Nic není černobílé

13. ledna 2003 / ,
foto: vons.cz

JUDr. Otakar Motejl (*1932) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. Vedle advokacie pracoval v letech 1966—1968 také v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti. Od září 1968 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze, v dubnu 1970 odešel zpět do advokátní praxe. Po roce 1989 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, po rozdělení republiky pak předsedou Nejvyššího soudu ČR. V roce 1998 byl jmenován ministra spravedlnosti. Od prosince 2000 vykonává funkci veřejného ochránce práv.

Nebylo by pro českou společnost přínosnější, kdybyste zůstal ombudsmanem, než kdybyste se stal prezidentem?

Jak se říká, každý švec může prospět železniční dopravě a každý strojvůdce může prospět ševci. I když svou funkci plní zodpovědně, může každý prospět jen částečně. Z tohoto hlediska není prezident všelék, stejně jako není všelékem ani ombudsman.

Znepokojuje mě ale, že někteří vidí spásu v přímé volbě prezidenta. V takovém případě by došlo k významnému posunu v chápání této funkce a já bych nechtěl být v kůži přímo voleného prezidenta. Lidé, kteří mu dají své hlasy, za ně logicky budou něco chtít — já jsem tě zvolil, tak pro mě něco udělej: dej mi milost, sežeň mi byt, donuť otce dítěte, aby platil alimenty atd. Nemůžeme zavést přímou volbu, aniž bychom prezidentovi nedali odpovídající pravomoci. Podle naší ústavy je totiž silně determinován. Jistě, v dnešní koncepci je prezident nezastupitelný v mocensky velmi významné roli — navrhuje osoby do obsazení nejvýznamnějších státních institucí. Vláda například nemůže nikoho udělat velvyslancem, dokud nepřemluví prezidenta, aby toho člověka navrhl. Zatímco se obecně jako největší problém jeví udělování milostí, mnohem významnější je právě jmenování.

Za současných pravomocí prezidenta byste tedy do přímé volby nešel?

Podle mě do současného ústavního systému přímo volený prezident nezapadá. Přímou volbu považuji tak trochu za populistický blaf, který si zatím nikdo nedovede domyslet. Za stávající situace bych tedy do přímé volby nešel.

Dokázal byste si tipnout, jak dopadne zítra první volba prezidenta?

Těžko. Já bych si přál, aby byl někdo zvolen. Z toho, co se v současné době nabízí, mi Petr Pithart přijde jako nejrozumnější. I když si říkám — vrchní velitel branné moci táhnoucí na Bagdád — zrovna on ta figura není.

Jedna z ekologických kauz, které dlouhodobě sledujete, je výstavba hliníkárny Nemak na Mostecku. Okresní úřad, mostecký magistrát i Ministerstvo životního prostředí na vaši výzvu, aby obnovily řízení, ve kterých postupovaly v rozporu se zákonem, nereagovaly nebo konstatovaly, že nemají co měnit. Skončily tím i vaše možnosti?

Nedělal jsem si iluze, že zastavím výstavbu Nemaku. Posláním institucí, jako je veřejný ochránce práv, je do velké míry zajistit, aby se zjištěné chyby neopakovaly. Těžko mohu zpětně opravovat rozhodování státních orgánů. Jednak na to nemám oprávnění, a jednak se někde špatná rozhodnutí ani napravit nedají, neboť jejich důsledky se nedají odstranit. Nemohl jsem chtít zrušení v té době již právoplatného územního a stavebního rozhodnutí.

To klíčové, co stálo na počátku všeho, bylo vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. To řízení, které zdánlivě vypadá, že skoro o nic nejde, je jednoinstanční, bez předpokladu přezkumu a účastenství lidí. To je jistě nedostatek zákonné úpravy. Tento zákon staví na tradici zachovat v tomto státě zemědělskou ekonomiku založenou na péči o jednotlivé kultury i vzhled krajiny. Dnes však tušíme, že fenomén zachování půdy pro zemědělskou výrobu je zpochybňován globalizací ekonomik, která nabourává potřebu soběstačnosti. Proto je třeba, aby i zákon na tento potenciální konflikt pamatoval. Nekonfliktní ošetření zemědělského půdního fondu, na kterém je postavena celá procedura odnětí určitého pozemku, by se mělo stát předmětem normálního správního řízení s možností opozic, které budou mít charakter buď ekologický, nebo ekonomický ve smyslu výhodnějšího obhospodařování.

To byla skutečně jediná chyba, která se v případu Nemaku pravděpodobně stala, neboť na rozhodnutí o vynětí pozemku z půdního fondu, které se stalo právoplatné, již navázalo zcela legitimní územní a posléze stavební rozhodnutí. Bohužel se tu se zemědělskou půdou nejvyšší kvality naložilo bez mrknutí oka, přitom na první pohled existovalo mnoho jiných pozemků, které tak vysokou zemědělskou bonitu nemají. Ale může se najít i někdo, kdo mě přesvědčí o tom, že ani zemědělská produkce z této prvotřídní půdy nemá praktický ekonomický smysl, protože stále bude vystavena různým faktorům, které snižují konkurenceschopnost vůči pšenici pěstované o sto metrů níž. Na to navazuje problém, který je dobře znám a který se podceňuje, že všichni noví investoři staví raději na zelených loukách, než aby využili stávající průmyslové objekty.

Kauza byla velmi politicky sledovaná a nešlo si nevšimnout politických tlaků na dostavění závodu. Bývá to při výstavbách běžnou praxí?

Bohužel to není zcela výjimečné. Každý chce po sobě zachovat nějakou hmatatelnou stopu nebo „pomník“, starosty, přednosty okresních úřadů nebo ministry nevyjímaje. Takže přilákat do vsi zahraničního investora je snahou téměř každého starosty. Ledaže tam dojde ke střetu s lokálními zájmy, které ovšem ne vždy bývají ušlechtilé.

Na Mostecku Nemak vypadá pro mnohé velmi atraktivně, podle mě však došlo k poněkud falešné interpretaci celé zóny Joseph. Nic totiž není černobílé. Nemak postavili, tuším, na 40 hektarech příští průmyslové zóny Joseph, která má mít ale celkem 240 hektarů. U těch 200 navazujících hektarů už ale není tak reálné získat je za korunu, jak je dostala firma Nemak. To znamená, že jakékoliv rozšíření průmyslové zóny jistě narazí na nějakou místní kadeřnici, která tam bude mít pozemek skutečně za 12 milionů. Přitom se pro Nemak v srdci Josepha proinvestovalo spoustu milionů, které budou plně využity teprve tehdy, až bude obsazena celá zóna. Tady mám proto nepříliš čisté svědomí, neboť to moje „tytyty“ může paradoxně vést k tomu, že další plocha této zóny již nebude z půdního fondu vyňata. Těch zbývajících 200 hektarů je totiž samozřejmě také první bonita.

Na druhou stranu se tu projevuje také další tragédie moderních závodů, tj. že zaberou velké množství místa, ale zaměstnají malé množství lidí, hlavně pak málo těch rekvalifikovaných. A to je zvlášť na Mostecku problém.

Zabýváte se také kauzou Novomlýnských nádrží. Není v silách vaší kanceláře tlačit na to, aby se věc rychleji řešila? Vždyť tu jde především o čas.

Ohledně Nových mlýnů mám stále ještě čisté svědomí — otevřel jsem tuto kauzu a snažím se, aby se to dořešilo. Nové mlýny jsou postaveny na základě projektu z roku 1973 a dodneška se žije z toho, co všechno udělají. Když si ten materiál vezmete do ruky, tak se dočtete, že zabráníme povodním, uděláme závlahovou soustavu pro celou jižní Moravu a západní Slovensko, vyrobíme spoustu elektrické energie a na březích postavíme ohromný komplex odborářské rekreace. Mimochodem dodneška je aktuální projekt stavby hotelu na pláži třetí nádrže pro zhruba 800 osob. Přičemž se počítá, že denně by se zde mělo rekreovat na 1 400 lidí.

Kdo vlastně má být pánem vod — to je mocensko-ekonomický problém. Jsem přesvědčen, že ministerstvo zemědělství má méně argumentů pro držení tohoto dogmatu novomlýnských nádrží než ministerstvo životního prostředí, které chce respektovat biokoridor. Současná výška hladiny je podle mého soudu legitimní jen za předpokladu, že budou fungovat všechna ta zavlažovací zařízení, která tam však zatím nejsou. Chci, aby někdo zanalyzoval, kolik vody na závlahy vlastně potřebujeme. Nicméně musíme dodat, že voda je pořád zadarmo. Ale přijde čas, kdy zadarmo nebude. Potom se ukáže, jak intenzivně chceme hospodařit.

Velice diskutabilní je také model rekreačního využití vody. Doposud převládá doktrína — čím víc vody, tím je čistší. Což do jisté míry může platit o vaně, jenže zde se zvyšováním hladiny voda rozlévá a zvětšuje se prostor vody mělké. Ta je z biologického hlediska nejzávadnější. Zanedbatelné je i energetické využití. Elektrárna má kapacitu dostačující tak akorát k pohonu vlastních zařízení.

Ministři zemědělství i životního prostředí mi slíbili, že během letošního roku zadají vyhotovení revizní studie — k čemu vlastně ty nádrže jsou či nejsou dobré. Tím by se rozbil mýtus zakládajícího dokumentu.

Určitě znáte projekt Občanských právních hlídek, které usilují mimo jiné o zavedení veřejné kontroly práce policie na služebnách. Intervenoval byste pro ustavení takové možnosti?

Problém vždycky spočívá v tom, kdo bude kontrolovat ty kontrolory. Nemám žádných námitek proti takovým aktivitám. I když jsem stále přesvědčen o tom, že to má význam pouze ve výjimečných situacích, jako bylo například zasedání MMF.

Ministerstvo vnitra v souvislosti se zasedáním NATO nejprve souhlasilo s tím, že by občanské právní hlídky měly přístup na policejní služebny. V dalších kolech se to však obrátilo. Ovšem zadat to jako dlouhodobý program — že by každý večer někdo z hlídek střežil např. služebnu v Hustopečích — to si asi systémově policie nikdy neosvojí. Dovolím si tvrdit, že by to ani nebylo funkční. Ze zkušenosti vím, že takto organizovaný systém dříve či později zdegeneruje. Tzv. kontrolní orgán se sžije s prostředím, a pak spolu všichni chodí na pivo.

Když si vezmu, kolik případů, zásahů a šetření se ročně na policejních stanicích odehrává a srovnám to se stížnostmi, které mi tu leží na stole, tak mohu říct, že dnešní zajištění kontrolních mechanismů by mohlo být pro standardní situace běžného života dostatečné.

Vraťme se nyní k jedné z jistě zajímavých kapitol vašeho života. Byl jste členem komise pro dozor nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989. Došli jste k nějakému jednoznačnému závěru, nebo to celé vyznělo do ztracena?

Rozhodnutí tu komisi sestavit bylo jaksi kvazipolitické. Byli v ní zástupci všech politických stran tehdy přítomných ve Federálním shromáždění, ke kterým byli kooptováni 4 zástupci mládeže (dva z SSM a dva stávkující studenti). A právě těm bylo dovoleno vzít si právní poradce. Pracovali jsme způsobem poměrně nezvyklým. Ve snaze získat jakési prvotní informace jsme vyslýchali představitele strany a vlády, což byla v té době situace zcela nevídaná. Pozvali jsme si třeba Jakeše i Štěpána. A oni tam chodili jako beránci, ve dne v noci, a vyprávěli. Materiály pak šly rovnou na vojenskou prokuraturu, kde to nějak zpracovávali. Výsledkem toho byly asi tři obžaloby velitelů jednotek, které 17. listopadu zasahovaly. Ty soudní procesy se však táhly poměrně dlouho.

Díky činnosti této komise se vyřešila například záležitost kolem údajně mrtvého studenta Šmída, alias agenta Zifčáka. Byli jsme asi skutečně první, kteří jsme viděli Zifčáka s ruksakem a státní vlajkou, i když spontánní svědectví aktuálně mluvila o mrtvole. Měli jsme totiž tu výhodu, že mnozí z nás na Národní třídě v té době byli, takže jsme si dovedli představit posuny ve vnímání těch událostí. Lidé například podlehli tmě a navíc bylo vlhko, takže se to na Národní třídě všechno tak divně blýskalo.

Přestože byly nějaké zřetelné výstupy, všechno se to rozklíčovat nepodařilo. Pro členy komise zůstalo dodneška nepochopitelné například to, že po křižovatce u Národního divadla projel v době, kdy se to o sto padesát metrů dál mydlilo, vedoucí tajemník městského výboru KSČ Štěpán a skutečně asi o ničem nevěděl. Dojel až na městský výbor, kde dostal skromné hlášení o tom, že se něco děje. V té době byl v Praze na státní návštěvě také šéf KGB, který seděl na večeři ve vile na Fialce s prvním náměstkem ministra vnitra. Stejně tak projížděli kolem centra dění a patrně také o ničem nevěděli.

Měli jsme ambice, že rozklíčujeme, do jaké míry to byla od samého počátku vedená provokace, do jaké míry byl zákrok na Národní třídě koncepčně připravený a do jaké míry šlo o spiknutí mocných. Ale příliš daleko jsme se nedostali. Přitom bylo zřejmé, že ani vojenská prokuratura se nemůže dostat dál. My jako neformální orgán jsme si mohli domýšlet souvislosti. Vojáci se ale museli držet faktů, která znamenala nějaký škodlivý účinek — něčí smrt, zranění či jinou přímou újmu.

Přesto se nám podařilo rozbít celou řadu fám a mýtů. Například to, že policie připravila na Národní třídě past tím, že s předstihem nechala uzamknout všechny vchody do domů. Nám se podařilo ukázat, že tak to nebylo. Stejně tak, že nedošlo k až tak strašnému krveprolití, jak se nám to všem zdálo 19. listopadu, kdy i já jsem byl na Národní třídě pálit svíčky za oběti. S odstupem času tedy lze říct, že ta komise spíše demytizovala události 17. listopadu, než že bychom přišli s nějakým skandálním odhalením.

Připravil Martin Ander a Dušan Lužný. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.