Návrat ke kořenům

28. června 2005 /

Po éře jaderných a fosilních paliv nastává čas vrátit se k získávání energie z původních zdrojů, které na rozdíl od ložiska uhlí či ropy dorostou a v atmosféře nezvyšují množství oxidu uhličitého, jež způsobuje globální změny klimatu.

„Čeho jsme se to dožili, v Africe hladovějí lidé, a my budeme spalovat pšenici v elektrárnách,“ zaznělo z mnoha stran rozhořčení, když začátkem dubna ČEZ oznámil, co zamýšlí s přebytky starého, nekvalitního obilí, kvůli kterým stát nemá kam umístit loňskou, co do množství nadprůměrnou úrodu, kterou však podle pravidel EU musí od zemědělců vykoupit. Díky této podle tiskového mluvčího ČEZ „jednorázové akci“ se stránky deníků zaplnily tématem, které jindy — obzvláště ve srovnání s plánovanou výstavbou větrných elektráren — bývá spíše upozaděno, a tím je energetické využívání biomasy.

Cizí slovo biomasa

Ze všech obnovitelných zdrojů energie hraje v českých podmínkách prim právě biomasa. Statistiky ministerstva průmyslu a obchodu ukazují, že se u nás v roce 2003 z biomasy vyrobilo zhruba 1,8 % energie, to je asi 77 % z celkové výroby obnovitelných zdrojů. Státní energetická koncepce schválená loni v březnu počítá se zvýšením zastoupení čistých zdrojů do roku 2010 více než čtyřikrát (na 10,5 %). Biomasa by z toho měla pokrýt zhruba 71 %.

Co se ale vlastně pod tímto pojmem skrývá? Do jedné kategorie, takzvané zbytkové biomasy, spadají de facto odpady — ať už z lesnictví, zemědělství, papírenského, nábytkářského či potravinářského průmyslu. Patří sem i komunální bioodpad. Druhou kategorii zaplňují energetické byliny a rychle rostoucí dřeviny, tedy biomasa cíleně pěstovaná. Nejen složení, ale i samotné energetické využívání biomasy je rozmanité. Vedle obecně známého přímého spalování pro výrobu tepla a elektřiny hraje důležitou roli výroba bioplynu (směsi metanu a oxidu uhličitého) z kejdy hospodářských zvířat či slamnatého hnoje. Jako vedlejší produkt vzniká bioplyn také v čistírnách odpadních vod a uvnitř skládek komunálního odpadu. Bioplyn většinou slouží k vytápění, které bývá kombinováno s výrobou elektřiny. Třetí oblastí, kam začínají pronikat rostliny, jsou pohonné hmoty. Z řepky se například vyrábí bionafta a v lihovarech zase vzniká bioetanol, který se přidává do benzinu, čímž se snižuje jeho celková spotřeba.

Česko nedisponuje takovým množstvím odpadní biomasy, aby mohlo bez potíží dosáhnout cílů vztahujících se k roku 2010. Podle výpočtů CZ BIOM — Českého sdružení pro biomasu musí proto klíčovou roli hrát cíleně pěstované energetické rostliny. Měly by pokrýt více než 47 % z celkové výroby energie z biomasy (dřevo a dřevní odpad zhruba 24 %, bioplyn 16 %, sláma 12 %). Prognóza zpracovaná pro MŽP Asociací pro využívání obnovitelných zdrojů energie dokazuje, že to není nereálné. Už nyní leží ladem asi půl milionu hektarů zemědělské půdy, přičemž jen polovina této rozlohy by stačila k zajištění potřebné produkce energetických rostlin. Autoři prognózy dokonce spočetli, že během dalších třiceti let by pro pěstování různých druhů technických a energetických plodin bylo možné využít až jeden a půl milionu hektarů, tedy 35 % rozlohy zemědělské půdy.

Ekologické spalování?

„Bilance oxidu uhličitého je v případě spalování biomasy skutečně neutrální,“ říká Miroslav Šafařík, předseda CZ BIOM. „Existuje mnoho studií, které se tímto problémem zabývaly. Všechny dospěly ke stejnému závěru: bilanci vyrovnají nově rostoucí rostliny, které CO2, jenž se uvolnil při spalování, zase pohltí. Je to jen otázka času, řádově několika let.“ Upozorňuje tak na důležitou skutečnost, že spalování biomasy nepřispívá ke globálním změnám klimatu. V některých případech dokonce může množství oxidu uhličitého v atmosféře i mírně snižovat. „Při výrobě bioplynu vzniká vyhnilý zbytek, se kterým se hnojí pole. Část uhlíku tedy končí v půdě,“ shrnuje Jan Habart z CZ BIOM. „Ne všechna biomasa je však využívána udržitelně, což můžeme vidět třeba u deštných pralesů. V tomto případě může být skutečně celkový cyklus uhlíku v půdě a atmosféře vážně narušen.“ Spalování biomasy se může pochlubit ještě jedním kladem: nízkými emisemi oxidu siřičitého, příčiny takzvaných kyselých dešťů.

V souvislosti s energetickým využitím biomasy budí pozornost i jiné látky, především dioxiny. „V malém množství vznikají,“ říká Jan Habart, „ve srovnání s exhalacemi z cementáren nebo uhelných elektráren je jich však mnohem méně.“ Produkci dioxinů je navíc možné snižovat podmínkami spalovacího procesu, konstrukcí kotlů a úpravou samotného paliva. Podle Miroslava Šafaříka souvisí obsah dioxinů v exhalacích také s tím, zda půda, kde energetické byliny rostou, nebyla znečištěna chemikáliemi, které se mohly dostat do biomasy a při spálení se transformovat na jedovaté látky.

Diskutovanou otázkou je i množství oxidů dusíku, látek, které přispívají k fotochemickému smogu či okyselování půd a vod. Podle Vlasty Petříkové z CZ BIOM spalování biomasy oproti konkurenčnímu uhlí přináší výrazné snížení těchto plynů v exhalacích. Jako příklad uvádí obec Rokytnici v Orlických horách, kde vyměnili kotle na uhlí za kotle na biomasu. Emise oxidů dusíku se díky tomu snížily o 71 %. Množství zmíněných plynů závisí primárně na obsahu dusíku v rostlinné hmotě, proto by se třeba neměly spalovat mladé rostliny a jeteloviny. Lze jej ovlivnit rovněž nastavením procesu spalování, například teplotou plamene. „Vzhledem k tomu, kolik vzniká oxidu dusíku v dopravě a jiných průmyslových procesech, je toto téma irelevantní a nemá cenu jej řešit,“ shrnuje Miroslav Šafařík.

Energetické byliny, nebo raději rychle rostoucí dřeviny?

„Energetické byliny se chovají jako klasické zemědělské plodiny, sedláci je mohou sklízet dvakrát do roka technikou, kterou běžně používají,“ vysvětluje Jan Habart. „Bylinné porosty vydrží na jednom stanovišti třeba až deset let, takže je zemědělec nemusí sít každé jaro.“

Pěstování rychle rostoucích dřevin, například vrb či topolů, je však o poznání náročnější. Jednak se sklízejí v mnohem delších intervalech (třeba jednou za tři roky), jednak samotné založení plantáže vyžaduje svůj čas. „Nejdříve se musí vytvořit takzvaná matečná plantáž, teprve řízky, které se z ní získají, mohou dát základ plantáži určené pro produkci dřeva,“ shrnuje Jan Habart. „Zatím se v našich podmínkách neprokázalo, že by přírůstky rychle rostoucích dřevin byly ekonomicky tak zajímavé jako u bylin,“ říká předseda CZ BIOM. Odhaduje, že potenciál pěstování dřevin nepřekročí padesát tisíc hektarů, tedy desetinu plochy, na které by se téměř okamžitě mohly pěstovat energetické byliny. Většímu rozšíření dřevin brání také skutečnost, že se nesmí pěstovat na zemědělské půdě. „Tato pojistka je důležitá zejména kvůli tomu, že by mohl vzniknout problém, jak po dožití plantáže donutit vlastníka pozemku, aby jej uvedl do původního stavu,“ vysvětluje Miroslav Šafařík. Podle něj však mohou rychle rostoucí dřeviny hrát významnou roli na územích, která nejsou pro zemědělství vhodná — ať už jde o zátopové oblasti či místa zdevastovaná povrchovými doly.

Stejně jako klasické zemědělské plodiny, i cíleně pěstovaná biomasa má své agrotechnické postupy. „Například u šťovíku, který na poli vydrží několik let, je intenzivní zemědělská péče potřebná první dva roky, než se porost zacelí. Pak už se tam v podstatě žádné plevele nedostanou. A vzhledem k bujnosti této rostliny nestihnou ovlivnit hospodářský výnos ani brouci nebo mšice,“ říká Jan Habart. Podle Miroslava Šafaříka se péče o energetickou biomasu příliš neliší od současné standardní zemědělské výroby, která začala optimalizovat spotřebu hnojiv i pesticidů.

GMO a nekonečné lány

„Není to tak dávno, co jsme se podíleli na sestavování seznamu energetických plodin, na jejichž pěstování zemědělci získají podporu a elektřina z nich vyrobená bude vykoupena za garantované ceny,“ vzpomíná Miroslav Šafařík a vyjmenovává dvě základní kritéria, která hrála klíčovou roli. Do seznamu se nedostaly nepůvodní a invazivní druhy, které byly vytipovány jako nebezpečné. „Po této redukci jich opravdu nezůstalo mnoho.“ Podmínku „nepůvodnosti“ však trochu zpochybňuje: „Takových druhů u nás roste celá řada, to bychom museli zakázat i kukuřici. U rostlin pěstovaných na zemědělské půdě bychom měli řešit pouze možnost jejich přirozeného úniku do volné krajiny. U zavedených zemědělských plodin, mezi kterými vybíráme především, to nehrozí.“

CZ BIOM ani Výzkumný ústav pícninářský Troubsko, který má na starost šlechtění rostlin, neuvažují o genetických modifikacích. „Snažíme se pěstovat odrůdy vyšlechtěné klasickou cestou,“ shrnuje Miroslav Šafařík. Nevylučuje však, že by se takto upravená biomasa nemohla u nás stát tématem. „Tyto technologie jsou zatím příliš nákladné. Ale v okamžiku, kdy se energetické plodiny stanou výnosným byznysem, to určitě někoho napadne. Například křídlatka — má sice vysoké výnosy, jenže patří mezi invazivní rostliny a naopak na některých stanovištích vůbec nechce růst. To je kandidát pro další šlechtění.“ U energetických plodin, které jsou úzce spjaty s potravinářským průmyslem, však už geneticky modifikované varianty existují. „Jde o kukuřici a řepku, se kterými se počítá na výrobu bioplynu. Tlak, aby se GMO pěstovaly i u nás, tady samozřejmě je,“ doplňuje Jan Habart.

Ani další strašák, který občas nedá ochranářům spát, nepatří podle předsedy CZ BIOM k těm aktuálním. „Vzhledem k rozmanitosti českého zemědělství není pravděpodobné, že by u nás začaly vznikat ohromné lány energetických plodin, jak jsme toho byli svědky u řepky.“ Domnívá se, že ministerstvo životního prostředí nyní disponuje takovými mechanismy, které jsou schopny zdejší krajinu ochránit.

Dvojitá podpora

Na zakládání plantáží vybraných druhů energetických plodin sice ministerstvo zemědělství poskytuje dotace, podle Miroslava Šafaříka však nejsou dostatečné: „Budeme vyjednávat o navýšení výkupních cen pro cíleně pěstované rostliny, aby míra zisku pro farmáře byla natolik zajímavá, že se tím začnou víc zabývat. Je tam příliš mnoho nejistot a rizik, které s sebou logicky zemědělství nese — třeba neúrodu. Vysoké náklady také vyžaduje přeprava samotné biomasy. Daleko snadněji se dopravují piliny než rozsekané energetické plodiny z pole.“

Nový impuls může dát produkci biomasy čerstvě schválený zákon o obnovitelných zdrojích energie, který výrobcům čisté elektřiny garantuje výkupní ceny na patnáct let dopředu. Otázkou zatím zůstává jejich výše. Podle Miroslava Šafaříka bude nová legislativa spíš iniciovat vznik zařízení na spalování čisté biomasy, než že by podpořila rozvoj kombinovaného spalování spolu s uhlím, do kterého se už loni pustil ČEZ. „Spalování čisté biomasy totiž bude podpořeno vyšší výkupní cenou,“ dodává Jan Habart, „projekt velké výtopny na biomasu spojené s výrobou elektřiny například připravuje Plzeňská teplárenská.“

Velké elektrárny by však mohly trh s biomasou narušit. Z rozsáhlého území by totiž odsávaly surovinu, čímž by se pro ostatní zájemce — třeba obecní výtopny — navýšila její cena. „Tento problém by mohl řešit Energetický regulační úřad, pokud by se rozhodl výkupní ceny rozlišovat nejen podle druhu biomasy, ale i podle typu a velikosti zařízení. Výstavbě velké elektrárny se samozřejmě bránit nebude, ovšem její elektřina by nebyla podpořena výhodnější výkupní cenou,“ shrnuje Miroslav Šafařík.

Pomalu vpřed

I přes nedokonalosti lze český přístup považovat spíše za progresivní. Vstup do Evropské unie a s tím spojené přijetí Společné zemědělské politiky totiž pro další rozvoj pěstování biomasy znamená krok zpět. Na rozdíl od české se unijní energetická politika naprosto míjí s politikou zemědělskou. „Rádi bychom se angažovali v novém akčním plánu Evropské komise pro biomasu,“ říká Miroslav Šafařík, „ten je silně ovlivněn lobbisty z dřevařského, papírenského a lesního průmyslu. Samotní zemědělci navíc nemají potřebu pěstovat energetické plodiny, protože dostávají dost vysoké dotace na pěstování potravin, které není komu prodat. Zemědělská politika je v tomto směru velmi zvrhlá.“

Čeští farmáři kvůli dojednaným podmínkám na tučné dotace nedosáhnou a rozvoj využívání biomasy by pro ně mohl znamenat vítanou příležitost. Stejně jako pro celý venkov, který se vylidňuje a stárne. „To je pro nás v podstatě výzva, abychom se pokusili Společnou zemědělskou politiku změnit,“ shrnuje Miroslav Šafařík, „i když to patrně bude narážet na odpor silných zemědělských států, jako je Francie a Španělsko. Ale určitě najdeme i spojence, kteří na podpoře energetické biomasy budou mít zájem. Jedním z nich by mohlo být sousední Rakousko.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.