Nevzdělaná společnost

2. prosince 2009 /

Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti dokládá, že v nynějších reformách vysokých škol a vědy již nejde o tradiční ideu vzdělanosti, ale o řízení, kontrolu a potlačování svobodného ducha.

Myšlenka vzdělanosti ve službách pokroku a lidských práv byla patrně největším přínosem evropského osvícenství. Právě z vědy, tehdejší hnací síly, čerpaly svou energii všechny pozdější technologické i společenské změny. Věda vedle technických aplikací sytila všeobecnou vzdělanost lidí. Zdálo se, že právě tato funkce postupně osvítí a kultivuje celou společnost.

Dopadlo to ovšem jinak. Vzdělání se sice stále rozšiřuje, ale zároveň se nebezpečně rozevírají nůžky mezi rychlým vědeckotechnickým pokrokem a stagnací obecného lidského vědění. Dobré všeobecné vzdělání, které bylo kdysi podmínkou rozvoje osobnosti a demokracie, a které se v globalizované kultuře stává předpokladem politické vůle veřejnosti, se vytrácí. Většina lidí na vzdělání jako moudrost rezignuje, pouze sbírá informace.

Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti dokládá, že v nynějších reformách vysokých škol a vědy již nejde o tradiční ideu vzdělanosti, ale o řízení, kontrolu a potlačování svobodného ducha. „Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony…“

Liessman nás poutavě provází neutěšenými poměry na evropských univerzitách, které se tolik podobají těm českým. Souhlasím například s jeho tezemi, že „v současné době se neodehrává přechod od průmyslové společnosti ke společnosti vědění, ale právě naopak — vědění je prudkým tempem industrializováno“. Nebo že se vzdělání „stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o ná-boženskou transcendenci, ani o revoluční imanenci“, že už „nejde o vzdělání, nýbrž… o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl“. Za zamyšlení stojí také skutečnost, že se školy „stávají náhradou za rozpadající se rodinu“.

Liessmann prokázal odvahu říci mnohé nepříjemné pravdy. Dobře zná nynější problematiku vědy a vysokého školství, píše poutavě, vzbuzuje důvěru, a byl právem v Rakousku vyznamenaný titulem Vědec roku 2006. Jeho knize však chybí aspoň náčrt pozitivního východiska. Nynější úpadek vzdělání pouze konfrontuje s jeho tradičním osvícenským modelem. Zcela se však vyhýbá nutnosti obsahové změny vzdělání pro současnou globalizovanou kulturu.

Konrad Paul Liessmann, Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, Praha, Academia 2008.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.