Návrat Indiánů

Chilam balam byly mayské kroniky, nepřetržitě vedené během tří set let okupace. Psalo se do nich latinkou, s mnoha šifrovanými narážkami a hádankami, srozumitelnými pouze Mayům. Proto unikly hranicím španělské inkvizice. Dodnes podávají dokonalé podobenství nenápadného a skrytého odporu, který umožnil původním americkým obyvatelům fyzické a kulturní přežití.

Všechna bezpráví, která Chilam balam popisuje, existují dodnes, některá ve změněné, většina v překvapivě nezměněné podobě. Dobývání Ameriky i odpor proti němu stále trvají. To, oč původní obyvatelé během posledních pětiset let násilím přišli — půda, zdroje, svoboda, ba i kultura — lze totiž udržet jen silou nebo pod hrozbou užití síly. Jediný důvod, proč násilí není víc, spočívá v institucionalizaci nerovnosti a jejího udržování — prostřednictvím armády, ekonomiky a vlády.

Půlka duše na jednoho

První setkání Evropanů s původními americkými obyvateli vedlo ve Španělsku a Portugalsku k vážným diskusím o tom, kdo tito lidé jsou, zda jsou schopni racionálního myšlení a zda mají duši (někteří navrhovali kompromis — půlku duše na jednoho). V roce 1550 na toto téma dokonce proběhla měsíc trvající diskuse ve španělském Valladolid mezi knězem Bartolomé de las Casas, který odsoudil nakládání s Indiány vesvé knize O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější, a známým humanistou Juan Ginés de Sepúlveda. Sepúlveda s odvoláním na Aristotela tvrdil, že Indiáni jsou barbaři, které je třeba pochytat a zotročit v rámci „spravedlivé války“, delas Casas byl pro mírnější cestu duchovní výchovy.

Debata o právech původních obyvatel během dalších staletí nikdy docela neutichla a dosáhla nové intenzity v době masových migrací novousedlíků na severoamerické prérie. Kolonialismus se v devatenáctém století běžně ospravedlňoval sociálním darwinismem: „nadřazení“ Evropané měli právo nahradit podřadné původní obyvatele, jinak by jednali proti přírodě.

V dnešní době nabývá rasistické myšlení v Amerikách často subtilnější a hůře postižitelné podoby. Uruguayský spisovatel Eduardo Galeano například upozorňuje, že v jazycích dobyvatelů mají původní obyvatelé folklór namísto kultury, pověry namísto náboženství, dialekty namísto jazyků, rukodělné výrobky namísto umění.

Povznášející egoismus

Představy ospravedlnosti a přirozených právech se u původních obyvatel Ameriky v době příchodu Evropanů lišily podle politických struktur a sociálního uspořádání. Pro Aztéky byly například masové lidské oběti běžnou a nepostradatelnou součástí života, pro jiné skupiny bylo něco takového nepředstavitelné. Přesto měli Indiáni vždy silný smysl pro spravedlnost, vycházející z jejich vlastních kulturních norem. Některé skupiny se řídily prostými pravidly na způsob křesťanského desatera. „Nekraď, nebuď líný, nelži, nelichoť“, zněla přikázání Aymarů. Jiní si vytvořili mnohem složitější zákony a práva, založená na nepsaných zvyklostech, precedentech a kodexech. Morálka však vždy vycházela ze vzájemné odpovědnosti, sdílení, reciprocity. „Prestiž lovce nezávisí na tom, kolik nahromadí bohatství, ale na tom, kolik rozdá. Když lovec uloví soba, rozdělí se se všemi ostatními v táboře,“ vysvětluje Innu Daniel Ashini. Požadavek reciprocity souvisel i s potřebou původních Američanů zajistit rovnováhu mezi protiklady: mezi lidským světem a světem duchů, mezi horami a dolinami a také mezi vládcem a ovládaným.

Chování evropských dobyvatelů, kteří velmi často nedodržovali smlouvy, své nové poddané nechránili a o získané bohatství se s nimi vůbec nedělili, bylo pro Indiány nepochopitelné, neslučovalo se s představou většiny z nich o morálce i o povaze moci. Toto nepochopení po generace znesnadňovalo i jejich odpor. „Dali jsme jim hory oděné lesy a údolí plná zvěře. Co dali oni nám? Rum, tretky a hroby,“ vzpomíná náčelník Šóniů Tekumseh v roce 1812. „Proč vyžadujete od toho nejchudšího jeho mulu, a vůbec se ho nezeptáte, zda nepotřebujepomoc?“ ptá se kečujský autor z konce šestnáctého století Felipe Guaman Poma ve svém spise o dvanácti stech stranách, adresovaném španělskému králi.

Reciprocita a odpovědnost měly své kořeny v představě původních obyvatel o kolektivních právech. Tam, kde byl každý součástí celku, kde každý měl svou roli, se jednotlivci mohli plně uplatnit pouze v rámci společenství. Představa Západu o lidských právech se naproti tomu zakládala na osobním vlastnictví a individuální svobodě. Nic tak necharakterizuje kulturní střet, provázející dobývání Amerik, jako snahy dobyvatelů o násilné zavádění individuálních práv, zvláště individuálního vlastnictví půdy. V roce 1886 napsal komisař pro indiánské záležitosti Spojených států: „Indián musí být naplněn povznášejícím egoismem americké civilizace, musí se naučit říkat ,já‘ namísto ,my‘ a ,toto je moje‘, namísto ,toto je naše‘.“

Mayský uprchlík, žijící v Mexiku, poznamenává „Zabíjejí nás, protože pracujeme spolu, jíme spolu, žijeme spolu, sníme spolu.“, jakoby v odpověď.

„Skupinová“ práva většinou nejsou v mezinárodním i národním zákonodárství definována, přesto ve společenstvích původních Američanů přetrvávají. V některých případech se dokonce pod tlakem dobyvatelů utužila, prostě proto, že vzájemná solidarita ve společenství zůstala jediným prostředkem odporu.

Jako v mnoha jiných sférách, i v oblasti demokratických práv předčila řada indiánských společenstvísvé dobyvatele. V mnohých z nich volili muži i ženy své vůdce na veřejných setkáních několik staletí předtím, než se všeobecné hlasovací právo stalo evropskou normou. Dalším rysem rozhodování původních Američanů, popsaným už v posvátných textech starých Mayů, je snaha o dosažení konsensu, třeba za cenu několikadenní diskuse.

Dodnes existuje na celém kontinentu velké množství právních systémů a demokratických struktur, které vycházejí z nepsané tradice. „Naše právní systémy jsou možná založeny na zvykovém právu,“ říká kríjská právnička Sharon Venne, „ale totéž platí o právních systémech jiných kultur. Britové nemají psanou ústavu. Podobně ani náš právní systém nemá písemnou formu, přesto jsou naše zákony stejně platné a koherentní jako zákony jiných.“

Velké umírání

Invaze Evropanů přinesla různým skupinám původních obyvatel různé důsledky. Jeden však byl univerzální. Dobyvatelé přivezli nemoci (černé neštovice, spalničky, dýmějový mor, chřipku a žlutou zimnici), které vyhladily velkou většinu indiánské populace. Španělů bylo příliš málo, než aby za normálních okolností porazili mocné civilizace jako říše Aztéků a Inků. Ani jedna z větších indiánských říší neprohrála, aniž by předtím její vládci, mnoho vojenských velitelů a zhruba polovina celkové populace nepodlehla epidemiím, jaké zde do té doby neměly obdoby.

Celkově zemřelo v době „velkého umírání“ ve Střední a Jižní Americe podle odhadů až 90 % obyvatel, tedy 95 milionů lidí. Středoamerická indiánská populace klesla z odhadovaných 25 milionů v době invaze na 1,5 milionů v roce 1650, počet obyvatel říše Inků činil podle nových výzkumů v době invaze 9 až 18 milionů, v roce 1630 již jen 600 000.

Vojenské dobývání spojené se zabíjením, často velmi krutým a nevybíravým, bylo další příčinou umírání původních obyvatel. Španělští, angličtí, holandští, francouzští a portugalští dobyvatelé měli muškety, děla, brnění, koně a bojové psy — mastify. To vše jim dávalo výhody, kterým původní obyvatelé nemohli čelit. Navíc Indiány, pro které válka tradičně znamenala nejen vojenskou, ale zároveň i rituální záležitost, tak otřásla surovost dobyvatelů, že v mnoha případech ztráceli vůli žít dál.

Vedle konfliktů, zaznamenaných dějinami, hrály zřejmě podstatnou roli i četné nezdokumentované akty násilí jednotlivců či skupin. „Španělé probodávají kopím ze svých koní indiánské muže, ženy a děti, které potkají na cestě, při sebemenší provokaci a často i bez jakékoliv provokace,“ napsal jeden guvernér v šestnáctém století. Severoamerický usedlík, puritán Dr. Cotton Mather, si v 17. století zaznamenal do deníku: „Dnes jsme poslali do pekla šest set černých duší.“

Indiánské války dnes

Zabíjení Indiánů, kteří chtějí prosadit svá práva či pouze hájit své území a kulturu, v moderní době pokračuje. Největší zvěrstva má na svědomí armáda:

• Ve vesnici Accomarca poblíž města Ayacucho v Peru pobila v srpnu 1985 armáda asi 70 Kečuů, včetně žena dětí, v jednom z bezpočtu masakrů v peruánských horách v osmdesátých letech.
• V Guatemale, v obci Nentón zmasakrovala v červenci 1982 armáda přes 300 Indiánů Čuj. Na tomto případu jedné ze 440 mayských vesnic, které zmizely z povrchu země, je neobvyklá především jeho dobrá dokumentace — o většině ostatních se nevědělo.
• Během rolnického povstání, které bylo potlačeno za cenu 30 000 životů v Salvadoru v roce 1932, se armáda zvláště zaměřila na Indiány. Mnozí od té doby nepoužívají tradiční oděv a jazyk.

Armádní útoky mohou být nejenom fyzické, ale i ideologické a kulturní. „Existence etnických skupin dokazuje, že nejsme integrovaná společnost,“ vysvětluje plukovník Marco Antonio Sánchez z Guatemalské školy ideologického boje. „Kdo, když ne muži v uniformě, by měl přinášet poselství nacionalismu do nejodlehlejších koutů otčiny?“ Po brutální likvidaci povstání vyvražděním tisíců Mayů přešla v osmdesátých letech guatemalská armáda na takzvanou „válku jinými prostředky“. Na popelu zničených vesnicv horách postavila vesnice nové, „modelové“, založila tábory pro převýchovu rebelů a zverbovala, často násilím, téměř milion mayských mužů do civilních milicí. Za tímto plánem stála jednoduchá idea: jestliže kultura těchto lidí udržovala jejich odpor po pět set let, je třeba ji zničit.

Trauma pro mnoho původních obyvatel představuje vojenská služba, zejména v latinskoamerických zemích, kde je povinná. V mnoha případech Indiány posílají bojovat proti vlastním lidem. Není na tom vlastně nic nového: Indiáni bojovali s Indiány v evropských válkách od šestnáctého století. „Ať v těchto bitvách vyhraje kdokoliv, Indiáni prohrávají,“ poznamenal jeden z původních Američanů, účastník americké války za nezávislost.

Tento výrok z osmnáctého století platí i proválky v zahraničí. V obou světových válkách i ve Vietnamu padlo velké množství Indiánů. Ti, kteří přežili, se často nedokázali zařadit mezi původní obyvatele, ani mezi bělochy. Známým se stal případ vojáka Franka Hayese, Indiána ze skupiny Pima. Byl zvěčněn na jedné z nejslavnějších fotografií z druhé světové války, když pomáhal vztyčit americkou vlajku na tichomořském ostrově Iwo Jima. Po válce zemřel na otravu alkoholem ve své arizonské rezervaci.

V Severní Americe se vedou mnohé spory o zneužívání území původních obyvatel pro vojenské účely. Na území Západních Šošonů a Jižních Paiutů v Nevadě uskutečnila vláda USA od roku 1951, kdy vyvlastnila jejich půdu, víc než 800 jaderných testů. V lovištích kanadských Indiánů Krí a Dené se testovaly rakety Cruise. Na inuitském území v Arktidě stojí vojenské radary.

Obyvatelé kanadského Quebeku a Labradoru ze skupiny Innu se zatím úspěšně brání plánované stavbě obrovského výcvikového leteckého centra NATO v Goose Bay. Již dnes zde hloubkové lety zřejmě nesou podíl na snížení sobích stád o polovinu. „Neumíme si představit horší ponížení pro naši zemi než její využití pro válečné hry,“ říká Innu Daniel Ashini.

V Guatemale byly v 80. letech tisíce rodin násilně přesídleny do „modelových vesnic“ v rámci armádních akcí proti povstalcům.

Nucené práce

Po staletí od příchodu kolonizátorů působily nemoci bělochů jako mnohem nebezpečnější nepřítel Indiánů než ozbrojený útok. „Ano, víme, že když vy přicházíte, my umíráme,“ naříkala Čiparopai, stará žena ze skupiny Yuma, na počátku dvacátého století.

I dnes umírají desítky tisíc původních obyvatel na americkém kontinentě na tytéž nemoci. Oběti patří do dvou kategorií. Do první spadají ti, kteří umírají na běžné nemoci, z nedostatku základních hygienických podmínek a zdravotní péče. Většinu z nich tvoří děti.

Do druhé kategorie spadají ti, kteří se dostali teprve nedávno do kontaktu s lidmi zvenčí a podobně jako jejich předkům před pěti sty lety jim chybí imunita vůči západním nemocem. Patří k nim především Indiáni Amazonie, z nichž tisíce zemřely následkem epidemií v posledních třiceti letech.

Dopad nemocí historicky zhoršovalo vysílení, způsobené otrockou prací. Od okamžiku příjezdu Kolumba do karibské oblasti, Cortéze do Mexika a Pizarra do Peru se stala namísto produkce potravin organizujícím principem společnosti těžba zlata a později stříbra. Otroci se shromažďovali do center těžby vPotosí v Bolívii, Guanajuato v Mexiku a Huancavelica v Peru.

Symbolem ekonomiky dobyvatelů se stala kuželovitá hora u obce Potosí, kterou Inkové nazývali Sumaj orcko (Krásný kopec) a Španělé překřtili na Cerro Rico (Bohatý kopec). Dodnes nebylo nalezeno výnosnější stříbrné ložisko nad Bohatý kopec. V průběhu druhé poloviny šestnáctého století dodával do Španělska polovinu veškerého světového stříbra, což vedlo k bezprecedentní celosvětové inflaci a položilo základy světové obchodní sítě.

Cenu za dobytéstříbro zaplatily též stovky tisíc horníků svými životy. Mnozí zmrzli, někteří zahynuli při nehodách, jiní podlehli vyčerpání či otravě rtutí. V průměru vydržel v prvním století koloniální vlády horník v Potosí naživu čtyři roky. Jak poznamenal v šestnáctém století důlní inspektor Alonzo de Zurita, „doly bylo snadné nalézt, protože podél cesty ležela spousta kostí mrtvých Indiánů.“

Zotročování a zavádění pracovní povinnosti vedlo k úpadku zemědělské produkce. Neselo se, neplelo se, zavlažovací kanály a terasy se neudržovaly. Navzdory prudkému poklesu populace nastávaly hladomory. Brzy si expandující evropská populace začala přivlastňovat indiánskou půdu pro pěstování plodin na export. Jak doly, tak plantáže se zpočátku opíraly o otrockou práci původních obyvatel. Tak kolem roku 1560 pracovalo na plantážích v severovýchodní Brazílii 40 000 indiánských otroků.

Objevuje se klíčová osoba prostředníka mezi španělskou korunou a Indiány, tak zvaný corregidor de indios, který měl za úkol vybírat od nich dávky a odvádět je na nucené práce. Dostával minimální plat, volnou ruku při obchodování s Indiány a jeho pozice sváděla ke zneužívání. Corregidores se stali předchůdci dlouhé řady vykutálených lichvářů. Někteří se plaví po Amazonce a jejích přítocích, prodávají Indiánům zboží s obrovským ziskem a skupují jejich výrobky hluboko pod tržní cenou. Jiní přicházejí do hor v době, kdy indiánští rolníci nutně potřebují peníze a poskytují jim půjčky. Rolník pak musí strávit období sklizně na kávové či bavlníkovéplantáži, kde si dluh odpracuje a často se hned znovu zadluží vinou přemrštěné ceny ubytování a jídla. Z těžkého dluhu se pak jen těžko vymaňuje.

Křížem a mečem

Dobývání Ameriky se odehrávalo ve jménu křesťanství. Nejvýznamnější dobyvatelé obdrželi v „novém světě“ půdu a právo učinit z původních obyvatel své vazaly výměnou za slib, že nové poddané španělského krále obrátí na křesťanskou víru. Kostely bez výjimky stavěli na troskách vlastních posvátných staveb sami Indiáni v rámci nucených prací. Nucené práce a náboženská konverze od počátku přicházely ruku v ruce. Církev sice formálně schvalovala otroctví jen pro „bezvěrce“, ale v praxi byl v tomto případě „bezvěrcem“ každý příslušník „podřízené“ rasy bez ohledu na vyznání.

Samotní misionáři přesídlovali Indiány do zvláštních vesnic, kde jim vštěpovali křesťanskou víru a vlastní kulturu. Ačkoliv mnoho misionářů své svěřence chránilo před nejhoršími zvěrstvy dobyvatelů, zbavovali je zároveň jejich vlastní tradice ve jménu „modernizace“ a „civilizace“.

Někteří kněží ztělesňovali to nejhorší ze španělského státu a inkvizice. Patřil k nim františkánský mnich Diego de Landa, který dal na Yucatánu v roce 1562 spálit tisíce mayských knih a předmětů a mučit přes 4 600 lidí, z nichž 158 mučení nepřežilo.

Nanejhorší náboženské tradice dobyvatelů navazují v dvacátém století severoamerické protestantské sekty. K největším z nich patří New Tribes Mission a Summer Institute of Linguistics. Ve snaze „sázet kostely“ a obdařit „kmeny, žijící bez bible“ Božím slovem, rozvracejí tyto organizace zcela záměrně systémy víry, tradiční způsob života a společenskou organizaci původních obyvatel. Nejničivější dopad zatím měli v oblasti Chaca mezi Bolívií a Paraguayí, kam se jim po „kontaktních“ nájezdech do pralesa podařilo přesídlit polokočovné skupiny, jako jsou Ayoreo a Ache. Velká část takto přesídlených Indiánů umírá následkem nemocí, šoku a těžké práce na tamějších farmách.

Ženy a děti napřed

Ti nejzranitelnější vždy trpěli nejvíc: ženy, děti a staří lidé. Z toho, co víme o brutalitě a rasismu dobývání Ameriky, musíme předpokládat, že ke znásilňování indiánských žen a vynucenému soužití docházelo zvláště v prvních obdobích běžně. Bezpráví na ženách dobyvatelůmusnadňoval i nový sociální systém, který zaváděli. Zeny podle něj, na rozdíl od mnoha sociálních systémů indiánských, neměly právo na půdu. S odvelením mužů na nucené práce se rozpadaly jejich rodiny. Základem moci se stávala peněžní ekonomika, v níž měly ženy minimální prostor k uplatnění. Zároveň se zavádělo nové náboženství, které uctívalo jediného mužského boha namísto celé škály božstev obojího pohlaví. To přispělo k posunu hodnot indiánské společnosti, která dosud vztah mezi mužem a ženou v zásadě stavěla na vzájemně se doplňující rovnosti. O tradiční představě hovoří Wara Alderete, Calchaqui z Argentiny: „Naše stvořitele zosobňuje muž a žena, Manku Quapaq a Mama Ocllo, kteří se vynořili současně z jezera Titicaca. Muži a ženy se lišili, dokonce protikladné, ale doplňovali se, nestáli proti sobě.Je to odraz duality v přírodě, kde se síly jako den a noc, slunce a měsíc, léto a zima doplňují, aby zachovaly harmonii vesmíru.“

V kampaních zaměřených na likvidaci indiánských kultur bývají často právě ženy a malé děti, symbolizující schopnost reprodukce a pokračování společenství, vytipovány k přednostnímu zničení. Staří lidé, kteří v paměti uchovávají dějiny, náboženské představy a mýty skupiny, bývají dalším terčem. „Kdo chce zničit vlky, musí jít po mláďatech,“ ujišťoval své stoupence prezident USA Andrew Jackson poté, co v roce 1828 vyhrál volby díky své pověsti indiánského bijce. Přesto právě proto, že se ženy často stávají terčem násilí, staví se mu nejrozhodněji na odpor a zajišťují přežití původní kultury.

„Možná jsou naše ženy aktivnější, protože mají větší vůli přežít,“ říká k tomu Patricia Gualinga, Kečua z Ekvádoru.

Zbraně slabých

Během staletí dobývání Amerik se odpor dobývaných projevoval mnoha viditelnými způsoby, od vojenské sebeobrany, přes povstání a veřejné protesty a gesta po intelektuální protesty a projevy nesouhlasu v oblasti kultury.

Nejúčinnější každodenní formu odporu však představují neviditelnézbraně, které americký politolog James Scott nazval „zbraněmi slabých“. Patří sem přetvářka, předstíraná neznalost, předstíraný souhlas, manipulace, krádež a občasný násilný čin včetně vraždy, vyhlížející jako běžný zločin. Ať je ve směsi přimícháno cokoliv, nikdy tam nechybělo mlčení, proto se o ní tak málo ví. Jde o strategii kulturního přežití, o „válku jinými prostředky“, kterou po staletí provozuje většina indiánských kultur.

Připraveno podle knihy: Phillip Wearne: The Return of the Indian — Conquest and Revival in the Americas, Cassell, London, 1996. Kniha byla vydána ve spolupráci s organizací Latin American Bureau, 1 Amwell Street, London EC1R 1UL, V. Británie. Psáno pro Sedmou generaci a Wampum Neskenonu.