Není park jako park

1. prosince 2013 /
foto: www.naciako.com. Kuresoo, Národní park Sooma v Estonsku.
Fotogalerie >

V únoru 2013 jsme já a můj kamarád Antoine na osm měsíců opustili rodnou Francii a vydali se na cestu po národních parcích Evropy (viz Sdíleně napříč Evropou v 7.G 4/2013). Toužili jsme zažít něco neobvyklého a na vlastní oči si prohlédnout evropské přírodní unikáty. Na začátku jsme měli zcela jasnou představu o tom, jak má národní park vypadat. Postupně jsme ji ale museli pozměnit.

Při plánování našeho putování jsme v Evropě (s výjimkou Ruska) na základě kategorizace Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN ― International Union for Conservation of  Nature) napočítali 334 národních parků. Zajímavé je, že více než třetina z nich (122) se nachází ve skandinávských zemích. My jsme se však rozhodli Skandinávii a některé další země vynechat a naplánovali jsme si cestu po 27 evropských státech. V každém z nich jsme si vybrali k návštěvě jeden národní park. Do výběru jsme zahrnuli různé druhy parků s rozličným terénem: lesy, louky, jezera, řeky, hory, pobřeží i bažiny. Naším záměrem bylo projít každé z těchto chráněných území během 3—4 dnů a po cestě objevovat nejen krajinu a divokou přírodu, ale také to, jak se do nich promítá lidská činnost.

Aby si národní park zasloužil své označení, musí splnit několik kritérií definovaných IUCN, jako je ochrana ekosystému nebo přítomnost výjimečné fauny či flóry. I když má park garantovanou ochranu přírody, může se stát také rušným cílem turistů, což nezřídka přináší značné problémy.

Čtyři typy národních parků

Na naší cestě jsme si přírodních krás celé Evropy užili opravdu dosyta. Rozmanitost evropské krajiny vás skutečně ohromí. V některých ohledech jsme se však dočkali také zklamání. V průběhu cesty jsme si vytvořili vlastní členění národních parků na čtyři typy. Pokusíme se je stručně a názorně přiblížit:

1) Zcela opuštěná území bez jakékoliv formy podpory turismu

Do této kategorie můžeme zařadit rumunský Cheile Nerei — Beuşniţa. Jeho území postrádá turistické značení, nenajdete zde žádné obsáhlé informace o fauně a flóře ani žádné stavby. Jste tu pouze vy a divoká příroda, se kterou se můžete zcela propojit. Opravdu obrovský autentický zážitek.

2) Území spravovaná trvale udržitelným způsobem

Tyto parky sice necílí na turisty, ale malý počet návštěvníků jsou připravené vřele uvítat. Nejlepším příkladem je estonský Soomaa: jedna centrální budova, která dokáže představit park (zřídkavým) návštěvníkům, a na několika dalších místech přístřešek proti větru a dešti s ohništěm a stolkem s lavicí. Vybavení ze dřeva splývá s okolím a rozhodně nepůsobí nijak rušivě. Na většinu krásných míst se nemůžete dostat jinak než chůzí, nenajdete tu žádné cesty pro auta. Mezi parky tohoto typu bychom mohli s přimhouřeným okem zařadit i NP Podyjí, které jsme navštívili ve vaší půvabné zemi.

Kuresoo, Národní park Sooma v Estonsku, foto: www.naciako.com.

3) Území s umírněnou a regulovanou podporou turismu

Pod tuto hlavičku spadá většina evropských národních parků. Jejich management podporuje cestovní ruch a snaží se turisty přilákat propagací a reklamou. Najdete zde proto skvěle vyznačené stezky pro pěší a také snahu vzdělávat návštěvníky pomocí velkých informačních tabulí. V blízkém okolí se obvykle snadno ubytujete. V průběhu cesty potkáváte jiné výletníky, ale není jich přespříliš. Ochrana přírody bývá na vysoké úrovni. Příklady? Maďarský Kuskunsag nebo španělský Monfrague plný ojedinělých ptačích druhů. Na velmi zodpovědný přístup k ochraně přírody jsme narazili v Bělověžském pralese na pomezí Polska a Běloruska, do jehož velké části se jako turisté volně nedostanete. Pokud chcete přísně chráněnou přírodní rezervaci navštívit, musíte se zúčastnit placené skupinové exkurze. A není věru levná. Výsledkem je však naprosto nedotčená příroda tohoto původního pralesa.

4) Území zcela turistická

Poslední, příliš turisticky a málo ochranářsky orientovaná skupina národních parků nás zaujala nejméně. Tato místa mají především přilákat co nejvíce návštěvníků a vydělat co nejvíce peněz. Nejlepším příkladem je chorvatská Krka. Ano, je to nádherný národní park. Ale také šílené místo, vytvořené na míru turistům. Lákají je sem zejména obrovské a skutečně působivé vodopády. Výsledný dojem vám však pokazí nejen vstupné 11 eur, ale zejména cesty plné turistických autobusů, bez rozpaků mířících přímo k řece. Kráčíte pak parkem se spoustou dalších lidí a říkáte si: fajn, ale kam se poděla ochrana přírody? Kam zmizela divočina? Toto je přece spíše zábavní park než chráněné území…

Národní park Cinque Terre v Itálii, foto: www.naciako.com.

Podobné dojmy v nás zanechal italský národní park Cinque Terre, opravdu hezké místo s pobřežními útesy a pěti malými vesničkami na pobřeží. Jenže vstup vás opět stojí hodně peněz a přesouvat se musíte turistickým vláčkem. Všude marketing, obchody, hostely, restaurace. Příroda zde hraje kompars. Jak může být toto místo IUCN klasifikováno jako národní park?

Ochrana, nebo zábava?

Pokud jde o management národních parků, vypozorovali jsme různé strategie. Většina zemí sjednocuje všechna chráněná území do národní sítě, díky níž mohou parky sdílet své nejlepší postupy, ať už jde o účinnou ochranu přírody, zodpovědnou komunikaci nebo podporu turismu. V některých zemích naopak žádné takové vzájemné propojení neexistuje, což je podle mého názoru škoda, protože těmto místům pak chybí celková vize a směr. Například v Itálii tak najdete jak přehnaně turistické Cinque Terre, tak Val Grande plné divoké přírody.

Ve Slovinsku jsme se setkali s Borisem Grabrijanem, slovinským exministrem životního prostředí a stávajícím ředitelem národního parku Kolpa. Vysvětlil nám, že Kolpa dostává méně peněz než parky na severu, umístěné blízko horských lyžařských středisek. Důvodem je samozřejmě turismus. Pokud vlády vidí v národních parcích především zdroje peněz, mohou parky plnit svou základní roli ochránců přírody jen velmi obtížně.

Autor pracoval jako strategický předvídatel pro několik malých firem. Zajímá se o sdílenou spotřebu, ochranu přírody a exobiologii. Viz web www.naciako.com. Přeložila Alena Lukešová. Fotogalerii z cesty můžete shlédnout tady

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.