývoz štěrku z kamenolomů nebo kácení alejí dostaly zelená sdružení do titulků a získaly jim miliony sympatizantů.

Jenomže tím to skončilo. Málokoho totiž inspiruje negace, odmítání a protest. Že s někým souhlasím při jeho neustálých poukazech na problémy, totiž ještě vážně neznamená, že se k němu připojím. Že jej budu aktivně podporovat nebo že změním něco ve svém vlastním životě. Spíše to vypadá na shovívavou podporu zelených Donů Quijotů, kteří to sice myslí dobře, ale skutečný život je někde jinde. Chtějí-li společnost inspirovat, musí mít ekologické organizace pozitivní agendu.

Secesní povolenky a proces GAIA

Zelené organizace tvoří experti, kteří tráví život ponořeni ve svém tématu. Se svým okolím mluví, jako by se o jejich agendu každý zajímal s obdobnou náruživostí a smyslem pro detail. Tiše předpokládají, že témata, kterým se věnují, jsou pro každého stejně uchopitelná, srozumitelná a důležitá.

Jenomže ruku na srdce: drtivá většina české společnosti nezná jediný ekologický zákon, nepamatuje si jméno aktuálního ministra životního prostředí, neví nic o proceduře posuzování vlivů staveb na životní prostředí a kontroverzní projekt nové spalovny odpadu sleduje stejně podrobně jako všechny ostatní věci, o kterých se před měsícem psalo v novinách na straně čtyři. Je to asi něco důležitého a naprosto nesrozumitelného.

Ilustrativní je tenhle test: kolik vy osobně víte o tom, jak funguje systém zdravotního pojištění? Věc pro společnost i každodenní život bezesporu mnohem důležitější než kterákoli z propíraných zelených kauz. Patrně o něm netušíte skoro nic, že? Jak potom předpokládat, že lidé budou rozumět polemikám o technikálie v obchodování s emisními povolenkami, procesech EIA nebo vytváření zásad územního rozvoje? Řešením není přestat o těchto věcech mluvit. Řešením je začít je prezentovat přístupným způsobem a dávat do souvislostí s každodenní zkušeností lidí. Nevysvětlovat poslední právní kroky při posuzování vlivu té a oné megastavby na životní prostředí, ale argu-mentovat, že je lepší tam mít park nebo místo pro rodinné výlety. Nikdo netuší nic o proceduře zřizování bezzásahových území v národním parku — ale uchopitelná je diskuse, zda část české krajiny vyčlenit a ponechat přírodě coby divoký prales ve středu Evropy, který lze navštívit a vidět na vlastní oči.

Společnost evidentně považuje za důležité stejné věci jako ekologické organizace. Pokud chtějí uspět, musí se naučit to lidem kolem sebe říci a nabídnout jim pozitivní příběh, ke kterému bude radost se připojit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.