Národ sobě

28. července 2003 /
foto: Chieng-Chi Chang

Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracovalo své představy o české energetice příštích třiceti let. Klíčový dokument nejdříve tajilo, snad aby pak lépe vynikl jeho obsah. A skutečně, ministerští úředníci namíchali opravdu silnou kávu - s pachutí uhlí a uranu.

V nejbližších desetiletích bude v Česku spotřeba energie stoupat, proto potřebujeme vytěžit co nejvíce uhlí a postavit nové jaderné reaktory. Energetická soběstačnost státu nesmí být ohrožena. Tak by se ve stručnosti dala shrnout hlavní idea nové Státní energetické koncepce (SEK), jejíž šest alternativních scénářů na počátku června představilo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Vláda by o její konečné podobě měla rozhodnout do konce roku.

My hoši, co spolu chodíme

Všech šest scénářů nabízí v různých obměnách víceméně totéž – orientaci na uhlí a jádro. Tzv. bílý scénář zachovává status quo, zelený počítá s prolomením limitů těžby hnědého uhlí a až s třemi novými reaktory, černý podporuje dovoz černého uhlí, červený naopak zase zemního plynu, poslední žlutý navrhuje stavbu osmi nových jaderných bloků a všechny spojuje velmi nízká podpora obnovitelných zdrojů energie.

Celá příprava koncepce měla od počátku poněkud konspirativní nádech. Sice se vědělo, že MPO pracuje na strategickém materiálu, který na příští desetiletí nasměruje českou energetiku, ale získat podkladové materiály či zapojit se do přípravy bylo pro běžné smrtelníky zcela nemožné. Ne tak pro zástupce těžebních a energetických společností. U úředníků i politiků MPO se slyšení dostalo nejen lobbistickému Zaměstnavatelskému svazu důlního a naftového průmyslu, ale i ČEZ či Svazu průmyslu a doprav. Hnutí DUHA naopak vzkázali, že usilování o zapojení se do příprav není na místě, protože ministerstvo životního prostředí (MŽP) přece do pracovního týmu delegovalo svého zástupce.

Absence jakékoliv veřejné diskuse nad hlavními cíly a principy energetické koncepce tak zřejmě není důsledkem tajnůstkářstvím posedlého ministerstva, ale prostou neznalostí klíčového pojmu. MPO nejen že evidentně nepochopilo, že spolupráce několika úředníků sice různých – a to je možná zmátlo –, ale přesto ministerstev nemůže být ani náznakem pokládána za veřejnou debatu, ale navíc zcela absurdně považuje MŽP za jakéhosi zástupce ekologický organizací. Schůzka, kterou MPO svolalo tři dny před zveřejněním koncepce a na kterou pozvalo ekologické organizace, firmy podnikající na poli obnovitelných zdrojů energie a zástupce MŽP, pak budila spíš dojem nutnosti zapsat si do kolonky splněných úkolů čárku než sice pozdní, ale potřeby diskuse. Účastníci totiž nejen že předem nedostali žádné podklady, o kterých měla být řeč, ale na setkání samotném tolikrát skloňovanou energetickou koncepci ani neviděli.

Že ministerstvo už s klíčovými aktéry vše podstatné projednalo a o další připomínky víceméně nestojí, dalo jasně najevo také při zveřejnění scénářů. Veřejnosti poskytlo pouhých osm dnů na to, aby mohla předložený materiál komentovat. Nepřijatelně krátká doba tak nedala šanci pro vypracování žádných alternativních návrhů. MPO nakonec termín asi o týden prodloužilo, ale už jaksi zapomnělo o tom informovat veřejnost. Avšak ve srovnání s běžnou praxí například ve Velké Británii je i čtrnáctidenní lhůta jen pouhým výsměchem. Interní kodex tamní vlády totiž stanoví pro připomínky ve všech veřejných konzultací jako minimální dobu 12 týdnů.

Uhlí vytěžíme

MPO preferovaný zelený scénář prolamuje více než dvanáct let staré tabu – nedotknutelnost vesnic a měst, které chrání tzv. ekologické limity těžby. Od roku 1945 padlo v Podkrušnohoří za oběť nejen megalomanii socialismu 81 obcí, a to včetně královského města Most. Když se v letech 1992 – 1994 bouraly Libkovice, tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý slíbil, že je to poslední vesnice, která kvůli těžbě uhlí zmizí z české mapy.

„Musím říci, že počítáme s těžbou hnědého uhlí v Podkrušnohoří alespoň pro příštích padesát let. Naším cílem je vytěžit veškeré ekonomicky a ekologicky dostupné zdroje. Limity těžby nastalé počátkem devadesátých let by neměly být závazné,“ řekl pro Severočeské noviny náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina. Na otázky po bourání obcí však stejně jako jeho šéf Urban reaguje mantrou o nedotknutelnosti práva vlastníků pozemků rozhodovat si o svém majetku. Jistě, ovšem jen do chvíle než stát prohlásí těžbu uhlí za veřejný zájem. Pak totiž může přijít na řadu vyvlastňování.

Zelený scénář ale s těžbou skutečně počítá. Podle něj se koncem dvacátých let stane jaderná energie „nejvýraznější technologií výroby elektřiny, odblokované zásoby hnědého uhlí druhým zdrojem v pořadí“. Všechna ujištění o tom, že se bourat nebude, pokud se obce postaví proti, tak vyznívají spíš jakou pouhá rétorická cvičení. Nejvíce jsou ohroženy obce Horní Jiřetín a Černice s celkem 1 900 obyvateli, které stojí v cestě dolu ČSA Mostecké uhelné společnosti (MUS). Ta by tak mohla dosáhnout zhruba na dalších 392 milionů tun uhlí. Není divu, že se MUS v rámci připomínkovacího kola vyjádřila pro podporu zeleného scénáře.

Vzhledem už k předem jasným preferencím ministerstva – energetická soběstačnost, těžba uhlí a nové reaktory – už ani nepřekvapí, že na připomínky Plynárenské unie, která upozorňovala na malé využití zemního plynu, reagovalo v příloze energetické koncepce jednou větou: „Jde o pochopitelný názor Plynárenské unie.“ A využití připomínky? „Materiály SEK není nutné měnit.“ Naopak akciové společnosti Severočeské doly, která se domnívá, že by se hnědého uhlí mohlo vytěžit mnohem více, než předpokládá preferovaný návrh, MPO vzkazuje, že ještě není všem dnům konec: „O průchodnosti rozhodnou politické faktory a míra státní angažovanosti.“

Obnovitelné zdroje jsou fetiš

Energetická koncepce se sice holedbá maximální možnou podporou obnovitelných zdrojů energie (OZE), prosté nahlédnutí do předkládaných scénářů však ukazuje opak. Do roku 2010 sice jejich podíl na výrobě elektřiny stoupne z dnešních 3,2 % na 8 %, jak nám ukládá přístupová smlouva do EU, ale dalších dvacet let MPO počítá s dramatickým útlumem – s růstem o pouhých několik procentních bodů. „Také by se nám líbilo větší procento, jsme ale realisté,“ řekl Severočeským novinám náměstek Pecina. Také podle Martina Bursíka, poradce ministra životního prostředí, bude dosažení 8% podílu tzv. zelené elektřiny do roku 2010 těžké. Nicméně s dalšími plány nesouhlasí. „[Státní energetická politika] počítá o dvacet let poté pouze s podílem deset celých čtyři procenta, a to je naprosto neúnosné. Tam by měla být cifra, která se bude blížit třiceti procentům…,“ řekl v rozhovoru pro BBC.

To, že MPO pohlíží na obnovitelné zdroje spíš jako na nutné zlo, vyplývá i z přílohy koncepce, ve které se vypořádává s připomínkami veřejnosti. Na výtku Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu, že význam čisté energie se přeceňuje, reaguje zcela alibisticky s odkazem na naše závazky k Evropské unii. „S jejich podporou musíme počítat.“ Zcela jasně se vyjadřuje i k poznámce od Západočeské energetiky, která s podporou OZE rovněž nesouhlasí. „Do SEK je zapracována pouze taková podpora OZE, která vyplývá z legislativy EU a požadavků na ČR.“ Pro všechny, kterým jsou obnovitelné zdroje trnem v oku stejně jako Severočeským dolům, kterým se jejich podpora nelíbí, MPO vzkazuje, že to nakonec nemusí být tak horké, jak to teď vypadá. „O rozsahu podpor rozhodne politika i skutečné možnosti státu.“

Není tedy divu, že požadavek Hnutí DUHA, abychom si při sestavování energetické koncepce vzali za příklad progresivní země, jako je třeba Německo se svým úspěšným zákonem na podporu obnovitelných zdrojů, nepadl na úrodnou půdu. Podle MPO totiž „Německo energetickou koncepci nemá, ale jen vratký soubor priorit“. Ministerští úřednicí mají své vzory evidentně jinde. Mezi nejvýznamnějšími dokumenty, ze kterých čerpali, tak lze například najít Informace o předpokládaném vývoji energetiky v Číně a Indii, Strategii rozvoje jaderné energetiky Ruska v 1. polovině 21. století, Národní energetickou strategii USA či propagační materiály korejského jaderného výzkumného ústavu.

„Obnovitelné zdroje, to je v podstatě fetiš, nic víc, nic míň,“ prozradil svůj názor v pořadu ČT2 Události v ekonomice Jaroslav Míl, ředitel ČEZ, společnosti, ze které chce ministr průmyslu, jak se svěřil Respektu, vybudovat silný státní monopol, jaký mají ve Francii (Electricité de France, EdF). „Můžeme tomu říkat české EdF,“ shrnuje Urban.

Snížíme, ale jen kolik musíme

Předložená koncepce rezignovala i na jeden z nejpalčivějších problému dneška – emise oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních změn klimatu. Česko je navíc v žebříčku největších evropských znečišťovatelů na prvním místě. Zatímco v roce 2001 na každého Čecha připadlo téměř 12,5 tuny CO2, na Angličana jen 9,1 a na Maďara dokonce necelých šest.

„Vědecké výsledky ukazují, že změny klimatu jsou nejzávažnějším sociálně ekonomickým a ekologickým problémem, kterému lidstvo čelí ve 21. století,“ konstatoval Klaus Töpfer, ředitel Programu OSN pro životní prostředí. Naléhavost situace pochopili i britský ministerský předseda Tony Blair a jeho švédský protějšek Göran Persson. V únoru letošního roku vyzvali Evropskou unii, aby přijala závazek snížit emise CO2 do roku 2050 o 60 %. Nezůstalo jen u výzvy, přesně tento cíl si Velká Británie zapracovala do energetické politiky. Naopak Česko ve své koncepci razantnější snížení skleníkových plynů nepodporuje. MPO se odvolává na limity požadované Kjótským protokolem a v komentáři k připomínkám uvádí: „Jít nad jejich rámec je nezdůvodněné.“ „Neakceptovat.“ Tristní vizitkou práce ministerských úředníků je i skutečnost, že jejich politické plány jsou v „principiálním rozporu“ – jak sami uvádějí – s vládním programem ochrany světového klimatu. Ale hlavu si s tím příliš nelámou. Námitky proti svým záměrům rovněž doporučují „neakceptovat“.

Splní-li se prognózy z energetických scénářů, bude Česko v roce 2030 se svými předpokládanými zhruba 9 tunami CO2 na obyvatele a rok pořád na úrovni Evropské unie – ovšem z dob před Kjótským protokolem.

Bez jádra to nejde

Všechny energetické scénáře počítají s prodloužením životnosti Dukovan, ve třech se plánuje dostavba dalších bloků Temelína a tzv. žlutý scénář dokonce předpokládá stavbu zcela nové jaderné elektrárny. „Bez jaderné energetiky to nejde, není jiná varianta. Já jsem technik, tak to vím,“ prozradil Respektu náměstek Pecina. Podle MPO je potřeba vsadit na jádro hned z několika důvodů, jednak musíme něčím nahradit dosluhující tepelné elektrárny, jednak poroste spotřeba elektřiny a do třetice nám jádro pomůže snížit emise oxidu uhličitého.

Na přelomu let 1992–1993 ministerstvo průmyslu a obchodu varovalo, že pokud do dvou let nedostavíme Temelín, můžeme se už v roce 1997 shledat s výpadky v dodávkách elektřiny, které potrvají tři týdny, ale i třeba sto dnů. Nic z toho se nekonalo, ČEZ naopak třetinu své produkce vyváží. Navíc stanovení spotřeby elektřiny v energetické koncepci vzbuzuje přinejmenším pochybnosti. K čemu je výpočet na čtyři platné číslice, když mezi faktory, které spotřebu mohou výrazně ovlivnit, nebyla zahrnuta ekologická daňová reforma, klíčový závazek koaliční vlády?

Ani argumenty o snížení emisí oxidu uhličitého pomocí jaderných reaktorů příliš neobstojí. Opakované výpočty doma i v zahraničí totiž potvrzují, že koruna vynaložená na jiná řešení omezí emise podstatně víc. Platí to především pro investice do zvyšování energetické efektivnosti průmyslu. Česká ekonomika má pro úspory velký potenciál, energii totiž využívá velmi neefektivně. Obstarožní český průmysl na každou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje 1,7násobně více energie než země Evropské unie. „Snižování exhalací budováním atomových reaktorů je obyčejným sypáním peněz do betonu. Protože kasa není bezedná, každý výdaj na jaderné elektrárny znamená z hlediska omezování znečištění vlastně ztrátový podnik,“ shrnuje Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA.

Z patnácti zemí EU pouze Finsko počítá se stavbou nového jaderného reaktoru. Německo, Nizozemsko, Belgie a Švédsko stanovily konkrétní termín, do kterého všechny své atomové elektrárny uzavřou. Španělsko, Velká Británie a Francie žádné nové neplánují, nebo dokonce vyhlásily výslovná moratoria na další projekty. Ostatní státy na svých územích jaderné reaktory vůbec nemají a ani o nich neuvažují. Ani v USA si od roku 1978 žádnou jadernou elektrárnu neobjednali, v některých státech dokonce kvůli neekonomickému provozu odstavili reaktory ještě před koncem jejich životnosti.

Zdá se, že jádru zvoní hrana, a není divu. Možné riziko těžké havárie nelze vyloučit ani u moderních technologií, navíc zatím nikdo nepřišel s řešením likvidace jaderného odpadu, který svou radioaktivitou ohrožuje okolí ještě po desítky tisíc let. A těžba uranu také nepatří mezi bezproblémové. Například na Českolipsku bude likvidace jejích následků stát více než 50 miliard korun.

 MPO má však evidentně jiný názor a v jádru naopak vidí budoucnost, stejně jako Korea, Argentina, Irán, Čína, Tchajwan, Rusko, Rumunsko, Indie, Japonsko a již zmíněné Finsko.

Cár papíru?

Energetická koncepce dosavadních vlád ctila územní limity, ta současná je chce zrušit a spolu s těžbou hnědého uhlí podpořit i stavbu nových atomových reaktorů. Co vymyslí za několik let vláda nová, těžko říct. Jen doufejme, že ta dnešní nepodnikne kroky, které bychom jen stěží mohli kdy napravit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.