Narcismus standardního ekonomického myšlení

13. března 1997 /
foto: CC0 Public Domain, www.pixabay.com

Narcis byl sličný jinoch, který neměl žádnou vadu, snad kromě toho, že se od rána do večera zaobíral jen sám sebou a svou vlastní krásou. Rád chodíval k tůňce, v níž pozoroval obraz své tváře. Plně pohroužen do tohoto vrcholného estetického zážitku, nakláněl se nad svůj obraz tak neopatrně, že jednou spadl do vody a utopil se. Byl, chudák, tak zaměstnán jen sám sebou, že přehlédl rozdíl mezi svojí osobou a prostředím, což ho zahubilo.

Psychologové hovoří o narcismu jako o určité poruše, kdy člověk není schopen vnímat svět jinak, než že do něj ustavičně projektuje obraz sebe sama. Nedokáže rozlišit mezi sebou a realitou, což ho může nakonec osudově ohrozit. Nevidí skutečné problémy, neboť do všeho promítá jen své problémy vlastní. Paradoxně mu tento přístup zabraňuje adekvátně řešit i ty jeho problémy, jimiž je pohlcen.

Nebývá zvykem zkoumat jisté rysy ekonomického myšlení jako dílčí případ určité psychické úchylky. Podobnost s určitými charakteristikami narcismu je však natolik zarážející, že se takovému pokušení lze jen těžko ubránit.

Kniha „Ekonomický styl myšlení“ od Paula Heyneho vyšla již v pěti vydáních a podle autora předmluvy patří k nejpoužívanějším úvodům do ekonomických věd v anglosaském světě. Kniha je psána inteligentně, lehkým stylem a se spoustou nápaditých příkladů. O to více zarazí ty její pasáže, kde se autor zabývá ekologickými problémy. Je jim věnována celá kapitola, narážky na ně jsou však roztroušeny i jinde v textu. Tak například na straně 27 čteme: „Jestliže se domníváte, že za vodu neexistuje náhrada, uvažujete příliš akademicky. Velmi chybně jste abstrahovali od reality. Pravděpodobně předpokládáte, že se voda používá převážně jako pitná, ale ve skutečnosti se používá pro nejrůznější účely.“ Na jiném místě pak autor upřesňuje, že voda se používá například také na mytí auta, kde je ji možno nahradit například tím, že auto necháme prostě špinavé. Podobné postřehy již dopředu navnaďují čtenáře k četbě kapitoly nazvané „Znečištění životního prostředí a sporná práva“.

Tato kapitola je uvedena předběžným komentářem s definicí znečištění životního prostředí: „Znečištění životního prostředí nelze definovat jako poškození životního prostředí. Je to mnohem širší pojem. Vše, co děláme, včetně chůze a dýchání, poškozuje nějakou část životního prostředí,“ konstatuje autor a na uklidnění dodává: „Většina škod, které činíme našemu životnímu prostředí při běžném způsobu života, ve skutečnosti nejsou nikdy nenapravitelné. Velmi málo škod je nenapravitelných ve smyslu, že za žádných okolností, ať lidé dělají cokoliv, nemohou být napraveny.“ (str. 286)

Po tomto úvodním vyjasnění následuje podstata vymezení znečištění: „Znečištění ve skutečnosti není fyzikální povahy. Je to spíše mínění podporované určitými lidmi. Je to stížnost: ty realizuješ svůj prospěch tak, že přenášíš náklady spojené s jeho získáním na mě (nebo na nás), ale my neseme náklady produkce znečištění, přičemž na to nemáš žádné právo. Znečištění tedy představuje neshodu v oblasti vlastnických práv. Znečištění se tedy neodstraňuje tím, že se odstraní poškozené životní prostředí, což je rozhodně nemožné, ale tím, že se vyřeší neshody v oblasti vlastnických práv.“ (str. 287)

Již zde se standardní ekonom začíná nebezpečně naklánět nad zrádnou tůňku antropocentrického narcismu. Je natolik zabrán do sličného obrazu svých vlastnických práv, že samotný stav prostředí, například jeho schopnost udržovat vnitřní rovnováhu a stabilitu, je pro něj zcela nepodstatný. Důležité je jen to, zda vlastník něčeho, co je v souvislosti se znečištěním poškozeno, byl či nebyl za toto poškození odškodněn. Pokud odškodněn byl, pak již žádné znečištění nemá právo vidět či dokonce reklamovat. Žádné znečištění pro něj již totiž neexistuje.

Pro větší názornost uvádí Heyne jednoduchý příklad: Tovární komín chrlí saze, jež hustě pokrývají přilehlou obytnou čtvrt. Aby lidé byli ochotni v takové čtvrti bydlet, musejí být nějak oškodněni (např. nižším nájemným či jinými výhodami) za tuto vadu na komfortu bydlení. Pokud se za těchto podmínek nastěhují, pak: „…souhlasili se sazemi na jejich okenních římsách, takže to není znečištění.“ (str. 288)

Převedeme-li do našich poměrů: Pokud lze vůbec hovořit o nějakém znečištění severních Cech za minulého režimu, pak jen v tom případě, pokud tzv. pohřebné vyplácené tamním obyvatelům bylo příliš nízké. Pokud by je režim upravil tak, aby se obyvatelům zdálo dostatečné, a pokud by všichni ostatní měli možnost vystěhovat se, žádné znečištění by se z ekonomického pohledu nekonalo, byť by komíny kouřily sebevíce. Obyvatelé severních Čech, kteří by za těchto podmínek zůstali, by byli natolik zahleděni do zrcadla svých vysokých finančních kompenzací, že by naprosto žádné znečištění neregistrovali. Slovy Heyneho: „Souhlasí-li každý, že všichni účastníci jednají v rámci svých práv, nejedná se o znečištění.“ (str. 288) Vrátíme-li se opět k nám, pak minulý režim nebyl špatný proto, že devastoval přírodu, ale proto, že si nedokázal opatřit dostatek peněz na vyšší pohřebné. Pokud se nám nyní podaří vyšší částku (třeba i za cenu další devastace přírody) opatřit, pak z ekonomického hlediska k žádnému znečišťování nedojde. Jak jednoduché.

Paul Heyne vzápětí dodává další příklad – pobřeží znečištěné naftou v důsledku provozu blízkých doků. To, zda situaci vnímáme jako znečištění, není dáno stavem pláží či úmrtností mořských ptáků a ryb. Je to čistě otázka našich hodnotových preferencí. „Kdyby někdo byl ochoten vynaložit náklady, přístavní činnost by mohla být stejně antiseptická jako chirurgický, zákrok. Stojí však tyto náklady za to?“ (str. 289)

Ti, kdo uvažují příliš jednoduše, konstatuje ekonom, nazývají naftu na pobřeží znečištěním a dali by přednost čisté pláži. Tím ovšem jen napadají vlastnická práva těch, kdo mají prospěch z pokračující činnosti v přístavu. „Bylo by však chybou pro toho, kdo schválil existující určení vlastnických práv, aby nazýval tuto naftu na pobřeží jako znečištění. To by znamenalo, že uznal, že naši fanatičtí milovníci pláží by měli mít právo zastavit veškerou přístavní činnost odmítnutím poskytnout svůj souhlas. To je přesně to, o co jde. Nafta na pláži je znečištěním pouze pro toho, kdo tvrdí, že ti, kteří způsobují znečištění, nemají právo to činit.“ (str. 289) Jak vidno, v tomto Hevneho příkladu ekologové dopadli ještě hůře než v předchozím. Každý poukaz na ekosystém ohrožený ropnými skvrnami může být kvalifikován jako nebezpečná snaha „fanatických milovníků pláží“ narušit posvátný systém vlastnických práv. Jediným řešením by zřejmě bylo, aby si ekologičtí fanatici pláž zprivatizovali a pak žádali po ropných společnostech náhradu za poškozování svého majetku. Pokud by se na nějaké sumě domluvili, znečištění by rázem přestalo existovat, i když by se proud ropy řinul třeba pětkrát intenzivněji. Pokud si ekologové pláž z nějakého rozmaru koupit nechtějí, měli by být raději zticha, nepochopili principy ekonomického myšlení. Nepochopili, že „činnost, která mění (zvýraznil J. K.) životní prostředí, se nestává problémem, dokud neohrožuje práva jiných“ (rozuměj: právoplatných vlastníků – J. K.).

V tomto bodě se již Paul Heyne naklání nad tůňku svého vlastnického narcismu tak důkladně, že už vůbec není schopen rozlišovat, kde končí on se svými sličnými právy a kde začíná modrá hlubina na něm nezávislého přírodního prostředí. Pokud není v něčem schopen vidět sám sebe a své právo, nevidí vůbec, ale vůbec nic. Pokud naopak obrys svých práv zahlédne, považuje za trestuhodné znečištění cokoliv, zcela bez ohledu na ekologickou závažnost. Příklady, které uvádí, jsou kouzelné: „Znečištění se objeví v autobuse, když si mladí lidé zapnou tranzistorové rádio, a tím naru¬šují právo ostatních cestujících na klid¬nou a tichou jízdu, jakož i naopak, když ostatní cestující zasahují do práva mladých lidí poslouchat hudbu, když je nutí, aby vypnuli své tranzistory a oni měli ticho a klid. Znečištění životního prostředí je, i když milovník růží pěstuje své keře, a tím zasahuje do práv obětí růžové alergie.“ (str. 291)

Tento téměř postmoderní guláš se honí hlavou ekonoma těsně před tím, než se ozve hlasité žbluňknutí a na hladině tůňky se roztáhnou široká kola. Je nutno ocenit duchapřítomnost, s níž jsou oba poslední příklady vybrány. První z nich má naznačit škodlivý vliv veřejné dopravy na životní prostředí. Sedneme-li do svého auta, nikdo nám nebude znečišťovat naše životní prostředí řvaním svého tranzistoru. Příklad s růžemi je zase tvrdou obžalobou přírody, která si dovoluje nutit nás ke kýchání, aniž by nám tento vnucený náklad, na rozdíl od ušlechtilých provozovatelů továrních komínů a přístavních doků, jakkoliv refundovala.

Logika standardního ekonomického uvažování je stejně průzračná jako voda, v níž kdysi dávno skončil mladý Narcis: Jestliže pěstitel růží neodškodní dodatečně jediného kýchajícího alergika, jedná se o trestuhodné znečišťování životního prostředí. Pokud by naopak řekněme provozovatelé Černobylu odškodnili všechny oběti havárie z jara 1986, o žádném znečištění nemůže být pak řeč. Reálnou ekologickou situaci testuje peněženka, nikoli dozimetr a už vůbec ne počet hrobů obětí či dokonce nějaké poškození přírody, protože ta svá práva před žádným soudem přece nikdy vymáhat nemůže.

V celé kapitole zabývající se problémem poškozování přírody, respektive problémem znečištění, nenalezneme ani slovo o únosné kapacitě prostředí, ani narážku na hrozby plynoucí ze ztráty schopnosti ekosystémů udržovat svou stabilitu, pochopitelně také ani jediné povzdechnutí nad nevratnými škodami, které jsme přírodě (např. v souvislosti s redukcí biodiverzity) svou činností již způsobili.

Jak se topí ve své narcistní iluzi, nepřestává ekonom vypouštět legrační bublinky. Tak například nadměrný hluk v blízkosti velkých letišť nemusí znamenat zdaleka jen znečištění, ale může být ekonomicky výhodný, když například „…nedoslýchavý sežene výhodnou koupi obytného domu pod letovými dráhami k letišti.“ (str. 293) Mezi takové bublinky patří i řada duchaplných otázek, jimiž je kapitola o životním prostředí uzavřena. Vybírám z nich jen ty nejpodařenější:

„Máte-li rád sluneční záři, představují mraky, které zakrývají slunce, znečištění?“
„Poškozuje vymycování lesů životní prostředí? Jsou-li výsledkem vymycování nižší ceny stavebního dřeva, či životní prostředí se vymycováním zlepšilo?“
„Poškozují pasti na myši životní prostředí?“
„Znečišťují kuřáci životní prostředí, i když kouří jen doma?“
„Historické knihy často bědují nad zkázou ohromných stád bizonů, kteří se potulovali po západních prériích před příchodem bílého člověka. Proč početná ohromná stáda hovězího dobytka, který se u nás nachází, nepotká stejný osud jako buvoly? Co si myslíte, že by se stalo s poměrnou velikqstí stád hovězího dobytka a buvolů, kdyby Američané ztratili chuť na biftek a náruživě si oblíbili buvolí maso?“

Jako odpověď na duchaplné dotazy jedné z nejoblíbenějších učebnic ekonomie v anglosaském světě nabízí se jen jedno jediné: Zbluňk!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.