O bankách, penězích a záludnostech exponenciálního růstu

26. listopadu 2003 /

V dalším díle seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové nám autorka připomene, že není všechno zlato, co se třpytí.

Jsou banky neutrální instituce? Proč by ne? Jsou užitečné. Člověk si do nich uloží peníze, nemusí se o ně starat, z účtu mu jdou platby i nějaká ta koruna úroku. Banka sídlí v příjemné, moderní budově, personál se na vás usmívá a ještě vám nabídne plejádu služeb od spotřebního úvěru, přes internet banking, po kreditní kartu. Banky se zvětšují, propojují s mezinárodním kapitálem a penzijními fondy, spekulují na burzách a devizových trzích. Je na tom něco špatného? Má snad bankovnictví nějaké negativní ekonomické, sociální či ekologické dopady, o kterých bychom měli vědět? A pokud ano, jsou tyto dopady nutnou daní pokroku, anebo k bankám, jak je dnes známe, existují reálné a etičtější alternativy?

Podle ekonomické teorie je banka firma téměř jako každá jiná. Jen na rozdíl od jiných společností, které obchodují s hmotným zbožím, obchoduje s penězi. Je důležitým prostředníkem mezi těmi, kdo mají peníze nazbyt, a těmi, kdo si zrovna potřebují peníze půjčit. Peníze banka půjčuje na úrok a tento úrok, který vybere, je po odečtení nákladů, jako jsou platy zaměstnancům či úroky střadatelům, jejím ziskem.

Malý bankovní zázrak

Právě v úroku je ale podle některých kritiků zakopán pes, který vede k neudržitelnosti západního způsobu života. Komerční banky (což jsou vlastně všechny běžné banky, se kterými jako spotřebitelé přicházíme do styku) totiž při půjčování peněz firmám i občanům tvoří nové peníze. Dochází k tomu tak, že banka si půjčené peníze z žádného účtu, který vede, neodepíše, i když se půjčka objeví v její bilanci pasív a aktív (jako aktívum). Vy si za peníze, které jste si od banky půjčili, něco koupíte a ten, od koho jste si kýžený předmět, třeba pračku či stavební materiál, opatřili, peníze opět uloží do některé banky. Banka opět většinu těchto peněz půjčí dál, ale na účtu, kam přišly a který spravuje, přitom zůstanou. Takže se tak trochu rozdvojí a zase dorostou, jako buňka. A to celé se opakuje, i když každá banka vždy půjčí dál o něco méně, než dostala, takže celý proces není nekonečný. Z jednoho původního vkladu ve výši 1000 Kč může přesto touto řetězovou reakcí vzniknout třeba 9000 Kč v oběhu, resp. na účtech různých bank. Učeným jazykem se tomu říká multiplikovaná expanze depozit a není to žádné tajemství — učívá se o tom již v prvním ročníku na ekonomických fakultách. Přesto se to všeobecně neví a ten, kdo se o tom dozví poprvé a začne promýšlet důsledky, z toho bývá dost zaskočen.

Skutečnost, že většina peněz vzniká prostřednictvím dluhu, má totiž podivné dopady. Jedním z nejpodivnějších je neustálé zvyšování množství peněz v oběhu. Zeměkouli křižuje daleko víc peněz než před pouhými pár desítkami let. A na všechny tyto peníze, které sedí v té či oné bance, je tlak, aby „vydělaly“ ještě další peníze, jednak proto, že vznikly původně tak, že si je někdo půjčil a ten někdo je musí splatit i s úroky, jednak proto, že i banka, kde právě peníze jsou, se většinou bude snažit půjčit je zase dál, aby uhradila úrok spořiteli a měla příjmy pro svou další činnost.

Peníze rostou, chudoba trvá

Když je to tak jednoduché a peníze lze tvořit prakticky z ničeho, možná vás napadne, jak to, že na světě vůbec ještě existují chudí lidé a chudé země? Hm. On je v tom totiž háček, a možná i háčků několik. První háček: když se to s množstvím peněz v oběhu přežene a nejsou kryty příslušným množstvím zboží a služeb, nastává inflace, peníze se znehodnocují, ekonomika trpí. Odtud jeden z tlaků na spotřebu zboží: ekologové se radují, ale ekonomové vraští čelo, když spotřeba klesne. Výroba a spotřeba musí stále stoupat, aby udržela krok s nárůstem peněz v oběhu. Takže první háček spočívá v tom, že peníze se sice mohou dělit jako buňky, ale bez odpovídajícího zboží či služeb jsou k ničemu. Proto, nedaří-li se podpořit produkci a spotřebu, snaží se centrální banky nárůst obíhajících peněz tlumit, třeba výdejem státních dluhopisů. Tím ale roste vnitřní zadluženost zemí: nejen Česká republika, ale i řada dalších států včetně USA je zadlužena vůči svým občanům a jednou z příčin této situace je nejspíš i snaha regulovat peníze, které pouštějí do oběhu komerční banky.

Druhý důvod, proč máme stále více peněz, ale rozdíly mezi chudými a bohatými se zvětšují, spočívá v tom, že peníze sice narůstají, ale drží se bohatých. Ten, kdo má dlouhodobě uložené peníze v bance, třeba i na poměrně malý úrok, zákonitě dříve nebo později vydělá opravdu hodně. Příčina je v tom, že vklady v bankách jsou úrokovány tzv. složeným úrokem. Pro ty, kdo nemají termínovaný vklad v bance ani ekonomickou školu: složený úrok je vyplácen jak z původně uložených peněz, tak z nabíhajících úroků. To znamená, že i když procentuálně zůstává stejný, fakticky se stále zvyšuje. Peníze, které jste si uložili na tříprocentní úrok, se vám při složeném úroku zdvojnásobí za 24 let. Je-li úrok šestiprocentní, doba zdvojnásobení je poloviční. Dříve nebo později ale začnou všechny vaše peníze, byť uložené na jedno procento, růst exponenciálně.

Pence svatého Josefa

Exponenciální růst, říká německá ekologická ekonomka Margrit Kennedy, je v přírodě velkou vzácností. Stromy, zvířata, lidé… ti všichni rostou nejprve rychleji, pak pomaleji, nakonec většinou růst přestávají. Exponenciála je pravý opak: roste stále rychleji. Jedním z mála příkladů exponenciálního růstu v přírodě je rakovina. Složený úrok, tvrdí Kennedyová, je taková rakovina našeho sociálního a ekonomického systému. Jako ilustraci dopadu složeného úroku na materiální svět uvádí známý příklad Josefovy pence: pokud by svatý Josef v době Ježíškova narození investoval při 5% úroku jednu penci a vrátil by se do stejné banky v roce 1990, mohl by si koupit za peníze, které se mu mezitím nahromadily na účtu, 134 bilionů zlatých koulí o váze planety Země.

Možná vám připadá, že by nebylo tak špatné, mít nějakou tu zlatou zeměkouli. Ale představte si, že tu penci před dvěma tisíci lety Josef neinvestoval, ale naopak si ji vypůjčil. V tom případě by jeho syn ty biliony zlatých zeměkoulí nevyfasoval, nýbrž by je musel začít splácet.

V trochu podobné situaci jsou dnes země Třetího světa, které si kdysi půjčily peníze od Světové banky, jež dodnes nedokázaly splatit. Pokud splácí jen úroky, budou dluh splácet do nekonečna. Obecně platí, že ten, kdo půjčuje, bohatne, a ten, kdo si půjčuje — pokud svůj úvěr nepoužije k výhodné investici, která znásobí jeho příjmy — chudne. Tento mechanismus je jednou z příčin hromadění peněz ve stále méně rukou a rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými lidmi, zeměmi a oblastmi. Jestliže mají tři nejbohatší muži světa víc peněz než 48 nejchudších zemí dohromady a jestliže na každý dolar, který obdrží země třetího světa formou grantů, jsou nuceni vynaložit 13 dolarů na splátky dluhů, začíná člověk tušit, že něco někde není v pořádku.

Mimochodem, pokud jste chudí a máte podnikatelský záměr, třeba na docela skromný projekt, je dost možné, že vám banka peníze nepůjčí vůbec. Ona totiž raději půjčuje na velké projekty bohatým než na malé projekty chudým. Je to pochopitelné: chudí často nemají ručení a kromě toho s většími projekty mají banky větší zisk při stejných administrativních nákladech.

Zlé banky?

Banky nejsou „zlé“. Spíše jsou tlačeny systémem, který se vymkl z ruky, i když na něm zároveň profitují. Zmínila jsem se už o tom, že v oběhu, a tudíž v bankách, je díky takzvané multiplikované expanzi depozit stále více a více peněz. Tyto peníze je z pohledu bank třeba investovat tak, aby „pracovaly“, tedy aby měly co největší a nejrychlejší návratnost, jinými slovy, aby z nich plynuly co nejvyšší úroky. To je ale stále těžší, jednak proto, že peněz je stále víc, a jednak proto, že svět je stále plnější, občané křičí hlasitěji a zelených luk, kde je možné postavit továrnu, Disneyland, spalovnu či golfové hřiště, už není tak mnoho. Samozřejmě, bylo by možné půjčit obci na opravu místní školy, investovat do obnovitelných zdrojů energie nebo poskytnout úvěr biofarmáři na koupi stáda ovcí, ale úroky z takovýchto projektů bývají nízké a administrativní náklady vysoké. Richard Douthwaite v knize Short Circuit (Zkratky) vysledoval, že z chudého irského venkova úspory místních obyvatel odtékají do velkých měst. Jinak řečeno: banka jejich peníze investuje nikoliv do jejich vlastního regionu, ale do metropolí, kde jsou možnosti vyšších úroků. Přitom v oblasti jsou mnohde zoufale potřeba úvěry pro drobné obchodníky, stavitele či obce. Banka bude argumentovat, že je povinna vyhledat co nejlukrativnější investici, i kdyby byla na druhém konci světa. Je tím povinována svým akcionářům i dotyčným drobným střadatelům v regionu. Střadatelé by zase mohli argumentovat tím, že jsou nejenom střadateli, ale současně i oněmi drobnými obchodníky, staviteli či rodiči dětí, které chodí do obecní školy. A proč by se neměly jejich vlastní peníze použít k investování do jejich vlastních projektů?

Stále častěji však jak banky, tak další investoři, včetně obřích hedge-fondů, nehledají rychlou návratnost v investování do reálných, skutečných projektů, jako jsou domy, továrny či spalovny, natož biofarmy či obecní školy. Namísto toho přecházejí do sféry spekulace, kde bývá návratnost řádově větší. Spekulace je navzdory svému vznešenému názvu vlastně hazard. Často tu jde o sázení na budoucí vývoj cen akcií, surovin, měn či peněz. Spekulativní kapitál je vysoce nestabilní: jakmile je náznak, že se ceny pohybují jiným směrem, než si spekulant představuje, rychle svou investici či sázku stáhne, a tím loď ještě více rozhoupá. Banky svou spekulací přispívají k nestabilitě světového peněžního systému, který je už tak dost vratký vinou skutečnosti, že peníze vznikají jako dluh: pokud se dost lidí a firem v daném období a oblasti nezadluží, může množství peněz v oběhu, ač předtím stále rostlo, náhle a nečekaně poklesnout, a tak nadělat vrásky na čele nejen centrálním bankám, které mají za úkol peníze v oběhu regulovat, ale i obyčejným lidem, kteří třeba o hedge-fondech, bankovní spekulaci či devizových trzích v životě neslyšeli. Recese, devalvace měn, nezaměstnanost, balíčky opatření a deflace mohou nastat v dnešním nestabilním systému, kde všichni dluží všem, velmi rychle. Dokladem toho jsou nedávné krize v jihovýchodní Asii, Argentině, ale do určité míry i v České republice v roce 1997.

Bezdomovci a mrakodrapy

To, že se banky vrhly na spekulace, které mají s reálným světem pramálo společného, má vedle nestability dva další důsledky. O jednom z nich jsem se už zmínila: peníze, ačkoliv je jich stále víc, se postupně mění z prostředku na uspokojování potřeb lidí a na rozvoj regionů v nehmotné jednotky na modravých obrazovkách počítačů, které už nemají s reálným světem a jeho problémy nic společného. Britský ekologický ekonom amerického původu Pat Conaty ilustruje tento problém v textu z roku 1996:

„Dvě velkoměsta, New York a Londýn, jsou současně baštami nejkoncentrovanější finanční moci i místy s největším výskytem bezdomovců na svých příslušných kontinentech. V londýnské City sedí ve svých mrakodrapech z reflexního skla dealeři a horečně přesunují po světě marky, dolary, jeny a franky v denní hodnotě téměř trilionu liber. Je to velmi dobře placená hazardní hra ,kdo s koho‘, přitom méně než pět procent těchto peněz je spojeno se světovým obchodem či jakoukoliv jinou skutečnou ekonomickou aktivitou. Jen pár kroků od těchto hnízd hazardních hráčů se v průjezdech choulí bezdomovci, žebrají o drobné, aby měli co jíst, a přispívají k rostoucí kastě ,nedotknutelných‘, stejné v Londýně jako v Mexico City. Navlas stejný kontrast panuje v New Yorku. Stačí, když se z Wall Street projdete do Bowery v Manhattanu.“

O druhém důsledku spekulační činnosti bank jsem psala v minulém čísle Sedmé generace.

V situaci, kdy hlavním příjmem bank se stávají spekulace a úvěry, a kdy bohatší klienti dávno přešli na internetové či telefonní bankovnictví, zavírají banky své pobočky, alespoň v Británii, jednu za druhou. Jako důvod uvádějí vysoké mzdové náklady a nájmy poboček. Jak jsem poznala na vlastní kůži, dělají navíc velké drahoty, když jejich pobočku přece jen objevíte a chcete si u nich účet otevřít. Banky jsou velmi mocní hráči nejen na světových finančních trzích, ale i v každodenním životě v Británii, kde se kreditní karta stala větší nezbytností než stranická knížka za minulého režimu. Kreditní karty vůbec jsou zvláštní fenomén, který by si zasloužil podrobné studium. Komu vlastně nejvíc prospívají? Určitě ne prodejcům, kteří nejen že si museli pořídit drahé čtecí zařízení, ale z každého bezhotovostního prodeje jsou povinni platit mocným finančním sdružením desátek.

Opravdu se při bližším ohledání zdá, že v peněžním systému a v komerčních bankách, které ho udržují v chodu a profitují z něj, je cosi prapodivného, ba zlověstného. Jeho kritika z řad přemýšlivých finančních ,disidentů‘ sílí. Přitom s bankami se již i u nás volky nevolky zapletla většina občanů, i když možná dosud ne do té míry, jako třeba v Británii. Je možné se z těchto peněžních sítí nějak vyplést a přitom si stále uchovat možnost úvěrů, úspor, běžných plateb? Existují etické a demokratické peněžní instituce? K této otázce se vrátím v příštích dílech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.