Nechci vítězit nad systémem

16. února 2006 / ,

Dokumentarista (Velký vůz, Javor 98, Akční lyrika, Metody vejce, Hry prachu, Čistička divadlem), pedagog FAMU a aktivní občan Martin Mareček přivezl na poslední ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů do Jihlavy svůj nejnovější film Zdroj na kole. Snímek o těžbě ropy v Baku a životě tamějších obyvatel sklidil úspěch u diváků i odborné poroty, ceny si odváží i z dalších českých a zahraničních festivalů. Martin Mareček je také jedním z iniciátorů a realizátorů projektu Auto*Mat, který se snaží řešit znepokojivou dopravní situaci v Praze a upozornit na negativní vlivy vzrůstajícího automobilismu.

Můžeme začít tak trochu banálně? Co tě přivedlo k tvorbě dokumentárních filmů?

Pocházím z lékařské rodiny, v této tradici jsem chtěl asi tak do gymnaziálního věku pokračovat. Lékařství mi připadalo jako nepředvídatelná, divoká, a zároveň precizní a pregnantní práce s určitým výsledkem. Pak se to nějak zlomilo a lékařství jsem nechal být. Dokument byl nakonec vyústěním mých činností po gymnáziu: věděl jsem, že to chci dělat, ale pořád jsem si říkal, že tam půjdu, až když budu mít úplně jasno, k čemu dokument použít. Někdy ve dvaadvaceti jsem se tedy přihlásil a vzali mě. Ale mám dojem, že kontinuita léčení, receptářství, snahy uzdravovat nebo proměňovat věci, svoje okolí, tam zůstala. Pouze jsem zvolil jiný nástroj. Mám pocit, že dokument ve mně vzbudil jakousi homeopatickou naději. Nerad banalizuji, nechtěl bych směřovat k nějakému aktivistickému vyznání, že dokument léčí společnost. Ale ten podtext, spíš zdravotnický než budovatelský, spíš homeopatický než alopatický, v dokumentu spatřuji.

Na rozdíl od předchozích snímků Metody vejce, Hry prachu byl u Zdroje filmový štáb jaksi upozaděn. Jako byste za těmi lidmi prostě přišli a oni začali mluvit, aniž byste jim kladli nějaké otázky. Bylo to dané jazykovou bariérou?

Jazyková bariéra samozřejmě vyvstala u vesničanů, kteří nemluvili rusky. Ale jinak jde o princip toho filmu, že nám někdo něco řekne, my tam přijdeme a vše sledujeme. Když je potřeba to doplnit otázkou, provokovat, tak to uděláme. Obecně se štáb objevuje před kamerou, pokud je to nezbytně nutné a poslouží to výpovědi filmu. V případě Zdroje je to scéna, když nás sledují tajní policisté, nebo nám právník Kerimov řekne, že všichni jsme herci v dramatu světa, i náš filmový štáb. A já mu na to odpovídám, že bych chtěl být dobrým hercem, ale ne ve špatné roli. V tu chvíli nás vtahuje do hry. Jako vypravěči v tomto filmu víc být nemusíme, protože jsou v něm důležitější lidé než my. A pokud jde o to, jestli jsme s nimi manipulovali nebo jestli na nás chrlili své výpovědi, no oni je na nás opravdu chrlili. Kamkoli jsme přišli, vrhli se na nás a někteří z nich si mysleli, že je jdeme s kamerou zachránit.

Což je svým způsobem úžasný doklad síly toho média…

Nevím, jestli úžasný… Člověk jim pak musel vysvětlovat, že jim nepomůže. Samozřejmě, že film se promítá, poslali jsme ho na odpovědná místa, je to druh svědectví, ale… Snad alespoň pomohl v tom, že lidé z Baku se dozvěděli víc o situaci v regionu. Vytvořila se síť lidí a disidenti z města a regionů se propojili. Dokonce některým lidem doplatili kompenzace za zabranou půdu. Novinář Gadimov, který vystupuje ve filmu, po nás chtěl, abychom mu poslali kameru, že tam začne sám sbírat materiál. Byl bych velmi rád, kdyby se to povedlo. Jen doufám, že ho kvůli tomu nakonec opravdu nezabijí. Protože dokud člověk jenom píše, je pro mafii míň nebezpečný.

Nakolik pro vás tedy bylo zavazující, že vás vesničané brali jako svůj nástroj spravedlnosti a pravdy, když se na vás obraceli a ukazovali vám všechny ty pozemky a petice?

Ne vždy jsme z toho měli úplně nejlepší pocit. V těchto chvílích vždy volím mezi tím, co je prospěšné pro lidi a pro film, zvažuju, kde lidem neublížím a co by jim naopak mohlo přinést riziko. Asi to je vždycky otázka odpovědnosti člověka s kamerou, který vlítne do takovéhle země. Může být sice připraven, ale s mentalitou a komunikačními pravidly se seznamuje postupně. Měl by se sám sebe umět zeptat, co tam po něm zůstane, až odjede. To jsme probírali s Martinem Skalským, spoluautorem scénáře a produkčním. On byl v Ázerbájdžánu téměř rok a do tamější situace hodně pronikl. Kdybych tam jel bez něho, film by vypadal radikálně jinak. Nedostal bych se, kam jsem se dostal, neměl bych důvěru některých lidí. Dělal bych víc chyb.

V debatě po projekci Zdroje tak trochu optimisticky zaznělo, že díky filmu mají místní lidé zajištěnou určitou úroveň ochrany, že jsou teď relativně v bezpečí. Kde má to bezpečí své limity? Nejsou lidé naopak v ohrožení tím, že se zviditelnili?

Ale to oni věděli, šli do toho s vědomím rizika. Byli prostě naštvaní a chtěli nám to ukázat. Když nás někdo poprosil nebo jsme si mysleli, že ve filmu nechce být, nepoužili jsme s ním jediný záběr. Tedy mimo poloskrytých kamer s úředníky na vesnici, což se zase dá eticky zdůvodnit tím, že to jsou podvodníci. Samozřejmě že se tam může po volbách radikálně změnit situace a ti lidé to odskáčou. Anebo jim to naopak může pomoct. Oni ten film vnímají tak, že cizinci dokázali natočit něco, co by si sami netroufli. Takže jsou z toho na jednu stranu i nešťastní, je pro ně určitým zrcadlem.

Říkají, že jsme svým způsobem urazili spoustu lidí. My se v naší republice politikům smějeme, ironicky na ně nadáváme. Oni, i když jim hrozí vyhnanství, vězení nebo trest smrti, mají zároveň svou hrdost na svůj národ, je to úplně jiný přístup. Zdroj jim připomněl jejich šílený stav. Do jisté míry je to pro ně mobilizační film s nepříjemnou pachutí.

Kromě toho, že Zdroj upozorňuje na zastírací strategie firem jako BP (dříve British Petrol), jim vlastně také umožňuje se na podobné situace připravit. Napomáhá jim tedy utvářet účinnější mediální strategie, prostor manipulace. Jak se stavíš k této druhé možné rovině změny prostřednictvím filmu?

Otázkou je, jestli jsme pro ně tak podstatní partneři. Asi si příště dají větší pozor. Přemýšlet předem, že žádná polemika ani konfrontace nemá smysl, je na úrovni nihilismu. Když se Zdroj promítal na festivalu v Lipsku, němečtí novináři o něm psali jako o „švejkiádě v Ázerbájdžánu“. Tím docela odhalili náš přístup, že se vydáváme za novináře a děláme, že nic nevíme, vyptáváme se a necháváme se někam vozit a jsme takoví naivní. Jednak jsme se báli, a pak to byl vlastně nejlepší způsob, jak nikoho nikam netlačit, ale nechat ho prostě, ať mluví sám za sebe.

Nechtěl bych BP nebo jakoukoli korporaci jednostranně odsuzovat. Jde o komplexní síť. V rámci současné globální rovnováhy jsou tyto velké společnosti a instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka potřeba, aby fungoval svět našeho pohodlí a dostatku. Pro mě je důležité, aby neexistoval a nerostl na úkor někoho jiného. Chtěl bych, aby alespoň fungovaly ty jejich krásné mezinárodní standardy, které mají na webových stránkách. A když nefungují, motivovat je k nápravě. Samozřejmě je otázka, jestli toho mohou dosáhnout, když do maximálně zkorumpované země vsunou obrovskou sumu peněz a velké investice, jako v případě Ázerbájdžánu. Třeba by mi nějaký neoliberální ekonom vysvětlil, že to samozřejmě jde a za dvacet let bude v Ázerbájdžánu ráj, postupně se zvedne životní úroveň, a tím přestane dominovat korupce. To já nevím a Zdroj ani nehledá podobné odpovědi. Ukazuje trhliny přímo na místě. Problém je, že zástupci BP rozdělují kompenzace za stavbu ropovodu prostřednictvím místních úřadů a už nejsou schopni kompetentně dohlížet, jestli se dodržují standardy z jejich webových stránek. Samozřejmě, že by měli, ale jak říká ve filmu manažér BP a šéf projektu ropovodu BTC (Baku-Tbilisi-Ceyhan) Michael Townsend: existuje ropa, pak jsou náklady na těžbu a distribuci ropy, a když zisk z prodeje převýší náklady, tak to je profit, který prostě musí vždy mít.

Jak se díváš na situaci, kdy jsou tvůj film, tvůj životní styl, propagace Auto*Matu a života bez aut uvedeny znělkou propagující automobilismus, jak tomu bylo na festivalu v Jihlavě?

Tak to bylo hodně vtipné. Nebyl jsem na to vůbec připravený. Když jsme přijížděli na kolech do Jihlavy, projížděli jsme kolem průmyslové zóny generálního sponzora festivalu a málem nás srazil jejich kamion. To je přesně takový okamžik, který mě baví a o kterém si zároveň myslím, že je metaforicky přesný. V takových momentech mám radost ze života.

Nevnímáš to jako vítězství systému?

Myslím, že Zdroj nechce zvítězit nad systémem. Možná je to právě ta homeopatie. Ze se tyto věci potkají, drcnou do sebe, třeba vznikne šance na nějakou drobnou změnu, postupný vývoj, například k ekologické daňové reformě. Někdo může tvrdit, že tímto spravedlivějším započítáním externalit se jenom prodlužuje agónie systému, chtěl bych však důvěřovat tomu, že to může být cesta, aby se společenský organismus vyrovnal do vzájemné homeostázy.

Jak je to s ekologií a filmem? Lze říct, že s nástupem nových technologií se filmování stává ekologičtější?

Můžeme se bavit o tom, jestli má smysl dělat film jako je Zdroj a letět kvůli tomu letadlem do Baku. To už jsou dilemata, ze kterých by se člověk zbláznil.

A jestli je filmování ekologičtější? Třeba z hlediska minimalizace štábu a možnosti využívat poloprofesionální technologie určitě. Samozřejmě je to levnější. Malá kazetka do digitální kamery je možná i ekologičtější než celuloidový pás s celou genezí svého vzniku a následného laboratorního zpracování. Ale porovnávat ekologickou stopu filmových technologií podle mě není tím hlavním. Tím je směřování účelu použití nástroje. Technologie sice umožňují, aby mohl točit každý, aby se minimalizoval štáb, aby náklady na vznik filmu byly malé. Ale vedle toho to taky znamená, že tím, jak se proměnila struktura výroby, si spousta dokumentaristů musí pořídit vlastní kameru, koupit počítač, vybavit se programy, vše se naučit ovládat a být tak technologiemi obklopen. Máme přestat dělat filmy?

Zdroj by se mohl zakonzervovat jako nějaká festivalová ikona aktivismu, ale vy to tak neděláte. Pak byste mohli jít za zastupiteli Prahy 1, 2 nebo 10 a v jejich očích mít větší váhu. Pokouším se tak přejít k tématu Auto*Matu.

Nechci, aby má činnost měla nálepku aktivismu, byť slovo aktivista nechápu negativně. Nejsem aktivista, jsem jenom vzhledem k některým věcem aktivní a snažím se být otevřený. Nechci vytvářet jednostrannou angažovanou propagandu, ale rád bych, aby filmy angažovaly k následné polemice. Může to být jen hra se slovy, ale pro mě je to vymezení důležité. V případě Auto*Matu se snažím, aby byl životný. Ideální by bylo, kdyby fungovalo jádro, které by se vždy vzepjalo v důležitém momentu. Prozatím nechci vytrubovat, že jsme něco dokázali. Proběhlo pár akcí, město a MZP s námi snad počítají. Ale zas se můžeme tázat, jestli tahle kapička v moři magistrátních vstřícných kroků v podobě Dnů bez aut, společných akcí na uzavřeném nábřeží, tiskových konferencí, snahy o projektování cyklostezek není třeba jenom zalepením nějaké díry, potvrzením moci na úkor toho, že za zády vzniká třeba vnitřní městský okruh…

Jezdí se teď v Praze na kole lépe než třeba před deseti lety? Dosáhli jste v tomto ohledu nějakého úspěchu?

Minimálně se zlepšila účast na hromadných cyklojízdách Prahou a víc se o cyklistice píše. To je zase ta homeopatie. Malinko jsme přimíchali nějaké látky… Na kole se v Praze jezdí víc, ale podmínky o moc lepší nejsou, myslím, že je to stále nebezpečnější. Cyklostezky se staví v duchu víkendové cykloturistiky. Do města však magistrát s cyklistikou už víc nepočítá. Tohle se snažíme proměnit. Třeba tím, že se o našich názorech ví a že se snad nezačneme bát jezdit Prahou na kole.

Rozhovor připravily Iva Baslarová a Pavlína Binková, doktorandky FSS MU v Brně.

Po uzávěrce: 12. ledna zemřel ve věku třiceti let předseda občanského sdružení Oživení a koordinátor Auto*Matu Jan Bouchal. Když se vracel na kole domů, srazil ho na jedné z pražských křižovatek rychle jedoucí automobil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.