Něco v přírodě se chce vrátit zpátky

Jak se historie opakuje, jak se vrací, ať se sebevíc snažíme její směr napřímit. Jak se kroutí a otáčí. Jak se to motá v kruzích a přivádí nás zpět na stejné místo.

Graham Swift, Země vod

Řeka si pamatuje, kudy kdysi tekla.(…) Bude se vracet do starých koryt bez ohledu na přání lidí a jejich stavby.

Václav Cílek, Krajiny vnější a vnitřní

Ekologie jako reflexe vztahu člověka a jeho prostředí, jako uvědomění si jedinečnosti, závažnosti, ale i krizovosti tohoto vztahu představuje nové interpretační pole, do jehož siločar je přitahována také umělecká tvorba. Postupně se v nás zabydluje ekologické (po)vědomí, jakási ekologická senzibilita, díky níž se umění jinak a nově tvoří, vnímá a interpretuje. Objevuje se čím dál více děl, která se nám otevřou právě nahlédnutím jejich ekologické dimenze. Jde to říci i tak, že se objevují díla, která jsou svrchovaným uměním právě proto, že jsou v jádru ekologická.

Země vod

Jedním z nejčastěji uváděných, ale i nejlepších příkladů této „ekoliteratury“ je román současného anglického spisovatele Grahama Swifta Waterland z roku 1983 (román vyšel rovněž česky pod názvem Země vod v roce 1993 v překladu Aleny Jindrové-Špilarové). Nutno podotknout, že Graham Swift (narozen 1949) není původní profesí ani přírodovědec, ekolog či ekologický aktivista. Vystudoval anglickou literaturu v Cambridgi a předtím, než jej po úspěchu právě Země vod začalo živit výhradně psaní, učil na různých školách angličtinu.

Román se jmenuje Waterland, tedy vodní země, krajina plná vody. K tomu, proč lze považovat Zemi vod za ekologický román se ještě dostaneme, avšak to hlavní se pokusme stručně vymezit takto: Swiftova kniha je složitě strukturovaným románovým ztvárněním konkrétní krajiny a básnickou studií vody jako přirozeného živlu. Krajina Swiftova románu vyvstává ze subjektivně a osobitě utvářeného vyprávění jako prolínání přírodních, ale i historických, sociálních, ekonomických či psychologických jevů. Děj románu se převážně vztahuje k nížinaté oblasti východní Anglie zvané Fens, původně bažinatého kraje okolo řek Ousy a Leemu na sever od univerzitní Cambridge. Odedávna se lidé pokoušeli vodou nasáklou krajinu přeměnit v úrodnou zemědělskou půdu, a tak začali s odvodňováním, s krocením Fens pomocí sítě kanálů, stavidel a propustí.

Fens

Jedná se však o krajně dvojznačný a nejistý proces: mimořádnou úrodnost půdy ve Fens způsobuje vrstva bohatých naplavenin, zvaná silt, což je „půda získaná z moře, jež byla kdysi vodou a která ani dnes není docela pevná. (…) Silt: slovo, jež vyslovené tak, že zlehounka propouštíte vzduch mezi zuby, vyvolává představu pomalé, zákeřné, pokradmé činnosti. Silt: který utváří i podemílá kontinenty; který ničí právě tak, jako buduje; představuje nánosy a současně i erozi; napůl pokrok, napůl rozklad“. Dějiny tohoto území jsou dějinami siltace, neustálého procesu usazování a pomalého, nikdy nekončícího odvodňování.

Zároveň se jedná o krajinu jakoby bez vertikály, bez jistoty a ukotvení. Sám vypravěč podotýká, že Fens připomínají svou plochostí, ve které není možno se ničeho zachytit, nicotu. Voda se podle něj snaží všechny věci srovnat: je to „nic v tekuté podobě“, nezkrotitelný a podvratný element, který nejde natrvalo ovládnout nebo si podřídit. Tato nestálost, zrádnost vodního živlu má vliv na charaktery lidí, žijících ve Fens. Neexistuje zde stálá hranice mezi pevnou půdou a vodním živlem: po čem lidé chodí, je půda stále plná vody.

Prostoupeni vodou a bahnem

Podobně ambivalentní, nestabilní a podvratná je i psychika jejich obyvatel, i ona, na povrchu zdánlivě jasná a stabilní, je vespod temná a neproniknutelná. Nejen půda, ale i lidé jsou ve Fens prostoupeni vodou a bahnem. Mají v sobě, v plicích a v průduškách, podobně ambivalentní matérii, jakou je silt: hlen čili flegma, jež činí člověka na jednu stranu klidným a vyrovnaným, na druhou ale také apatickým a lhostejným. Pomáhá jim tak vyrovnat se s jejich okolím, které vytváří neustálý a obtížně snesitelný tlak bytí. Jedním ze způsobů jak čelit nicotě a šílenství je prostřednictvím imaginace a fantazie, vyprávění příběhů: je to prostředí, které vytváří atmosféru magičnosti, neskutečnosti až pohádkovosti.

Hlavní postavou celého románu je středoškolský profesor dějepisu Tom Crick. Román je budován jako složitě strukturovaný dramatický monolog, ve kterém se Tom jako učitel obrací ke svým studentům; jeho promluva má několik rovin: střídavě nabývá podoby rozhovoru s Tomovými žáky o důležitosti historického vědomí a smyslu dějin, poučeného výkladu o lokální historii Fens a intimní zpovědi o rodinné historii, o svém dětství ve Fens. Tato témata se na sebe vrství, prolínají se, variují a různě se navrací – nelze je oddělit, pojímat zvlášť, bez souvislosti jednoho s druhým.

Učitel Tom prožívá krizi „středního věku“: bezdětné manželství se mu hroutí, jeho žena jednoho dne unáší od supermarketu dítě. Navíc je ve škole konfrontován s údajnou neužitečností, nepraktičností svého předmětu, zahleděného podle vedení školy do minulosti a nepřipravujícího žáky do současného světa – na čem záleží je přece Přítomnost, co je Tady a Teď. Ta je však všemi pociťována jako něco hrozivého, jako následek toho, že dějiny se vyčerpaly, že nastal jejich konec. Crickovi žáci jsou současností frustrováni, mají strach z toho, co přijde.

Tomův intenzivně prožívaný pocit, že s jeho životem i s celou společností není něco v pořádku, ústí v naléhavou potřebu něco učinit, vrátit se zpět, rekapitulovat, vyzpovídat se. A podobně jako generace jeho předků žijících ve Fens začne vyprávět příběh o sobě a o Fens, krajině svého dětství. Aby se Tom dobral smyslu historie i smyslu událostí ve vlastním životě, nevykládá běžnou školní látku, ale vypráví svým žákům příběhy. Nabízí jim definici člověka jako živočicha, „který vypráví příběhy“. Ukazuje se, že jedině tak může dosáhnout jakési katarze, vykoupení, smíření a hlubšího porozumění tomu, co se vlastně s ním samým i celou společností děje. Toto hledání vlastní identity znamená nejen „terapeuticky“ projít příběh svůj a své rodiny, ale převyprávět rovněž příběh a historii krajiny, ve které jsme vyrůstali, do které jsme se otiskli a kterou jsme zároveň byli formováni. Tomův příběh nabývá živého tvaru tím, že se stává všezahrnujícím, složitým, pohyblivým a těkavým („tekutým“) narativním hledáním, vyrůstajícím ze vzájemného propojení a součinnosti paměti, dějin, krajiny a přírody.

Dvě dědictví

V Tomově rodinné historii se splétají dvě protikladná dědictví, dvojí přístup ke světu reprezentovaný dvěma rodinnými liniemi. Crickové, Tomovi předkové z otcovy strany, byli „vodní lidé“, nasáklí bahnem a hlenem, lidé bez ctižádosti, „nedotčeni širým světem“, připoutaní k Fens. Odjakživa pracovali jako obsluha čerpadel, zdymadel či říčních bagrů, jako strážci mlýnů a jezů, kteří vodu znali a respektovali, poněvadž „při své dřině v bahně nezapomněli na to, že pocházejí z močálů; na to, že ať se vodě bráníte sebevíc, vždycky se vrátí; že země poklesá; silt se hromadí; že něco v přírodě se chce vrátit zpátky“. Zatímco pověrčiví a flegmatičtí Crickové patřili k těm, kteří „si vymýšleli povídačky“, naopak „Atkinsonové tvořili dějiny“. Podnikavý a ambiciózní rod Atkinsonů, z něhož pocházela Tomova matka, přichází v 18. století do kraje líně tekoucího Leemu a Ousy s cílem přetvořit jej v úrodná a výnosná pole, kde se bude pěstovat ječmen na výrobu proslaveného piva, regulovat a narovnat toky řek a zbavit celý kraj vody a naplavenin. Atkinsonové jsou vedeni myšlenkou regulovat dějiny, vnutit jim určitý směr, chtějí svojí představu pokroku otisknout do krajiny a učinit ji skutečnou, hmatatelnou. Jestliže bažinatá půda plodí jen záhady, pověrčivost a babské povídačky, pevná, odvodněná a zúrodněná půda bude solidní cestou k prosperující budoucnosti. Na této „pevné“ půdě si Atkinsonové postupně vybudují impérium ne nepodobné tomu britskému, kdy oboje je založeno na myšlence předvídatelného, plánovaného, lineárního Pokroku.

Líčení triumfálního vzestupu Atkinsonů a jejich snah o ovládnutí ale končí katastrofální povodní. Celé jejich impérium je pod vodou, krajina se opět mění v to, čím kdysi byla – močálem. Řeka je vybavena jakousi přirozenou pamětí, tedy pamatuje si, kde kdysi tekla, a snaží se vrátit do původní rovnováhy. Ukazuje se, že „existuje něco, co revolucionáři a prorokové nových světů, ba ani prostí průkopníci Pokroku (…) nesnesou. Přírodní historie, lidská přirozenost. Ty tajuplné a úžasné výtvory, ty nerozřešené záhady záhad“. Cosi se vzpírá být součástí snů o všeobecném pokroku, je tu něco, co do nich nelze vměstnat, co je přesahuje a nemilosrdně ničí. Tuto přirozenost ignorují budovatelé impéria Atkinsonů, a proto jsou na konci jejich snažení katastrofy: šílenství, tajemné a nevykoupené viny, okolo nichž se točí hlavní děj románu a s jejichž důsledky se musí vyrovnávat právě postava vypravěče Toma Cricka. Toto zapomenutí přirozenosti, zasutí smyslu pro přirozené a přírodu (v pojmech filosofa živé přírody Zdeňka Kratochvíla) lze vztáhnout i na „velké“ dějiny: jak to, že na konci vítězného pochodu Pokroku, vzývaného 19. stoletím, není nic než krveprolití světových válek? Jak to, že i konec 20. století, současnost Toma Cricka a jeho žáků, přináší pocity bezmoci a strachu z budoucnosti, že se tolik šíří nedůvěra ve smysluplnost dějin?

Voda se vždy vrátí

V románě tuto přirozenost symbolizuje vodní živel a jeho pohyb: to, čím se cítíme zaskočeni, co nám neustále narušuje naše přímočaré a ambiciózní projektování dějin, je fakt, že voda se nakonec vždy vrátí. Stejně jako přírodní historie, která „nevede nikam. Ta lpí sama na sobě. Ta se neustále vrací zpátky tam, odkud vyšla“. To, jak se věci doopravdy ve světě dějí, lze přirovnat k přirozenému pohybu vody. V povaze světa je cosi, co se vrací samo k sobě, vzpírá a uhýbá, aby si to nakonec stejně prosadilo svou. Swift ve svém románu předvádí, že stejně jako v posledku nelze vodě naplánovat, kudy bude téci, nelze ji natrvalo spoutat, tak i lidské historii nelze poručit, nelze na ni políčit – i ona postupuje „současně oběma směry. Postupuje zpět a zároveň kupředu. Vine se v zákrutech. Odbočuje. Nepropadněte iluzi, že historie je ukázněný a cílevědomý zástup, který pochoduje neochvějně vpřed do budoucnosti“. Podobně i Tomovo vyprávění nepostupuje jedním směrem, ale vrací se, odbočuje, postupuje zároveň zpět a kupředu: románová struktura sama zde zrcadlí bytostnou povahu vyprávěného.

Swiftem takto zasvěceni do přirozené povahy světa, objevujeme, že žádný pokrok není a nemůže být trvalý a samozřejmý, směřující k nějakému jasnému cíli v budoucnosti, že neexistuje žádná trvale pevná půda. „Klidně tedy pusťte z hlavy ty své revoluce, historické mezníky, velkolepé proměny dějin. Místo toho se zamyslete nad tím pomalým a svízelným procesem, nad tím nepřetržitým a dvojznačným procesem – nad úsilím lidí vyrvat půdu moři.“ Proces odvodňování představuje v románě metaforu smysluplného lidského jednání, pojmenování nelehkého, věčného úkolu pečovat o to, co je křehké a nesamozřejmé, co nikdy nemůže představovat nějakou pevnou půdu pod nohama. Jen tak lze zabránit šílenství, katastrofám a krizím, pocitům bezvýchodnosti a beznaděje, které si člověk připravuje sám svým přímočarým pokrokářským a revolučním myšlením a nerespektováním přirozenosti, toho vědomí, které ví, že se nepohybuje po terénu, který nepředstavuje absolutní základ, ale pouze dočasně odvodněnou půdu.

Toto jsou slova, která učitel Tom Crick říká svým žákům na rozloučenou: „Je něco, čemu říkáme pokrok. Ale ten nepokračuje. Nikam nedojde. Poněvadž s rozvojem pokroku může svět zaniknout. Je to pokrok, jestli dokážete zastavit zánik světa. Můj skromný model pokroku je odvodňování půdy. Což je ustavičné, nekonečné zachraňování toho, o co se přišlo. Houževnatý a nepřetržitý zápas. Nudná, ale významná činnost. Tvrdá, neokázalá dřina. Odvodňování půdy si ovšem nesmíte plést s budováním říše.“ Toto krédo není polovičatost, jak by nám to naše velikášství chtělo našeptat, ale umění, ctnost, pokorná dřina, holá nemožnost, která však musí být neustále pokoušena.