Nedej se: aktivistický racionalismus v praxi

Výčet kauz, kterými se tvůrci Nedej se v čele se zakladatelem a spiritus agens pořadu Pavlem Bezouškou dosud stihli zabývat, je úctyhodný, stejně jako jejich snaha jít po krku všem, co jdou po krku přírodě, obyčejným lidem nebo prostě jenom zdravému rozumu. Doporučování jediného ekologicky orientovaného publicistického pořadu na českých obrazovkách by ale pro čtenáře vybavené televizorem nejspíš bylo nošením uhlí Pavlu Tykačovi nebo protestních petic Nečasově vládě. Autoři Nedej se, bývalým členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petrem Štěpánkem (ODS) označovaní za „skupinu ekologistických fundamentalistů“, od počátku devadesátých let popsali či rozkryli prakticky všechny významné ekologické a občansko-právní kauzy, které nějak s životním prostředím souvisely. Sice tak učinili způsobem, který se podle novináře Ivana Breziny (citovaného před deseti lety Ekolistem) „svou nevyvážeností, neobjektivitou a propagandistickou kampaňovitostí dlouhodobě prohřešuje proti statutu ČT“, jenomže vzhledem k Brezinově reputaci by jeden těžko mohl dostat lepší doporučení. I když Cena Václava Havla od Českého filmového a televizního svazu za loňský rok také není úplně k zahození — během existence pořadu ostatně nebyla jediná.

Veřejnoprávnost aktivistické žurnalistiky

Že na Nedej se měli pifku také ministři životního prostředí nejrůznějších stranických proveniencí, je v České republice možné považovat za takřka povinný folklor. Stěžoval si na něj už Klausův ministr životního prostředí František Benda (ODS), podle Miloše Kužvarta (ČSSD) z bývalé Zemanovy vlády byl pořad též „naprosto jednostranný a nevyrovnaný“, a tudíž nepatřící do veřejnoprávní televize a škodící životnímu prostředí. „Protestů je vždy mnoho,“ uvedl v letním rozhovoru pro Literární noviny (č. 24/2012) Pavel Bezouška s tím, že výhrůžné dopisy chodí jak jemu osobně, tak i České televizi, Radě České televize anebo přímo na policii. Naposledy mělo jeho televizní dítě na kahánku loni v létě, díky tlaku jednotlivců a ekologických organizací ale nakonec vedení ČT původně chybějící peníze na pořad našlo. A nejen to: Bezouška nyní stojí i za sesterským, tentokrát eko-inspirativním pořadem Přidej se.

Nepokrytá aktivistická žurnalistika na vlnách jinak většinou veleopatrné televize veřejné služby je ovšem na nejrůznější stížnosti magnetem. Analýza, kterou si kdysi po jedné z ministerských stížností nechala vypracovat Rada České televize, dokonce dospěla k závěru, že autoři Nedej se své názorové protivníky shazují prostřednictvím formálních prostředků a dělají z nich lháře a ťululumy, a to nejrůznějšími poťouchlými zvukovými efekty, včetně refrénu jisté písně Pavla Dobeše ve znění „Zum zum zum zum, a nejde mi to do kebule, zum zum zum zum, nejde mi to na rozum“.

Diváci současných dílů už jsou podobných vylomenin ušetřeni, i nyní ovšem jedna strana probírané kauzy zpravidla končí v roli záporného hrdiny, demaskovaného svým kladným oponentem. Na druhou stranu: jak jít nešvarům a jejich původcům efektivně po krku objektivně, vyváženě a nestranně?

Pavel Bezouška svůj pohled na věc shrnuje v citovaném rozhovoru: jde o to hájit vědecky doložitelná fakta proti zcestným názorům (které obvykle hájí ti, jimž se to nějak hodí). A bez obalu konstatuje: „Jisté je, že minimálně polovičku kauz, kterými jsme se zabývali, jsme pomohli vyhrát lidem nebo zdravému rozumu. Teď je čím dál míň pravděpodobné, že vyhrajeme. Ale je třeba být otužilý.“ A dodává, že aby měl pořad větší účinky, měl by mít lepší vysílací čas. Když se totiž Nedej se vysílalo před Večerníčkem, poráželo prý ve sledovanosti i večerní zprávy.

Objektivní relativismus vs. aktivistický racionalismus

A tak jsou tvůrci pořadu na jednu stranu zavaleni náměty, vykazují potenciál vysoké sledovanosti a údajného padesátiprocentního řešení problémů. Dámy a pánové z ekologických organizací, kdo z vás to má? Ale na druhou stranu: nemají nakonec všichni ti kritici tak trochu pravdu? V pořadu sice dostávají prostor všechny strany probíraného problému, ovšem tvůrci mají daleko k tomu, aby názory, s nimiž souhlasí, a ty, které považují za bludy, lži nebo nemístné ignorantství, vedle sebe prezentovali jako rovnocenné. Pro současnou novinařinu typický „objektivní“ relativismus ve stylu „názor jako názor, bába nebo sníh“ tak nahrazují něčím, co by šlo pojmenovat jako aktivistický racionalismus. Tedy: abychom se ve veřejné debatě k něčemu rozumnému dobrali, je třeba jednotlivá tvrzení vyhodnocovat co do faktické správnosti, bezrozpornosti a užitečnosti a nakonec z nich vyvodit — třebas i „nevyvážený“ — závěr.

Jenomže kdo má právo rozhodovat o tom, co je pravda, a co nesmysl? V Nedej se to jsou environmentálně uvědomělí a mnohokrát za svou práci pro životní prostředí a občanskou společnost ocenění novináři. Anebo, jinými slovy, samozvaní eko-fundamentalisté…

I věrní obdivovatelé těchto „samozvanců a nevyváženců“ — a že jich podle odezvy pořadu u nás je — ovšem mají právo na svůj patnáctiminutový chlíveček ve veřejnoprávním vysílacím schématu. Ano, Česká televize má v popisu práce mimo jiné i „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“, což by hovořilo pro onen objektivní relativismus, s nímž je metoda tvůrců pořadu v rozporu. Ovšem oni se jí netají, a tak si diváci koneckonců mohou svobodně vytvořit ne/vyvážený názor nejen na likvidaci ostravských lagun, rozšiřování těžby uhlí na Karvinsku či kvalitu pitné vody v Plzni (abychom zmínili témata posledních dílů), ale i na smysl všeho toho bezouškovského počínání.

A nedat se.

Další díly seriálu Kurz mediální sebeobrany najdete tady. 

Všechny články čísla. 

Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.