Nikdo nechce nic řešit

25. listopadu 2013 /
foto: Ondřej Besperát (vše)

Ivo Bystřičan (*1980) pochází z Morávky ve Slezsku. Absolvoval FAMU a brněnskou Fakultu sociálních studií, působil v Deníku Referendum a jako šéfredaktor Nového Prostoru. Točit o aktuálních společenských tématech se rozhodně neostýchá — na MFDF Ji.hlava přivezl kromě Dál nic ještě jeden snímek, Mých posledních 150 000 cigaret, věnovaný pozadí tabákového byznysu. Jeho další dokumenty se zabývaly českou důvěrou v jádro anebo pražskými bezdomovci.

Jaké jsou zatím na Dál nic ohlasy?

Lepší, než jsem čekal. Zúčastnil jsem se několika projekcí a je vidět, že jde o téma, které táhne. Následné debaty většinou trvají stejně dlouho jako film. Jsem spokojen, že to jitří diskusi.

Hlavním motivem snímku je neschopnost (a neochota) zúčastněných aktérů vzájemně se domluvit. Točil jste s ambicí to změnit, stát se jakýmsi mediátorem sporu?

Co ten film obrazově i situačně podotýká, je až zarážející občanská pasivita. Nikdo nechce nic řešit, lidé jsou dokonce líní hledat si vůbec informace, kdo za co může. S povděkem místo toho přijímají mediální nálepku aktivisty Miroslava Patrika z Dětí Země jako někoho, kdo kdyby neexistoval, bylo by všechno v pořádku. Vůbec si nechtějí uvědomovat, že všechno je daleko složitější.

České středohoří přitom samozřejmě není v tomto ohledu nijak výjimečné. O život v obci a regionu se začínáme zajímat až poté, kdy začne být ohrožován náš bytostně soukromý zájem. Jenže to už je většinou pozdě. Pro rozvoj občanské společnosti je tento postoj zničující. Rád bych, aby to můj film dokázal proměňovat. Aby stimuloval přemýšlení o sobě jako o občanovi, který může a měl by věci kolem sebe ovlivňovat.

Na tématu vás tedy původně zaujala občanská netečnost?

Ne, dlouho jsem si té apatie nevšiml. Začal jsem si ji uvědomovat až někdy po dvou letech natáčení, když jsem začal sahat do minulosti, kdy ještě místní měli možnost trasu ovlivnit. Teď už toho můžou udělat velice málo.

Na začátku stál můj úplně jednoduchý šok z toho, že tou krajinou skutečně povede dálnice. Rok předtím jsem byl ve Středohoří poprvé v životě, naprosto fascinovaný. Nic takového jsem nikdy neviděl. Říkal jsem si, že takový zásah určitě hodně věcí změní a vlastně toho i hodně ukáže.

Překvapilo vás při natáčení něco?

Strašně moc věcí. Netušil jsem třeba, že se u nás staví takzvanou salámovou metodou. Udělá se kousíček a pak se tvrdí, že už se to holt dostavět musí — že už se začalo a není cesty zpět. Společnost, úřady i soudy jsou vydírány tím, že je racionální dostavět něco, co bylo — často iracionálně — rozestavěno.

Snad nejvíc mě nicméně překvapil charakter stavbyvedoucího Pavla Lányho. Dálnice pro něj znamenala řešení problémů společnosti, krajinu s dálnicí vnímal jako srůstající estetický celek. Takový pohled by mě vůbec nenapadl. Díky němu jsem si uvědomil, že kdybych si černobíle určil, kde je dobro a kde zlo, nedokázal bych říct nic zajímavého. Takže největším zjištěním bylo, že abych se dobral něčeho opravdu podstatného, nejen označení viníků nebo postavení filmového pranýře, musím si k protagonistům najít cestu, mít je rád.

Přemýšlel jste, že byste film více stavěl na těch, kdo nesou za stavbu odpovědnost?

O zapojení politické a úřednické sféry jsem přemýšlel hodně. Nenašel jsem však způsob, jak to provést. Těch úřadů je celá plejáda a viníků samozřejmě taky. A já se bál, že by se z filmu stala taková soudnička. Spíše jsem jej směřoval k obecnějšímu tvaru, který pojmenuje důležité principy. Ty velmi jemné nuance úřednického žargonu by obecné sdělení podkoply.

Čekáte, že téma D8 bude filmařsky nosné i do budoucna?

Zatím všechno nasvědčuje tomu, že následkem té opravdu brutální geologické události se bude muset kus dálnice kvůli nezastavitelnému sesuvu zbourat. Pokud se opravdu naplní nejčernější scénář, nakonec se trasa povede tunelem, který před deseti lety prosazoval Miroslav Patrik. To by byl opravdu bizarní, světový film.

Myslíte, že se veřejný obraz Miroslava Patrika promění?

Lidi si to nedávají dohromady. Každého ten sesuv štve, ale že by si řekli „Vždyť ten Patrik měl pravdu!“, to ne. Jeho vina zůstává v očích místních stejně intenzivní jako předtím. I proto bude hodně zajímavá diskuse ve Velemíně, kde právě plánujeme „středohorskou“ premiéru.

Připravil Vojtěch Pelikán. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.