Nejde jenom sázet stromy

Hnutí Brontosaurus letos slaví 40 let, jak dlouho v něm působíš a jak ses k němu dostal?

V Brontosauru jsem zhruba půlku jeho existence, tedy přibližně dvacet let. Dostal jsem se k němu přes náš pionýrský oddíl v Mikulčicích, který byl odjakživa přírodovědně a ochranářsky zaměřený. Po sametové revoluci se přirozeně proměnil do Brontosauřího dětského oddílu Vlkani, kde jsem dělal instruktora a potom vedoucího. Následně jsem předsedal základnímu článku, pod který jsme spadali, a tím jsem se dostal do kontaktu s oním velkým tajemným Brontosaurem. Jezdil jsem na jeho Valné hromady a víc a víc se angažoval, záhy mě zvolili do Rady Hnutí Brontosaurus, kde jsem mnoho let působil, a krůček po krůčku se tak dostával do centra brontosauřího dění.

Dnes jsi ředitelem kanceláře zajišťující chod celé organizace, čítající přes tisíc členů. Jak před těmi čtyřiceti lety vlastně vznikla?

Samozřejmě to nevím z osobní zkušenosti, ale ze zdrojů v archivech a z kontaktů s pamětníky. Původně se nejednalo o hnutí, ale o takzvanou Akci Brontosaurus, což měla být roční akce, vyhlášená ke Světovému roku životního prostředí. Impuls vzešel z Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd a zároveň vše probíhalo ve spolupráci s časopisem Mladý svět. A tato akce, která zvala mladé lidi k aktivitám na ochranu životního prostředí, vzbudila obrovský ohlas, díky němuž pokračovala i v následujících letech. Ujal se toho časopis Mladý svět, a to díky osobnosti ekologického novináře Josefa Velka (viz 7.G 4/2012), který byl v podstatě obrovským tahounem celého dění. A postupně se to přerodilo v hnutí lidí, kteří měli společný zájem.

Proč se Akce Brontosaurus setkala s tak velkým ohlasem?

Dá se nad tím samozřejmě zamýšlet různě. Někteří mohou tvrdit, že šlo o výraznou alternativu k tehdejšímu způsobu života, alternativu vůči nesvobodě, komunismu a tak dál. Což jistě byla část pravdy, na druhou stranu se podle mě nedá říct, že by se jednalo o něco protirežimního či cíleně propojeného s disidentským hnutím, spíš to byla možnost, jak mohli mladí lidé relativně svobodně vyplňovat volný čas, někam vyjet, nesevření v nějakých vnucených formách zábavy. A zároveň tam za sebou viděli smysluplnou činnost — opravený hrad, vykvetlé orchideje nebo vysázenou alej.

Je motivace současných mladých lidí podobná, nebo se někam posunula?

Historického a současného Brontosaura, a taky spoustu dalších ekoneziskovek, podle mě propojuje touha dělat něco smysluplného, užitečného, prospěšného, něco, co není sycené touhou po materiální odměně. Změnily se podmínky a situace, ale tyto ideály zůstávají a myslím, že budou silným pojítkem i pro další generace.

Po revoluci zaznamenalo Hnutí Brontosaurus obrovský odliv členů a příznivců. Jak se s ním vyrovnalo?

Ten odliv byl samozřejmě výrazný. Je však třeba si uvědomit, že Brontosaurus byl před rokem 1989 opravdu jen hnutím, které bylo sice oficiálně zaštítěné Socialistickým svazem mládeže (SSM), ale nemělo svoji vlastní pevnou strukturu. Navazovalo se to částečně na vysoké školy, na buňky SSM, navíc pohromadě to vše držel především Mladý svět, kde vycházely reportáže z akcí, pozvánky na akce a pravidelný zápisník Brontosaura. A po revoluci SSM zanikla a Mladý svět se dostal do potíží, takže se Brontosaurus musel formovat de facto od začátku a na to si už pamatuji. Naráželo to na obrovské problémy, protože i v myšlení lidí bylo zakotveno: je to hnutí, ne organizace. Ale na druhou stranu z něj bylo potřeba tu organizaci utvořit, aby vůbec mohlo formálně fungovat. Spousta lidí se odtrhla možná i kvůli tomu. Řada dalších se začala angažovat v nově zakládaných neziskovkách, v Občanském fóru a podobně. Našli si zkrátka jim bližší, konkrétnější možnost vlastní realizace. Kromě toho vznikly desítky dalších možností, co šlo najednou dělat.

Brontosaurus se s tím vyrovnal nakonec také tím, že více vyprofiloval své zaměření. Vsadili jsme na propojení dobrovolnické péče o přírodní a kulturní dědictví, zážitkové pedagogiky a neformálního vzdělávání, což byly věci, s kterými jsme měli zkušenost. A jak je vidět, tento mix dnes úspěšně oslovuje mladé lidi hledající prostor pro smysluplnou realizaci i seberozvoj.

Brontosaurus se prezentuje jako organizace pomáhající přírodě a památkám. Neměl by se však společně s ostatními ekologickými neziskovkami více angažovat v preventivních kampaních?

To je dost zajímavé téma. A má několik rovin. Silná stránka našeho hnutí spočívá v tom, že oslovujeme široké spektrum mladých lidí, kteří ještě nejsou tolik vyhranění. Máme tu výhodu, že příliš neřešíme problém oslovování oslovených jako jiné ekologické organizace. Umíme oslovit i lidi žijící mimo okruh zelených nevládek, přitáhnout mladé, kteří nejsou vůči zeleným tématům ani negativně, ani pozitivně vymezeni. A pak je do těchto témat dokážeme vtáhnout. Hnutí se tedy tak tematicky nevymezuje, spíše je branou k těmto tématům.

Z charakteru organizace také vyplývá, že nedisponujeme až tak velkým množstvím odborníků. Dokážeme lidi přitáhnout, oslovit je, otevřít jim různá témata, ale pokud se nějak etablují a pracují s nimi dál, často se posunují do vyprofilovanějších a odbornějších organizací. A myslím, že tento mechanismus funguje velmi dobře.

Na druhou stranu bychom však neměli skončit u toho, že se Brontosaurus nebude vyjadřovat k žádným tématům. Našim posláním by mělo být mladé lidi aktivizovat, snažit se je vtáhnout do environmentálních témat a ukázat jim, že svět není černobílý. Brontosaurus by tak měl být v kontaktu s jinými organizacemi a v potřebných chvílích být schopen se připojit ke kampaním typu blokády kácení v Šumavském národním parku.

A v jakém kontaktu s ostatními ekonevládkami tedy Brontosaurus je?

Myslím, že ty kontakty by měly být výraznější, ale určitě nejsme úplně odstřižení. Na mě třeba velmi pozitivně zapůsobila zkušenost ze zmíněné blokády na Šumavě, na níž jsem potkal spoustu Brontosaurů. Šlo vidět, že i když jsme blokádu neorganizovali, naše síla spočívala ve schopnosti rozšířit informaci dovnitř hnutí a aktivizovat se.

Vždycky tvrdím, že pokud chceme mladé lidi někam posunout, otevřít jim bránu k ochraně přírody, nesmíme být alibističtí, nesmíme strkat hlavu do písku. Dělat jenom to dobrovolnictví, které je samozřejmě velmi užitečné, samo o sobě nestačí. Nejde jenom sázet stromy a nevidět, že se někde ve velkém kácejí aleje.

Šumava 2011. 

Sice nejsme schopni — i kvůli tomu, že jsme poměrně velkou celostátní organizací — zaujímat rychle různá stanoviska, ale měli bychom alespoň šířit informace mezi naše členy. A lidé z vedení Brontosaura by měli být schopni se k těmto věcem osobně připojit či vyjádřit.

Máte v Brontosauru nastavené vnitřní procesy, díky nimž lze dospět k nějakým konkrétním kolektivním stanoviskům?

Brontosaurus může že jen těžko říct, že odmítá GMO nebo že jsme proti jaderné energii. Je to dané tím, že ta témata jsou poměrné složitá. Mohu mít nějaké osobní názory, a i ty si budu budovat jen na základě nějakého penza informací, případně budu přejímat názory autorit, které respektuji. Ale právě u těchto témat naše hnutí nedisponuje lidmi, kteří by tomu dostatečně rozuměli a dokázali stanoviska vyargumentovat.

Zmíněná Šumava je nám přece jenom bližší, jelikož se zabýváme přímou ochranou přírody, ale třeba energetika je téma, které nejsme schopni komplexněji uchopit.

Nehraje v tom roli i skutečnosti, že Brontosauři se do určité míry větví na „ekology“ a „památkáře“?

Určitě. Ale to v konečném výsledku nemusí být špatně. Mladé lidi cíleně vedeme k nějaké aktivitě a k tomu, aby se nad věcmi zamýšleli. Chceme jim především dávat podněty, aby si budovali vztahy, vytvářeli si vztah k místu, k té „své“ památce, a přes ně se dostali k poznání, že pozornost si zaslouží celé prostředí, v němž žijeme.

Když nesedíš v kanceláři, na jakých dalších aktivitách se podílíš?

Spolu s několika kamarády vedeme Regionální centrum Hnutí Brontosaurus Podluží, působící v místě, odkud pocházím, tedy Hodonínsko a Břeclavsko. Tam svoji energii investuji například do lužních lesů, ve kterých jsem vyrostl. Naše činnost není úplně košatá, ale snažíme se šířit osvětu o ochraně luhů, aktivizovat místní. Pořádáme mimo jiné alternativní festival Pestrovečer, který láká mladé lidi na zajímavou hudbu a divadla a prostřednictvím přednášek, workshopů a výstav jim otevírá různá témata — od lidských práv přes občanský aktivismus až po ochranu životního prostředí. V minulém roce jsme jej zasvětili tématu „Ke kořenům“ a snažili se, aby místní obyvatelé lépe nacházeli cesty ke svému regionu, získávali k němu bližší vztah a zapojili se pak třeba do projektů na ochranu přírody, které u nás běží.

Nenarážíte u místních na nepochopení?

To je právě zajímavé. V celém regionu působí velká spousta sdružení a aktivit. Například v porovnání s Regionálním centrem na Jesenicku, kde mají naopak problém s menší angažovaností místních lidí, se toho u nás děje poměrně hodně. Ale přijde mi, že je to dost roztříštěné, že místní spolky spolu nemluví, každý si dělá to svoje. My bychom rádi naši činnost zaměřenou na ochranu životního prostředí propojili s oním vztahem k místu, kde žijeme. Chceme například komunitně vybudovat naučnou stezku, kde by každý panel vytvořilo konkrétní sdružení, které by ho také opečovávalo. Aby to nebyla stezka jenom o ochraně přírody, ale aby odrážela rozmanité hodnoty celého regionu a vedla spolky ke vzájemné spolupráci.

foto: Pavlína Martinů

Přijde mi, že jde o dost náročnou práci s drobnými výsledky. Co tě k ní motivuje?

Předpokládám, že se do rodného regionu jednou vrátím, i když člověk nikdy neví… Ale vztah k tomu místu a k přírodě z dětství, kdy jsem chodil s babičkou a dědečkem do lesů, je natolik silný, že jim mám potřebu vracet, co mi daly.

Nepřepadá tě přesto někdy pocit marnosti a bezmoci z toho, jak to jde ztuha, nebo nejde vůbec?

Dost často (smích). Už od té doby, co jsem vedl dětský oddíl, si pamatuji okamžiky, kdy jsem to chtěl vzdát. A stejně tak dnes. Třeba u Pestrovečeru spousta lidí vždycky hledá nedokonalosti, vidí festival jen jako „pařbu“ pro mladé, je pro ně příliš alternativní. A stačilo by, kdyby přišli na některou z výstav či přednášek a viděli by opak. Ale to se naštěstí kompenzuje: loni proběhl desátý ročník a spousta jiných lidí na něj pořád rádo chodí. Když pak třeba vidím, jak se mladí, kteří přijdou na koncerty, baví s mým dědou nad společně vytvořenou výstavou z historie regionu, mám radost, že se nám daří i ono vytoužené propojování generací, a to mě motivuje do dalších aktivit.

Určitě je ale dobré vědět, že člověk nespasí svět, možná ani ten region, nakonec nemusí dosáhnout ani toho, že tamější příroda zůstane nedotčena. Tím největším uspokojením je vidět konkrétní drobné „zářezy“. Protože přehnané očekávání vede často jen k frustraci.

A co tvá ekologická stopa, nefrustruje tě?

Ekologickou stopu samozřejmě řeším, jenom jak běží léta, člověk má tendenci na spoustu věcí rezignovat — což samozřejmě není úplně dobře, takže se snažím vytrvat. Na druhou stranu fundamentalistický přístup či extrémní dodržování všeho „eko-košer“ přináší problémy, člověk se pak odtrhává od kontaktů s ostatními lidmi. Snažím se tedy jednat tak, aby byla moje ekostopa co nejmenší, ale občas například jedu autem, protože potřebujeme zásobovat tábor, a podobně. Mým cílem je spíš inspirovat okolí, aby k šetrnějšímu způsobu života nakročilo a začalo se tím zabývat. Pokud mě ale bude považovat za blázna a dogmatika, vymezí se opačně.

Vím, že často cestuješ. Řešíš svoji ekostopu i na cestách?

Řeším, protože často odolávám svým souputníkům, kteří přicházejí s letenkami za neuvěřitelně nízkou cenu. Je pak dost těžké stále jezdit stopem, pomaleji a náročněji, ale zdá se mi, že odolávám statečně.

Co tě na zahraničních cestách při kontaktu s domorodými lidmi zaráží či překvapuje?

Hodně inspirativní je bezprostřední kontakt s lidmi a jejich upřímnost. Když jsme doma, jsme nějak zaškatulkovaní, což lze vidět i na společenských akcích — lidí se seznamují tím způsobem, že chtějí o druhém vědět, co studuje, odkud je, čím se zabývá a podobně. Ihned si ostatní někam zařadíme a z této pozice se k nim pak chováme. Na cestách, kde se s místními často nelze dobře domluvit, toto chybí. Časem k tomu v konverzaci taky dojde, ale není to to podstatné. Berou tě v tu chvíli jako toho, kdo se řízením osudu ocitl na jejich místě, a chtějí s tebou nějakým způsobem komunikovat, nebo naopak nechtějí, jsou na tebe hodní nebo zlí. Je to přímý zážitek oproštěný od běžného sociálního začlenění a onálepkování.

Mimochodem ještě k cestování: i zde mi přijde škoda, když jej lidé berou jen jako módní statusový prvek. Osobně si naopak vážím lidí, kteří nacházejí poznání a spokojenost, i když nevyjeli dál než kilometr za humna.

Jaký máš podíl na zahraničních aktivitách Brontosaura? Mám na mysli především mezinárodní letní tábory na Ukrajině, v Srbsku a dalších zemích.

Snažím se do nich zapojovat, protože mi přijdou dost smysluplné. Propojuje se v tom můj blízký zájem o dané země, přenos know-how péče o přírodní a kulturní dědictví a spolupráce s místními lidmi. U některých akcí je myslím důležitější než odvedená práce samotné setkání s místními lidmi, které skutečnost, že za nimi dojede parta lidí z České republiky, výrazně motivuje a dodává jim energii. Což mě osobně dost láká. Navíc když cestuji, často přemýšlím o tom, jak jednotlivým místům vrátit to, o co mě obohatila, a tento způsob mi přijde dobrý. S Brontosaurem tam nepracujeme na velkých rozvojových projektech, ty neumíme, ale spíše v menších komunitách, v lokalitách, kde žijí čeští krajané, v místech, kterým rozumíme.

Jakou jsi udělal největší profesní chybu?

To budu muset popřemýšlet (smích). Ale asi bude souviset s tím, na čem mi docela záleží — na vztazích s lidmi. Nejedná se o nějakou konkrétní chybu, ale spíš podcenění některých věcí. Často příliš důvěřuji, že se věci dějí dobře a že je dělají lidi dobře, což je na jednu stranu docela fajn a pro lidi v okolí možná motivující. Pokud je ale realita odlišná a já to podcením, může to způsobovat různé problémy.

A významné pro mě bylo také poznání, že i při působení v neziskovce by se člověk neměl nechat pohltit prací, ale věnovat se blízkým, umět se jít bavit s kamarády, myslet na sebe. To totiž přináší tolik potřebný nadhled, který je nakonec největší devizou i pro úspěšné profesní působení.

A Hnutí Brontosaurus udělalo za těch 40 let nějakou zásadní chybu?

Nevím, jestli nějakou zásadní, ale těch chyb byla celá řada. Ať už při provádění konkrétních prací v terénu, tak ve vedení organizace. Myslím, že to bylo často způsobené nedostatečnou kapacitou organizace, zvlášť v devadesátých letech, kdy nebyly finance na dostatečné zaplacení profesionální kanceláře.

Možná jsme se také vrhli do práce, do pořádání akcí a neuvědomili si, kolik formalit bohužel musíme jakožto organizace zvládnout. Myslím však, že i když chcete dělat dobré věci, tak zákonitě chybujete, ale zároveň se učíte a posouváte věci dál. Největší a neodpustitelnou chybou je podle mne lhostejnost, a té se snažíme bránit.

S čím se podle tebe musí Brontosaurus vyrovnat, aby se dožil padesátin?

Nevím, jestli v tom mám patent na rozum, protože vývoj může být různorodý a k úspěchu mohou vést různé cesty. Jedna z nich může spočívat ve větším rozvolnění organizace, já si ale naopak myslím, že bychom ještě měli vylepšit její strukturu a řídící mechanismy. A co je podstatnější, zachovat Brontosaura otevřeného. Podle mě se to docela daří, ale samozřejmě každá organizace má tendenci se uzavírat, vytvářet si svoje vnitřní rituály a přestat lákat lidi zvenku, protože těm, co už jsou uvnitř, tam je přece dobře. Zapouzdření by ale bylo velkou ztrátou, proto je potřeba stále přitahovat nové lidi, nové nápady. A hlavně umět odhalit a reflektovat potřeby dnešních mladých. Ne tím, že bychom měnili podstatu naší činnosti, ale přizpůsobit jim formu, aby pro ně byla moderní a atraktivní.

Potřeba zůstat atraktivní a moderní je něco, co dnešní společnost vyžaduje? Nebo co je podle tebe charakteristickým rysem dnešní společnosti?

Žijeme podle mě v době, kdy se honíme za krátkodobými cíli, což je všeobecně známé. A do toho spadá i ona atraktivita. Je pak obtížné být atraktivní a moderní, a zároveň se nevzdat dlouhodobých vizí a cílů. Částečně žijeme v otroctví příležitostí, otroctví možností. Těžko lze vydržet u něčeho delší dobu, když se nabízí tolik věcí, které by se daly stihnout. Ale nejde jen o nějaký konzum v špatném slova smyslu — máme i tolik možností zhltávat spoustu smysluplných věcí. Je to prostě konzum zážitků, zkušeností, dovedností. Vše je pak ale trochu povrchnější. Chtělo by to jít pomaleji, dívat se dál, což se však ostatním jeví jako výstřednost a neefektivnost a člověka to odsouvá na okraj.

Jak bys ty dlouhodobé vize a cíle formuloval?

Hnutí Brontosaurus má ve své vizi svět, kde lidé nejsou lhostejní ke svému okolí, respektují a ctí přírodu a kulturní bohatství a společně o ně pečují. Možná se to zdá poněkud idealistické, ale i díky spoustě setkání s inspirujícími lidmi věřím, že jednou dojde k přelomu, kdy člověk bude veškerý život v přírodě vnímat jako sobě rovný. Možná k tomu dojdeme vývojem, možná po nějaké zásadní krizi, ale dojdeme. A já osobně budu rád, když se budu moci za sebou ohlédnut a vidět, že jsem k tomu napomohl nejrůznějšími, seč drobnými skutky.

Připravil Dominik Grohmann. Další 7.G rozhovory najdete zde. Fotogalerii k článku si můžete prohlédnout tady.